Výstava Květek společně připravená pro Dům umění Ústí nad Labem Jiřím Kovandou a autorskou dvojicí Lukáš Jasanský – Martin Polák staví do centra zájmu jejich aktuální tvorby téma květin. Čím vším vlastně květina může být – znamením růstu i předzvěstí úpadku, opulentní férií i usebraným gestem nebo kulturním významem či nevkusnou poznámkou?

Pomyslný střed výstavy tvoří soubor site-specifických intervencí a komorních instalací Jiřího Kovandy citlivě reagujících na atmosféru Domu umění Ústí nad Labem, ve kterém se autor soustředí na postižení různorodých významů spojených s květinami. Všímá si přitom jejich tvarosloví a estetických kvalit, environmentálních souvislostí přítomných v procesech jejich pěstování, sociálních a genderových aspektů obsažených v jejich chápání jako prostředku pro vyjádření vztahu, citu, úcty či hierarchie a v neposlední řadě také uměleckých odkazů přítomných v širokém spektru přístupů ke květině jako znaku kulturního projevu. Jiří Kovanda přitom experimentuje s konceptuálními postupy, využívá strategie ready-made, objevuje netradiční materiálová spojení, komunikuje s výstavní architekturou a před divákem otevírá nové pohledy na složitý konglomerát vztahů spojených s fenoménem květiny.

Na tyto úvahy logicky navazuje rozsáhlý cyklus více než 160 barevných fotografií, při jehož vzniku dvojice Lukáš Jasanský – Martin Polák s Jiřím Kovandou aktivně spolupracovala. Ten je přitom na všech snímcích přítomen a často téměř nepostřehnutelným performativním gestem vstupuje do komunikace s okolním prostředím, které je určováno záběrem fotoaparátu. Lukáš Jasanský a Martin Polák ve výběru zaznamenaných zdánlivě bezpříznakových situací i v jejich kompozičním pojetí navazují na vlastní jasně formulované konceptualizované chápání fotografie jako specifického výtvarného média ale také na veřejné performance Jiřího Kovandy z druhé poloviny 70. let minulého století v kulturním kontextu známé především ve formě fotografické dokumentace. Soustředění na přírodní detail konfrontovaný s dominantní postavou Jiřího Kovandy modelují chvějivou atmosféru jednotlivých snímků dotvářenou celou řadou jemných kontextuálních spojení určovaných například akcentací projevů kýče či destrukce veřejného prostoru nebo naopak zachycením míst obsahujících někdy téměř nepostřehnutelné citace ke kulturním dějinám. Postava Jiřího Kovandy tedy souborem prochází jako ahasver bloudící světem, který je určován gesty jeho jediného obyvatele a tvary i barvami rostlin vystupujících z jeho znejasněného rámce.

text: Michal Koleček

Květek
Dům umění Ústí nad Labem (Klíšská ul. 129a,
Ústí nad Labem)
22. 9. — 19. 11.

Dlouho jsem váhal, zda psát o brněnské výstavě Jiřího Kovandy. Nakonec jsem podlehl sám sobě: Ano, vždyť výstava O deset minut dřív je vlastně také něco jako sbírka básní. Napíšu, že Kovanda je vizuální básník.

Konceptuální Kovandova díla a instalace totiž v sobě obsahují celou sumu variabilních konkretizací. Jednou stojí v popředí lyrický impuls – jako např. Anděl, vánoční ozdoba v Out of Balance, jindy je nápadná aluze – např. Automatická kresba, Zlatý prsten, onde dominuje dílu narativní interpretace – instalace s vycpaným vrabcem, Ztracené klíče nebo stonky umělých růží Po svatbě. Záleží vlastně na individuálním úhlu pohledu, na přístupu diváka k dílu, zda zvolí raději příběh, zda artefakt rozpohybuje nebo jestli se rozhodne pro líčení a detailním pozorováním si dílo ohmatá. Někdy lze u exponátu uplatnit přístupů více (např. kbelík a hrách lze v představách rozezvučet, přeskládat, rozkutálet). Statické Kovandovy intervence do prostoru galerie a vystavené exponáty přinášejí dynamický impuls k oživení v představách návštěvníka. Jsou to zpředmětněné modely myšlení, jakési konkretizace mentálních reprezentací, obecných kognitivních struktur, s nimiž operuje mozek při strukturaci významů. Výtvarně pojatá sémantická schémata v sobě koncentrují jádra scén a scénářů, kterými psycholingvistika popisuje lidské chování a jednání. Kovandovo ztvárnění těchto sémantických kategorií, jeho konkrétní vizualizace významů ovšem zároveň naznačuje jedinečnost každého lidského činu. Tyto individuální odlišnosti ve vnímání a chápání světa a v přístupu k uměleckému dílu vytvářejí pak kolem artefaktů onu neostře ohraničenou množinu významů.

Miniretrospektiva
Vzhledem k tomu, že jen nepatrná část děl byla vytvořena přímo pro tuto expozici, může mít návštěvník pocit, že se jedná o jakousi miniretrospektivu, o přehlídku děl prověřených časem. Některé koncepty přenesl autor z plenéru do galerie (jehličí s hřebíčky), jiné varioval (cihly, lžičky, provázky, potraviny). Na druhé straně některá díla působí, jako by povstala z náhody, která se na místě přihodila – například kbelík od bílé barvy postavený u bílého soklu: Bez názvu (2020) nebo žluté rukavice pohozené na kus kmene na podlaze: Miro (2020).
Pocit nahodilosti však vyvolává značné rozpaky. Konceptuální umění sice stojí na nápadu, ale právě proto, že stojí na nápadu a veškerou materiální, předmětnou realizaci transponuje do mentální aktivity diváka, musí kvalitní dílo konceptuálního umělce stát na myšlenkově kvalitním, resp. umělecky hodnotném, vyzrálém projektu. Jestliže se k takovému kroku uchýlí dnešní umělec nebo galerista, připadá mi to jako laciná provokace. Pouhý nápad, čím absurdnější, tím směšnější, není ještě zárukou estetického zážitku. Kovanda zkouší, kam až může vůči divákovi zajít.

Stavy bezradnosti?
Provokování diváka, návštěvníka, který jako by neměl být s to dokončit hlubší, závažnější myšlenku dílem otevřenou, autorem předloženou, vnímám jako nepřehlédnutelný rys brněnské výstavy. Exponát má evidentní potenciál generovat rozmanité narativní představy, rozehrát hru možných i nemožných interakcí – ale ve skutečnosti je to fádní, banální, triviální výčet reakcí. Zvláště díla vytvořená pro brněnskou výstavu vykazují nápadný rys improvizace. Jako by pouhá náhoda, že se vyskytla tady a teď, poskytla dostačující oprávnění k tomu, aby byla povýšena na artefakt. Otevřenost náhodě a její využití v umělecké tvorbě považuji za důležitý rys tvůrčí osobnosti. Nicméně existence náhody ještě neposkytuje alibi k tomu, abychom každé její začlenění do uměleckého projektu považovali a vydávali za estetickou hodnotu. Zralý tvůrčí postup se vyznačuje i rysy kritického výběru a zvažování toho, co je přínosné pro dílo, respektive pro výstavu jako celek. Exponáty jako Miro, kýbl od bílé barvy a sokl apod. devalvují umělecký koncept výstavy jako celku. Kritický divák je na rozpacích, kdeže je tu hranice náčrtku a kde ironického žertování. Je přirozené, že nakonec odmítá přijmout roli naivního pozorovatele, který obdivuje císařovy nové šaty, a snaží se věc nahlédnout v širších souvislostech.

Nové významové souvislosti může divák odkrývat při průhledech prostorem galerie, kdy se mu na jedné ose seřadí pohled na vícero děl. Autor a kurátor využívají nabídnuté vlastnosti výstavního prostoru optimálním způsobem, aby nejbližší okolí exponátu zůstalo čisté pro dostatečné vyznění.

Humory
Nápadným rysem děl Jiřího Kovandy je humor. Smysl pro komické vyznění prozrazuje nejedna instalace. Komického účinku ovšem dociluje autor různými prostředky: jednou je to napětí mezi názvem a výrazem – Dva polštáře II označují dvě bílé žvýkačky, jindy je to iluzivní spojení různých materiálů jako v hromádce rezavých hřebíčků a jehličí. Některé objekty mají podobu ready made, úsměv však vyvolávají nejen instalací, ale i díky svému metaforickému názvu – např. věšáky na ručníky umístěné nad sebou do nedosažitelné výše s názvem Anděl. Nejnápadnějším rysem komiky je však zřejmě absurdita. Minimalistický nonsens a absurdní humor využívá Kovanda jak v rovině slovesné, tak v rovině vizuální. Na vizuální rovině se mísí absurdita s mystifikací. Místo tkaniček navlékne do bot špagety, rezavé jehličí smíchá s rezavými hřebíčky k nerozeznání: nebýt popisky, asi bychom to ani nezpozorovali. Bílé košile navlečené na sokly a latě jsou parodií na výstavní panny, název Hymna však jejich strnulost předkládá jako výsměch bezhlavé poslušnosti.

Jiří Kovanda dokáže s vycvičeným citem pro detail využít rozličné nuance vizuálního vjemu. Autorova tvořivost vykazuje i sympatické rysy dětské hravosti: rohlík se dvěma špendlíkovými tykadly se promění v obrovského Slimáka, žlutý gumový míč nad hlavou je přece Měsíc. Radostná imaginace. Nonsensová poezie ve vizuální podobě.

Díky obrazotvorné náklonnosti mezi autorem a divákem vyvolávají vystavené exponáty spontánní radostné reakce. Viděl jsem návštěvníky, jak nadšeně napodobují představené situace, gesticky variují tvary exponátů, rozvíjejí a rozhojňují nejednu Kovandovu instalaci. Z návštěvy ve Fait Gallery se stává veselá událost naplněná zážitky – a o to koneckonců jde. Umění básnické má přeci především potěšit.

text: Zbyněk Fišer

Jiří Kovanda: O deset minut dřív
Fait Gallery (Ve Vaňkovce 2, Brno)
8. 10. 2020—10. 4. 2021

David Fesl, Kateřina Holá a Jiří Kovanda – tři osobnosti, které společně připravily výstavu, jíž dala název píseň Elliotta Smithe Everything means nothing to me. Galerie UM představuje výsledek práce tohoto tvůrčího týmu, ve kterém neplatí hranice mezi umělcem a kurátorem. Po příchodu do výstavního prostoru pak do hry vstupuje další proměnná, a tou je návštěvník samotný.

Kdo je tvůrce? Kdo je kurátor a kdo umění jenom pozoruje? David Fesl (* 1995), Kateřina Holá (* 1993), Jiří Kovanda (* 1953) tyto otázky otevírají. Hranice je neostrá, odpověď nepodstatná. Důležitými jsou jen konkrétní čas, místo a my samotní. Začínám od pomyslného nebe – dívám se nahoru na nasvícení scény a pak pohledem sklouzávám k zemi. Otevřené kapesní nože, zavěšené ze stropu, hází stíny připomínající kobylky na stéblu trávy. Zmuchlané papíry poházené v prostoru. Paní sedící v rohu mě vybízí, abych některý z nich zvedla a rozbalila. V ruce tak držím list popsaný rukama samotných autorů. Můžu si sednout na zem, pročítat ony myšlenky zaznamenané na kusu papíru. A vidět svůj odraz v zrcadle. Všechny čtyři stěny, které nás obklopují, jsou totiž pokryty zrcadly a na jejich jednotlivých částech je izolepou přilepený čtyřlístek. Na každém kroku mě tak provází kousek štěstí.

Zrcadlení
Kam se pohnu, stále narážím na svůj odraz v zrcadle. Chodím v ohraničeném prostoru, který jasně a bez pochyb určuje, kam až můžu zajít. Odkud se hranice berou, kdo je vytyčil? Vnuknul nám je snad někdo cizí? Rodina, společnost? Naše podvědomí? A co když naopak nikdo, ani ty sám sobě, žádné nestanovil? Kdokoliv může vstoupit do tvého světa a ty nemáš sílu a schopnost ho z něj vytlačit. A přitom tě to ničí.

Říkáš, že jsi hrdá, a tak nechceš říct ne. Jenže teď je ta chvíle, kdy by tě hranice mohly zachránit. Žádné nemáš? Jak pak ale můžeš říct, že je někdo překročil, když sama nevíš, kudy prochází a kde je ona dělicí čára mezi bezpečím a ohrožením, mezi příjemným a nekomfortním, mezi pomocí a sebeobětováním, mezi láskou a zničujícím vztahem. Možná se to děje, abys přišla na to, kde je vlastně máš, a stála si za svým, aniž se za nimi uzavřeš.

Chci pocit bezpečí a zároveň se jednou nerozhlédnout a nezůstat v oploceném prostoru a nedívat se na ostatní jen zdálky. Chceš, abych ti šla naproti, otevřela se a byla sama sebou. Kam až tě pustím, ptáš se mlčky. Snažím se nekalkulovat, neanalyzovat, jenom cítit. Někdy se na tebe dívám a říkám si, jak tě nesnáším, jindy mám pocit, že bez tebe nemůžu být. Kdy to přeskočí z jednoho bodu do druhého, nikdy sama dopředu nevím. Občas tu hranici překračuju několikrát za den. Moje pocity jedou sinusoidy, ale alespoň nejsem uvržená do setrvačnosti. A naštěstí mě vždycky něco vrátí do reality. Do té pravé a žádné mé fantazijní.

Vycházím ven, nadechuju se, zrcadla nechávám za sebou, aspoň do té chvíle, než tě znovu potkám. A zas se rozjede onen proces neustálého vzájemného ovlivňování. ∞


David Fesl, Kateřina Holá, Jiří Kovanda – Všechno mi může být ničím
Galerie UM (nám. Jana Palacha 80, Praha 1)
6. 9.—13. 10.