Po úspěchu první série Metoda Markovič: Hojer přišla letos na streamovací platformu Oneplay druhá řada, která se tentokrát soustředí na další známý případ – Jiřího Straku, často označovaného jako spartakiádního vraha. Obstojí druhá řada stejně jako ta první, přestože se obměnila část tvůrčího týmu? Jak se dnes vypráví true crime příběh ve chvíli, kdy je pachatel na svobodě – a jaký dopad má takové vyprávění na pozůstalé?

Seriál zůstává věrný tomu, co mu dalo jméno: osobnosti kriminalisty Jiřího Markoviče a jeho specifické metodě práce. Markovič byl známý svým lidským přístupem při vyšetřování těch nejzávažnějších zločinů i tím, že se dlouhodobě stavěl proti trestu smrti.

Mladý pachatel, staré rány: Metoda Markovič podruhé

Druhá série, která se zaměřuje na další závažný případ, jejž detektiv Jiří Markovič úspěšně vyřešil, ho staví před úplně jiné výzvy. Petr Lněnička v hlavní roli tentokrát nečelí pouze samotnému vyšetřování, ale i okolnostem, které případ Jiřího Straky výrazně komplikují. Vraždy se odehrávají těsně před československou spartakiádou — nejmasovější sportovní akcí v dějinách komunistického Československa. Vyšetřování tak provází silný politický tlak: vedení KSČ usiluje o co nejrychlejší uzavření případu, aby se předešlo jakýmkoliv spekulacím a strachu v době spartakiády.

Herecká sestava i v druhé řadě zůstala stejná. Petr Lněnička jako Jiří Markovič tvoří vyšetřovací tým spolu s Václavem Neužilem a Adamem Mišíkem, jejichž nadřízeného ztvárňuje David Prachař. Výkony herců udržují identitu seriálu, přičemž zobrazení doby je velmi autentické a vizuálně podobné tomu z první série. Režie se však ujali Tomáš Pavlíček a Jan Vejnar, kteří nahradili Pavla Soukupa.

Jak herce ovlivní ztvárnění takové postavy?

Případ Jiřího Straky byl neobvyklý tím, že pachatelem byl velmi mladý člověk, což výrazně zkomplikovalo výběr představitele hlavní role. Tvůrci vybírali z více než devadesáti uchazečů, přičemž řada herců roli odmítla nebo jim účast zakázali rodiče. Strakovi bylo v době páchání trestné činnosti pouhých šestnáct let. Role se nakonec ujal Maxmilián Kocek, veřejnosti známý především z hlavní role v seriálu Sex O’Clock.

Pro herce musí být nesmírně náročné ztvárnit postavu sériového vraha — už představitel Ladislava Hojera v první sérii, herec Petr Uhlík, otevřeně mluvil o psychické i fyzické zátěži při natáčení. Kvůli předepsané dietě a výraznému úbytku hmotnosti se po skončení natáčení ocitl na hraně poruchy příjmu potravy. Maxmilián Kocek v rozhovorech opakovaně zdůrazňuje, že k roli nepřistupoval identifikačně a nesnažil se do postavy vcítit — i to lze číst jako vědomý způsob, jak se před psychickými dopady role chránit.

Kde končí rekonstrukce a začíná zodpovědnost?

U skutečných příběhů vyvstává zásadní otázka: jaký dopad má jejich zpracování na pozůstalé po obětech, a tentokrát i v situaci, kdy je pachatel stále naživu a na svobodě. Metoda Markovič přitom deklaruje jasný záměr: přiblížit práci kriminalistů.

Tvůrci druhé řady seriálu se setkali s dcerou jedné z obětí a konzultovali s ní použití dobových i archivních záběrů. Snažili se co nejvíce respektovat pohled pozůstalých a minimalizovat další zraňující dopady.

Metoda Markovič: Straka není první ztvárnění tohoto případu. Navíc v roce 2005 byla natočena reportáž v Reportérech ČT v době propuštění Jiřího Straky na svobodu, kde se setkal nejen se svými rodiči a mluvil o svém osudu, ale také se synem jedné ze svých obětí.

Případ spartakiádního vraha tak představuje souhru několika mimořádných okolností — politického tlaku spojeného s nadcházející spartakiádou i neobvyklého mládí pachatele. Právě nízký věk mu zaručil, že nedostal trest smrti, a spolu s pádem režimu mu byl výkon trestu zkrácen; po několika letech tak vězení a léčebnu opustil.

Neobyčejně silný příběh, který je dodnes živým tématem, ať co do zpracování, či výborné policejní práce, díky níž se podařilo pachatele dopadnout. Klademe si otázku, zda se z deviací mohou pachatelé skutečně vyléčit, jak konec režimu ovlivnil výkon trestu a zda je věk tím, co by mělo určovat délku trestu. Odpovědi na tyto otázky dodnes nemáme.

S nastupujícím jarem jsme se dočkali i jistého odlehčení v rámci výtvarného umění na výstavě Jiřího Straky ve Špálovce. Jeho „Tušová staveniště“ nejsou jen vyznáním o tradiční technice malby v odstínech černé a bílé, ale především demonstrací přístupu malíře k pozorování věcí a okolí kolem sebe.

Jiří Straka je původem Čech, ale pracuje i přemýšlí někde mezi Prahou a Pekingem. V jeho tvorbě se potkává jak oddanost čínské tušové malbě a láska k ní, tak evropské kořeny. K čínské malbě se dostal přes studium sinologie na filosofické fakultě UK. Následně absolvoval studijní pobyt na Ústřední akademii výtvarných umění v Pekingu. V současné době Straka působí jako externí pedagog na Centrální čínské akademii výtvarných umění. Umění tušové malby je velmi tradiční technika, která drží lehce v zajetí jak okruhy zobrazovaných témat, tak i způsoby práce se štětcem i médiem samotným. A v tomto je právě Strakův přístup jedinečný a ve své podstatě neklasický. Pro tradiční čínskou tušovou malbu není zásadní jen styl práce se štětcem a jeho kontakt s podkladem, kdy každý tah má svůj přesný začátek a konec. Jsou to také samotné pohyby tvůrce / malíře, který tvoří z aktu malby až jakýsi rituál. Vše má své dané principy a skrytou harmonii. Evropou vychovaný Straka spíše barvu natírá a vrství na podklad, a tak se mu daří vymanit se z plošnosti této techniky a přesouvá se hlouběji do objemů. Díky tomu si může dovolit větší volnost ve výběru témat. I když v dílech autora najdeme spoustu tradičních témat od krajinomaleb přes zvířecí motivy až po aplikace na porcelán, „Tušová staveniště“ ve Špálově galerii jsou již krokem mimo tuto hlavní linii.

Materiál s pamětí. Alchymie, u které je protiřečením tvrdit, že ji denně vidíme, i když je tomu tak. Vidíme ji a zároveň vidíme skrze ni.

Častokrát je bariérou mezi prostorem a dalším prostorem. Ve své pevné formě je jedním z největších objevů a dosud nejdražším prvkem, protože propouští světlo. Materiál, který potlačí své ego a dá průchod slunečním paprskům. Ty nijak nemodifikuje, pokud o to není požádán. Krystalická mřížka s dlouhodobou pamětí, která uchovává dění a vibrace. To bez nároků na reakci přináší, aniž bychom si tyto vlastnosti uvědomovali, ačkoli je v našich životech v různých formách přítomná nadmíru. V češtině ji nazýváme sklo. Materiál, který se nám svou hojnou přítomností v životě stává všedním. Podceňujeme jeho dokonalost, protože jsme jej zneužili do pouhých několika forem, dostačující nám k užívání. Přestože může být sklo průhledné, propustné i průsvitné, nese vizuální informaci. Ta je natolik konkrétní, že odporuje původní domněnce o submisi materiálu. Absolvent Ateliéru skla na UMPRUM Lukáš Kalivoda (* 1986) spolu s Jiřím Strakou (* 1991), studentem fotografie na FAMU a ITF, ve společném obdivu k tomuto materiálu přenesli jeho vizuální kód do obrazu. Ten je natolik pravidelnou abstrakcí, že otevírá otázku dešifrování informace tohoto kódu. Technologií měkkého řezu Kalivoda se Strakou umožní v Galerii Evoluční prozkoumat sdělení neviditelného materiálu ve zcela viditelné formě. ∞


Soft Cut
Galerie Evoluční (Revoluční 5, Praha 1)
12. 3.—14. 4. (vernisáž 11. 3. v 19:00)