Chodit stále do kina vyjde celkem draho. Zkuste si tentokrát udělat domácí projekci dokumentů. Usaďte se, udělejte si pohodlí a nezapomeňte Coca-Colu a brambůrky.

Fakt, že sladké limonády ani brambůrky nejsou právě to nejzdravější, by málokoho překvapil. Možná až na mexickou rodinu v dokumentu Potraviny, a.s. (Food, Inc.). Budou vás přesvědčovat, že s omezeným rodinným rozpočtem jsou fast foody k nezaplacení – výhodné a laciné. Pryč jsou starosti s vařením a hamburger přece stojí míň než zelenina. Nejspíš nejsou jediní, kteří takovým způsobem uvažují.

Dokumentů o stravování se v poslední době vyrojilo několik. Každý zdůrazňuje jiné prvky týkající se potravinového průmyslu. Ale pár věcí mají společných. Mimo jiné často odkazují na Hippokrata, který už před dvěma tisíci let řekl: Nechť je jídlo tvým lékem. Skutečnost je ale taková, že stále více lidí trpí obezitou, narůstá počet srdečních onemocnění, počet nemocných rakovinou a cukrovkou. Vyvážená konzumace masa, mléčných výrobků, ovoce a zeleniny – taková jsou pravidla zdravého stravování. Nebo spíše byla? A co je lepší byznys: jídlo, nebo prášky?

Řetězec souvislostí
Jste přesvědčeni, že když se nepřecpáváte ve fast foodech, je vaše stravování vlastně v pořádku? Všechno ale souvisí se vším. McDonald je v USA největším odběratelem nejen hovězího a kuřecího masa, ale i hlávkového salátu a rajčat. Celý stravovací systém od semínka až po supermarket vlastně ovládá hrstka firem, jak vám vysvětlí Potraviny, a.s. Co se týče výroby masa, ovládají trh tři až čtyři firmy.

Máte rádi libové kuřecí? Podívejte se, jak to funguje, abyste z kuřete dostali nejvíce toho, co máte nejradši. Tyson (firma balící maso) změnila dokonce samotný chov. Drůbež se dnes zabíjí v polovičním věku (asi čtyřicet devět dní života) než před padesáti lety, přesto jsou kuřata dvakrát větší. Do krmení jsou přidávána antibiotika a drůbež je vyšlechtěná tak, aby měla větší prsíčka, protože o tuto část je na trhu největší zájem. A zisky se rapidně zvyšují.

Drůbežáři tvrdí, že nad svým hospodařením nemají žádnou kontrolu. Jsou řízeni velkými společnostmi, které od nich maso vykupují a zpracovávají. Zároveň od nich vyžadují nová, finančně náročná vybavení, což vede k zadlužení chovatelů. Kdyby stoupajícím nárokům nevyhověli, riskovali by ztrátu kontraktu. Chov probíhá v systému intenzivní produkce – kuřata musí být stejně velká a za co nejnižší náklady. Na některých farmách prožijí celý svůj život ve tmě. Když je tma, lehají si a při odchytu se méně brání. V podstatě už tu nejde o farmaření, ale o doslova masovou výrobu. V závodech jsou načerno zaměstnáváni přistěhovalci z Jižní Ameriky. Nestěžují si a netroufnou si domáhat se svých práv. Podle tvůrců Potravin, a.s., vláda toleruje nezákonné zaměstnávání. Policie zadrží vždy jen tolik pracovníků, aby neohrozila provoz výroby. Společnosti, které imigranty nelegálně zaměstnávají, nejsou trestány.

Dalším společným bodem dokumentů jsou dramatické záběry zvířat jdoucích na porážku. Nevím o nikom, pro koho by takový pohled byl příjemný. Zvířata jsou nucena čekat na smrt ve velmi malém prostoru, srst mívají spečenou zaschlým hnojem. Jsou pokryta močí, výkaly a krví. To všechno se pak z jatek snadno může dostat do jídla.

Maso nebo zvíře
Lidské tělo potřebuje stravu bohatou na živočišné bílkoviny. Vegetariáni jsou s tímto postojem často konfrontováni. Ale je to pravda? Dokument Raději vidličky než nože tvrdí, že bílkovinám se přikládá až příliš velký význam. Maso, vejce a mléčné výrobky zvyšují cholesterol a způsobují ucpávání tepen. Tvůrci upozorňují na to, že velké množství živočišných bílkovin tělu škodí a neprospívá. Sami lékaři i vědci prý začali zpochybňovat svá předchozí doporučení.

Stejný dokument odvážně tvrdí, že veganskou stravou lze pod lékařským dohledem vyléčit i ty pacienty, kterým bylo prorokováno jen pár měsíců života vzhledem k obezitě, cukrovce, stavu srdce a tepen. Blíží se tak osvětové agitce. „Víte, ze zdravých lidí žádné peníze neplynou. A žádné neplynou ani z mrtvých lidí. Jen z lidí, kteří jsou tak nějak naživu, s jedním či více chronickými onemocněními,“ hovoří ve filmu T. Colin Campbell, Ph.D., který se angažuje na poli lidské výživy a je jedním z hlavních propagátorů myšlenky filmu.

Jaký je obsah masa v mase?
Věříte, že ty nejlevnější potraviny mohou být stejně kvalitní jako ty dražší? Většina supermarketů nabízí své značky. Jedná se o vlastní řady produktů, které by měly být ekvivalentem k dražším výrobkům. Jenže nižší cena není zadarmo. Vyrovnává ji nedostatek suroviny, která by měla tvořit hlavní složku. Kdyby supermarkety zvětšily objem některých ingrediencí, náklady by údajně vzrostly o minimum. Přesto se však snaží na svých zákaznících co nejvíc ušetřit. Objem masa zvětšují tím, že ho napouštějí vodou. Párky obsahují především pojivovou tkáň.

Další kapitolou je ovoce a zelenina. Má být tím nejzdravějším, co si můžete dopřát. Co všechno ale mají za sebou třeba rajčata dovezená z Maroka? Sbírají se ještě zelená a dozrávají v ethylenu při cestě do supermarketu. Jaká hnojiva a pesticidy používají v cizích státech? Jaké osivo – a nakolik geneticky modifikované? Jak vykořisťují tamější firmy své zaměstnance? Tvůrci dokumentu Mysli globálně, jednej lokálně doporučují nakupovat potraviny z místních zdrojů. Už jste se někdy porozhlédli v běžném obchodním řetězci, kolik zeleniny a ovoce pochází z České republiky? Je to podobné jako hledání jehly v kupce sena.

Iluze rozmanitosti
Menší zemědělci v dokumentu Raději vidličky než nože tvrdí, že rozoráváním polí se změní struktura půdy, a proto je důležité neorat, ale zpracovávat pouze půdní povrch. Pěstují plodiny, které se rozkládají a dodávají tak půdě živiny. Kompost, jak jej známe dnes, je kompost bez mikrobů a dalších organismů. Zdravá půda by ale měla být sypká, plná kořínků, a ne tvrdá a suchá jako kámen.

Tvůrci Potravin, a.s., se snažili dopátrat původu jednotlivých složek potravin. Vraceli se ale pořád na stejné místo – kukuřičné pole. Velká většina průmyslově vyráběných potravin je totiž jen důvtipnou transformací kukuřice. Americká vláda podporuje pěstování kukuřice, její nadprodukci. Vyrábějí se z ní nejrůznější přísady (a zejména „vycpávky“) do potravin. Kukuřice nebo sójové boby jsou obsaženy ve většině výrobků. Stala se i hlavní složkou krmiva pro dobytek. Je laciná a krávy po ní rychleji přibývají na váze. V jejich žaludcích se však vyvíjejí mikroorganismy E. coli.

Největším vlastníkem semen kukuřice je dnes společnost Monsanto, bývalá chemička vyrábějící DDT pro Vietnam. V Americe je zakázáno uchovávat a pěstovat vlastní osivo (!) a Monsanto si patentovalo geneticky modifikovaná semena kukuřice. Mají svůj tým soukromých vyšetřovatelů, kteří kontrolují zemědělce, případně je obviní z porušení patentu. Veřejné osivo prakticky neexistuje. V případě, že soused pěstuje obilí od Monsanta, stačí, aby pyl nebo semena vítr zavál na vedlejší pole a problém je na světě. Lidé pracující pro Monsanto navíc mají silné vazby na vládu i soudy. Dokumenty tak nakonec nemluví jen o nezdravém jídle na našem talíři, ale o finanční provázanosti celého světa výroby potravin. Ostatně fakta o praktikách Monsanta jsou také zpracována ve formě dokumentů, např. The World According to Monsanto. To kdybyste měli chuť na další domácí projekci.

Každým soustem měnit svět
Dokumenty působí jednostranně, neobjektivně, ale například v Potraviny, a.s., nadnárodní firmy rozhovor pro film odmítaly. V Raději vidličky než nože se snaží o objektivitu pomocí experimentu probíhajícím v průběhu natáčení a pomocí měření.

Jaké řešení dokumenty nabízejí? Kupovat místní potraviny, výrobky s označením bio. Upozorňují, že lidé nežádají kvalitu, ale jen co nejnižší cenu, což se navzájem vylučuje. Doporučují nakupovat u firem, u kterých víte, jakým způsobem se chovají ke zvířatům a zaměstnancům. Číst etikety, nakupovat na farmářských trzích, pěstovat na vlastní zahrádce (což je dle mého názoru jediný spolehlivější způsob, jak vědět, co jste vlastně snědli).

Většina zmíněných dokumentů je volně k vidění na youtube. Jejich zhlédnutí mě přinutilo ptát se: Existuje vůbec něco zdravého? A kvalitního? Na jaké úrovni je výzkum dnes a co přinesou objevy za několik let? Kdy se objeví informace, že to, co je dnes nejzdravější pochoutkou, bude zítra smrtícím jedem?

Nebojte se podívat realitě do tváře. Možná máte strach, že růžový svět kolem vás by mohl poněkud ztmavnout. Uklidňujete se, že Amerika je daleko a Evropy se podobné praktiky netýkají. Bojíte se, že by se vám strava znechutila, že byste si už se slinou na jazyku nenaložili maso na talíř, a tak dokumenty raději vidět nechcete? Věřím, že je lepší v určitých momentech přivírat oči, než je mít zavřené úplně. A koneckonců není dobré bez přemýšlení konzumovat ani takové dokumenty. Stejně jako jiné informace i tyto vám pomohou vytvořit si vlastní názor.


Potraviny, a.s. (Food Inc.)
USA, 2008, 90 min.
režie Robert Kenner



Na jídle záleží (Food Matters)
USA, 2008, 80 min.
režie James Coguhoun, Carlo Ledesma



Raději vidličky než nože (Forks Over Knives)
USA, 2011, 90 min.
režie Lee Fulkerson


Mysli globálně, jednej lokálně (Solutions locales pour un désordre global)
Francie, 2010, 113 min.
režie Coline Serreau

Ocitli jste se někdy v centru Prahy a nevěděli, kam zajít? Všude spousta turistů a nabídka služeb jim přizpůsobená, ale co domorodci? Máme pro vás skvělý tip!

Jazz Time je living restaurant a jazz klub kousek od Václavského náměstí. Unikátní klub s nádhernou atmosférou a vynikajícím jídlem a pitím za přijatelnou cenu. Jazz Time jsme navštívili několikrát a nezklamal nikdy. Nejvíc nás dostala atmosféra, kterou celé tohle místo dýchá. Pokud patříte mezi tu skupinu lidí, která se v centru nerada pohybuje, udělejte výjimku, tohle místo za to vážně stojí. Každý večer se tu konají jazzové koncerty a jednou měsíčně můžete navštívit taneční program v rytmu swingu, acid jazzu, argentiny nebo tanga.

Living restaurant navíc znamená, že v Jazz Time se skvěle najíte za doprovodu živé hudby, aniž byste museli platit vstup. Sám majitel je velkým milovníkem jazzu a pečlivě se stará o výběr repertoáru. V restauraci, tedy v  prvním patře pořádá téměř každý den koncert, o super kulisu k večeři nebo jen posezení u piva tak máte postaráno.

K jídlu si můžete vybrat z mezinárodní kuchyně – najdete tu jak lehká italská jídla, tak i typicky balkánskou pljeskavici nebo třeba české speciality. Vřele doporučujeme místní těstoviny, které se tu připravují vždy čerstvé, z kvalitních surovin a dobře chuťově vyvážené – a navíc, přesně al dente. Menu i program jazzového klubu najdete na www.jazztime.cz.

Jazz Time
Krakovská 19, Praha 1
www.jazztime.cz


autor: Martina Buričová

Každé tělo je jiné i stejné natolik, nakolik se lidé odlišují a podobají zároveň. Dokáže být zdrojem potěšení i místem, na kterém se lze za své chyby trestat. Aniž by samo za cokoliv mohlo. Je prostě hned po ruce a ve výlučném vlastnictví. Ztělesňuje peklo na zemi pro toho, kdo se stal obžalovaným, soudcem i exekutorem. A falešná víra, že uložený výkon trestu se nikoho jiného netýká, bere i tu poslední možnost odvolání. O tom, jak vypadá bulimie v praxi, bylo napsáno hodně. Jednak samotnými bulimičkami (o bulimikovi jsem neslyšela), ale také odborníky, kteří se poruchami příjmu potravy zabývají. Jenže ani v této záplavě článků, studií a životních příběhů jsem stále nenacházela cosi, co jsem nebyla schopná definovat, ale věděla jsem, že je to důležité. Možná to bylo tím, že jsem se s bulimií sama potýkala více než patnáct let a v těchto textech se jaksi „nepoznávala“. Zejména proto, že jsem v nich hledala odpověď na otázku, PROČ se bulimie vkradla do života zrovna mně. Průběh této poruchy je zřejmě ve většině případů podobný. A tak stejně jako moje spolubojovnice i já jsem se stala závislá na jídle a na druhou stranu se mu vyhýbala. Měla jsem období, kdy jsem jedla jen určité typy potravin, které jsou obecně považovány za zdravé, a tzv. normální jídlo pro mě bylo absolutně tabu. Byly dny, kdy jsem jedla celé tuny zeleniny, celozrnné rohlíky, grahamové tyčinky a ovocné saláty. Ale ani tato metoda neměla kýžený efekt, protože jsem jedla vlastně bez přestávky celý den. Nikdy jsem se totiž necítila nasycená. Mezitím jsem vždycky úzkostlivě sledovala váhu a zvracela. Nedokázala jsem už jíst normálně. Byla jsem schopná buď hladovět, anebo spořádat neuvěřitelné množství jídla. Buď všechno, nebo nic. Hladovění mi nevadilo, záchvatům žravosti jsem se ale snažila vyhýbat. Když mě matka jednou nachytala při zvracení, dostala jsem přednášku, jak strašné je to plýtvání, a ať s tím okamžitě přestanu. Jednou z metod bylo odbourávání odpoledního vlčího hladu alkoholem. Během krátké doby jsem se stala v pití rekordmankou – a váha stále stoupala. Hladovění střídaly záchvaty přejídání a potom panika a zvracení. Došlo to tak daleko, že jsem zvracela i v práci, a to několikrát denně. Byla jsem hrozně vyčerpaná a odhodlala se vyhledat pomoc. První psychiatr, kterého jsem navštívila v devadesátých letech, mi diagnostikoval místo bulimie stres z maturity (byla jsem tehdy na gymnáziu). Další odbornice mi předepsala antidepresiva a utěšovala mě, že její synovec sice vypadá hrozně, ale díky práškům si z toho už nic nedělá. Do třetice jsem si psychologa vybrala náhodně ze seznamu na internetu. Dohodli jsme se prostřednictvím e-mailů, což mi naprosto vyhovovalo. Velké naděje jsem ale do tohoto pokusu už nevkládala a dokonce jsem sezení chtěla na poslední chvíli zrušit. Nakonec jsem se ale odhodlala a zase jednou nahlas promluvila o svém trápení, které jsem se před světem snažila úzkostlivě tajit. A věci se daly do pohybu. Ve svých zhruba třiceti letech jsem začala s bulimií účinně bojovat. Konečně mi někdo přesně řekl, co mám udělat. A já jsem to dělala. Pečlivě jsem si zapisovala každé sousto, poznámky jsme potom společně probírali a hodnotili. Přestože jsme se zabývali pouze následky a nikoli oním PROČ, terapie byla účinná. Na každém sezení jsem se ale cítila trapně, že obtěžuji s takovou „blbostí“. Styděla jsem se. Málokterý nepostižený je schopen tuto poruchu brát jako seriózní záležitost. Většina lidí si myslí, že se jedná o momentální odchylku způsobenou pošetilým hnutím mysli. I proto je velmi těžké o bulimii mluvit nahlas. První, kdo moje problémy nebagatelizoval, byl můj současný manžel. Dodával mi odvahu a podporoval mě v léčbě. To byla obrovská pomoc. Konečně jsem se nemusela doprošovat – když už ne o pochopení, tak alespoň o podporu. Na to PROČ si odpovídám nyní už sama. Bulimií jsem se trestala za vlastní nedokonalost a hlavně za šrámy, které mi způsobili ti nejbližší. Dlouho jsem si to nedokázala a ani nechtěla přiznat. Byla jsem jako dítě, které po výprasku brečí, ale paradoxně se dovolává konejšení u matky, která ani nestačila odložit vařečku. Vzpomínky na dětství jsem téměř kompletně vytěsnila z paměti a pořád jsem si opakovala: mysleli to dobře. MUSÍM je za to ctít. Zlost, lítost a smutek jsem pak obracela proti sobě. Dnes ty balvany postupně vyhrabávám z mechu a valím z cesty. Učím se mít se ráda a být na sebe hodná. Snažím se něco chtít. Dělat si radost. Dřív jsem pro sebe nechtěla nic. Připadalo mi to zbytečné. Důležité přece bylo, abych ty ostatní činila šťastnými, a to pak učiní šťastnou mě. Objevuji svoje hranice, které mě chrání. Už nenechávám kdekoho libovolně je překračovat. Snažím se být sama sobě přítelem. Už ne dozorcem, ani exekutorem. Už dlouho se držím. Přestože si ani nevzpomínám, kdy jsem naposled zvracela, jídlo už pro mě asi nikdy nebude jen přirozenou součástí života. Skoro za každým soustem se skrývá série vtíravých myšlenek a pocit sytosti si často vyžádá tuhý vnitřní dialog. Každé přejedení je riziko.

autor: Karolína Horová