Z Nevady do Jižní Dakoty, z Jižní Dakoty do Arizony, z Arizony do Nevady. Film Země nomádů, držitel Zlatého lva z Benátek a aktuální kandidát na mnohá prestižní ocenění, nás posílá na všeobjímající duchovní cestu americkou krajinou. Výjimečnému titulu režisérky Chloé Zhaové dominuje víra ve skryté možnosti filmového média.

V roce 2017 vyšla publikace Nomadland: Surviving America in the Twenty­‑First Century (Země nomádů: Jak přežít Ameriku v 21. století) novinářky Jessicy Bruderové. Autorka v něm popsala zkušenosti, které nasbírala v komunitě moderních nomádů – lidí, jejichž domovem je dodávka, případně přívěs a kteří brázdí americkou krajinu, přičemž žijí nebývale svobodným a skromným životem. Filmová adaptace vznikla pod dohledem režisérky, scenáristky a střihačky Chloé Zhaové. Její předchozí počin Jezdec (2017) oslnil elitní americké filmové kritiky a z autorky učinil bedlivě sledovanou osobnost současné nezávislé kinematografie.

Podobně jako Jezdec i Země nomádů vychází z tradice poetického spirituálního filmu, který v americkém prostředí přetvořil režisér Terrence Malick a jehož odkaz dále následují tvůrci jako Andrew Dominic nebo Shane Carruth. Pokud si dovolíme zjednodušenou kategorizaci, tato rozmanitá skupina filmařů následuje víru v transcendentální moc filmového obrazu a v duchovní rozměr světa, který obýváme.

Země zatoulaných duší
Vzhledem ke vlivu stylu Terrence Malicka, který autoři přiznávají, není překvapivé, že Zhaová profiluje své postavy jako tiché mučedníky, v jejichž životech má stigma velkou roli. Hlavní hrdinka Fern (Francis McDormandová) se v nomáda proměnila po smrti manžela a bezmála všechny výrazné postavy, s kterými se na pouti setkává, se vyrovnávají se ztrátou blízké osoby. Země nomádů zdůrazňuje, že v současnosti americkým spirituálním filmům nedominují mezilidské vztahy, ale spíše krajina lidské duše – aniž by se přílišně tematizovala psychologie nebo aby byli protagonisté vězni jediné emoce. Režisérka nám Fern zpřístupňuje jako osobu bez jednoznačných a definujících rysů.

Počin Zhaové je přitom soudržnější a emocionálně účinnější než Malickova díla, která natočil po Stromu života (2011). Neužívá například příznačného mimoobrazového komentáře, který by obrazy tematicky propojil. Její Fern neustává v úderných kompozicích, které by zkratkou dokázaly „povědět všechno“. Zhaová ani neinklinuje ke křesťanské symbolice, ačkoli se obecně symbolům nebrání. Země nomádů je zástupce kinematografie zdánlivě samozřejmé emocionální síly a transcendentálního přesahu, aniž by film protežoval symboly nebo dlel v intelektualismu. Shodně s Jezdcem jde o vzácně prožitkový film, v kterém jsou jen malé stopy modernistického odcizení nebo mediální reflexe.

Jak na věčnost
Spirituální filmy klasiků Carla Theodora Dreyera nebo Andreje Tarkovského často vytvářely pocit stáze za pomocí kamery, která se jen občas uchyluje k plouživým jízdám nebo k švenkům. Malick s kameramany Emmanuelem Lubezkim a Jörgem Widmerem filmový rám naopak výrazně rozpohybovali. Sugestivně tak zachycují život v interakci s vesmírnými silami a nezastavitelným proudem času, z kterého vydělují střípky momentů, které tvoří prchavý a volně strukturovaný děj.

Zhaová z této koncepce filmového pohybu přiznaně vychází a Ferninu pouť postihuje jako jednu rozsáhlou spirituální meditaci. Efekt proplouvání prostorem zprostředkovává steadicam a širokoúhlé objektivy kameramana Joshuy Jamese Richarda. Stáze má své slovo naopak v interiérových scénách, v kterých je Fern odstřižena od svého rytmu, jak můžeme pozorovat v sekvenci, ve které se odhodlá navštívit přítele ze svých cest Davea (David Strathairn jako jeden z mála profesionálních herců v ansámblu). Tato formální strategie je pak opětovným důkazem, že Zhaová pracuje se symbolikou, ta však nikdy nedostává rafinovaný ráz a emocionálních účinků dosahuje jednoduchými expresivními technikami.

Také analogicky jako u Malicka, narace vyzdvihuje nenápadné a mocné přírodní síly, pod jejichž vlivem se každý den ocitáme. Zcela záměrně Zhaová nachází příležitosti k tomu, aby vedla naši pozornost ke skaliskům, které opracoval čas, k modelu mohutného brontosaura a v astronomické scéně se kromě Jupitera věnuje také atomům, které na nás dopadají z nedosažitelně vzdálených hvězd. To všechno jsou obrazy (a zvuky) poetického naturalismu, jejíž tradice si Zhaová a její tvůrčí tým brilantně osvojili.

Země nomádů je film, z jehož každého políčka je intenzivně cítit dočasnost naší existence. Jako poetický spirituální snímek se přitom nestáčí k žádné konkrétní náboženské nauce – na to plyne příliš svobodně. Kromě nespočtu festivalů byl film doposud k vidění na americké VoD službě Hulu. V českých kinech ho uvede společnost Falcon.

Země nomádů
režie Chloé Zhao
USA / Německo, 2020