Jolana Havelková (* 1966) se narodila v Kolíně. Je fotografka, pedagožka a kurátorka. Vystudovala Institut tvůrčí fotografie na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě. Pro svoji práci využívá kromě fotografie řadu dalších vyjadřovacích prostředků včetně videa a hudby. Její tvorba zahrnuje konceptuální, experimentální, mail-art a site-specific projekty. Zabývá se rovněž sociálně-uměleckými akcemi a participativní uměleckou praxí.
Soubor Roušky vznikl jako reakce na vzniklou situaci. V tomto období měly probíhat intenzivní přípravy výstavy Šest pohlednic pro Dům pánů z Kunštátu v Brně, expozice Máchovskou krajinou v Litoměřicích by už byla zahájena. Místo toho šiji roušky – a sama jsem pod jednou takovou skrytá, jakmile vyjdu ven. Chodím na procházky a sleduji vynalézavost lidové tvořivosti a módní trendy těchto přikrývek tváří, pod kterými se jen stěží navzájem poznáváme.
Soubor Roušky, který vznikl teprve nedávno, má přesto v mé tvorbě určitou kontinuitu. Navazuje na soubor Pravidelná dávka emocí a Můj vesmír. V obou jsem se obracela k tématu identity předmětů a proměnou jejich vlastností. Zajímají mě věci (oblečení) jako otisky svých majitelů, jako pozůstatky po právě proběhlých dějích.

Když jsem byl před nedávnem přizván do dlouholetého projektu české fotografky Jolany Havelkové Šest pohlednic, potěšilo mne, že mail art stále žije. Souborná výstava děl více než sta zúčastněných autorů v Poštovním muzeu nedaleko Vltavy je důstojným dokladem jeho proměnlivé podoby.

Černobílá pohlednice s údajně nezdařilou reprodukcí fotografie Jolany Havelkové z roku 1995 je skutečně provokativní hádanka. Co je to? Silueta víček? Šupiny z peněženky? Slepé dračí oči? Strategický plán k obraně lásky? Dech dlaně vyhlížející do tmy za oknem? Past na králíka?

Možnost učinit s šesti darovanými kusy, cokoli je libo, vede obdarovaného v prvním okamžiku k nutkání rozeslat tajemné jemné fotografie do světa, ať se taky potěší. Pak přijde rozvažování o adresátech: Havelková? Horáček? Kocman? Valoch? Srp? V pražském Poštovním muzeu na výstavě Šest pohlednic můžeme skutečně spatřit reakce těch, kdo epistolární poslání tohoto druhu umělecké komunikace vpravdě naplnili. Jsou mezi nimi umělci i lidé z jiných oborů, sousedé, známí, přátelé, rodina. Někteří obdarovaní si vzali pohlednice na cesty a vyfotili se s nimi na různých místech světa či s různými lidmi, jiní je tam nastražili pro cizí odesilatele (Tomáš Hrůza v Mexiku, Robert Silverio v Praze). Nyní Jolana Havelková vystavuje dokumentace těchto projektů, doručené pohlednice, zapečetěné dopisy, balíčky, známky vytvořené podle předlohy (Jiří Hrbek), ba i korespondenci s těmi, kteří mailovali, že nepřispějí. Inu vše, jak má v poštovních muzeích být.

Právě fotografie jsou, dle mého vnímání, nejblíže vydechující náladě: představují nejčastěji atmosféru, která z předloženého obrazu Jolany Havelkové vyzařuje, probleskuje, šeptá. Jsme diváky zátiší (Petr Veselý, Tomáš Hlavenka, Radek Placanda), hry stínů (Karetní hra Zdeňky Hanákové), světelného mihotání (plamenné Dobré zprávy z pekla Hany Hamplové) a rozostřených kontur (např. u Báry Alex Kašparové nebo Libuše Jarcovjákové). Pocity a nálady vyvolané předlohou tematizují také autoři básnické nebo hudební reakce: můžeme kupříkladu nejen vidět partituru, ale i vyslechnout dynamickou skladbu Dark and Light Roberta Latýna nebo interpretace partitur-koláží Martina Janíčka.

Mapování
Kreslící a malující autoři tematizují vybrané vizuální elementy předlohy: bílé body, polokruhy, křivky. Překvapilo mne, jak často se v dílech objevují variace kartografických postupů. Je to přirozené – pohlednice slouží k posílání POHLEDŮ na rozmanitá místa světa na jiná místa na planetě. Zároveň řada autorek a autorů na svých variacích předkládá jakoby různé druhy map, půdorysů, schémat, plánů, modelů: objekt Michala Sedláka Vrstevnice je doplněním soustředných čar jako na podrobné horopisné mapě, Gabriela Nováková nabízí sérii mapiček Území uvzánzeb, vytvořených různými interpretacemi křivek a bodů z tajemné předlohy. Jana Kasalová vytváří pozlacenou „plastickou mapu“ nakrabacením papíru pod sklo v hlubokém rámu.

Veronika Zapletalová pojmenovala fotografie proměněné v perokresby vířících kapek či sněhu jednoduše Krajiny. Křivky ovšem neasociují jen schematizaci neživé přírody, siločáry, hranice, břehy nebo směry proudění, ale i přírodní motivy zoologické a florální.

Od koláže k objektu
Další nepřehlédnutelnou rodinu tvoří koláže a asambláže. Jejich tvůrci většinou obdobně jako malíři navazují na linie a body předlohy a pohybují se v černobílém tónu. Vladimír Havlík nebo Luboš Plný pracují s předlohou jako s náčrtkem tváře a cestou fotoperformance, resp. koláže, docilují nápaditých portrétů.

Havlík, Plný, Vladimír Sládek, který darované fotografie utopil v piksle šedého latexu, Roman Franta v miniaturních přemalbách parodizující styl světoznámých malířů, nebo Jiří Kovanda s absurdními textovými intervencemi, stejně jako konceptuálně interagující autoři epistolárních projektů jsou zároveň nositeli nenápadného humoru. Subverzivně využívají nabízené možnosti předložené tvůrčí výzvy Jolany Havelkové a dokazují, že i dobré umění může být nevážné.

OULIPO v Praze
Výstava připomíná Stylistická cvičení Raymonda Queneaua, zakladatele uměleckého sdružení Oulipo; na začátku stejnojmenné knihy stojí prostinká epizoda z pařížského autobusu linky S, a za ní 99 stylových, žánrových a motivických variací; příznivci Oulipo, spisovatelé i běžní čtenáři, umělci i studenti, učitelé i žáci, k dnešnímu dni i překladatelé do 33 jazyků vytvářejí další variace, překlady a nové jinojazyčné texty. I v Poštovním muzeu v Praze jsou nová díla věrna své předloze, avšak ponechávají si některý z jejích charakteristických rysů a v „cílovém“ jazyce čili v osobité výrazové formě umělce předávají poselství divákům v nové stylizaci.

A obdobně jako jsou originální francouzská Exercices de style neukončenou, otevřenou řadou textových variací, stejně otevřeným prostorem je i stávající projekt Jolany Havelkové. Není důležité dešifrovat, co na fotce mělo být vidět. Důležitější je, co se s ní stalo nyní. Jedna konkrétní fotografie balancující na hranici abstraktního a konkrétního je jak nositelkou inspirace pro další tvůrce, tak i otevřenou výzvou k nové estetické recepci a interpretaci.

A jestliže jsem už jednou zhřešil a píšu o výstavě, na níž se podílím, rubrika poet v samém závěru červnového Artiklu prozradí, co na té fotografii opravdu je. Můžete mi věřit, slyšel jsem to. ∞


Jolana Havelková a autoři: Šest pohlednic (odborná spolupráce Terezie Petišková)
Poštovní muzeum (Nové mlýny 2, Praha 1)
3. 4.—7. 7.


text: Zbyněk Fišer

Dobrý fotograf se dívá na svět jinýma očima. Vykročí za hranice našeho světa a zavede nás do nových koutů. A skutečně: při návštěvě výstavy Jolany Havelkové má divák pocit, že ačkoli fotografované skutečnosti zná, vidí je takto poprvé v životě.

Na výstavě Jolany Havelkové Nemluv na mne tak složitě v Galerii Středočeského kraje můžeme vypozorovat minimálně dvě zásadní tendence: tou první je soustředěnost na detail, přesněji na výřez viděné skutečnosti, tou druhou práce s fotografií jako s grafickým listem nebo malířským plátnem. Obě tendence se protkávají v působivé symbióze.

Přístup akcentující detail nebo výřez spatřeného světa zastupují cykly inspirované např. architekturou (Původní plán, 2008–2010) nebo stopami bruslí na zasněženém ledě (První bruslení, 2008–2009) nebo hyperrealistické fotografie plastových obalů (Šperky, 2015–2018). Zároveň je tu důležitý úhel pohledu – výhradně shora nebo zdola. Zobrazením architektury z podhledu se vyruší urbánní pozadí a fotografka může rozehrát působivou skladbu křivek, linií a kontrastů světla a stínu na vyhlazených plochách stěn. Detaily budov najednou působí jako fotografie modelů z konstrukčního ateliéru. Jsou precizní, vyrovnané, bez jediné pihy – pro nás smrtelníky nedosažitelně dokonalé, vzbuzují úctu, zastavují dech, překvapují svou přesností a svou čistotou. Práce Jolany Havelkové s fotografiemi architektury vnímavého diváka zasahuje.

Věci, které Jolana Havelková fotografuje, jsou často výsostně intimní povahy. Ač se to nezdá, bývají to entity povrchové, krycí, obalující či ochraňující: například oděvy, nebo jako v případě cyklu Šperky plastové obaly. Prázdné umělohmotné přihrádky jsou strojově vytvarovány do zaoblených misek s půvabně prolamovanými dny. Při vhodném osvícení prosvítají jako ze skla, polykají chladné ocelové odlesky a vypadají jako sbírky vyleštěných drahokamů, opálů nebo šperků ze zlata. Na obraze oscilují mezi tušenou křehkostí a na odiv stavěnou silou, hladkostí odlitku, jistotou výbrusu a pevností celku. Není rozhodující, co je nahoře, co dole, co uvnitř vaničky, co na okrajích. Iluze je dokonalá. Z plastových výlisků učinila fotografie Jolany Havelkové tvarované cihličky zlata – jiný naopak vnímá hluboké prázdno.

Tendenci tíhnoucí k výtvarnému uchopení fotografie představuje cyklus partitur Kmochových písní se zřetelnými grafickými úpravami obrazu (Návrh na změnu partitury, 2005–2013). Zásahy do fotografie umožňují autorce zpracovávat snímky partitur kopírováním, vymazáváním, překrýváním a rozmanitým deformováním vybraných motivů. Z notových záznamů Kmochových písní už identifikujeme jen zlomky, ale o ty právě jde. Celý typografický systém notových značek a hudebního názvosloví i texty písní jsou fragmentarizovány a ve výběru nově skládány. Občas je černobílá předloha překlopena do zlaté nebo červené. Jednotlivé písně jsou graficky rozmanitě překomponovány, až se zdá, že hrát už se podle zpracovaných partitur nebude. Mnohem spíš připomínají technické nákresy elektroinženýrů, chemické struktury, secesní ornamenty nebo neznámé písmo. Ovšem i tato grafická kmochiáda je relativizována – tentokrát spoluprací s hudební performerkou Lucií Vítkovou, která spolu s autorkou cyklus partitur převedla do akustické podoby. V prostoru výstavy je slyšet hudba z jejich společného CD Návrh na změnu partitury (2013). Posluchač pak může rovněž sledovat promítání fotografií, které Jolana Havelková pořídila z průběhu nahrávání, z míst, kde František Kmoch působil, nebo také v kolínském muzeu, kde je uložena skladatelova pozůstalost.

„Malířsky“ ve smyslu fotografie místo barvy na štětci je k vytvoření obrazu užita fotografie např. v cyklu komprimovaných autorčiných archivů Možnosti paměti (2018) nebo také částečně v souboru poskládaném ze záběrů kontrolních kamer ve veřejném prostoru Citlivá data (2012–2017). Dominantním tvůrčím principem je kompoziční řešení celku. I tady přirozeně Jolana Havelková promýšlí každý krok do detailu. V monotónním pásu drobných, časosběrných snímků krajiny, měst a nejrůznějších periferií se objevuje sama autorka, která se nechává fotografovat skrytými kamerami, jež na tato území dohlížejí. Sledovaná si následně vždy záznamy z jednoho dne přisvojila a upravené snímky zkomponovala do vizuálně působivých celků. Tvůrčí intervence fotografky v cyklu Citlivá data není samoúčelnou diverzí, nýbrž zdařilým poukazem na rostoucí porušování soukromí.

V cyklu Možnosti paměti autorka používá jednotlivé fotografie místo barvy nanášené štětcem. Zkondenzované archivy tisíců převážně černobílých fotografií vytvářejí při zmenšení abstraktní rastrovanou kompozici. Autorka pak do obrazu vstupuje a umísťuje na plochu průsvitné fotografie postav, které se prolínají s jeho strukturou. Je to vlastně vždy fotografie, která byla uložena nahoře v krabici se starými fotkami a určovala tak její obsah. Zhuštěný archiv se stává pozadím pro jinou fotografii. Přitom obé je de facto nerozluštitelné, neidentifikovatelné. Obrazové sdělení tedy zůstává pouze v rovině náznaku. Vizuální vjem nese poselství nejistoty, iluze, prchavosti a nepřenosnosti.

Nový pohled si autorka dopřála i na své oblíbené krajiny (cyklus krajina 06, 2006–2007). Nedozírně ploché bělavé pláně z okolí Kolína jsou vnořeny do mlžného oparu; odtud prosvítají jen kostry holých topolů, obrysy vzdálených stavení, ploty, sloupy a opuštěné úvozy. Variace na téma hledání, odcházení, rozpouštění a odtékání krajiny sjednocuje vibrující struna horizontu. Osamělé motivy vypadají jako rozmazané kulisy, zachycené v posledním okamžiku před svým rozplynutím. Vše jemně rozostřeno, jako by malováno do sametu. A přesto ne úzkost, nýbrž pokorné odevzdání a zádumčivé rozjímání na hranici nekonečnosti a pomíjivosti. Tak chutná naděje? ∞


Jolana Havelková: Nemluv na mne tak složitě
kurátorky: Veronika Marešová a Adriana Primusová
architekt výstavy: Jan Hájek
GASK (Barborská 51–53, Kutná Hora)
27. 5.—28. 10.


text: Zbyněk Fišer