Příběh podle skutečné události o ženě, která prochází po smrti své matky psychickým vyčerpáním a životní krizí. Každý, kdo měl v životě pocit, že musí v určitém momentě prostě vypadnout, utéct pryč od civilizace a problémů s ní spojených, si ve filmu „Divočina“ najde své.

Reese Witherspoon v roli ženy jménem Cheryl Strayed, která se rozhodne přejít nejnáročnější stezku Spojených států, vedoucí od mexických hranic až ke kanadským. Pacific Crest Trail je dlouhá téměř tři tisíce mil a člověk má během tak dlouhé pouti spoustu času na přemýšlení a poznávání sama sebe, svých možností. Hrdince, která se po smrti své matky ocitla ve slepé uličce, začala unikat před bolestí do světa drog a nezávazného sexu, a zraňovala tak svoje nejbližší, to přijde jako ideální způsob, jak se z bludného kruhu vymotat.

Zajímavá je forma, jíž je příběh vyprávěn. Skládá se ze dvou rovin. Tou první je současnost představující dlouhou pouť, druhou tvoří flashbacky do minulosti, přibližující divákovi hlavní postavu a její povahu předtím, než se odhodlala odejít. A tak po několika záblescích film postupně odhaluje příčiny potřeby utéct pryč od svého dosavadního života. Díky těmto úryvkům z uplynulých let se představuje i postava matky, již ztvárnila Laura Dern (stejně jako Reese Witherspoon rovněž za svoji roli nominovaná na Oscara). Ta měla na svou dceru velký vliv. Naučila ji neztrácet optimismus a mít neustálou chuť do života. A Cheryl v sobě tyto vlastnosti při své pouti znovu objevuje.

Divočina je nejen uchvacujícím cestopisem plným záběrů přírodních scenérií, ale i příběhem o hledání nového smyslu života jedné mladé ženy. Režisér Jean-Marc Vallée (Klub poslední naděje) dokázal tyto dvě linky dokonale propojit. Celým filmem nechal znít oblíbenou melodii té skutečné Cheryl (od Simona a Garfunkela), a tím dokreslil už tak neobyčejnou atmosféru. Nelítostná divočina vtáhne divákovu pozornost a ponechá si ji až do konce. Snímek nepřichází s ničím výjimečným, je právě až příliš přirozený, ničím se nesnaží zalíbit se, chce pouze kvalitně odvyprávět jeden zajímavý životní příběh. A to ho, podle mého, dělá výjimečným. ∞


Divočina (Wild)
režie Jean-Marc Vallée
USA, 2014, 115 min.

Může to znít jako návod na získání Oscara – podrobte se kvůli roli výrazné fyzické proměně, tzn. zhubněte několik desítek kilogramů a vyměňte image svalovitého metrosexuála za životem vysátou trosku, a sošku máte téměř jistou.

Tak se někdo staví k ocenění Matthewa McConaugheyho Oscarem za roli ve snímku Klub poslední naděje. Ale na rovinu, Matthew zde kromě razantní fyzické proměny předvedl i nejlepší herecký výkon své dosavadní kariéry a spíše než ve vzhledu tkví jeho úspěch v síle výrazu.

Klub poslední naděje (v originále Dallas Buyers Club) je zasazen do osmdesátých let, kdy se rodeový jezdec, sázkař a elektrikář Ron Woodroof dovídá, že za jeho zdravotními potížemi stojí virus HIV a nemoc AIDS ve velmi pokročilém stadiu. Doktoři ho posílají domů umřít, nemá nárok na jakoukoli léčbu a ztrácí kvůli nemoci a domnělé homosexualitě své přátele.

Ron se ovšem odmítá smířit s osudem, jenž mu lékaři přiřkli, a rozhodne se vyhledat léčbu sám. Vydává se do Mexika pro léky, jež nejsou ve Spojených státech schválené. Začíná je pašovat ve velkém a nic si nedělá z porušování zákonů. Jeho cílem je co nejdéle se udržet na živu, něco si vydělat a zároveň pomoci i ostatním stejně postiženým. Zakládá proto Klub poslední naděje určený pro nemocné AIDS. Za poplatek jsou členům všechny propašované léky k dispozici. I přes svůj silně homofobní přístup se díky Klubu sbližuje s transvestitou Rayonem, kterého ztvárnil Jared Leto. Ten musel, stejně jako Matthew, kvůli roli zhubnout a i jemu se to vyplatilo. Za roli Rayona totiž získal Oscara za vedlejší mužskou roli.

Příběh je postavený na skutečné postavě. Autor scénáře Graig Borten se setkal s Ronem Woodroofem měsíc před jeho smrtí a pořídil s ním více než dvacet hodin záznamu rozhovorů. Od toho filmového se v mnohém lišil. Ve skutečnosti byl podle některých svých přátel bisexuální, což před homofobní společností tajil. A přestože rodeo zbožňoval, nikdy se prý neodvážil na býka posadit. Ač se vůči úpravě faktů můžou ozývat kritické hlasy, někdy je takový zásah nutný k vytvoření přehledné vyprávěcí linky a tvůrcům ho rozhodně nevytýkám.

Film se snaží prostřednictvím jednoho konkrétního příběhu poukázat na stále přítomný problém, kterým je amorální chování farmaceutických firem a jejich vliv na zdravotnictví. Pacienti už nejsou hlavní prioritou, zisk staví vše na vedlejší místo. Zároveň námět snímku poukazuje i na stálou problematiku homofobie a rasismu a především opět dostává na světlo světa tematiku AIDS. Nemoci, z níž lidé postupně ztrácí strach a lehce na ni zapomínají, přestože počet HIV pozitivních stále vzrůstá.

Bezohledné chování farmaceutických firem a jejich vliv na zdravotnictví je každopádně aktuálním tématem, o které se nejen u nás začíná zajímat velké množství lidí. Pro země prvního světa je běžné, že veškeré své nemoci a bolesti řeší formou prášků zakoupených v lékárnách. Ale ozývají se tací, kteří tvrdí, že nám tyto látky v mnohém škodí. Naopak spousta přírodních léčiv, jež pomáhají bez vedlejších účinků, je státem zakázaná. K tomu se váže i kvalita jídla a otázka, zda v zemích třetího světa není jídlo daleko hodnotnější než to u nás, které musí projít všemi možnými kontrolami, než doputuje na náš stůl. Klub poslední naděje oživuje tuto tematiku případem, který se odehrál už před dvaceti lety.

Ačkoli jde o velice těžkou a závažnou látku, dokáže být snímek i vtipným a nenuceným. Namísto sledování umírání hlavního hrdiny a citového vyčerpání diváků nabízí chytrý humor, který působí velmi přirozeně. Přestože štáb neměl k dispozici příliš velký rozpočet a mnoho času na natáčení, působí film dobově velice autenticky – třeba i díky použití odloženého oblečení z charitativních obchodů. Zároveň velmi povedeně balancuje na hraně mezi hollywoodským standardem a nezávislým artovým filmem, natáčelo se pouze jednou kamerou drženou v ruce s minimem dodatečného osvětlení, proto je obraz často rozostřený a roztřesený, a napomáhá tak atmosféře snímku.

Hodný pozornosti je vývoj hlavní postavy. Ron Woodroof nebojuje jen se svou nemocí, ale i se svou povahou. Náruživý muž, jenž má nejradši v posteli každý večer jinou, nejlépe když je jich víc najednou, se divákovi před očima mění v rozvážnější osobu, jež se ohlíží na důsledky svých činů. Z člověka plného předsudků se proměňuje v někoho, kdo se dokáže postavit za druhé. Dokonce i za jím dříve nenáviděné homosexuály, na něž by v minulosti přinejlepším plivl.

I když se Ron Woodroof nakonec nedokázal vyhnout předčasné smrti úplně, rozhodně pro sebe získal více času, než mu doktoři předpověděli, a dal tak americkému zdravotnictví otevřeně najevo, že je něco špatně. Klub poslední naděje je filmem, jenž v sobě obsáhl nejen výborné herecké výkony a inspiraci skutečným příběhem, ale i kritiku systému a hrozbu pohlavních nemocí, a přitom nepůsobí nijak přeplácaně. ∞


Klub poslední naděje (Dallas Buyers Club)
režie Jean-Marc Vallée
USA, 2013, 117 min.