Objektovou tvorbu, nástěnné tapety, klasickou malbu a dvanáct mladých umělců nabídne zkultivovaná nákladová hala vzdálená hodinu od Prahy i od Brna ve výstavě Nejisté obzory. Ta se uskuteční v rámci třídenního jihlavského festivalu Nultá generace, o kterém již více poví její ředitel Jakub Lerch.

Jakube, potřebujeme kolem sebe umění?
Samozřejmě. Definuje nás a ukazuje, v jakém stavu se nachází naše společnost. To je jeden z hlavních důvodů, proč vznikla Nultá generace.

Festival Nultá generace čeká v závěru září čtvrtý ročník. Proč jste vybrali Jihlavu jako místo jejího – už pravidelného – konání?
Jsem původem Jihlavan. Po ukončení gymnázia jsem šel do Prahy, ale do té doby to byla moje domovská hrouda. Sehrálo to svou roli, přesto to nebyl hlavní důvod. Naší snahou je cílit na regiony a rozvíjet je, vymanit se z přeexponovaných metropolí. Jihlava je strategickou lokací – hodina cesty mezi Prahou a Brnem. Zároveň je různým kulturním záměrům dlouhodobě nakloněna a nám se daří si zde budovat dobré vztahy s vedením města i dalšími kulturními organizacemi.

Jak jste prostor pro pravidelné konání festivalu vybírali?
Před vznikem festivalu jsem spolupracoval na prodejní výstavě lokálních autorů s jihlavským multifunkčním prostorem DIOD. Ten nás stále výrazně podporuje a je také místem konání části doprovodného programu, dnes již podstatně většího festivalu. Jeho koncept jsme připravili a společně rozvíjíme s Janem Trávníčkem a Filipem Fišerem. Ve chvíli, kdy jsme festival zakládali, jsme logicky hledali velkorysý prostor ideálně v centru města, kde bude možné nejen důstojně vystavit šedesát děl, ale také uspořádat koncerty, zasahovat do veřejného prostoru formou site-specific instalací a street artu. Po dlouhém hledání jsme narazili na nákladové haly vlakového nádraží. Pár týdnů jsme nevěděli komu patří a nakonec bylo překvapeno i samo vedení Jihlavy. Ukázalo se totiž, že město haly získalo od Českých drah a během příštích let pravděpodobně dojde k jejich demolici, proto mu nikdo nevěnuje pozornost. Jelikož jihlavská radnice výrazně kulturu ve městě podporuje, nebylo složité prostor do nájmu získat. Podstatně složitější bylo připravit ho pro konání akce…

Dobrodružství, jakou podobu festival nabere, začalo tedy již s prozkoumáváním a kultivováním jeho místa. Patinu syrového industriálního prostoru jste zachovali?
Ano, prostor dnes vypadá o mnoho lépe, než když jsme začínali. Mrkněte na Google maps, jsou tam fotografie místa z minulých ročníků. Prostor se nám během let podařilo zkultivovat, vybílit, zabezpečit, obnovili jsme elektrické rozvody a snažíme se jej udržovat v provozuschopném stavu. Silnou atmosféru historické industriální budovy nejde popřít, je přiznanou kulisou celého festivalu.
Máte v plánu budovu udržovat pro celoroční kulturní provoz?
Původní vize taková byla. Z brownfieldu se nám díky nadšení podařilo vytvořit důstojnou pop-up galerii a také jednu ze dvou legálních street artových ploch v Jihlavě. To vše paradoxně rámuje vědomí, že během několika let haly podlehnou demolici a ustoupí novému dopravnímu koridoru. To jsme ale věděli už od začátku.

Ohrozí to další ročníky festivalu?
Určitě máme ambici ve festivalu pokračovat a několik let ještě v této budově můžeme fungovat. Přesto nám samo město již nabídlo prostor alternativní. Tím jsou haly bývalé textilní továrny kousek od náměstí. Město zde plánuje vybudovat kulturní centrum s celoročním provozem a nám nabídlo stát se pilotním projektem, takovou zátěžovou zkouškou.

Podporují obyvatelé Jihlavy rozvoj mladé kultury a jsou jejími častými návštěvníky?
Bezesporu ano. Podporu a zájem cítíme v Jihlavě od široké veřejnosti, stejně je tomu ale i u veřejnosti odborné z celé republiky. Návštěvnost každoročně stoupá v řádu stovek a letos očekáváme zhruba 1500 návštěvníků.

Jakým způsobem autory vybíráte?
Zpočátku se nám jednalo o osobní preferenci, chtěli jsme vystavit autory, kteří baví především nás. V současnosti už oslovujeme kurátora, který výstavě poskytne tematický rámec. Stále ale vybírá dvanáct autorů, kteří reflektují současnou výtvarnou scénu a stále na výběru participujeme. Naše ambice se od počátku konání festivalu posunula a postupem času vnímáme svou roli. Tou je, kromě podpory autorů a prezentace aktuální podoby současného umění, také určitá snaha o vysvětlení, uvedení souvislostí, otevírání nových témat a diskuze. To vše nás baví, hlavně propojovat lidi.

Selekce umělců ale není regionální?
Naopak. Na region samozřejmě bereme ohledy, ale od začátku se snažíme průřezově pokrýt tvorbu v současném umění nehledě na místo původu nebo působení autora. Vystavujeme autory z Prahy nebo Brna – z míst, kde jsou u nás, řekněme, výtvarné metropole, ale podporujeme aktivně umělce z Ústí nad Labem, Plzně, z Ostravy, z Českých Budějovic. Snažíme se české umění prezentovat v ucelené podobě.

Vývoj festivalu dokládá i důslednější uchopení koncepce – v předchozích ročnících jej téma nezaštiťovalo, letos už se věnuje otázkám s environmentální tématikou.
Je to tak. V rámci doprovodných programů jsme se i v minulosti snažili zahrnout nějaké doplňkové téma. Otevřeli jsme například diskuzi nad užitím mladého umění ve veřejném prostoru, které bylo v Jihlavě poměrně ožehavé. Pozvali jsme odborníky a teoretiky výtvarného umění, architektury nebo urbanismu i zástupce města. Společně s návštěvníky i vystavujícími autory pak proběhlo několik přednášek a debat nad tím, co a jak v podobných lokalitách realizovat. Letos poprvé jsme pojali koncepčně i samotnou výstavu. Kurátorka Veronika Čechová svou koncepcí výstavy s názvem Nejisté obzory reaguje na složitá a hlasitě rezonující celospolečenská environmentální témata. Tradiční formát přehlídky umělců nyní rozšiřuje společný prvek v jejich tvorbě – schopnost kriticky pozorovat extrémní konzumní tendence naší společnosti hraničící s odtržením od reality a snaha reagovat a vymezovat se vůči těmto tendencím vlastním autorským způsobem. Už samotná obava z toho, jaká ta budoucnost bude, se může promítat do našeho současného jednání, ale nejen do toho našeho osobního – může být vidět i v tvorbě umělců, kteří aspekt nejasné budoucnosti zohledňují.

Jak jste autory předchozích ročníků vyhledávali v době, kdy ještě koncepce neměla takto jasně vytříbenou podobu?
Zpočátku jsme obcházeli art semestry uměleckých škol, navštěvovali jsme ateliéry a seznamovali se s jejich vedoucími, kteří nám radili na koho se zaměřit. Výběr jsme pak konzultovali s našimi partnery. Nezávazně jsme si povídali o tom, kdo je vizuálně atraktivní, kdo je perspektivní autor z pohledu investice do umění – tedy s dlouhodobým konceptem, který drží a snaží se jej rozvíjet. K tomu jsme vždy měli určitý kurátorský dohled. Spolupracovali jsme postupně s Petrem Kovářem, Adamem Vrbkou, výrazně nás posunula spolupráce s Janem Dotřelem a nyní s Veronikou Čechovou.

Proč jsou hranice festivalu pouze třídenní?
Důvod je prostý – festival je přesně to, co jsme chtěli od začátku. Každoroční několikadenní událost, která na chvíli propojí veřejnost se studenty umění, uměleckými pedagogy, etablované umělce i sběratele umění. Spojení výstav, koncertů, filmových projekcí… Pro nás je to highlight naší několikaměsíční práce. Moment, kdy se nemalé úsilí vměstná do tří dnů. A když vidíme návštěvníky s batohy, kteří si to přijeli užít z jiných měst společně s námi, máme velkou radost.

Jací umělci z předchozích ročníků se projevili jako talentovaní a jsou vyhledávaní sběrateli nebo pravidelně vystavováni?
Zpětně se nám potvrzuje, že náš výběr dává smysl – osobně bych zmínil Jana Poupěte, který začal spolupracovat na základě výstavy Nulté generace se soukromou galerií Kvalitář. Daniel Dante Hartl nyní spolupracuje s DSC Gallery, Argišt Alaverdyan také obrovsky pokročil a objevil se v bratislavské Kunsthalle nebo ve výběru kurátora Národní galerie Michala Novotného. Autorů Nulté generace, kteří do galerijního prostoru vstupují a objevují se v soukromých sbírkách je ale daleko víc.

V jakých médiích zpravidla autoři tvoří?
Zpočátku jsme volili malbu, která je jako umělecký formát nejsnáze uchopitelná. Snažili jsme se o to, aby umění, které veřejnosti přinášíme, bylo srozumitelné. Komunikace festivalu je tedy oproštěna o kunsthistorické termíny, abychom vystavené umění neuzavírali v akademickém kruhu a byli publiku přístupnější. Malba ale zdaleka nepokrývá výraznější část současného výtvarného vyjádření. Postupně tak bylo nezbytné zohlednit i další formáty – přes objekty nástěnné či prostorové až k výraznějším a divácky poutavějším multimediálním instalacím. Snažíme se reflektovat současnou tvorbu, proto se nesmíme svazovat konkrétními formáty.

Bude z pohledu zastoupených medií letošní ročník něčím výrazný?
Půjde zejména o objektovou tvorbu, nástěnné objekty, tapety, kombinace drobných doplňků utvářející funkční celky i klasickou malbu. Spolupracujeme s architektem Davidem Feslem, kterému se toto vše podařilo prostorově orámovat. Výzvou bude vysvětlit návštěvníkům, že prezentace umění neprobíhá pouze v bílé výstavní hale, ale že prostor a forem, kde lze vizuální umění představit, je nepřeberné množství. Z pohledu laického návštěvníka půjde o nový zážitek. I proto jsme se rozhodli rozšířit program o další, řekněme divácky přístupnější výstavu. Ta bude složena z přibližně čtyř desítek obrazů, které nás v minulých letech oslovily nejvíce. Půjde tedy o jakousi retrospektivu, která program festivalu přirozeně doplní.

Jaký další program letošní ročník nabídne?
V pátek začneme vernisáží, kde představíme jednotlivé autory a vše společně odstartujeme. Komentovanou prohlídku doplní performance umělecké skupiny Cloudy Babies, což je duo vystavujících umělkyň Evy Rybářové a Marie Tučkové. Pak se naplno rozjede hudební stage, kde bude headlinerem Kapitán Demo, a těšíme se na Ankali after party s rezidenty Eva Porating nebo Møreti. Sobota je pak celá věnovaná doprovodnému programu. Chystáme brunch s autory s následnou komentovanou prohlídkou, kde veřejnosti objasníme záměr výstavy. V rámci přednáškového bloku vystoupí hosté jako Karina Kottová, Michal Kindernay, nebo přátelé z nové, malé galerie současného umění lítost. Pozvali jsme ale i Katarínu Ruschkovou z jihlavského magistrátu, se kterou se budeme veřejně bavit o tom, jak můžeme, jako festival i jednotlivci, minimalizovat naše negativní dopady na životní prostředí, na což navážeme workshopem up-cyclingu s vystavující autorkou Kristinou Fingerlandovou. Za zmínku stojí také Ozvěny Famufestu, blok projekcí filmů studentů FAMU, nebo premiéra loutkového divadelního představení studenta UMPRUM Matouše Valcháře. Sobotní noc se pak opět sejdeme před hudební stage, pro kterou právě dokončujeme program. Určitě se vyplatí sledovat náš web nebo událost, kde vše aktualizujeme a uvádíme informace o předprodeji i ubytování.

Vřed města. Masa betonu. Relikt normalizace. Zbourat. Napravit, co bylo způsobeno. Takto se často hovoří o monumentální budově jihlavského Prioru. Jen těžko si lze představit lepší příklad anomálie než stavbu uprostřed zachovalého historického náměstí, kterou nenávidí všichni.

Česká veřejnost začíná doceňovat brutalismus. Ale zatímco se v Praze odehrávají happeningy za záchranu budovy Transgasu a Kotva bývá označována za architektonickou památku, existují stavby, o jejichž případném odstranění se mezi lidmi i na titulcích novin hovoří výhradně se zklamáním: zklamáním z toho, že ještě stojí.

„Přeji Jihlavákům, aby měli odvahu a konečně to zbourali,“ vyslovil se například Vladimír 518 pro Lidové noviny v přehledu deseti nejvíce nenáviděných staveb. V podobném duchu si zažertoval i Václav Havel, když se tehdejšího jihlavského primátora ptal, jestli už pro budovu našel střelmistra. „Prioru je třicet let. Bourat se zatím nebude,“ stěžuje si pět let starý článek Jihlavského deníku. Jihlavě totiž k bourání nechybí jen odvaha, ale především peníze. A tak stojí dál, i když si to nikdo nepřeje.

Ztělesnění doby
Za ty roky se stal Prior zcela běžnou součástí místního folkloru a donekonečna opakovaným evergreenem, který se jako téma vynoří vždy před volbami anebo pokaždé, když váš konverzační partner zjistí, odkud vlastně pocházíte.

„Jihlava…“ zamyslel se dlouze při pauze na cigaretu pražský kolega, kterého jsem potkal během náhodné letní brigády. „Pěkný město. Tam máte tu věc na náměstí, škoda! Zbourat to nechcete?“

Bourání má „ta věc“ zakořeněné vlastně už ve svém vzniku. Výstavbě obchodního domu v sedmdesátých letech totiž předcházelo odstřelení unikátní skupinky historických domů, označovaných německým a počeštělým slovem „Krecl“. Prior tak pro mnohé lidi symbolizuje mnohem víc než někdejší pýchu normalizačního konzumu.

Svou historií, umístěním, způsobem výstavby i podobou asociuje monstrozitu režimu, jenž z jakési libovůle nechal bez váhání srovnat se zemí původní měšťanské domy, aby na jejich místě vybudoval moderní obchodní dům a zabezpečil materiální pohodlí svých občanů. Zosobňuje něco, co tu nikdy být nemělo. Představuje vstup do nové éry a zároveň tečku za minulostí, která neměla nikdy skončit. Ztělesňuje omyl dějin, ačkoliv se (podobně jako minulý režim) tváří jako jejich přirozená a nutná kontinuita – tvarem cíleně připomíná členitost původních domů a ozdobný postranní nápis se dovolává středověké epochy jihlavské těžby stříbra. A přesto je vnímán jako nemístná anomálie.

Zakrýt, přetřít, nechat zmizet
Není divu, že pohled na takovou stavbu bolí. A protože se ho nedaří zbourat, je vytěsňován jinými prostředky. Prior chybí na většině fotografií propagačních materiálů města – nejlepší fotky historického náměstí přece pochází přímo z jeho střechy. Pořadatelé každoročního Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava ho před lety v rámci jednoho ročníku celý přikryli plachtou. Před dvěma lety vznikl dokonce obskurní krátký film PRIOR ZMIZEL!, ve kterém se hrdinové vrací do minulosti, aby zničili původní technické návrhy: obchodní dům tak nikdy nevznikne, což je završeno finálním záběrem, jak by třetí největší náměstí v republice vypadalo bez něj. (Spoiler alert: přespříliš prázdně.) Majitel Prioru navrhl, že by současnou svítivě bílou omítku přetřel do decentnějších barev, ale narazil na odpor památkářů.

Prior tedy stojí černobíle dál. Anomálie, kterou ještě nikdo nezboural, nepřetřel, nenechal zmizet. Anomálie, která toho v posledku vypovídá více o naší době než o té své. Bouráme Transgas, paneláky přetíráme do růžova a minulost nechceme vidět v původních barvách. Jen jedna věc na Prioru zůstává populární: supermarket a první porevoluční mekáč přímo v centru města. ∞


text: Jakub Haubert