Odpovědět na e-mail. Doběhnout tramvaj. Stihnout uzávěrku. Naší dobu definuje rychlost. Rychlost informací ke vstřebání a analýze, rychlost technologického pokroku, rychlost pohybu skrze prostor i čas. Je vůbec možné se na chvíli skutečně zastavit?

Možnost úniku a zastavení nabízí výstava NAVE, Music by Brian Eno, An Installation by Jiří Příhoda v Galerii Rudolfinum, která kontemplativní charakter umocnila unikátní noční událostí – Nocí s Brianem. V pátek 18. srpna zůstaly dveře Galerie Rudolfinum celou noc otevřené. Kurátor Petr Nedoma ponechává výstavní prostory nezaplněné, hudební složka skladatele, výtvarníka a zakladatele ambientu a generické hudby Briana Ena (* 1948) se stává ústředním a scelujícím aktérem vedoucí nás prázdnotou. V posledním sále pak akustické milieu doplňuje monumentální instalace Jiřího Příhody (* 1966) z průsvitné látky, rozpínající se po téměř celé místnosti, kterou si tak vizuálně podmaňuje. Uzavřenost a statičnost objektu nabourává jemné světlo unikající z mezery nad zemí, čímž vzniká pocit odhmotnění a levitace.

Výstava NAVE v sobě snoubí dynamičnost, proměnlivost a imaterialitu zdánlivě nekonečné hudební stopy s na první pohled více statickou, neměnnou a materiální povahou éterického objektu, jehož jmenované kvality však kompromituje světelná složka. Dochází tak k audio-vizuální syntéze vybízející k meditaci v transcendentální galerijní krajině, která se před námi otevírá přímo v historickém centru Prahy. Moment vnitřního ponoru, splynutí s prostorem a proměnu vnímání uměleckého díla pak zesiluje noční pobyt v galerii, který byl návštěvníkům v kontextu Noci s Brianem umožněn.

Zranitelná těla
Ležíce na zemi cítím zranitelnost. Kartezián­ská hranice mezi divákem (subjektem) a dílem (objektem) se pomalu za zvuků Enovy atmosférické hudby rozpíjí. Spíše pasivní model konzumace vystavených děl založený na pohybu vzpřímeného těla skrze místnost, běžný v naší galerijní zkušenosti, nahrazuje prvek absolutního zastavení a vodorovného splynutí. Horizontála namísto vertikály. Jako hudba prorůstá prostorem a proměňuje ho, tak i mé tělo díky netradiční pozici na zemi srůstá s prostředím a transformuje jeho vnímání. Stávám se organickou součástí instalace, jakýmsi performerem ve vztahu k prostoru a k dalším subjektům v něm. Pociťovaná zranitelnost souvisí s obnažením vlastního těla, které míjí procházející návštěvníci, jejichž pohybu jsem si vědoma i se zavřenýma očima, neboť jejich kroky zanechávají v prostoru zvukovou kulisu. Nepředvídatelné zvuky vrzající podlahy se mísí s poklidně ubíhajícími skladbami a dokreslují prvek náhody typický pro generativní hudbu.

Do celkové percepce zasahuje i prvek pospolitosti, blízkosti. Nejenže se anorganická složka výstavy (hudba, světlo, prostor) propisuje do diváka, nebo lépe řečeno, aktivního účastníka události, sdílením tohoto prostředí s dalšími lidmi dostává intimní charakter (ve smyslu introspekce) komunitní rozměr. Ten se stává nejintenzivnějším v samém nitru Rudolfina ve spojitosti se zmíněnou prostorovou instalací, kde vlivem stísněných podmínek ležíme všichni vedle sebe. Takto meditativně koncipovaná situace osciluje mezi privátním zakoušením daného momentu a sociálním aspektem, díky němuž si hluboce uvědomujeme naší tělesnost a žitou přítomnost. Vzniká tak prostor pro důvěrné setkání jak s uměleckým dílem, sám se sebou, tak i s cizími lidmi.

Transcendentální čas
Další důležitý rys, obecně provázející tvorbu Briana Ena, představuje otázka času. Hudba již ze své proměnlivé a dynamické podstaty s časem úzce souvisí, přirozeně se v čase odehrává a jsme zvyklí jí v různých časových intervalech vnímat. Ambient tematizuje časovost jako jeden z ústředních prvků, charakteristický poklidným tokem, negací narace, absencí jasné struktury s momentem vyvrcholení a nespočtem časových smyček s cílem zklidnit posluchače a zpomalit každodenní proudění času. Toto pojetí nelineárního času se skrze hudební stopu otiskuje i do prostoru Rudolfina. Čas zde houstne, plyne znatelně pomaleji a odráží v sobě terapeutické, až duchovní přesahy. Staví se do protikladu k času mimo specifický galerijní prostor, kde ubíhá výrazně hekticky, protéká nám mezi prsty a zosobňuje chaos a rychlost dnešní doby. Určitou paralelu nacházím v percepci času v japonských zenových zahradách, které již inspirovaly nespočet minimalistických, konceptuálních či abstraktních umělců a umělkyň. Tlumené, umělé světlo interiéru pak kontrastuje s přirozeným slunečním svitem, a zatímco venku čas kvapí, slunce střídá měsíc, uvnitř se čas tak jak ho známe proměňuje, zpomaluje a my s ním.

Dle slov Briana Ena „umělec vytváří příležitost pro umělecký zážitek“, což demonstruje výstava NAVE, jejíž meditativní potenciál byl doveden do maxima jejím nočním zpřístupněním v rámci Noci s Brianem. Přímo v rušném srdci Prahy tak nechává vzniknout ojedinělý moment zastavení, úniku a usebrání upřednostňující pomalé tempo, odpočinek a vnitřní svět.

NAVE, Music by Brian Eno, An Installation by Jiří Příhoda
Galerie Rudolfinum (Alšovo nábřeží 12, Praha 1)
20. 7. — 24. 9.