JEDL připravuje poprvé ve své historii „velké plátno“ ve smyslu početného obsazení a výrazné technické náročnosti. Drama Přízraky se stalo východiskem pro devátou inscenaci podle Ibsenovy hry režiséra Jana Nebeského.

Ibsenovo drama jako hudební divadlo. Současná opera. Spojení režiséra Jana Nebeského, který se Ibsenovu dílu věnuje po dobu celé své kariéry (dosud režíroval 8 jeho dramat) a Matouše Hejla, zástupce nejmladší generace hudebních skladatelů, slibuje výrazné uchopení žánru a významný příspěvek k možnostem a podobám hudebního divadla v 21. století, které může i dnes pracovat s provokací: „Tehdy byly Přízraky kontroverzní z důvodů naznačeného incestu mezi sourozenci a vyústění hry, které připouští to, co bychom dnes nazvali eutanázií. To, co nám dnes připadá jako něco přirozeného –že matka svému dítěti pomůže, ušetří ho bolesti a rozpadu, bylo tehdy vnímáno jako zabití.“ S odkazem na volbu vizuálu k představení režisér dodává: „Díváme se do nejintimnější zóny, tak jako v Ibsenově hře – a to je pohled, který je skoro vždycky nepříjemný. Je ale dobré si uvědomit, že temná území duše máme všichni.“

Libreto pro operu vytvořila na podkladě Ibsenovy hry Přízraky Lucie Trmíková, scenáristka a herečka, která dosud ztvárnila v inscenacích Ibsenových her 6 velkých ženských rolí. K nim podotýká: „Ibsenovy ženské hrdinky jsou dokonale stvořené postavy, často spíš antihrdinky. Když si je dám vedle sebe, vidím ženy toužící po lásce a po pravdě i za cenu velkých obětí. Nikdy nejdou tou širší a snazší cestou. Jsou urputné, často nesnesitelně. Často se mýlí. Hodně bojují. V tom je pro mě Ibsen naprosto současný. Nedává přitom návod, neposkytuje rady, ale ptá se. A jeho otázky jsou provokativní a překračují právě ty intimní zóny, o kterých mluví Jan Nebeský.“

Součástí tvůrčího týmu je také norská skladatelka a interdisciplinární umělkyně Tine Surel Lange, která se zaměřuje na tvorbu zvukově-obrazových konceptuálních děl. Pro inscenaci Opera Ibsen / Přízraky vytváří abstraktní portrét paní Alwingové: „Fascinuje mě jako postava, svými mnoha vrstvami. Neustále přebírá a ztrácí kontrolu a moc nad vyprávěním, do kterého je umístěna, a tím, co reprezentuje jako ženská postava.”

Inscenace bude mít premiéru 10. dubna v komplexu Gabriel Loci, bývalém benediktinském klášteře svatého Gabriela na pražském Smíchově. Místo přináší vlastní dramatický prvek: Minulost se zde setkává se současností, a v režijní koncepci Jana Nebeského, kde krajina navozuje pocit nebezpečí, se stává zdánlivým útočištěm. Další reprízy proběhnou v následujících dnech a to v pondělí 11. 4. a v úterý 12. 4.