Letošní česká nominace na Oscara – film Ještě nejsem, kým chci být Kláry Tasovské – ukazuje, že dokument už dávno není jen formát „mluvících hlav“. V současnosti dokumentární film může být esejí, experimentem, performancí – způsobem, jak nahlédnout svět z jiného úhlu.

V říjnu proběhl v Jihlavě už 29. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů. Festival, který vznikl jako rozradostněný studentský nápad, se pod vedením Marka Hovorky stal jedním z klíčových míst setkávání dokumentaristů z celého světa.

Láska, perspektiva a odvaha porozumět

Festivalová dramaturgie letos představila několik linií – od intimních příběhů po globální témata. Hlavní soutěžní sekce Opus Bonum se zaměřila na hranice – osobní, duchovní, společenské i geografické.

Ji.hlavu letos znovu navštívil významný tchajwanský režisér Tsai Ming-liang, který během festivalu natočí jeden ze svých „chodeckých filmů“. V nich jeho dvorní herec Lee Kang-sheng ztvárňuje buddhistického mnicha, jenž extrémně pomalu kráčí různými místy po celém světě. Tyto filmy se soustředí na plynutí času, meditační klid a kontemplaci – v kontrastu s rušným prostředím měst. O to zajímavější tak bude výsledný snímek, který vznikne právě během živého festivalového dění.

Sekce Česká radost, která představuje nové české dokumentární filmy a tradičně festival zahajuje, uvedla snímek Virtuální přítelkyně Barbory Chalupové o intimitě a digitální éře OnlyFans a také film Kaprálová Petra Záruby o skladatelce Vítězslavě Kaprálové a nové generaci dirigentek.

Téma paměti a identity přinesl snímek Království mýdlových bublin Taťány Markové o rodině Schichtů – zakladatelích „mýdla s jelenem“.

Současné dění silně rezonovalo i ve festivalové znělce ukrajinského režiséra Sergeje Loznici. Odehrává se v metru města Dnipro – místě, kde se každodennost střetává s realitou války. Kontrast mezi ranní špičkou a okamžiky, kdy se lidé skrývají před nálety, odhaluje napětí mezi zahlcením každodenními starostmi a nejistotou ohledně směřování vlastního života.

Jídlo jako útočiště i zrcadlo doby

Někde jsem četla, že bychom se měli přestat chovat, jako by byla normální doba. Není. O pár set kilometrů směrem na východ zuří už několik let válka. Lidmi hýbe klimatická krize, populisté a extremisté na vzestupu, ochrana lidských práv, neustálá inflace, bytová krize… Možná i proto se letošní Ji.hlava obrátila k tématu, které je všem společné: k jídlu.

„Hledali jsme téma, které lidi spojuje. A vyšlo nám z toho jídlo, vaření, stolování. Ukázalo se, jak moc odráží dobu, v níž vzniká,“ říká Marek Hovorka.

Festivalová retrospektiva se věnuje proměnám československé společnosti prostřednictvím kuchyní od padesátých do osmdesátých let – od poválečného nedostatku, centrálního plánování přes etiketu  stolování, vznik polotovarů až ke kulinářským pořadům s Jiřinou Bohdalovou.

Součástí byla i projekce Repas de Bébé Louise Lumièra z roku 1895 – jednoho z prvních filmů vůbec. Zdá se, že fascinace jídlem provází film od samého začátku.

Proč bude dokument vždy důležitý

Jaké příběhy dnes vyprávějí dokumentaristé o světě, který se mění rychleji, než ho stíháme chápat?

Dřív dokument hledal pravdu, dnes spíš zkoumá perspektivu – odkud a kým je vyprávěn.

Éra klasických dokumentů, jak jsme si je dříve představovali, je pryč. Přesto právě dokumentární film nadále nese původní smysl filmu samotného – zaznamenávat skutečnost.

V době, kdy je možné během okamžiku vytvořit jakýkoliv efekt, obraz či postavu – nejen digitálně, ale i pomocí umělé inteligence, se poctivá dokumentární práce stává o to důležitější.

Dnes, kdy dokážeme uměle vytvořit prakticky cokoli, je dokument jedním z posledních způsobů, jak zachytit realitu. I když vždy jen z jednoho pohledu zůstává autentický – lidský.

Možná právě dokument nejlépe ukazuje, jak hledat smysl v době, kdy jsme o něj přišli.

Ať už skrze talíř polévky, nebo jízdu metrem.

Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava se ve svém 24. ročníku prezentoval jen ve virtuálním prostoru. Výborná dramaturgie a kvalitní produkční zajištění, kterým se vyznačovaly předchozí „hmotné“ ročníky, nezvyklý formát nezlikvidoval. Dokumentární a experimentální tvůrci opět využili jedinečnou příležitost k zazáření.

Cena pro světový film v sekci Opus Bonum letos možná překvapivě patřila Slovensku, konkrétně Bílé na bílé (2020) Viery Čákanyové. Její předchozí počin FREM (2019) uvedl festival minulý rok a film se následně prezentoval i na Berlinale. Čákanyová ve FREM odvážně navázala na neantropomorfické směry v kinematografii, v nichž tvůrci zří svět bez redundantních lidských smyslů.
Čákanyová si v průběhu antarktických prací na FREM natáčela osobní deník, který postupně strukturovala do dalšího díla. Bílá na bílé je „lidštější“, nahlíží ale podobná témata. Režisérka se například ptá, jak vnímat svět bez ideje hodnoty, a při té příležitosti dělá úkroky ke kvantové fyzice a hypotézám amerického fyzika Jeremyho Englanda. Snímek charakterizuje pozvolné tempo, vyprázdněný rám a nekonvenční úhly pohledu, z kterých Antarktidu zachycuje. Čákanyová zároveň čerpá z konvencí avantgardních filmových deníků, ve kterých tvůrce, vypravěč a protagonista v jedné osobě pojímá kameru jako prodloužení své každodenní vize. Bílá na bílé svým způsobem také funguje jako umělecký film o filmu, jenž unikátní způsobem zpravuje o natáčení v nehostinných podmínkách.
Bílá na bílé je stylisticky různorodější dílo než FREM. Nicméně se slovním vyjadřováním mohla být režisérka ještě úspornější. Lidské inference Čákanyové o „monochromatické droze“ zní vedle záhadně objektivních observací mimozemského dronu přece jen obyčejně. Sympatické ovšem je, že režisérka nepromlouvá z pozice žádné autority. Více než apel je Bílá na bílé existenciální polemika.

Lidská smečka
Vrcholem české dokumentární tvorby byli Vlci na hranicích (2020) Martina Páva. Film vypráví o společenských změnách, které v obci Vernéřovice na Náchodsku způsobí návrat několika vlků obecných. Pojem vyprávění je v případě Vlků na hranicích klíčový, poněvadž Pávův snímek má nevídaně pevnou narativní výstavbu – podstatně silnější než režisérův předchozí film z prostředí periferie Nairobi Kibera: Příběh slumu (2018). Páv se v obci s třemi stovkami obyvatel zaměřil na okruh postav, které se v situaci různými způsoby angažují. Každou figuru Páv umně v několika črtech definuje, přesto nikdy nesahá po jednoznačné charakterizaci. Úkol měl režisér o to těžší, že situace uvrhla Vernéřovice do nekončící tenze plné osobních i politických konfliktů.
Vlci na hranicích ve svém závěru vybízí k interpretaci obce jakožto odrazu současné české společnosti, nečiní tak ale nikterak explicitně a nevolí si žádnou stranu. Ve vyvrcholení se Páv a kameraman Petr Racek raději soustředí na prohloubení lyrického přístupu, který můžeme pozorovat v zachycení světelných modulací, v deformování obrazu širokoúhlými objektivy nebo v promyšlené zvukové složce. V sekci Česká radost obdrželi Vlci na hranici zvláštní uznání.

Trojice celovečerních snímků poukázala na úrovně divácké přístupnosti, ke kterým se mohou středoevropští dokumentární filmaři uchýlit. A MFDF Ji.hlava zůstal ideální platformou. Kdo se vyhne návštěvám multiplexů a opomene hlavní vysílací čas na ČT1, nemusí se pro jednou za domácí kinematografii stydět.

Zajímá vás, jak žijí vaši sousedi, za jakými zdmi se odehrávají bizarní setkání nejrůznějších hobby partiček a ve kterých ulicích je i po půlnoci živo? Nemusíte chodit nikam daleko, abyste se tohle všechno dozvěděli. Stačí na www.mystreetfilms.cz navštívit první českou filmovou mapu, kde po prvním úspěšném ročníku soutěže najdete přes šedesát krátkých dokumentů do deseti minut z pražských ulic. Čerstvý druhý ročník teď opouští hradby Prahy a vyzývá všechny filmové nadšence, aby se chopili kamer, foťáků i mobilů a připojili se k hnutí My Street filmařů!

Chcete v sobě probudit filmový talent? Pak máte hned dvě možnosti, jak se zapojit! Pokud nemáte zkušenosti, ale dobrý nápad na příběh, pošlete do 20. dubna filmový námět. Když se bude líbit porotě, získáte možnost natáčet s jedním ze čtveřice známých režisérů: Veronikou Liškovou, Erikou Hníkovou, Martinem Duškem nebo Vladimírem Turnerem.

Na zaslání hotových kraťasů máte čas až do 7. září. Po něm porota vybere vítěze, který se svým filmem vyrazí na londýnský festival Open City Docs Fest, druhý zažije projekci na 19. ročníku MFDF Ji.hlava. Díky filmovým workshopům a projekcím, které mapu zdarma doprovází, ale nikdo nepřijde zkrátka, proto pečlivě sledujte stránky www.mystreefilms.cz! º


autor: Andrea Průchová