Románem Dešťová hůl završil Jiří Hájíček volnou „jihočeskou venkovskou trilogii morálního neklidu“. Scénárista a režisér Petr Odo Macháček si román zvolil jako inspiraci pro stejnojmennou hru. Divadlo Kámen, kde je inscenace uváděna, tak pokračuje ve svém dlouhodobém záměru – ztvárňování nejsoučasnější české literatury.

Všechny rozpory vedou Zbyňka k tomu, že začne jezdit na motorce, protože jen „na ní, na tý pořádný mašině, může zapomenout na všechny ty pozemky, v hlavně drnčící letargii, úzkost, která nepřešla do vzteku…“ Přirozeně se ale ukazuje, že manželka ani dávná láska mu neumějí jen tak jednoduše pomoci a vesnickou idylu znečišťují mafiánské praktiky lokálních politiků.

V roli Zbyňka alternuje Martin Poláček a režisér, ve dvou dámských rolích se střídají Lucie Zachovalová, Lenka Chadimová a Zdeňka Brychtová. Existenciální rozpory ústřední postavy se řeší civilně, nenásilně, skoro elegantně; přesto je jasné, že jsou zásadní, že se dotýkají rozporů, které řešíme všichni, protože na nich dramaticky závisí celá podstata naší důstojné a pravdivé existence.

Intermezza
Hra má jeden neobvyklý formální prvek: obsahuje sedm krátkých intermezz, při kterých herci přestávají jednat a dávají slovo hostovi večera. Divadlo zve na každý večer jiného hosta. Někdy osloví filosofa či právníka, jindy hudebníka nebo dokonce kapelu, jindy literáta. Účelem intermezz je větší autentičnost představení, pokaždé jiná atmosféra, pokaždé nový pohled na to, co se ve hře zkoumá. Nezamrznutí. Včlenění zajímavých lidí, kteří někdy ani předem nečetli scénář, do divadelního rituálu.

Sestry Haugenovy
Jedinými hosty večera, kteří budou v Dešťové holi hrát opakovaně, budou sestry Haugenovy z norského Tromsø. Tyto tanečnice a performerky spolupracovaly na koncepci celé inscenace a budou – na rozdíl od ostatních hostů – provádět neimprovizované, nýbrž naopak pečlivě připravené scény. Jejich intermezza budou tematicky zaměřena na úsilí některých korporací o drancování severské krajiny. Opět tedy indiánský motiv půdy, která si nepřeje být zneužívána, ale nemá to jednoduché… Nejbližší reprízu inscenace Dešťová hůl uvede karlínské Divadlo Kámen 23. března. První dvojice představení, v nichž se pak představí také sestry Haugenovy, se odehraje 20. a 21. května, druhá pak v září v Tromsø.

Prst se pomalu, za nepříjemné kvílivé ozvěny vznikající třením bříška o dřevěný odpor, šine po stole směrem ke Zbyňkovi, jenž tu jakoby není. V roli vlastní matky sám sobě posílá pokušitele přes tu nekonečnou dálku stolní desky. Výmluvné brechtovské gesto tne do zkamenělého okamžiku a herec jeho poselství duplikuje ve slovech. Na imaginárním lístku, které posel-ruka přepravil až ke Zbyňkovým očím se v soustavě čísel ohlašuje Zbyňkova minulost. Volala Bohuna. Nechala ti tu číslo.

Hra Dešťová hůl inspirovaná stejnojmenným románem (Host, 2016), již letos v červnu poprvé uvedlo karlínské divadlo Kámen (premiéra 16. 6. 2021), není prvním divadelním zpracováním knižní předlohy, kterou divadlo ve svém repertoáru nabízí. Vedle Pelevinovy Svaté knihy vlkodlaka či Topolova Citlivého člověka patří představení k typickému žánru scény, která se volně inspiruje nejen českou prózou, již představuje v neotřelé a experimentální podobě s prvky improvizace, zcizovacích efektů či multimédií. Jak se dočítáme v programu, spíše než převedením předlohy na jeviště je hra volným zpracováním jejího „silového pole“, v němž se podle autora scénáře a režiséra Petra Odo Macháčka ocitá hrdina tváří v tvář otázkám jako „kdo je dneska indián“ či „co je dneska domov“. Tyto i jiné otázky a úryvky z replik jsou pak v krátkých intermezzech reflektovány nejrůznější formou jednotlivcem či dvojící hostů, kteří jsou pro danou reprízu pozváni. V dosud poslední repríze se představili jako improvizátoři výborná Jana Machalická a Jakub Troják, díky nimž hra získala tempo. Nicméně i tyto vstupy se postupně ustálily v kodrcavém rytmu očekávaného vytržení, které místy spíše rušilo spád děje, než aby jej akcelerovalo. Každé opakování má totiž své špatné a dobré trajektorie. Ty dobré posouvají člověka, dění, vývoj směrem kupředu, případně prolamují hloubku. Ty špatné vedou k nekonečnému regresu, který znejasňuje, unavuje či přímo odrazuje od dalšího bádání nebo prožívání. Hra Dešťová hůl putovala po obojakých stezkách; opakování lze však zcela jistě označit za její ústřední motiv a prostředek, jenž stojí za to si přiblížit.

Věčný návrat téhož
Minulost funguje jako farmakon na nespavost a nespokojenost se současným životem hlavního hrdiny Dešťové hole Zbyňka. Na první pohled mimoděčný příjezd na vzpomínkami zaprášený venkov Zbyňkovi nakonec teprve umožňuje návrat do přítomnosti, ze které do Lešic utíká – ke svému současnému vztahu s městským protipólem Bohuny, k Tereze. Ve vsi nachází Zbyněk svou vlastní tělesnost, indiána, kterého v něm akcentuje režisér představení umisťující představitele hlavní postavy opakovaně do jakéhosi tranzu při jeho nočních blouděních nekonečnou bdělostí. Venkov je divočina, kde se realizuje Zbyňkovo navěky unavené městské já. Umožňuje mu fyzicky pracovat, ohledávat křivky jihočeské krajiny i vlastní fyzické limity, nacházet vnitřní i tělesnou sílu. Tak jako Hegelův světový duch se Zbyněk vrací sám k sobě, jako by každé stadium vnitřního vývoje muselo být znovu prožito a internalizováno, aby došlo svého vědomí. Mohli bychom skoro hovořit o věčném návratu. To už bychom se ale vzdalovali charakteru předlohy, v níž se sice o věčné návraty hraje, ve které však formálně tyto návraty nijak zvlášť nefigurují, zatímco v představení naopak velmi výrazně. Hájíček si nelibuje v literárních figurách, tropech nebo různých způsobech opakování, jež pozvedá celkový smysl na novou sémantickou či dějovou úroveň. Jeho vyprávění nese celkem civilní rysy bez zjevných spisovatelských manýr, které by jeho formu činily jakkoli symptomatickou pro dějové zvraty. V představení Dešťová hůl je naopak opakování předváděno na několika rovinách současně a místy s až protivnou pravidelností. Očekáváme-li věčný návrat jiného, jak uspokojivě nabízí Hegelova dialektika vývoje ducha, musíme se v představení spokojit pouze s věčným návratem téhož.

Indiánský ideál v moll
Šedé stěny jeviště stojí před divákem ve své prosté nahotě; na jinak prázdné scéně stojí dva stolky se židlemi a tu a tam se povalují černé negativy běžně bílé stránky potištěné textem, v nichž bychom mohli hledat provázanost s černobílými fotografiemi, které jedna z hereček pomocí přenosného promítacího zařízení roztržitě exponuje po prostoru hlediště. Tento rušivý prvek vrací diváka do divokých letních nocí možná Zbyňkova ztraceného mládí na venkově. Kontrapunkt této mihotavé skutečnosti tvoří nesmírně táhlý a chraplavý tón Zbyňkovy promluvy. Uchu divákovu nepříjemná stylizace hlasu hlavní postavy zřejmě poukazuje na dvě roviny hrdinova vědomí: jednak na jeho nekonečnou únavu bez naděje na spánek, jednak na jeho fascinaci indiánskými rituály, kterou uspokojuje v bezcílných jízdách na starém chopperu. Těžiště potíží, jež v představení nacházím, ulpívá opět na nebetyčném opakování téhož bez naděje na vyvázání se z monotónní struktury představení. Nápadité zcizovací prvky, jimiž herci upozorňují na některé divadelní prostředky, jež známe od dob samotného Brechta, jsou sice osvěžujícím narušením jinak v jednoduchém rytmu utemované dějové posloupnosti, avšak > > stejně jako improvizační intermezza, ani ony nepřináší onen tolik chybějící posun v dějové ani formální stránce hry. Letargický tón opakujícího se Terezina „neskákej mi do řeči“, „nezvyšuj na mě hlas“ je jen jednou z melodií představení, jež dohromady tvoří spíše mollovou, jen místy durově zaznívající těžkopádnost divadelní skladby. Vrstvení metarovin, ať už v textové, či situační doméně hry, je sice rafinované, avšak někdy se dostává za hranice zajímavosti; to když herci verbálně upozorňují na zcizovací efekt, čímž ho dublují – uskutečňují v neplodném opakování. Trochu předvídatelná hra s těmito běžnými divadelními prvky totiž vždy nutně balancuje na hraně mezi laciností a genialitou. Práce s prvky scénického čtení naopak hře velice sedí a je škoda, že režisérsky je tato komponenta vsazena do představení spíše trochu nejistě, částečně přiznaně a částečně trochu nejednoznačně.

Režisér a autor scénáře v jedné osobě prozíravě zvolil jen volnou návaznost na předlohu, která je jinak svou zápletkou příliš objemná na to, aby byla s lehkostí ztvárněna na divadelních prknech. Její jádro nakonec spatřuji především v tom, že se herci místy vyvazují a vzájemně dobře doplňují občasnými změnami v tonalitě a tempu svých replik, jež často připomínají westernovské černobílé klasiky a chyby filmových pásek, které se, místy bohužel již očekávatelně, zadrhávají, a tedy opakují. Potud je výraz představení konzistentní s ústředním motivem indiánského ideálu a částečně ospravedlňuje výše diskutovaný věčný návrat téhož.

Dešťová hůl
Divadlo Kámen (Nekvasilova 2, Praha 8)
premiéra st 16. 6. 2021
nejbližší repríza čt 21. 10.

V souvislosti s Hájíčkovými prózami je často skloňovaná banalita, patos, obyčejnost… v kladných i záporných polohách. Nejinak je tomu u loňského výboru z jeho povídek.

Držitel Magnesie Litery za Knihu roku 2013 je vnímán jako autor venkovských próz, u něhož lze tématiku každého dalšího díla předvídat. Jak moc je to ale na škodu? Jisté je, že Hájíček očekávání svých příznivců prozatím nezklamal a ty, kteří vezmou jeho knihu do ruky poprvé, překvapí svou tematickou jinakostí, neokázalostí stylu a lapidárností dialogů. Konečný názor, zdá se mi, si však čtenáři udělají až po přečtení některého z jeho dalších děl. Teprve potom si je autorova jednotvárnost buď získá, nebo je naopak odradí.

Odcizené „Vzpomínky“
Z tohoto pohledu jsou cenné Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku, které představují výbor z Hájíčkových starších povídek. Kdo by očekával dříve nepublikované texty, bude zklamán. Kniha obsahuje pouze tři, dříve neotištěné, povídky Lvíčata, Driving Home for Christmas a Vesnickej román. Přesto jsou „Vzpomínky“ svým způsobem jedinečné, mezi nejmladší a nejstarší povídkou je zhruba osmiletý rozestup a na textech je to vidět. Lyrizované pasáže a vnitřní monology životem bloudících hlavních hrdinů jsou postupně nahrazovány věcností a okleštěností příběhu.

Silní a slabí hrdinové
Jeho postavy nežijí přítomností, jsou neustále drženy chapadly minulých událostí, starými křivdami anebo „jen“ prostým vědomím nezadržitelného plynutí času, který se ani kvůli jejich bolestným ztrátám nezastaví. Většina hrdinů si nechává utíkat svůj život mezi prsty. Stejně se k životu staví padesátiletá, synem opuštěná vdova Jaruna (povídka Bay Watch) i kdysi nadějný fotbalista, nyní rozvedený třicátník Martin, který po zranění přišel o všechno (Popel nejlepšího záložníka). Jednotlivé postavy však nespojuje zahořklost, spíše zakořenění v monotónnosti jejich životů, smířenost s daným stavem věcí a nevíra v možnost změny. Na pozadí historických či „jen“ životních změn se rozehrávají jejich trpké osudy, které dohromady utváří vesnickou ságu a vypráví příběh „jedné (a to jakékoliv) malé vesnice“, v níž každý zná střípek příběhu toho druhého.

Panoramatický obraz vesnické ságy ještě podtrhují další autorovy postupy: některé postavy prostupují vícero povídek, jedna událost je nahlížena z odlišných perspektiv a také závěry příběhů, jakkoli vypointovaných, přinášejí totéž nostalgické a sentimentální poselství: většinou nikdy nic neskončí tak, jak si to člověk maloval. ∞


Jiří Hájíček: Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku
nakladatelství Host
Brno, 2014, 356 stran