Dětská tématika v díle bratří Čapků nebyla pouhým obdobím, ve kterém Josef a Karel setrvali a nepokračovali dál, ať kamkoli. Stala se východiskem a symbolickým těžištěm k definování fenoménu zvaného člověk.

Bratři Čapkové byli povoláním novináři. Přestože Josef s touto rolí nebyl vždy v souladu, Karel se s ní ztotožňoval a miloval, že mu tato profese umožňuje o vše se zajímat. Tvořit pro děti nebylo u bratří Čapků programovou cestou, přestože měli za úkol se starat o nedělní dětskou přílohu v Lidových novinách. K dětem, a především jejich světu, je poutala láska k dětské duši a obdiv k čistému dětskému vnímání.

Návrat k dětskému pohledu na realitu v dospělém věku vyžaduje množství citlivosti a rozpomínání se na to jednoduché, co bylo dětskýma očima vnímáno jako fantastické a okouzlující. Každodennost, která se pro dospělého stává stereotypem, dítě nezná. V jakémkoli momentu je schopno objevovat nové a vzrušující. Nepočítá hodiny ani minuty, plyne v realitě, kterou právě poznává. Takové nazírání na svět je ryzím pohledem, který může obohacovat život každého nehledě na věk.

Bratři Čapkové ve svém díle nepřinášeli svět určený jenom dětem. Vědomě zrcadlili univerzální lidské hodnoty, na které dospělý zapomíná. Zvlášť potřebné pro svou dobu, ve které vznikaly. Třicátá léta dvacátého století plná diktátorské agrese režimů okolních částí Evropy byla podhoubím pro vytvoření ztraceného ráje, který tepal kladnými myšlenkovými hodnotami.

Ábrdy bábrdy
Vzkřísit žánr pohádky bylo pro bratry Čapky jedním z naléhavých úkolů tehdejší doby. Moderní česká literatura 19. století pro děti a mládež byla hlavně didaktická nebo zatížená sentimentalitou. Chybělo podání, které by tento čistý a krásný druh poezie, pohádku, představilo. To bylo pro Karla Čapka podnětem pro vytvoření trojdílného sborníku ilustrovaných pohádek. V roce 1918 tento projekt s názvem Nůše pohádek připravil a vybral pro něj ukázky z tvorby soudobých literátů a výtvarníků. Mezi nimi byli například František Bílek, Alfons Mucha, Mikoláš Aleš, Viktor Dyk, Antonín Sova nebo Karel Václav Rais. Obsahoval i první verzi Josefovy pohádky Můj tlustý dědeček s jeho vlastními ilustracemi. Přestože byl celý sborník skromně vypadajícím dílem, stal se svou originalitou a ojedinělostí významným mezníkem v rozvoji dětské literatury meziválečného období.

Pohádkám bratří Čapků se dařilo být osobitými, nadčasovými i živými. Nebyly podbízivými díly, které by se uzpůsobovaly dětskému vkusu, ale nabízely dětem to, co je samotné baví, těší nebo zajímá. Karel psal, Josef kreslil, a protože si oba bratři byli blízkými sourozenci i přáteli, vznikalo něco pospolitého, co zcela výjimečným jazykem hovořilo k dětskému čtenáři. Jen Devatero pohádek je přeloženo do 27 jazyků.

Oba bratři si zpětně uvědomili, jak zásadně tvorbu ovlivnila vyprávěním právě jejich babička. První verš „Ábrdy bábrdy“ Josefovy Loupežnické polky, kterou také zdramatizoval a vydal samostatně jako hru pro děti, vycházel od ní. Neuměla německy a tak často na hosty reagovala svébytným způsobem.

Boj o pohádku
Žánr pohádky ale nekráčel pouze cestou vzestupu. V roce 1913 se o ni muselo začít bojovat, protože začala být zastánci pokrokové výchovy mládeže kritizována jako prostý kulturní zločin, který páchá inteligence. Karel reagoval o pár let později a všech víl, sudiček, mluvících zvířat i šťastných princů se samozřejmě zastával jako pochopitelně bližších dětským představám než je mluvnice nebo hovor dospělých při obědě. Konec dvacátých let už proti pohádce zbrojil jako proti přežitku feudalismu a něčeho, co přeci dětem v době divů moderní techniky nemůže imponovat. Karlovi se ale po důkladné rešerši odborné dobové literatury a obsáhlé studii pohádkových antologií z celého světa podařilo rehabilitovat pohádku jako nadčasový literární žánr.

I díky Josefovu zájmu a studiím přírodních národů a Karlovu zájmu o otázky pravdy a spravedlnosti se podařilo oběma bratrům v syntéze společné práce ukázat na pospolitost a jednotu společnosti skrze základní hodnoty, které jsou vlastní všem lidem bez jakéhokoli rozdílu. Z rozboru hlavních pohádkových motivů poukázali na závěry, které žánr pohádky daleko přesahují a přináší výpovědní hodnotu o člověku jako takovém. I tímto přispěli bratři Čapkové mimořádným způsobem k identitě autonomní české kultury.

Není tedy nepochopitelné, že výstava „Ty děti si pořád hrají“ dostala v Galerii Středočeského kraje zásadní prostor. Jejími kurátory jsou Richard Drury a Pavla Pečinková, kunsthistorička, kritička a odbornice na dílo bratří Čapků. Ta jejich bohatou a mnohostrannou tvorbu představuje v kontextu dětské tématiky. Nechybí představení Pejska a kočičky nebo Dášeňky. Zásadní prostor dostávají ale i obrazy a kresby, které zobrazují univerzální lidská témata. K vidění jsou dále skici, fotografie, dětské knížky v různých jazykových mutacích i Josefovy návrhy potisků textilií. Výstava zahrnuje i dosud nevystavená díla z 20. až 30. let 20. století. Jednotlivé sekce výstavy uvádí Karlovy myšlenky. Součástí expozice je část věnovaná dětskému animačnímu programu, který je ale přístupný i rodičům. Ostatně výstava ukazuje, že dětský pohled na svět není ohraničen věkem. ∞


Ty děti si pořád hrají
GASK (Barborská 51-53, Kutná Hora)
6. 11.—12. 3.

Málokdy zažila česká malba tak překotné období jako mezi světovými válkami. Klasicistní kánon se dávno rozbořil pod nájezdy avantgardních směrů a z uměleckého hlediska nebylo v té době z Prahy do Paříže nijak daleko. Mladá generace malířů nasávala dychtivě nové postupy a přetavovala je v osobité výpovědi, které přitahují dodnes pozornost znalců a milovníků umění. Jednou z uměleckých osobností vzešlých z kulturního kvasu československé první republiky byl i Josef Čapek, malíř, v jehož díle se snoubí „krajánkovská“  přímočarost s kubistickou rafinovaností a těžká sociální témata tu stojí vedle nespoutané hravosti. Figuru podrobuje geometrickému zjednodušení a až pedantské analýze, ale přesto jí nechává světelnou, laskavou auru.

Provizorní labyrint kapitol malířova vývoje

V zastoupení je zde jak malířova raná tvorba, tak záznamy z posledních dnů jeho života. Tyto drobné kresby, studijní materiál či náčrtky z kaváren jsou zajímavým doplněním „velkých“ obrazů. A závěrečné kresby z koncentračního tábora, kde Čapek doslova pár týdnů před osvobozením umírá na tyfus, tvoří neokázale působivé memento. Kurátorům se podařilo shromáždit velké množství pláten, která jsou členěna tematicky do provizorních místností, jimiž je prostor Jízdárny rozdělen a které vytvářejí doslova labyrint. Každá tato „kapitola“ je pak doplněna textem Čapkových úvah, dopisů, úryvků z knih. Najdeme tu Čapkovo okouzlení expresionismem, jeho naturelu je blízký soucit s lidským údělem. Není to nijak okázalý  postoj, nenajdeme tu patetická gesta. Rozervanost expresionismu stejně jako kubistickou analýzu Čapek přetavuje do civilnější formy, zlidšťuje ji. Jako by v jeho díle ožívalo v nové variaci heslo renesance, že „mírou všech věcí jest člověk.“

Inspirace modernou a lidovou tvořivostí

V této souvislosti není od věci připomenout, že Josef Čapek byl jedním z těch umělců, kteří neodsoudili první pražskou výstavu Edvarda Muncha jako výplod choré mysli, ale ve vyjádření tohoto zasmušilého Nora s postupem času rozpoznali dobový „Zeitgeist“ a našli v něm východisko vlastní tvorby. Stejně tak Čapka přitahoval kubismus, který ho oslovil na studijním pobytu v Paříži. Ovšem i tento vliv je v jeho pojetí komornější. Stejně jako ostatní čeští kubisté, ani Čapek neinklinoval k úplné abstrakci a chladné analytičnosti. Z jeho maleb je cítit to, k čemu se sám hrdě hlásil, totiž celoživotní fascinace lidovým uměním. Čapkův spis „Nejskromnější umění“(1920), v kterém vyslovuje obdiv k lidovým formám tvořivosti, je aktuální dodnes, stejně jako „Umění přírodních národů“ (1938). V tomto díle Čapek navazuje jak na vlastní lásku k tvorbě cizokrajných malířů či řezbářů, tak na moderní, kubisty rozpoutaný zájem o africkou plastiku a mimoevropské způsoby výtvarného vyjadřování.

Obrazy a umění filmové, nízké i vysoké

Speciální kapitolou je Čapkův zájem o film, který v jeho době nebyl brán jako opravdové umění. Čapkovy obrazy mají často filmové kompozice, zvláště ty laděné do černo – okrových tónů, připomínající zrnitý černobílý film. Postavy působí jakoby osvětlené reflektory, je tu velký kontrast mezi světlem a stínem. Oproti barevným a lehce stylizovaným krajinám z dětství či  „na lidovú notečku rozehrátým“ výjevům ze slovenské Oravy působí tyto tmavé malby jako jiný svět. Všechny tyto postupy dohromady hovoří o tomtéž – o zaujetí vším tím, čím „vysoké umění“ té doby stále zlehka opovrhovalo. Josef Čapek tak byl vlastně jedním z prvních průkopníků – bořitelů hranic mezi vysokým a nízkým uměním, mezi akademiky a samouky, v Čapkově případě lze mluvit téměř o postmoderním přístupu k tvorbě. Vše si zasluhuje stejnou pozornost, nic není stavěno na piedestal. Josef Čapek se snažil vyhnout v tvorbě jakémukoliv kalkulování. „Nejprve třeba míti obrazu plné srdce, aby ho pak mohly býti plné oči,“ prohlásil jednou.

Poctivý přístup

Jestli by se dalo najít nějaké výstižné slovo pro Čapkovu tvorbu, pak by to mohlo být jedno staromilské: „poctivost“. Z obrazů lze fyzicky cítit autorovo zaujetí, snahu neošidit sebe, model, ani diváka. A skutečnost, že Čapek se stejnou vážností přistupuje i k tvorbě pro děti, je dalším potvrzením. Na plátně ožívá svět dětských her, pohádek a okouzlení přírodou. Speciálním zážitkem „navíc“ je pak animované pásmo „Povídání o pejskovi a kočičce“ z roku 1952, kdy pod režijní taktovkou Eduarda Hofmana vznikl půvabný seriál na motivy Čapkových asi nejznámějších hrdinů.