„Co když vidím něco zcela jiného než ostatní? Co je pozorované, a co představované? Co je prožívané, a co skutečné? A když propojím všechny části, uvidím celek?“ – tyto i podobné otázky orientovaly práci umělecké dvojice Davida Böhma a Jiřího Franty na výstavě Fabulant.

Místo, tedy Dům fotografie, sehrálo zásadní roli. „Koncepci nám nabídl prostor. Ten je pro nás opravdu důležitej. Dvě podobná patra, my jsme dva autoři, fakt, že je to Dům fotografie, práce s tématem reprodukce, množení fotografií, líbilo se nám, že se jedná o nějaké opakování, rozptýlenost a možnost něco dělat dvakrát,“ vysvětluje Jiří Franta princip práce na výstavě.

Při tomto uvažování autoři vyšli z důvěrně známé dětské encyklopedie Už vím proč (1980) manželů Škodových s ilustracemi Vojtěcha Kubašty. Jde o strukturovaný heslář přírodních jevů a lidských vynálezů, jejichž podstata je tu vysvětlena srozumitelně a nekomplikovaně. Otázky, které dospělé pročítání encyklopedie přineslo, se ukázaly být různorodé a převážně naléhavé: Jak si vystačit s encyklopedickými hesly v době, kdy se svět přestal skládat z jednotlivých fenoménů, ale je stále více sítí nepoznatelných vztahů? Jak přistupovat k informaci tam, kde žádní dva pozorovatelé nevidí stejnou věc stejně? Jak dospět ke shodě, když každý z aktérů vypráví jiný příběh?

Autoři výstavy – jak je jejich zvykem – nedávají odpovědi, jen konstatují, že na rozdíl od dětských let dnes vědí, že už nechtějí všemu rozumět. Co zbývá, je přijmout realitu bez možnosti jejího racionálního uchopení. Vnímat skrze intuici, smysly a emoce, které nakonec vždy rozhodnou o tom, zda se vzájemně shodneme, nebo skončíme ve válce.

text: Jana Smrčková

David Böhm – Jiří Franta: Fabulant
GHMP – Dům fotografie (Revoluční 5, Praha 1)
18. 6. — 29. 9.

„No to je vám zase nějaký to moderní umění,“ opovržlivě se ozývá z různých stran. Přestože na leckterého Dalího si už veřejnost zvykla, mnohá revoluční díla zůstávají příliš moderní i po stu letech.

Opravdu se nikdy nezbavíme přesvědčení, že umění musí být v první řadě krásné a fotograficky přesně zachycovat realitu? Autoři knihy „Proč obrazy nepotřebují názvy“ si nemyslí, že je vše ztraceno. Vytyčili si tedy úkol přiblížit svět moderního umění divákům, kteří jsou ještě zvyklí naslouchat – dětem.

Přesto nevznikla publikace ani učebnicová, ani infantilní. Knížka je přístupná a hravá, kombinuje komiksové pasáže, velké dvoustránkové ilustrace i text. Pomocí komiksových bublin ke čtenáři promlouvají jak postavy příběhu, tak i přední umělci devatenáctého a dvacátého století. Na konec je ještě zařazen obrazový rejstřík vyobrazených děl, medailonky zmíněných umělců i velká časová osa, na které je mimo vývoje uměleckých směrů a hlavních dějinných událostí zařazen i vynález ledničky a první plyšový medvěd.

Knihu napsal Ondřej Horák, lektor a kurátor, který se zabývá popularizací umění. A to nejen mezi dětmi – ve svých projektech zpřístupňuje svět umění i důchodcům, vesnickým komunitám, nevidomým nebo třeba trestancům. Jeho scénář pak výtvarně rozpracoval Jiří Horák, ilustrátor, malíř a člen umělecké skupiny Rafani. Jeho osobitý a hravý výtvarný projev propůjčuje celé knize svérázný styl a dobře koresponduje se zábavným populárně-naučným příběhem.

Komiksové vyprávění je skvělým úvodem do světa umění. Nenabádá k nekritickému obdivu, ale učí, že čím lépe dokážeme vnímat, tím více jsme schopni vidět a ocenit. Autoři vypichují několik přelomových děl, ilustrují na nich vývoj umělecké řeči a radí, jak jí rozumět. Tato kniha je sice primárně ušitá na míru dětem, ale myšlenky, které formuluje, nejsou nikterak dětinské. Ani dospělým čtenářům by tedy neuškodilo si skrze ni připomenout, jaký divácký přístup si umění zaslouží. A že názvy opravdu nejsou tím nejdůležitějším, co by měli u obrazů hledat. º


Ondřej Horák, Jiří Franta: Proč obrazy nepotřebují názvy
nakladatelství Labyrint
Praha, 2014, 100 stran