Jim Jarmusch je jedním z nejosobitějších tvůrců současné kinematografie. Jeho díla jsou nezaměnitelná, oduševnělá a působivá. Alespoň do natočení filmu „Paterson“ tomu tak vždy bylo.

Síla Jarmuschových filmů tkvěla v režisérově schopnosti vybalancovat dva zdánlivě odlišné přístupy k tvorbě. V první řadě to je precizní promýšlení všech složek, pečlivá až puntičkářská pozornost věnovaná sebemenšímu detailu, v řadě druhé to je vůle dát věcem volný průběh, cit pro improvizaci, nahodilost a kouzlo neočekávatelného. Zřejmě díky tomuto smyslu pro harmonii i pokoru byl Jarmusch jako režisér a scénárista schopen udržet vysokou kvalitu svých filmů od nízkorozpočtových bohémských začátků až po drahé výpravné snímky etablovaného tvůrce.

Paterson je zapadlé město v New Jersey, jehož posledním highlightem byl hedvábnický průmysl na konci 19. století. Na tomto všedním, zšedlém místě ale vyrůstali básníci Allen Ginsberg a William Carlos Williams, takže bezesporu nějakého ducha má. Jím se zdá být zasažena i ústřední postava filmu, řidič autobusu, který je nejen tichým pozorovatelem poetiky všedního dne, ale i „šuplíkovým“ básníkem.

Zkrátka filmová partie není rozehrána nikterak špatně. A přece to nevyšlo. Hlavně proto, že v kontextu Jarmuschovy tvorby překvapí, jak málo film přináší nového. Motiv tiše fascinovaného pozorovatele světa-bytí Jarmusch tematizoval už v mnoha originálních podobách, tentokrát ale přichází bez další obsahové tematizace a z formálního hlediska v podobě všední až přehlédnutelné. Po boku titulů Jarmuschovy filmografie, ostře vyprofilovaných jako „acid-western s improvizací Neila Younga“, „hiphopová samurajská gangsterka“, „drone-doom-metalová krimi ze španělské pouště“ nebo „donchuanské pozdní odpoledne s etiopským jazzem“ se teď nepatřičně usazuje Paterson. Mdlá sightseeing tour, na které nic nepřekvapí. A hudba, vždy tvořila esenciálně důležitou složku Jarmuschových filmů, zde působí od začátku jako jediné rozvleklé intro k něčemu, co nakonec vůbec nezazní.

Autobus, který netřeba dobíhat
Co působí vyloženě špatně je postava básníkovy partnerky, která představuje protipól osobnostně pevného muže, ryzího tvůrce. Napsání této postavy jako dětsky naivní a chaotické „taky-umělkyně“ není zrovna dobrým příkladem genderově férového uvažování. Přitom se nezdá, že by příběh filmu měl ambice sahající jen po zprostředkování výpovědi o talentu a delitantismu. Ale koleduje si o takovou zjednodušující interpretaci. Tím hůř, že neuměle, necitlivě a hloupě působí prolínačky záběrů vodopádu, dívčí tváře a pisálka nad sešitem, které naplňují nejohranější hollywoodská klišé o tom, jak ve filmu zobrazit „tu poezii“.

Nechci postulovat, že „Paterson“ je snímek závadný a zlovolný. Je to celkově vzato film milý. Jeho největším problémem je stopáž. Jemňoučká črta o řidiči autobusu, který píše básně, by nádherně vyplnila třicet či pětačtyřicet minut a všichni bychom byli spokojení. V kontextu Jarmuschovy tvorby však jako celovečerní billboardový snímek působí neadekvátně. Jestli někoho zajímá kvalitní nezávislá filmová tvorba, nechť si pustí od Jarmusche cokoliv jiného. „Paterson“ může sloužit nanejvýš jako upoutávka, vstupenka, kterou pár metrů za vchodem zmuchláte, zahodíte a zapomenete. ∞


Paterson
režie Jim Jarmusch
USA / Německo, 2016, 118 min.

Jim Jarmusch si jako téma pro svůj nový film vybral propranou mainstreamovou látku poslední doby – upírskou romanci. Vrátil se ale k základům, kde upíři nebyli populárním produktem filmového průmyslu. Představuje klasické nemrtvé hrdiny vyhýbající se světlu, unavené svou nesmrtelností.

Hlavními postavami jsou symbolicky pojmenovaní Adam (Tom Hiddleston) a Eva (Tilda Swinton). Adam žije v opuštěné části Detroitu, zde skládá svou ambientní hudbu. Jeho žena Eva pobývá v marockém Tangeru, kde si krátí čas rozpravami s Christopherem Marlowem. Pár, který netrápí konečnost a spojuje silná láska. Proto oba tráví svůj život v prostředí, jež je jim příjemné. Několik staletí staří milenci začínají mít pocit, že jim svět už nemá co nabídnout, a počínají se zalykat nudou. Adama z rozjímání o konci vyruší právě jeho žena svým příjezdem.

Zasazení příběhu do zbankrotovaného města duchů, Detroitu, je Jarmuschovou kritikou směřování lidstva. Celý snímek je postaven na existenciálních otázkách, hrdinové postrádají smysl života. Lidská krev, bez níž by nepřežili, tu slouží nejen jako potrava, ale i jako droga, která je nabíjí energií do dalšího dne. Z hlediska věčnosti je pro ně současný svět znečištěný a vypotřebovaný, i krev je kontaminovaná látkami, jež lidé (upíři je označují jako „zombies“) užívají, a upírům se z ní dělá zle.

Snímek nabízí i černý humor a je protkaný celou řadou vtipných narážek na slavné vědce, umělce či spisovatele. Jarmusch stvořil upíry ne jako prvoplánové přízraky, ale jako vysoce sečtělé, inteligentní, rozervané, osamělé a sofistikované bytosti. Věčnost jim dala prostor ke studiu a k potkávání slavných osobností. Je jen na nich, zda si takový život zvolí. (Ava, sestra Evy, je onou výjimkou potvrzující pravidlo. Nemrtvá, jež si chce žít po svém, bez ostražitosti a pravidel.) Vybírají si to, co je během jejich života zaujalo, nedají na módní výstřelky, vše hodnotí v kontextu toho, co prožili. Čas pro ně není přímka, lineární směřování k cíli. Chápou ho cyklicky, což je několikrát ve filmu zdůrazněno motivem kruhu, symbolem věčnosti.

Přežijí jen milenci nemá žádný napínavý příběh, děj se pozvolna táhne, plyne stejně pomalu, jako plyne věčný čas hlavním hrdinům. Kdo by čekal film plný zkrvavených krků a dřevěných kůlů, bude zklamán. Atmosféře, která je ve filmu jedinečná, ruku v ruce napomáhá hudební doprovod, jenž kombinuje kytarový minimalismus Jozefa van Wissema, ambientní melodie Jarmuschovy skupiny Sqürl a orientální hudbu, jež završuje celý snímek působivým vystoupením libanonské zpěvačky Yasmine Hamdan. Ne náhodou film získal na festivalu v Cannes cenu za nejlepší soundtrack.

Existenciální krize a kritiky směřování lidstva je sice film plný, ale nejde o zarmoucené vzpomínání a vyprávění si, jak dřív bylo líp. Režisér jeho prostřednictvím vzdává hold umění (ať už literatuře, hudbě či tanci), jež považuje za důležité v hledání cesty k přežití a potřebné k naplnění ať už věčného, či smrtelného života. ∞


Přežijí jen milenci (Only lovers left alive)
režie Jim Jarmusch
Německo / USA / Velká Británie / Francie / Kypr, 2013, 123 min.