Profesor Milan Machovec jednu svou přednášku o smrti v antice zahájil povzbuzením, ať se posluchači smrti nebojí, že většina z nich to zvládne napoprvé. Jak to tedy s tou zásadní jistotou v našem životě je? Lze se na ni připravit?

Dnes se spíše zdá, že na smrt zapomínáme „jako na smrt“. Nebo je to jinak? V  programech soukromých i veřejnoprávních televizních kanálů je nespočet detektivek, krimiseriálů, akčních filmů a výpravných historických dokumentů, zpravodajství se bez smrti snad ani neobejde. Tu katastrofa, tu nehoda, smrt známé osobnosti, boje na (ne až tak dálném) východě, terorismus, … Smrt je, tak, jako vždy byla, všude kolem nás, jen poněkud jinak než dříve. Vnímáme ji většinou zprostředkovaně, skrze média. Tím si smrt nemůžeme osahat, není součástí našeho života v takové podobě a míře, v jaké byla ještě v začátcích minulého století. Takto zprostředkovanou smrt již tolik neprožíváme, buď je to fikce, nebo je (zdánlivě) vzdálená.

Pravdou je, že dnes je v otázce smrti a umírání značný pokrok. Dětská úmrtnost je neporovnatelně nižší než kdy byla, řada dříve smrtelných chorob je léčitelná, případně je alespoň možné tlumit bolesti a příznaky, které nemoci provázejí. Máme zde hospice, jak kamenné, tak terénní, které opět umožňují umírajícím zůstat v domácím prostředí a jejich blízkým provázet je s podporou a oporou multidisciplinárního týmu až ke konci. Máme celý obor paliativní medicíny, která člověka v terminálních stádiích nemoci již neléčí, ale pomáhá mu zbývající čas prožít co nejkvalitněji, bez velkých bolestí, s možností urovnat si ještě svoje záležitosti, smířit se, rozloučit.

Jako by však smrtí vše končilo…
Ač se v naší sekulární (nebo spíše postsekulární) společnosti, kdy hledáme útěchu, duchovní přesah a protipól shonu života většinou jinde než v tradičním křesťanském náboženství, snažíme sebevíc, strach a úzkost ze smrti je člověku stále nablízku. Dnes už máme teoretickou i praktickou výbavu z oborů medicíny či psychologie, jako by nám však chyběla nějaká zásadní opora, naděje, světlo.

V baroku byla silná víra ve věčný život, ke kterému člověk dojde nejsnáze skrze dobrý život. Vycházely příručky „dobrého umírání“ Ars moriendi, ke kterému vedlo umění dobrého života, tedy Ars vivendi. O přípravu duše na smrt a posmrtný život pečovala mj. náboženská bratrstva, dobrovolná sdružení věřících s určitým programem a pod patronací některého světce. Měla podobnou strukturu jako řemeslné cechy a oba typy sdružení také vypravovaly pompézní pohřby svých členů, s patřičnými symboly a rituály. V naší současnosti tato tradiční rozloučení se zemřelým zastávají stále méně významné místo, zdá se. Příbuzní si často jen vyzvednou urnu, ač jsou pohřební rituály určené právě pro ně, aby mohlo být něco prožito a zakončeno.

Poslední věci člověka, tedy otázky smrti, nesmrtelnosti lidské duše, soudu, očistce, pekla apod., o kterých pojednává nauka zvaná eschatologie, byly v baroku líčeny velmi barvitě, ač na nás mohou působit až lacině, barvotiskově. Memento mori nebo též příznačněji memento mori ante mortem, bylo člověku 17. a 18. století připomínáno na každém kroku: obrazy, sochy, kostnice, uctívání ostatků, pohřby, poutě, slavnosti ad. Právě smrt dávala životu hodnotu, rámec, závažnost a nutnost zodpovědnosti, a její všudypřítomnost potřebovala útěchu, naději. Vždyť koneckonců víra, naděje a láska nejsou jen kardinální ctnosti, jak je chápe církev, ale též – a především – hluboké lidské potřeby. Barokní člověk nám tedy zdaleka není tak vzdálený, jak se může zdát.

Vraťme se nyní opět do současnosti
Z nadsázkou se dá říct, že jsme obrazy mučedníků, umírajících a pekelných hrůz vyměnili za záznamy z prvních linií bouřících válečných konfliktů, za obrazy z dějišť teroru a přírodních katastrof. Novodobé memento mori. Tady by se k dobru dalo užít bonmotu (možná neprávem) připisovanému Stalinovi: smrt jednotlivce je tragédie, smrt milionů statistika. Vyjadřujeme solidaritu s trpícími – zvlášť tehdy, odehraje-li se něco příliš blízko nás. Zapalujeme svíčky, vyjadřujeme účast, měníme profilové obrázky na sociálních sítích. Počítáme se smrtí. Ale spíše se smrtí vzdálenou – někdy v budoucnu a někde daleko.

Přes tuto zdánlivou distanci se kolem smrti dnes velmi mnoho děje. Více se mluví o tzv. civilizačních chorobách, které mění či potvrzují lidské hodnoty, často se tváří v tvář pravděpodobné smrti vynořuje touha a vůle žít, která může být tím zásadním lékem na tyto závažné nemoci. Veřejnosti známé i neznámé osobnosti s takovouto zkušeností o ní mluví, píší, zpívají, dávají tvář nadacím, podporují preventivní chování. Více se hovoří o paliativní medicíně, o hospicové péči, vznikají přírodní pohřebiště, začíná být možné být zpopelněn ekologicky, uložen v rozložitelné urně nebo pohřben v ručně vyrobeném rubáši. Národní muzeum nedávno připravilo cyklus výstav s tematikou smrti, Česká televize odvysílala seriál Život se smrtí, na Streamu běží cyklus Dělníci smrti. Na webu si můžeme vytvořit scénář vlastního pohřbu (Mojesmrt.cz) nebo přečíst tematické články na portálu Umírání.cz. Stále naléhavější je potřeba mít pravdivé informace o svém zdravotním stavu i o svém odcházení, což klade velký nárok na lékaře a jejich odvahu vyslovit i nepříznivou diagnózu a zastavit snahu o vyléčení pacienta ve chvíli, kdy by již nepřinesla výsledky. Stále více chceme mít nad sebou v tomto ohledu kontrolu, v nemocnicích, kde se z pacientů stali klienti, podepisujeme informovaný souhlas nebo o sobě rozhodujeme v dokumentu Dříve vyslovených přání. Potřebujeme mít možnost o smrti a umírání mluvit, ptáme se, co se s člověkem děje, když odchází.

V baroku bylo jasné, že u očekávaného posledního soudu bude každý sám za sebe, a bude se zodpovídat z toho, co on sám činil nebo nečinil. Žádné prostřednictví či zastoupení již nebude možné. Není proto třeba stavět mezi lidmi další zdi, ale naopak převzít zodpovědnost za sebe, neházet ji na instituce, ke kterým stejně nemáme příliš důvěry. V smrti jsme každý sám, to je jisté. Jen bychom v této chvíli neměli být osamělí… ∞

Čekáš na tyhle řádky. Fikci života. S trochou pravdy. Která je stejně ale jen otázkou úhlu pohledu.

Roztěkanost. Několik paralelních vláken dialogů v Messengeru. Cink každou vteřinu. Tu nečekanou. Kteroukoli. Vyruší a leká. Obsah občas léčí. Zvlášť takový, na který čekáš. Pod nadvládou komunikace utíkáš současné chvíli a spřádáš sociální kontakty do jedné celistvé sítě. Jsme pavouci s emotikony na zádech. Lze si toho tolik sdělit, tolik sdílet. A ani se nevidět. Stačí nám nebýt sami v záplavě cizosti velkoměsta. Zaplnit prostor neznámého čímkoli, co nám vezme potenciál strachu. A tak si… Povídáme o blbostech. O tom, že zrovna oba někam jedeme. Že z okýnka cesta hezky utíká. Ty stromy a pole. Pokaždé stejná krajina, ale vždy uchvacující, jako by se právě zrodila. Jen ji vtěsnat do krychle a dát si ji jako těžítko na stůl. Zážitky, které jsou tak očekávatelné a všední, ale přesto se v nich nenecháme sami se sebou. Sami se svou myslí. Utíkáme myšlenkám. Zaplňujeme prázdnotu, třeba čímkoli.

Každá tvá reakce je čitelností tebe sama. Způsobu tvého přemýšlení. Nazírání na realitu. Tak často nevěřím vlastním uším a nechápu, jak mohou být některé světy tolik vzdálené a jejich interpretace natolik odlišná. Kde je pak pravda, když vše je jen otázkou úhlu pohledu. Najít tak společný jazyk pro pojmenování jednoho. Pravdu, která je ale pouze a jen tehdy, když je. Kéž bychom se na její podobě shodli. Možná je ta shoda jen o hledání toho nejpodobnějšího páru očí na to kolem, co nazýváme realitou. Ale i tak mohou být totožná pouze slova a jejich obsah je zase další subjektivní rovinou.

Co nás dva k sobě vlastně pojí? Napájí nás touha po pochopení. Vždyť tě děsí iracionalita, kterou ztělesňuju. Nepředvídatelnost. Záměrné bourání stereotypů. V každém mém druhém slově čekáš útok. Bouři, ženoucí se proti tobě. Změť myšlenek, které motají pravdu do subjektivity. Pravdu má ten hlasitější. Rychlejší. Ten, který dialog zakončí tečkou. Ale přitom já jenom jsem. Nesnášíš to. A přesto ti nemůžu odejít z hlavy. Analyzuješ, přemítáš, snažíš se pochopit. Pojí nás hledání pravdy.

Řekla jsem, že potřebuju ukotvit. Na chvíli se zklidnit. Zkrotit ten vítr klidem, abych si trochu odpočinula. Neznamená to usadit se. Znamená to trávit večery i  s tebou a nevracet se domů k ránu pokaždé odjinud a často jinam.

Ve vší té kvantitě komunikace pořád ale preferuju kvalitu. Udržuju osobní vztahy, na které si dělám čas. Jsou pro mě hodnotou. Prioritou. Společné prožitky, společné sdílení. Čím dál častěji vypínám virtuální světy. Občas i telefon. Očišťuju se od informačního smogu. Žít v realitě, být v přítomnosti. Bez připojení. To je luxus dnešních dnů.

Vylil jsi na mě celou svou mysl. Jak žhavou lávu na porcelánovou panenku. Neustále vytváříš scénáře. Hodnotíš situaci. Hledáš odpovědi na minulé i budoucí. Nemůžeš se dostat z hlavy. Tuny ocele zatěžkávají lehkost prožívání. Brutalismus postavený z šedé kůry mozkové, protože beton je v téhle architektuře passé. Potřebuješ si postavit podobu světa, aby se ti v něm dařilo žít. Aby zem pod nohama měla konkrétní vzor a na ulici jsi nepotkal neznámé. Abys měl jistotu, co bude. Kéž by ses nadechnul a nechal nějaké věci prostě plynout. Přijal je a bral je takové, jaké jsou. Do stejné vody taky dvakrát nevstoupíš. Plyne a když vkročíš třeba po sté, bude už zcela jinou. Nesnaž se jí stavit hráz svými definicemi. Nech ji téct a lotosy k tobě připlaví.

Miluju, jak je v zimních měsících brzy tma. Natáhne se čas pro klid. Pro ztišení. Nocí prostupují světla. Z bytů, z ulic. Teplý odstín žluté. Ne agresivní studené světlo, které svítí v supermarketech a pálí osm hodin denně lidem v korporátech do očí, aby efektivita práce byla ještě vyšší. Tohle je přívětivé. Když přimhouřím oči, tak vypadají jako hvězdy. A když si sundám brýle, jsem ve scéně fantasy příběhu. Ulice se lesknou, protože sníh na nich dlouho nevydrží. Je nad nulou. A ony odráží všechnu tu atmosféru jako zrcadlo. Těším se na cestu domů. Na magickou procházku. Nevadí mi jít sama. Ráda se procházím prázdným městem, když už všichni spí. Celé pak patří mně a můžu si prohlédnout každý jeho detail. Znát každý výhled na město a vědět, kde je těch pár večerek, které jsou jediné nonstop. Jsou to většinou dlouhé cesty, protože noční spoje už ujely. Nemusím spěchat, noc je dlouhá. A doma, tam bude taky úplná tma. Jen díky jemnému světlu pouliční lampy, které mi prochází oknem do pokoje, nevrazím do křesla a zvládnu si pustit vinyl. Ne kvůli trendu, protože je to teď zase cool. Ten zvuk je nepopsatelný. Žádná komprimace výšek a basů. Nahrávka v celém svém zvukovém spektru. Ležím v posteli a pozoruju k tomu projekci na obloze skrze okno. Skoro usínám, spíš sním. Není lepších zimních dnů. Nocí.

Nevím, co ta jedna naše společná znamenala. Hodně rumu ve správný čas a na správném místě. Možná. Každopádně jediná jistota teď je, že vše nechám plynout. ∞

Jistota je fikce. Je jen slovem, které ale magicky uklidňuje a přináší do života stabilitu. Ve skutečnosti nevíme, co bude zítra. Je to jen pravděpodobnost, očekávání a předpoklad. Přesto ale všichni po jistotě jako po nějakém pevném pilíři našeho života toužíme a jdeme cestou, která nám takovou fikci naplní snad až do reálné podoby. Disponujeme znalostí kontextu, ve kterém žijeme, a tak tušíme, jakým směrem posouvat svůj život, aby měl tendenci růst a abychom jej měli pevněji v rukou. Proto volíme školy, které nám zajistí tituly a kontakty. Ty jsou zase klíčem k dalším dveřím i kariérnímu růstu. A dobré pracovní místo, to je stále vnímáno jako ekvivalent jistoty. Kvůli fikci jistoty pak častokrát opouštíme to, co je nám blízké a naplňuje náš život radostí a spokojeností, protože si nedovedeme představit, že by nám něco takového mohlo zajistit existenciální pohodlí. Pochybnosti v životě jsou indikátorem toho, že v něm něco není správně. Setrvávání a stagnace v tomto stavu je pak strachem z neznámého, protože to známé a poznané nám pokoj nepřináší. Nutně ale musí přijít odvaha učinit rozhodnutí a být zodpovědný za svůj život v jeho autentické podobě. Nikdo vědomý přeci nedokáže setrvat v neštěstí celý život. Který přeci jen – není příliš dlouhý, ale na to splnit si alespoň některé sny stačí hned několikrát. Věřím svým idejím a vždy budu hledat cestu, která bude v souladu s mými hodnotami, než abych utekla k fikci jistoty a obelhávala samu sebe kvůli strachu z otázek, co a jak kdy bude. Přeji vám, ať vás v novém roce 2017 neprovází strach, ale ideje. A srdečně vás zvu na večírek, kde společně oslavíme čtvrtý rok Artiklu, který pro vás vychází každý měsíc a je k dispozici zdarma na dobrých kulturních místech po celé republice. Společně s Bratry Orffy, Zabelov Group, deejays Never Sol, Jeffology a naší redakcí pokřtíme v Praze lednové číslo. Přijďte v pátek 27. ledna ve 20 hodin do Experimentálního prostoru NoD. Zajímá mne, kdo jsou naši čtenáři, a ráda vás poznám osobně. ∞