Jiří Havelka ovšem už několikrát ukázal, že hry a variace jsou jeho. A že je člověk myslí otevřený, pro nějž je „volná návaznost“ skutečně volná a v žádných mantinelech jej nespoutá. Spoután se nezdál ani tentokrát, což se nedá napsat o aktérech Korekce. Ti byli totiž po celou dobu trvání představení připoutáni, respektive přilepeni, k podlaze.

Tématem Korekce zůstává nesvoboda. Soubor sice nevychází přímo z literární předlohy jako v předchozím případě, zato mnohem důkladněji propracovává metaforu uvěznění. Fyzicky jsou tanečníci omezeni prostorem, který jim určují boty fixované k jevišti a vzájemné rozestupy. Postupně mezi sebou začínají komunikovat – zprvu váhavé doteky gradující až k agresivním útokům ukazují, jak těžké je probojovat se k vlastní svobodě. Nemůžeme se rozhodnout, nebo spíš nechceme? Kde je hranice odhodlání? Umíme se odpoutat od konvencí společnosti? Omezují nás ostatní, nebo se nejvíc omezujeme sami?

Sekvence různých pohybových variací jsou vždy dostatečně dlouhé na to, aby divák mohl najít a rozvinout svou vlastní interpretaci. Po padesáti minutách vyústí představení v překvapivý závěr – nikdo nevyužije možnosti svobodné volby a úniku a všichni se vrhají do divokého extatického tance slastného uvíznutí.

O hluboký zážitek se vedle sedmičky tanečníků, kteří se ve stejném obsazení představili už v Naučené bezmocnosti, starají ještě členové souboru Clarinet Factory. Je jasné, že díky spolupráci s Jiřím Havelkou pokračují VerTeDance ve své úspěšné cestě bez zaškobrtnutí. ∞


VerTeDance: Korekce
PONEC – divadlo pro tanec (Husitská 24a, Praha 3)
premiéra 4. 2. • reprízy 13. 3., 15. 4., 21. 5.
režie Jiří Havelka
choreografie a tanec Veronika Kotlíková, Tereza Ondrová, Martina Hajdyla Lacová, Karolína Hejnová, Robert Nižník, Jaro Ondruš, Petr Opavský

Dokumentární a politické divadlo představuje v dnešní Evropě velmi produktivní směr, zatímco čeští umělci pořád spíš prozkoumávají cesty, po nichž by se u nás tento žánr mohl ubírat. Žádný dosavadní kus z jejich produkce si netroufnu označit za zásadní, nebo dokonce přelomový, ale zdá se mi, že ty cesty a cíle jsou stále jasnější.

K otázce politického či dokumentárního divadla a vlastní angažovanosti (případně k tomu, zda tyto dvě věci vůbec spojovat) se každý staví jinak. Velmi aktuální a konkrétní jsou například projekty Báry Polákové. Přímočaré politické satiře vycházející ze skutečných událostí, ať už minulých nebo současných, se věnuje i Divadlo Feste, lék na bolesti společnosti hledá skrze politické divadlo Miroslav Bambušek. Jistě je možné jmenovat dál, ale chci se zaměřit na trend, který se v poslední době také objevuje a který považuju za nejnosnější – tvůrce si vybere látku zahrnující politická témata a zpracovává ji nepoliticky (nebo to takto alespoň deklaruje). Tím se snaží dosáhnout nadčasové výpovědi, která bude rezonovat v konkrétním prostředí, poodhalit motivace člověka a společenství k daným činům a zároveň otevřít debatu podstatnou do budoucna. Takové divadlo má největší šanci s vámi pohnout a nahlodat vás a teprve takové politické divadlo má smysl.

Naděje českého politického divadla
O něco podobného se už několikrát pokusil režisér Jiří Havelka, i když on sám by nejspíš nerad viděl, že o jeho práci pojednávám ve škatulce politického divadla (nebo jakékoli jiné škatulce). Jenže jeho nejnovější režijní počin – osobitý site-specific projekt Dechovka souboru VOSTO5 – zasahuje do kontextu českého dokumentárního, respektive politického divadla tak výrazně, že se tomuto zařazení Havelka už zřejmě nevyhne.

Výchozím materiálem pro inscenaci je poválečný masakr Němců v obci Dobronín na Jihlavsku. Havelka, který je spolu s Karlem F. Tománkem také autorem textu, k tématu nedospěl náhodou. Určitý přesah (i když humorný) ve smyslu obav o budoucnost měl už jeho Svět v ohrožení v brněnském HaDivadle. Po historické látce sáhla několikrát už i VOSTO5 – naposled a nejcelistvěji v Pérákovi, ačkoli angažovanost ve společenském slova smyslu tady spíš zůstala stranou. Nejblíže k pojetí Dechovky tak měla Havelkova práce se studenty DAMU na inscenaci Já, hrdina o bratrech Mašínech. Havelka v ní neprezentoval svůj názor a nevyslovoval jasné stanovisko, ale nutil diváka k zamyšlení, přehodnocování, a to výsostně divadelním způsobem.

„Lidé se mění, dechovka zůstává“
Stejným způsobem je cenná i Dechovka – nestaví se na jednu ani na druhou stranu, nedělá si nároky na historickou pravdu, nemoralizuje, ale spíš ukazuje, jak se rodí zlo v člověku a jak absurdní je tváří v tvář tomuto zlu naše dnešní reflexe. Stejně jako v Mašínech si zakládá na nečernobílém vidění a probouzí v divákovi odpovědnost.

Aktuálnost podporuje zvolené site-specific pojetí. Tři obrazy různých období (prvorepublikové otevření tanečního sálu, poválečné bujaré oslavy a lynč, porevoluční výstavba pomníku obětem masakru) se rovnají třem jednáním ve vesnické sokolovně a „aktivizace“ diváka se děje především tím, že je usazen v hospodském sále Baráčnické rychty. Scénickým provedením by projekt ztratil polovinu své razance. I díky hudbě Jana Kaliny ze skupiny Sto zvířat Dechovka představuje velmi autentický a sugestivní zážitek, přesně takový, jaký by mělo přinést angažované divadlo, aniž by v něm mělo místo politické přesvědčení tvůrce nebo kohokoli z nás.

Dechovka měla být původně uvedena jen čtyřikrát po své premiéře na festivalu 4 + 4 dny v pohybu, ale pro obrovský ohlas přidává produkce další reprízy. Zejména kvůli náročnému personálnímu obsazení (spolu s členy VOSTO5 vystupují v představeních dvě desítky dalších lidí) se ale nedá počítat s častým uváděním. Tento měsíc proběhly reprízy 8. a 9. prosince v Baráčnické rychtě na Malé Straně. Další představení se uskuteční 21., 22. a 23. února na témže místě.

Baráčnická rychta – Jiří Havelka, Karel F. Tománek a VOSTO5: Dechovka
režie Jiří Havelka
dramaturgie Marta Ljubková a Karel F. Tománek
scéna Antonín Šilar
kostýmy Andrea Králová
hudba a text písně Dobrodín Jan Kalina (Sto zvířat)
choreografie Dora Sulženko Hoštová
premiéra 17. 10.

O textech Borise Viana se traduje, že je nelze převést na jeviště ve smysluplné podobě. Přes tento fakt se čas od času někdo odváží vypravit do surrealistického světa plného barev, vůní a personifikovaných předmětů a pokusí se tento mýtus vyvrátit. Vloni Česko zasáhla dokonce jakási vianománie; na jaře měl premiéru Srdcerváč v podání pražského amatérského spolku TotO divadlo a na sklonku minulého roku vznikla hned dvě zpracování Pěny dní na renomovaných scénách v Praze a v Ostravě.

Jsou pouze dvě věci: láska na všechny způsoby k hezkým dívkám a hudba z New Orleans nebo od Duka Ellingtona. Těmito slovy začíná Pěna dní, jeden z nejznámějších románů francouzského prozaika, dramatika a hudebníka Borise Viana (1920–1959). Ten vypráví příběh dvou mladých párů Colina a Chloe a Chicka a Alice. Jejich bezstarostný krásný život plný večírků, banálních řečí a filozofování o dílech Jean-Sol Partra se nemocí Chloe, jejíž plíce napadne leknín, začne měnit v tragédii. Jak už bylo výše naznačeno, Vian používá vysoce stylizovaný jazyk, který představuje největší devizu díla, ovšem při inscenování také hlavní problém. Tento obrazový jazyk totiž snese lidskou fantazii, ale už jen velice obtížně vizuální ztvárnění, a to především z důvodu, že hranice mezi kýčem a uměleckou stylizací je nebezpečně tenká.

Pěna dní utopená v koktejlu barev a techniky
Mýtus o neinscenovatelnosti Pěny dní se pokusil vyvrátit také zkušený režisér Jiří Havelka. Jeho inscenace měla premiéru 28. listopadu v multifunkčním prostoru La Fabrika v pražských Holešovicích. Jiří Havelka se rozhodl nechat příběh vyprávět prostřednictvím výtvarné složky; na projekcích založené scénografii a nákladných a funkčně přestylizovaných kostýmů výtvarnice Ha Than Nguyen. Scénograf Dáda Němeček postavil přes celý prostor zadní prospekt ve tvaru gauče, sloužící nejen jako dekorace k sezení, ale hlavně k promítání projekcí, ať už barevných motivů dotvářejících atmosféru, tak k demonstraci interiérů a exteriérů (např. kostela, kde probíhá svatba Colina a Chloe). Do hlavních rolí režisér obsadil čtveřici patnáctiletých konzervatoristů: Adam Mišík, Sára Sandeva, Jan Komínek a Anna Kadeřávková. Havelka svůj výběr vysvětluje tím, že při hledání autenticity pro ztvárnění „zlaté mládeže“ se mu nejlépe zdál výběr samotné „zlaté mládeže“ – naivních teenagerů – s hereckou zkušeností, ovšem nezkažených hereckými manýrami. Jako experimentu tomu nelze nic upřít, ovšem pro herce i celou inscenaci se jedná spíš o špatnou službu. Mladí herci v kontrastu se zkušeným, i když svým způsobem „naivním“ herectvím Pavla Lišky, ztvárňujícím všechny dospělé role, působí rozpačitě. Na prázdné scéně, kde se nemají čeho chytit, bojují jak s Vianovým květnatým jazykem, tak s hereckou akcí, již místy zachraňuje nacvičená choreografie. Dá se říct, že jednotlivé složky: scénografie, hudba, dokonce i herectví, jsou ve své podstatě zvolené v mezích Vianovy poetiky, ovšem dohromady působí nekompaktním dojmem. Jako když si malá holčička oblékne maminčiny plesové šaty, namaluje se, ale ve velkých lodičkách škobrtá a zakopává o dlouhou vlečku.

Srdcerváč v Rock Café nechává promlouvat text
Na druhém břehu Vltavy, v malém prostoru Rock Café, vznikla inscenace jiné Vianovy novely, a to o pět let mladší Srdcerváč, jenž byl posledním autorovým dílem. Inscenace nastudovaná amatérským spolkem TotO divadlo v režii Hany Jůzlové měla premiéru 1. května 2012. Srdcerváč vypráví příběh psychoanalytika Kubohnáta, jenž se snaží naplnit svou prázdnotu city a touhami ostatních. To se mu ve vesnici, jejíž krutí obyvatelé své hanebné skutky topí v rudém potoce anebo je vyplácejí zlatem, příliš nedaří. Druhou linii příběhu představuje postava Klementiny, matky tří dětí, již sžírá chorobná starost o své ratolesti, vedoucí ve finále až k jejich uvěznění do zlatých klecí.

Hana Jůzlová se rozhodla zaměřit především na vykreslení atmosféry vesnice se všemi jejími podivnými postavami, a to skrze Kubohnáta, jenž celou inscenací provází. Vianův jazyk nijak zvlášť nemetaforizuje, ani se nesnaží vysvětlit, jeden po druhém za sebou klade živé obrazy a demonstruje tak doslova to, co je v novele napsané. Inscenátoři nechávají promlouvat především jazyk a na divákovi nechávají, aby si naznačené domyslel. Scénografie si vystačí s pár kusy látky a bednou, která představuje necky Slávy, člověka, jenž na sebe ve vesnici bere všechnu ostudu lidí, za což dostává královsky zaplaceno, ale nikdo mu nic neprodá. Inscenátoři pracují s celým prostorem sálu, v některých chvílích sedí mezi diváky a komunikují odtud s herci na jevišti, aby tísnivý pocit viny přenesli na všechny přítomné. Na závěr bych vyzdvihla Filipa Cíla v roli kněze. Jeho výkon působil celkově nejpřesvědčivěji, ovšem pouze do té míry, aby nenarušil hereckou vyváženost souboru.

Summa summarum, jak z výše popsaného vyplývá, recept, jak nejlépe inscenovat Vianovy texty, aby jim bylo dodáno na aktuálnosti, ale nepropadly se do laciného kýče, neexistuje.

Obě produkce se pravidelně hrají na domovských scénách, každý tedy může sám posoudit, zda upřednostňuje Viana zabaleného jako bonbonek v celofánu nebo naservírovaného bez zbytečných pimprlátek.

nejbližší reprízy:
Pěna dní
La Fabrika
Komunardů 30, Praha 7
ne 10., po 11., po 18. a út 19. 3.

Malá inventura: 18 nejlepších inscenací za rok 2010, 3 workshopy, 2 prezentace souborů a těch, co jim pomáhají, a 1 soutěž s dírou uprostřed.

Člověk člověku partnerem
Téma vztahu dvou lidí, muže a ženy, se táhne jako Ariadnina nit celým festivalem. Zahájením pochodu labyrintem lidských vášní je představení Zde jsem člověkem. Pod vedením režiséra Jiřího Havelky vznikla hudební moralita, tvořená písněmi britské skupiny Tiger Lillies, ve kterých se nechávají volně inspirovat středověkým románem Fraçoise Rabelaise Gargantua a Pantagruel. Na cestě potkáme i ženu a muže hrající na akordeon a jak se dialog mezi Terezou Benešovou a Draganem Stojčevskim s názvem Já tady, ty tam postupně rozvíjí, vtahuje do sebe světlo a prostor. Z komunikace dvou lidí se stane rozhovor všech složek představení – hudebníků s vlastními nástroji, světla a hudby, světla a prostoru. Obávaným Minotaurem festivalu je inscenace Casablanca therapy, která vznikla jako součást mezinárodního projektu DNA (Development of New Art) v produkci o. s. Nová síť. Slovinský režisér Bojan Jablanovec nám ukáže svět lidí, kteří v touze být milováni hledají nové a nové způsoby, které se však vyvíjejí ve směšné a absurdní pokusy. Jedním z nich jsou dotyky diváků – potlesk už nestačí, oni chtějí bezprostřední projev lásky a obdivu. Důkazem, že v labyrintu lidské duše nakonec zůstane člověk sám, poslouží představení Nod Quijote v režii Jana Nebeského. V konfrontaci s cyklem grafických listů na téma Don Quijote Bohuslava Reynka vzniklo dílo, které dokazuje, že „každé šílenství ještě nutně neznamená pro člověka zlo“.

Nejen pasivní divák
Pro tvořivé návštěvníky festivalová produkce nabízí tři workshopy. První z nich je zaměřený na mluvený projev. Je určen nejen hercům, ale rovněž lidem ze širokého okruhu zaměstnání od manažerů po zdravotníky. Méně technicky zaměřený bude fotografický kurz, v němž bude účastníkům nabídnut pohled odlišný od zjednodušujícího vnímání fotografie jako zhotovení obrazového artefaktu. Pro zájemce o kritické myšlení o divadle je zde workshop, který poskytne hlubší pohled do publicistické reflexe divadla.

Je chvályhodné, že se festival čím dál víc snaží podpořit umělce. Produkce Malé inventury připravila hned dvě setkání takového druhu. Při jednom z nich se představí organizace a projekty na podporu nezávislého umění. Na oplátku je zde seznamka projektů, jednotlivců a prostorů, kteří hledají zdroje pro svou tvorbu.

Každý rok se v rámci festivalu koná neotřelá soutěž. Letos se bude vybírat nejlepší fotografie vyfocená skrze bílou díru uprostřed katalogu. Zájemci nechť své počiny umístí na facebookové stránky Malé inventury a hodnotit se bude pomocí všem známého tlačítka To se mi líbí.

MALÁ INVENTURA
22.–27. 2. 2011
www.malainventura.cz

Divákům se představí celkem pět různých projektů s „ubuovskou“ tématikou. Jako první uvede DNz scénické čtení Jarryho hry Ubu králem s téměř padesátičlenným obsazením a Jiřím Ornestem a Zdenou Hadrbolcovu v rolích Otce a Matky Ubu v režii uměleckého šéfa DNz Davida Czesanyho. Následovat bude sobotní promítání záznamu inscenace Král Ubu z roku 1964 v režii Jana Grossmana a představení hostujícího maďarského divadla Maladype Übü király. UBU VÍKEND vyvrcholí v neděli dvěma divadelními představeními. V divadle DISK absolventským představením studentů katedry alternativního a loutkového divadla Ubu Antikrist a inscenací Ubu se baví v režii Jiřího Havelky z repertoáru DNz.


Výběr z programu UBU VÍKENDU:

Alfred Jarry, Miloš Macourek, Jan Grossman – Král Ubu
záznam představení z Divadla Na zábradlí z roku 1968
Ten rok – 1968 – končila divadelní sezóna v Divadle Na zábradlí v červenci. Poslední týden před prázdninami ještě televize natočila Krále Ubu, inscenaci hry praotce absurdního dramatu Alfreda Jarryho, kterou přepracoval Miloš Macourek s Janem Grosmannem, který také divadelní inscenaci režíroval. Přenos se poprvé vysílal až po listopadu 1989. Záznam se zachoval jen díky televizním technikům, kteří si tajně pořídili kopii.
Projekce v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí v sobotu 26. 2. 2011 v 15.00
Vstupné: 30,- Kč

Alfred Jarry – Übü király
Hostování divadla Maladype Maďarsko
Divadlo Maladype (maladype znamená v romštině setkání), které v roce 2002 založil režisér Zoltán Balázs, se stalo jedním z nejprogresivnějších, vysoce kvalitních a nezávislých divadel v Maďarsku. Soubor si vytvořil jedinečný a charakteristický divadelní styl, postavený na intenzivní přítomnosti herců na jevišti a jejich neustálé, přímé komunikaci s diváky. Nepřetržitá improvizace a snaha o zlepšení analytických i syntetických dovedností nutí soubor, aby si vybíral hry, které dokáží podnítit bezprostřední a živou reakci publika. Představení Leonce a Lena, Egg(s)hell, Lorenzaccio i Král Ubu vycházejí z výše zmíněných principů, jiskří dětskou hravostí, osvobozují a vyzařují kreativní energii herců. Divadlo Maladype u nás již několikrát hostovalo například na festivalu Setkání v Zlíně a Divadelním světě v Brno. Premiéra inscenace Übü király se uskutečnila 19. 12. 2009.
Představení v sobotu 26. 2. 2011 v 19.00 v Divadle Na zábradlí
Vstupné: 200,- / 120,- (studenti, senioři)

Ubu Antikrist
Ubu je věčný. Ubu znamená: nezřízenou žravost, suverénní blbost, spontánní krutost. Ne nadarmo říká Velký Inkvizitor Ježíši: Lidé chtějí chleba a ne svobodu. Švejk: Nesmíte ztrácet naději. Každý má duši. Lidi jsou svině. I svině jsou někdy užitečné. Náčelník by řekl: Kdo si svoje zdroje ničí, skončí v píči. Ale co by lidé neudělali pro zábavu. A co teprve Antikrist: snad samo peklo stvořilo nudu a zábavu. Ale co Ubu? Udrží svou vizi? Bude bavit lidi? Nebo se to zas a opět zvrhne v jednu velkou zabijačku? Premiéra 14. 5. 2010.
Představení v neděli 27. 2. 2011 v 17. 00 v divadle DISK
Vstupné: 120,- / 80,- (studenti, senioři)

Jiří Havelka a kolektiv – Ubu se baví
aerodynamická ubunalita
“Svobodným lidem se nesmí dopřát tolik volnosti.”
Budete cestovat na křídlech bezpečí a v teple, dostanete najíst, napít i humor. A v přátelské atmosféře plné dobré nálady se ubavíte k smrti.
Hudební design MIDI LIDI, světová premiéra 22.2.2010.
Představení v neděli 27.2.2011 v 19. 00 v Divadle Na zábradlí
Vstupné: 100 – 350,- (studenti a senioři sleva 40%)

Diskuze s tvůrci všech představení
Foyer Divadla Na zábradlí v 21.00
Vstup volný

Vstupenky na představení prodávají pokladny Divadla Na zábradlí a divadla DISK. Tam lze také zakoupit permanentku na celý víkend v hodnotě 390,- / 290,- / 120,- (plné vstupné/studenti a senioři/ studenti DAMU).

Více v kalendáři na tomto webu.