Národní galerie se v letošním roce vrátila k výrazné osobnosti básníka a výtvarníka Jiřího Koláře, který se svojí jedinečnou tvorbou, vypravěčským stylem a schopností reflektovat turbulentní společenské změny a stav společnosti zapsal nejen na české umělecké scéně. Jeho komentář a svědectví událostí minulého režimu vryté do nezapomenutelných koláží můžete vidět až do 2. září 2018 v pražském paláci Kinských na Staroměstském náměstí.

Když vystoupáte pár pater po zeleném koberci v paláci Kinských, kromě honosného lustru vás upoutá obrovský nápis na stropě: „Úšklebek století“. Takový název totiž dle stejnojmenné koláže z roku 1961, která je ilustrací ke knize M. G. Lewise Mnich, nese aktuální výstava Jiřího Koláře, již uspořádala Národní galerie v Praze. Jiří Kolář se narodil 24. září 1914. První roky svého života prožil syn pekaře a švadleny v jihočeském Protivíně. Vyučil se truhlářem, ale už ve třicátých letech začal tvořit první básně a koláže. Provokativnost a kritičnost v dílech přinesly Kolářovi v pozdějších letech nejen zákaz publikovat, ale i několikaměsíční trest vězení. I přesto si jeden z prvních signatářů Charty 77 zachovával ostrý postoj ke společnosti. Nepohodlnost tehdejšímu režimu nakonec vyústila až v umělcovu emigraci.

V souboru tak nalezneme například koláž s názvem Čistá voda doplněný o dovětek „pili jsme dlouho špinavou vodu – a budeme ji pít dál“ nebo Vietnam na scéně – „pod cizí botou každá země hyne“ či koláž Dialogy – „když sbírá naděje podpisy, noc stojí za humny“.

Básník se v Jiřím Kolářovi nezapře. Podstatná není pouze estetická stránka, ale především obsah jednotlivých součástí a vrstev, z nichž jsou koláže poskládány, a které se tak návštěvník snaží rozklíčovat. Text se propojuje s obrazem, slova se vytrhávají z vět a znovu skládají, symboly (třeba socha sv. Václava) se narušují a zalepují.

Vedle týdeníku ale může návštěvník vidět i řadu méně známých koláží, portrétů (včetně autoportrétu umělce) nebo prostorových koláží. Z nich je nepřehlédnutelná ta ve tvaru obřího jablka s názvem „Na počátku bylo slovo“. Ostatně objekt a symbol jablka se v díle Jiřího Koláře objevuje často. Zajímavým prostorovým dílem pak je například další jablko, tentokrát s povrchem v Braillově písmu anebo koláž Stupně vítězů, na nichž trůní tři lebky. Výstava ukazuje i Kolářovy konfrontáže a jeho schopnost propojením různých fotografií a obrázků, které k sobě původně nepatřily, vytvořit jejich významem mrazivé a absurdní příběhy a ukázat na první pohled neviditelné souvislosti. Z řady koláží je pak znát i černý humor autora (kupříkladu Milostný příběh z roku 1962).

V roce 1999 se Kolář vrátil do Čech a zde prožil poslední tři roky svého života. Za sebou zanechal ukázku technik, které sám rozvíjel a různě kombinoval, různorodou tvorbu, která je deníkem hravého umělce, odpůrce jakékoliv tyranie a člověka, pro něhož nejvyššími hodnotami byla pravda a svoboda.

„Zdá se, že experiment a odvaha v umění je pro falešně myslící lidi mnohem nebezpečnější než cokoli jiného. Začni přemýšlet po svém a jsi nebezpečnější než cokoli, co lze vyrobit,“ prohlásil Jiří Kolář v roce 1984.

Jedno je jisté. On sám tvořit a přemýšlet po svém nikdy nepřestal. Při odchodu z výstavy na mě přes brýle shlíží sám autor a mě napadá – kdy jindy navštívit výstavu zachycující výpověď Jiřího Koláře než v současné politické situaci, kdy si navíc připomínáme 50. výročí okupace Československa sovětskými vojsky. ∞


Jiří Kolář: Úšklebek století
NG – Palác Kinských (Staroměstské nám. 12, Praha 1)
16. 5.—2. 9.

Kňouralové, zoufalci a impotenti, takové asociace nám pravděpodobně naskočí při propojení tématu čísla s titulem článku. Co když nás ale mladý autor tak trochu převeze? Pak je tu něco pro literární „fajnšmekry“.

Juvenilie, totiž mladická díla začínajících autorů, jsou čímsi, co na první pohled odpuzuje. Bezpochyby v nich předpokládáme lacinou romantiku, vzdychání po lásce i nenaplněná, zato o to toužebnější očekávání. Často se dočkáme. Ovšem čím dál tím méně. Mladý básník má spoustu příležitostí, jak se „vypsat“, aniž by musel tvořit do šuplíku či chodit s verši po přátelích. Nejen internet mu poskytuje nepřeberné množství cest k seberealizaci, publikování i k získání kritických ohlasů a k sebereflexi. Diametrálně odlišná situace však panovala v internetové prehistorii. Mnozí úspěšní autoři k sobě byli natolik kritičtí, že na svá raná díla raději zapomněli nebo se od nich přímo distancovali. Milan Kundera explicitně zakázal svá raná díla vydávat. A mezi autory podobného přesvědčení patří i Jiří Kolář. Jiní autoři – jako třeba Bohumil Hrabal – své mladické texty využili, přepracovali a jako materiál použili později znovu. Kolář i Hrabal, jinak rozdílní básníci i osobnosti, paradoxně pocházejí z téhož poetického hnízda a jejich počátky jsou si velice podobné, následně zvolená cesta je však rozdílná.

Počáteční hledačství
Oba přinejmenším překvapí svou původní poetikou. Kolář ve své prvotině, respektive svých prvotinách, vystupuje jako bytostný surrealista a později básník-romantik promlouvající ve jménu revoluční přeměny světa. Naivní mladík Hrabal se nechává strhnout vlnou poetismu (a posléze i vlnou surrealistickou). Kořeny tak mají stejné a oba dva také dávají své první básně číst zavedeným uměleckým autoritám a zároveň svým idolům.

Přední teoretik surrealismu Karel Teige odmítá Hrabalovo dílo Etudy s tím, že jde o „opožděný surrealistický artefakt“. A bez odezvy (respektive žádná se nezachovala) zůstává také monumentální dílo Kolářovo, surrealistický román Rudý havran a cyklus básní Nový don Quijote, které poslal v roce 1936 Vítězslavu Nezvalovi.

Poetika života
Kromě stejných kořenů sdílejí i tentýž přístup k poetice, tvoří ji přímo ze svého životního pocitu, ačkoliv je u obou odlišný, a necedí ji skrze básnický jazyk (hlavně u Koláře přes veškerou surrealistickou stylizaci probleskuje jeho dobře známá syrovost). Zatímco životní pocit mladého Hrabala je skutečně tak trochu bezstarostný a zavalený romantikou až lacinou: Ruku v ruce důvěrné, / tak šli jsme cestou za město, / vánek nám čechral vlasy rozverné / a říkal jsem ti nevěsto (str. 10), mladý Kolář si ze sbírky dělá surrealismem ovlivněné vyznání ze svých komunistických idejí: K Venuši na stravu chodím / Rudý havran Marsu mým nejlepším přítelem / již jako dítě modlil jsem se za Lenina / Dne zřel jsem sbíjet mi rakev (str. 369).

Možnosti interpretace
O to větším překvapením bylo, když se zmíněné Kolářovy texty na počátku devadesátých let objevily v Nezvalově pozůstalosti a v roce 2009 byly dokonce vydány. Nutno podotknout, že jim ve vydání pomohlo právě autorovo jméno. Edice Skrytá moderna dílo vydala jako artefakt přinášející Kolářovy „nové“ počátky a jeho básnický rodokmen.

Těžko si totiž představit, že by takové „chrlení“ vyšlo nějakému současnému debutantovi.

Přesto nelze říct, že by Kolářova „dvojkniha“ byla bez zajímavosti. První část Rudý havran je monumentální surrealistický román, v němž se Kolář vyslovuje ze své fascinace surrealismem. Tři sta stran automatického textu stojí pro současného čtenáře však za hranicí srozumitelnosti a dílo je nestravitelné. Druhý soubor Nový don Quijote je jiný, Kolářův výraz se uklidňuje, prozaický žánr je vystřídán sevřenější veršovanou formou a básně se počínají fragmentarizovat a rozmlouvat (přestože surrealisticky), jak jsme u Koláře zvyklí.

Zdaleka netvrdím, že poezie „dona Quijota“ je z Koláře to nejlepší. Umožňuje nám však nahlédnout za oponu z trochu jiného úhlu, než je obvyklé. Kolář je řemeslný básník a každý verš u něj má přesně dané místo, každý obraz je tisíckrát promyšlen. Zároveň čtenáři dává k poezii „návody“ a rovněž okamžitě opouští to, v čem dosáhl dokonalosti. Nový don Quijote zdaleka dokonalý není, ale umožňuje nám spatřit autora, který si ve dvaadvaceti myslel, že změní svět, a skutečně ho změnil. I když přitom poznal faleš svých původních idejí. ∞


Kolář, Jiří: Rudý havran. Nový don Quijote
Akropolis
Praha, 2009, 396 stran

Hrabal, Bohumil: Básnění. Sebrané spisy I
Pražská imaginace
Praha, 1992, 234 stran


Jiří Kolář:
Máj

Na smrk se bříza zelenala
Pro macochu plakaly vůně
Ve vlasech s růží večer zvonici kojil
Hvězdy vycházely veliké jak skříně

Ukousl jsem si citrónu měsíce
šel průvod družiček veršů s nevěstou básní
Dukát jsem hodil v slavičí srdce

Jen smršť tvých očí nikde – nikde

Bubny cepů již vyprovází léto k šibenici
Kain či Abel kdo z nich jsi lásky neštěstí


Bohumil Hrabal:
Štěstí

Ty malá pláčeš? Jenom plač,
až vlasy se ti v houžev zmáčí.
Vždyť čistotou je vyšit pláč
a slza dobrou duši značí.

Všechno veliké se rodí ze slzí;
v člověka rosteš dvojnásobně,
když hořká slza po tváři ti běží
jak mandelinka nezpůsobně.


Procházky

Ruku v ruce důvěrné,
tak šli jsme cestou za město,
vánek nám čechral vlasy rozverné
a říkal jsem ti – nevěsto.

Tehdy byl modrý den jak len,
klíč k ústům trčel v zámku,
nač mluvit, když byl den
jak kalich v svatostánku?

Tak podnapilí jako absintem
jsme přicházeli domů,
kdy měsíc česal hřívu nad žitem
a šeptalas: co řeknou naši tomu?

Kurátorům Národní galerie se ve Veletržním paláci povedlo uspořádat opravdu pozoruhodnou výstavu. Získali totiž celý soubor dosud nevystavených drobných prací Jiřího Koláře, které až doteď ležely ve velkém kufru francouzské sochařky Béatrice Bizot. Jedná se o koláže, které jí český básník a výtvarník posílal v průběhu jednoho roku, poté, co spolu v normandském Etretat uzavřeli zvláštní smlouvu. Ona, dvacetiletá studentka žurnalistiky, mu bude den co den posílat dopisy, jejichž obsah bude „věrně odrážet její život“, a tím si vypiluje své stylistické dovednosti, on ji na oplátku každý den odmění svou koláží. Smlouva, stvrzená podpisy obou stran, tak byla počátkem korespondence, která probíhala dennodenně mezi létem 1986 a podzimem 1987.

„… a nezapomeň mi napsat!“
Jiří Kolář a jeho žena Běla (taktéž uznávaná výtvarnice) se do Francie dostali tak trochu nechtěně. V roce 1979 jim totiž československé úřady znemožnily návrat do vlasti z ročního studijního pobytu v západním Berlíně. Jejich další kroky tedy směřovaly do centra uměleckého dění – do Paříže. Když se však Běla Kolářová roku 1981 vrátila do Prahy, aby zde vyřídila Kolářovy majetkové záležitosti, stát ji pro změnu nechtěl pustit zpátky. A tak se na dlouhé čtyři roky stala vězněm ve vlastní zemi, daleko od svého manžela, se kterým je pojila jen každodenní korespondence. A právě pravidelnost a jistota těchto listů byla pro oba manžele důležitým pojítkem a útěchou. Běla, která se za Jiřím dostala až roku 1985, udělala za tu dobu v psaní a stylistice velké pokroky.

Když se pak při jedné přátelské návštěvě mladičká Béatrice Kolářovi svěřila, že by se ráda stala novinářkou, ale není si jistá správností své volby, nabídl jí výtvarník korespondenci právě s odkazem na předchozí úspěchy své ženy. V následujícím roce tedy dívka skutečně každý večer vhazovala do schránky třeba jen kratičkou zprávu. A z několika vystavených dopisů je patrné, že i Béatrice do nich vkládala nemalou invenci. Jeden je například napsán na papírové krajkové podložce pod dorty, do dalších vlepila své vystříhané fotografie, nebo místo oslovení připevnila na papír malinký klíček. Občas Kolářovi posílala i různé artefakty, které pak umělec použil do svých koláží. Byly to například staré řecké bankovky nebo krabička drobných klíčků po dívčině babičce.

Možná právě inspirace z Kolářových koláží a zkušenost z vlastní tvůrčí práce Béatrice nakonec svedly z cesty novinařiny a nasměrovaly ji na uměleckou dráhu sochařky. Ukázky jejích prací, na kterých je myslím Kolářův vliv patrný, si můžete na výstavě taktéž prohlédnout.

Rozstříhaná korespondence
Samotné koláže českého výtvarníka jsou zde řazeny chronologicky v jedné souvislé řadě tak, že návštěvník může pohodlně sledovat jejich proměny a různé variace. Zajímavé je, že kurátoři vystavili, až na několik výjimek zpracovávajících stejné téma, skutečně všechna tato dílka. Dohromady jich je tedy něco kolem tří set. Jedná se o koláže většinou pohlednicového rozměru, zpracované nejčastěji Kolářovou autorskou technikou tzv. proláže. Tento název je odvozen jednoduše ze slova „prokládat“, což napovídá, jak takové umělecké dílo vypadá. Výtvarník zkrátka vezme dva většinou naprosto odlišné obrázky, v jednom vystřihne vybraný motiv a podloží ho druhým. Tak se například na návštěvníka zpod vystřižené encyklopedické reprodukce ptáčka na větvičce dívá barokní madona.

Umuchlej si svou muchláž
Celá výstava je dle mého názoru skutečně povedeným netradičním kurátorským kouskem, který dovoluje nahlédnout do intimního dialogu dvou zajímavých tvůrčích osobností. Na mě a na mé přátele působila inspirativním dojmem, takže jsme si dali závazek napsat si po dlouhé době zase dopis. A ne jen tak ledajaký!

Jiří Kolář & Béatrice Bizot
Korespondáž
Národní galerie v Praze – Veletržní palác
Dukelských hrdinů 47, Praha 7
út–ne 10:00–18:00
7. 12.–17. 3.
180 / 90 Kč