Tušení stínu. Přestože je pro mladšího diváka tento název s větší pravděpodobností až po googlování spojen s knihou Ludvíka Součka, kultovním titulem, který vyšel v sedmdesátých letech minulého století, jedná se i o výstavu Josef Bolfa,která nepředvídatelnost namísto v knize otevírá na ochozu Veletržního paláce.

Autorský rukopis. Jak jej lze definovat? Mnoho umělců po něm prahne jako po pilíři své vlastní autorské identity. Ti, kteří rozpoznatelní nejsou, často obhajují tuto skutečnost jako výhodu a možnost fluidně se v uměleckém vyjadřování pohybovat. Jestli je autorský rukopis důležitý nebo ne je nedořešitelná otázka. V případě děl Josefa Bolfa (* 1971) je ale patrné, že jeho tvorba nese rozpoznatelné litery tvůrčího jazyka a i přesto dokáže prokazatelně znejistit.

Zkratkami ke vstupním dveřím
Paneláky, trpící děti, bytosti se zvířecími hlavami, noční ulice a prázdná místa. To je několik rozpoznatelných fragmentů, které Bolfovy obrazy utváří a divákovi tak přináší pevnější základ pro čtení příběhů v jeho dílech. V Bolfových pracích je ale pilíř zasazen mnohem hlouběji. Schématické zjednodušení nerozprostírá skutečnou hloubku, které jeho obrazy dávají. Konkrétní motivy jsou zkratkami, vstupními dveřmi, které do dalších vrstev a souvislostí vtáhnou pozorného a citlivého diváka, schopného nechat se těmito mentálními mapami vést.

Takovým způsobem je koncipována i výstava. Přestože její název odkazuje k již zmíněnému literárnímu titulu a záměrně tak asociuje svět určitých nevysvětlitelných momentů nebo nepředvídatelných událostí, nechtěl její kurátor Otto M. Urban ilustrovat knihu, ale ukázat svébytně vytvořený mnohavrstevnatý svět prolínající množství realit, fikce a prostoru pro vlastní imaginaci i interpretaci.

Ve Veletržním paláci je představeno množství nejnovějších děl z tohoto roku zhotovených technikou škrábaných obrazů, ke které se Bolf po více jak deseti letech vrátil. Tvorba ovlivněná filosofií Jodorowského, temnými The Cure i podivností osmdesátých let plní celý ochoz a skrze site-specific malbu koncepci výstavy doplňuje. Několik děl je vystaveno vůbec poprvé, přestože divák může být znejistěn tím, že už je viděl. Pomyslné potvrzení rozpoznatelnosti Bolfova autorského rukopisu tak nabývá konstatování.

Tušené příběhy
Bolfovy příběhy se dají tušit. Nejsou jednoznačně interpretovatelné. Jsou otevřenou možností, ale ne konkrétní definicí. Hledáním, neprotnutím, tápáním, osaměním. Obrazový prostor je prolnutím mnoha vrstev, od kterých se lze odrazit či se do nich ponořit, stejně tak jako prezentace obrazů samotných. Vstup na ochoz Veletržního paláce znejišťuje diváka už od prvního rozhlédnutí se po obrazové krajině a dostává jej do obrazu podobným způsobem, jako se v nich ocitají Bolfovy postavy. Okna zůstala nezatemnělá a zcela záměrně rozšiřují úzkou a předdefinovanou realitu výstavního prostoru dál, s vhledem kamsi do další vrstvy dění přítomného času odehrávajícího se za rámem okna.

Součástí obrazové krajiny je zrcadlová stěna se site-specific malbou, která diváka odráží a nechává jej stát se součástí obrazu. Odráží ale i obrazy samotné.
Komplikovanost Bolfových děl tkví v jejich nejednoznačnosti. Jeho díla nejsou příběhy ohraničené rámem, rám je pomyslnou branou do vrstev zaznamenaného sdělení. Obrazy předkládají osobní výpověď, ale nikoli se záměrem pouhého autobiografického záznamu. Vystavené obrazy, koláže i videa nesou neodmyslitelný odér doby 70. a 80. let, která Bolfa zásadně formovala a kterou lze skrze jeho díla sugestivně nacítit – a přesto obsahují univerzální platnost.

Jsme ve vašem ateliéru v samém centru Prahy. Výhled je do prázdného vnitrobloku. Izolovaný od okolního dění. Tvoří se vám tady dobře?
Jsem takhle spokojený. Je to poprvé, co mám vlastní ateliér. A je to poprvé, co jsem v něm sám. Vždy jsem měl ateliér s dalšími umělci. Po těch pětačtyřiceti letech jsem si dovolil být sám. Mám rád město. Vyrůstal jsem v něm. Vyhovuje mi být izolovaný a zároveň moci vstoupit do normálního fungování. Tady je to hodně izolovaný. A mám to kousek domu.

Jste typ člověka, který potřebuje ve své práci překonávat překážky nebo si cestu usnadňujete?
Hledám nějaký způsob, který mi v té chvíli přijde nějak autentický. Vůči tomu, co zrovna prožívám, co chci, co si představuju, že bych realizoval. Dřív jsem byl pregnantnější. Většinou pracuji v cyklech – každá výstava je trochu projekt. K tomu se pak tak půl, tři čtvrtě roku přibližuji. Dřív jsem pracoval daleko více s lokalitami. Byl jsem pregnantnější v tom, že jsem si věci fotil, ale fotografie se mi už hodně vyčerpala. Tak se to obrátilo a z krajin, které se týkaly reálných míst, jsou spíš věci vnitřnější nebo intimnější.

Svá vnitřní rozpoložení prolínáte na plátna. Připravujete si koncepci nebo tvoříte z okamžiku přítomného momentu?
Nikdy to nemám dopředu úplně vymyšlené. Mám nějakou představu, ale je hodně vágní – je to jenom nějaký nápad. Někdy mě zaujme technologie. A vše se realizuje během té práce, během malby vzniká ta věc. Nejsem schopný si věci definovat dopředu. Vlastně nikdy nevím, jak to dopadne. A myslím, že i to je součást toho, že mě to překvapuje – že mě to vlastně zajímá tím, co se stane a jak se ty věci budou proměňovat.

Není to tedy jen práce, zpracovávání tématu, ale objevování nového. Necháváte se překvapovat, co vám situace přinese. Chodíte se rád sám procházet a přemýšlet?
Vzhledem k rodinné situaci jdu občas pěšky, ale už moc ne. Když mám chvíli čas, tak jsem rád, že se můžu projít. Ale v podstatě nějakým způsobem nemůžu říct, že zavřu dveře tady a skončilo by to. Tady se na práci snažím soustředit. Obecně nejsem moc soustředěný umělec. Rád dělám něco deset minut, pak dělám něco jiného. Často se mi stává, že pracuji na několika věcech najednou. Nebo že se mé obrazy postupně proplétají a spojí se, co jsem začal před třemi měsíci a to pak ještě opravím. Nejsem schopný se izolovat a přestat myslet na to, co se děje kolem. V těch chvílích, kdy maluji, tak jsem soustředěný, pak zase ne a dělám něco jiného. Někdy udělám důležité věci mimoděk. Jen se k tomu vrátím, když už odcházím a třeba zjistím, že je to vlastně dobré nebo něco vznikne v nějaké kresbě. Je to organické. Nejsem moc racionální v tom, jak to pojmout. Někdy se mi stává, že celou výstavu zruším a předělám ji na poslední chvíli. Často odkládám výstavy, protože se mi stane, že to, co jsem si myslel, že bude důležité, se mi prostě nezdá. To, že se té práci věnuji, té malbě, tomu umění, je nějaký status quo. Ale to, jak to dopadne…

Jaký pro vás byl minulý rok? Vnímala jsem ho jako velmi chaotický, plný zádrhelů, rozpojení a paralyzujících období. Máloco šlo hladce a přirozeně.
Vlastně nevím. Taky jsem byl někdy úplně mimo a udělal jsem skvělé věci, v té chvíli důležité. Intenzivní. Takové, na které si vzpomenu. Zase se vracím k práci s voskovou technikou škrabání a shodou náhod jsem objevil nějaké staré obrazy, které byly důležité. A v té době, když to teď zpětně vidím, tak jsem nebyl v žádné velké pohodě – naopak, všechno se permanentně rozpadalo, ale nějak to asi fungovalo a nějak jsem to udělal. V každý chvíli je to prostě nějak jinak. A já jakožto ten umělec na to reaguju. A něco nějak dělám.

Rozpad nemusí být negativní. Je to stav, dynamika, která jde jiným směrem, než kterou by člověk a priori pokládal za pozitivní, ale přitom rozpad vytváří prostor pro něco nového.
Je to začátek té kreace. Toho stvoření.

Je to velmi silná energie. Člověk se jí bojí, protože neví, co přinese. Vystupuje ze své komfortní zóny. Bojí se rozpadu, protože mění, co bylo, vrhá ho na černé plátno. Proč je tohle vaše plátno celé černé?
Dřív jsem používal technologii voskovek, které byly rozvařené a nanesené na plátno a přes to byla vrstva tuše, kterou jsem proškrabával. Teď s tím pracuji jinak. Plátno je pomalované olejovými barvami, do kterých je přidaný vosk. Technologicky je to vyřešenější. To je pak přetřené tuší a do toho negativně vykresluji, vyškrabávám. Často to vymývám. Zároveň se do toho někdy vracím třeba olejovými barvami nebo olejovými pastely. Nějak to dodělávám, upravuji. Teď mi to přijde zajímavé takhle. S touhle technikou jsem vlastně před deseti lety skončil, protože jsem si myslel, že už je vyčerpaná. A teď kdy jsem se věnoval „klasičtější malbě“, tak mě začala zase přitahovat. Měl jsem takovou zvláštní zkušenost s fotografií, kdy jsem se s ní pokoušel pracovat a zjistil jsem, že se tím už nechci zabývat. Mám pocit, že to nejde, přestalo mě to zajímat. Na nějakém obraze jsem něco řešil a myslel jsem si, že s tou fotografií lze soupeřit. Nějak jsem to špatně pochopil. Ale byla to součást nějakého cyklu, tak to bylo trochu jiné.

Mluvil jste o tom, že určitá díla vám v určité životní fázi přišla skvělá. Byla ta díla natolik silná z hlediska zpětné vazby i pro kurátory nebo diváky?
Bylo to obojí. Mám dobrý pocit, když jsem překvapený z toho, co se tam stane. Když vzniknou nějaké vztahy mezi těmi čárami, které něco vytvoří nebo mezi těmi barvami, které vytvoří něco, co jsem úplně neočekával. Když se to někam překlopí, tak si říkám, že je to vlastně dobré. Nebo když mě to překvapí. Občas si říkám – když bych přišel do nějakého města a neznal toho umělce, tak jestli by mě jeho práce zaujala. Když jsem překvapeným divákem, říkám si, že je to pro mě dobré. Když se mi podaří naformulovat něco, co nejsem schopný verbalizovat, co si nejsem schopný vizualizovat. Když mě ta práce dovede někam jinam, než kam bych si představoval.

Josef Bolf: Tušení stínu
Veletržní palác (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
20. 9. 2019—5. 1. 2020

Těžká planeta, povídka a výbor sci-fi příběhů z doby dětství Josefa Bolfa, dala název i jeho současné výstavě. Destruující charakter extrémní gravitace z povídky se přenáší i do hlavy autora, který nemůže jednoduše opustit nehostinný prostor svých traumatických představ a vznést se směrem do kosmu. Opět proto musí, veden touto přitažlivou silou, sestupovat opačným směrem do hlubin vlastních vzpomínek.

Pozice Josefa Bolfa na české umělecké scéně je poněkud odlišná od pozic jeho kolegů. Traumata a existenciální úzkosti jeho autobiografických pláten jsou nezvykle efektní a sdělné (ovšem aniž by se nutně uchylovaly k prvoplánovosti), záměrně vyvolávající silný emocionální stav, což vytváří lákavou kombinaci, oslovující vkus i širší „mainstreamové“ veřejnosti (vzpomeňme třeba na masovou oblibu Francise Bacona). V tomto kontextu oscilace mezi několika stupni vkusu vzniká prostor pro tzv. kultovní autory. Pokud by nějaký mladý český výtvarník měl být označený za „kultovního“ (jakkoliv je to vágní a nesmyslné označení), nejspíš by se tomu nejvíc blížil právě Josef Bolf.

Prázdnota vnější i vnitřní
Současná výstava se opět obrací k Bolfovu traumaticky vnímanému dětství. Opět je čistou, téměř bolestínskou introspekcí. Opět je cestou do hlubiny ke spodním proudům jeho mysli, kde se vypořádává s vnitřními démony. „Cesta zpět a dolů je možná jedinej způsob, jak se dostat ven,“ říká mimo jiné Josef Bolf v úvodu na výstavě zastoupeného autorského videa. Znatelným posunem je citelnější prázdnota jeho sídlištních prostorů, které stále více vymazávají ze svého středu člověka. Pokud se zde nachází, nepodléhá fyzické brutalitě, ale podléhá v tichosti a bez efektu svému prostředí. Okázalost hrůzy se mění v existenciální pocit, prožívaný ve vlastním pokoji. Výstava je uvozena drobnými obrázky jakýchsi vesmírných mlhovin, symbolizujícími autorovu dětskou touhu utéct k jiným světům. Hned vzápětí ale čelíme realitě, probuzení z milosrdného snu do děsivé skutečnosti. Expresivní nánosy barev často zahlazují Bolfův osobitý styl a vytváří zaměnitelnější projev, technicky ovšem na dokonalé úrovni. Proces vzniku některých obrazů je částečně zachycen na zmíněném videu, které tvoří významový střed výstavy. Postavy z pláten zde ožívají, hýbají se a zanikají na pozadí Bolfova monologu o svém dětství. Video zachytává proces vzniku vystavených děl a ty k němu získávají zvláštní vztah. Krouží kolem něj podobně jako satelity kolem své Těžké planety. ∞


Josef Bolf: Těžká planeta
Hunt Kastner (Bořivojova 85, Praha 3)
19. 12.—14. 2.

Oprýskané domy, betonové kolosy, pylonové konstrukce, dráty a kabely, mlha, šeď, prach a neustálý hukot. Nic živého, jen sem tam se ze země prodere plevel a bodláky. Asi jako když projíždíte noční Ostravou. Nebo když prolézáte stožárem elektrického vedení, kterým už proud dávno neprochází (doufám), přeskakujete koleje za smíchovským nádražím a ženete se za růžovým neonem… MeetFactory.

Text Ondřeje Štindla a Josefa Bolfa Mondschein vznikal původně jako filmový scénář. Kdyby chtěl Štindl svou novelu přece jen zfilmovat, nemohl by si vybrat lepší lokalitu než okolí dnes už kultovního industriálního komplexu. Nyní se musí spokojit s tím, že se na Smíchově vrhli na její dramatizaci. MeetFactory, živý a pulsující ostrov svobody v neutěšené městské krajině, zdevastované a špinavé, totiž alespoň pomyslně připomíná virtuální Dormu, místo úniku z postapokalyptického světa, který Štindl v dystopické próze vytvořil. V souladu s žánrem vykreslil „svět zítřka“, který nenabízí žádnou zářnou budoucnost, nýbrž (doslova) nemocnou společnost a rozloženou civilizaci. Návaznost na klasiky antiutopií od Orwella až po Matrix je sice přiznaná, ale taky přehnaná – je jí dokonce tolik, že se nutně ptáme, jaký smysl má vznik tohoto nového textu, pokud vůbec nějaký (odpovědí by mohly být jedině ilustrace Josefa Bolfa, spoluautora námětu).

Apokalypsa s humorem
Všední novela se v mém čtení navíc vzpírá jakémukoli vtipu. O to víc překvapí způsob, jímž dramatizaci uchopili Jan Tošovský s režisérem Janem Fričem – hyperironický, černočerný humor inscenaci vévodí, i když leckterý jiný divák by v představení nejspíš nic humorného neshledal. Jenže kouzlo tohoto humoru tkví právě v pochybnostech, že by celé pojetí mohlo být míněno vážně… Ve Fričově Mondšajnu se nicméně objeví pár indicií, které je mohou rozptýlit. Především odporně páchnoucí vycpané zvíře, z jehož rozpáraného břicha hrdinové vytahují klobásy obalené kečupem, po chvíli rozmatlaným po polovině scény. Tento přelomový moment dostává většinu obrazů záhy do jiného světla s rozdílem tak malým, ale právě tak podstatným, jako je změna německého -schein na české -šajn. Najednou se můžeme nesmírně bavit tím, jak Jan Lepšík pateticky deklamuje a vytrvale přehrává, jak sebou Jindřiška Křivánková hystericky mlátí o zeď a jak Julie Goetzová, jakoby vystřižená z Burtonovy Mrtvé nevěsty, tříská do piana pořád dokola stejných pár taktů Beethovenovy Měsíční sonáty.

Zbytek světa a zbytek Mondscheinu
Mondšajn v MeetFactory sice respektuje hlavní linii příběhu Štindlova Mondscheinu, jeho postavy i motivy, ale ve výsledku toho až tolik společného nemají (zmínit musím ještě Bolfovy ilustrace promítané během představení). Novela Fričovi posloužila hlavně jako předloha k vytvoření vizuálně neotřelé inscenace, plné nápaditých detailů a na míru šité prostorám „Meetu“. Na výsledek lze pohlížet různě – třeba jako na generální zkoušku toho, co divák vydrží. Někteří nejspíš nevydrží, ale jistě bude i spousta takových, kteří se budou vracet, protože stejně jako tvůrčí tým Mondšajnu nevidí náš „svět zítřka“ až tak černě.

MeetFactory – Ondřej Štindl, Josef Bolf, Jan Tošovský: Mondšajn
režie Jan Frič
dramaturgie Jan Tošovský, Lucie Ferenzová
scéna a kostýmy Ivana Kannhäuserová, Jana Hauskrechtová
hudba Michal Cáb, Julie Goetzová
premiéra 16. 10.

Na letošním 12. ročníku mezinárodní přehlídky zaměřené na výtvarnou složku současného divadla a performing arts očekávají pořadatelé účast čtyřiceti tisíců diváků a návštěvníků. Program je skutečně bohatý a při procházce hlavním městem se připomíná takřka na každém kroku.

Spektákl mimo divadlo
Na jedenáct dní (16.–26. 6.) se zásluhou desítek domácích a zahraničních umělců promění několik prostor, budov a veřejných prostranství na přehlídku toho nejlepšího, co může současná scénografie a vůbec výtvarné ztvárnění divadelního prostoru nabídnout. Odborné veřejnosti je tato událost již tradičním svátkem a místem inspirace světových tvůrců vždy jednou za čtyři roky. Není proto divu, že je dvanáctý ročník vyhlížen s takovou nedočkavostí. Organizátoři mají tentokrát připravena mnohá oživení programu a novinky v pojetí celé akce.

Jedním z cílů letošního Pražského Quadriennale je dokázat vzrůstající význam scénografie i mimo divadelní prostor – v rámci vizuálního umění, architektury, módy či video artu. Mezi akcentované v tomto směru patří projekt Intersekce. Na piazzettě Národního divadla vyroste třicet boxů, ve kterých se budou neustále odehrávat divadelní nebo výtvarná představení. Přibližně polovina ze všech těchto krabic v sobě bude skrývat živého umělce, tanečníka, choreografa.

Známý choreograf Josef Nadj dokonce jeden z boxů využije jako místo svého přechodného bydliště po dobu trvání PQ. Kromě něj se na akci, jež by vydala na samotný festival, podílejí věhlasní umělci či soubory jako zřejmě nejvýznamnější současná scénografka a spolupracovnice režiséra Christopha Marthalera Anna Viebrock, tvůrčí dvojice Ilya a Emilia Kabakovovi, soubory Societas Raffaello Sanzio v čele s obdivovaným Romeem Castelluccim či Abbey Theatre, výtvarníci Josef Bolf a Nathaniel Mellors. Mimochodem – mnohé akce počítají i se zapojením nejširší veřejnosti.

Náročná interakce
PQ se letos sice snaží především aktivně zapojit diváka a oslovit širokou veřejnost, pochopení uměleckého záměru ale nemusí být vždy jednoduché. „Idea je taková, že divák, který projde celým tím labyrintem, bude vlastně trochu zmaten. Nedostane totiž jasnou definici toho, co je performance, ale řekne si: ‚Aha, performance (divadlo) může být cokoliv,’“ představuje pořadatelský záměr Sodja Lotker, umělecká ředitelka PQ. Interakci s vystavovanými projekty by si návštěvníci neměli malovat příliš jednostranně. Často půjde i o tzv. mentální interakci, kdy na člověka nic nehouká a nebliká, ale pro vtažení do situace je potřeba investovat jistou dávku představivosti, pochopení nebo vlastní interpretace. Pak teprve může začít fungovat dialog a investovaná energie se bohatě vrátí.

Kde všude PQ bude
Další netradiční snahou organizátorů PQ je představení scénografického konceptu mimo divadelní prostředí. „Chceme přivést divadlo blíž k lidem, vyvést ho z divadelní budovy a umožnit divákovi zažít ho jinak,“ říká Sodja Lotker. Nešťastný požár v budově holešovického Výstaviště (kde se odehrávaly předešlé ročníky Quadriennale) byl impulzem pro nalezení jiných objektů a rozmístění jednotlivých částí výstavy na několika místech Prahy. Hlavním výstavním prostorem bude Veletržní palác, kde návštěvníci najdou hlavní Sekci zemí a regionů PQ (na které se představí více než 60 zemí), nevšední výstavu Extrémní kostým, inspirativní Studentskou sekci, program přednášek, debat a prezentací Talks a kromě dalšího i kreativní program pro děti PQ dětem. Piazzettu Národního divadla bude okupovat již zmíněná venkovní živá výstava Intersekce, Nová scéna Národního divadla se chystá hostit sekci Světlo a zvuk. Na půdě DAMU najdete stanoviště vzdělávacího projektu Scenofest a v prostorách Pražské křižovatky (kostel sv. Anny) se uskuteční výstava architektonické sekce. PQ návštěvníky ale i náhodné chodce a turisty osloví na mnohých dalších místech Prahy, a to i mimo její centrum. „Některé umělecké projekty byly připravované přímo pro pražské ulice a náměstí, často dost neznámá místa, takže i turista může jejich prostřednictvím poznat a objevit Prahu jiným než běžným způsobem. Chtěli bychom, aby Praha ožila kulturou podobně jako Benátky během Bienále,“ představuje vize organizátorů Daniela Pařízková, výkonná ředitelka PQ.

Velkou výhodou PQ je jeho vlastní obsah. Na každý ročník přiláká do Prahy zahraniční experty i publikum, protože výstava výtvarné složky divadelního umění je z podstaty jazykově bezbariérová. Že je bezbariérová i co do věku návštěvníků, míry znalostí z oboru a dalších aspektů, se přijďte přesvědčit během druhé poloviny června na 12. ročník Pražského Quadriennale.

Pražské Quadriennale
16.–26. 6. 2011
Pražské Quadriennale pořádá Ministerstvo kultury ČR a je realizováno Institutem umění – Divadelním ústavem.
Přesná místa konání jednotlivých akcí a více informací včetně vstupného a otevírací doby najdete na www.pq.cz.