Josef Mištera uvažuje o umění jako o prostoru, kde se setkává osobní pravda s odpovědností za dar tvorby. V bilančním rozhovoru, vzniklém u příležitosti jeho výstav, se vztahuje k víře, vrací k pedagogice a také k hledání smyslu, který přesahuje jednotlivý obraz.

Často uvažujete o víře, smyslu umění a odpovědnosti umělce. V době, kdy je umění často spíše ironií nebo provokací, zní takový postoj téměř staromódně. Je dnes vážně míněné umění vlastně ještě možné?

Uvažuju tak, jak uvažuju. Možná jsem postava z 19. století, a proč ne. Z historie známe příklady tvůrců, jejichž dílo působilo retrográdně, ale z perspektivy odstupu času to nevnímáme. Zůstává jen to dobré. Čas je objektivní kritik. Já jsem byl nějak stvořený a dělám, co umím. To mne naplňuje. Je to vnitřně pravdivé. Nemohu se stylizovat do něčeho, co nejsem. Takže se nerozhlížím po aktuálních trendech. Podstatné je, že mne tvorba ukrutně baví, že mne naplňuje. To je indikátor, který hlásí, že to, co dělám, bude bavit – oslovovat i jiné. A co se týče víry a odpovědnosti – umění, talent považuji za dar, nádherný dar, a tak přemýšlím, proč a k jakému účelu jsem jej dostal, a cítím se zodpovědný za to, zda bude smysluplně využit.

Jak je výstava Ora et labora pojata?

Na výstavě jsou představeny kresby a malby posledních dvou let. Líbí se mi moudro Méně je více nebo Keep it simple, ale řekl jsem si, že Možná někdy více je více nežli méně, a výstavou to ověřím. Současně s touto také probíhá výstava Králův dar v plzeňském Muzeu loutek. Při vernisáži byla představena světu kniha: Josef Mištera Ora et labora. Výstava k mému výročí probíhá díky paní radní Bartákové a kniha Ora et labora vznikla díky prof. Rostislavu Vaňkovi, který mne přiměl ji napsat, a koncipoval ji vizuálně včetně výběru obrazových příloh. Dne 10. dubna pak bude otevřena další má výstava JOSEF MIŠTERA Q.E.D., kterou připravil Jiří Machalický v klatovské Galerii U Bílého jednorožce. To vše je předběžná (nikoliv ještě závěrečná) inventura mého díla.

Když dnes vidíte množství obrazů, které denně vznikají a kolují na sociálních sítích, má podle vás ještě jednotlivý obraz šanci upoutat, zastavit pozornost diváka?

Je to jako se vztahem. Na každého z nás někde čeká (nebo čekal) ideální partner. Dílo je dokončené až ve chvíli, kdy nalezne svého partnera, svého adresáta. Jako zrnko pylu. Někde je pro něj ta správná květina, blizna, na kterou dopadne a tím naplní svoji misi. Když se prostřednictvím mé kresby spojí moje myšlení s vaším, je teprve moje (naše) dílo dokončené. Ve chvíli, kdy moje vizuální sdělení rozeznívá „vnitřní harfu“ jiných lidí, tak je dílo hotové.

Dílo jako dialog.

Umění je jazyk. Od každého obrazu, básně, kresby je tolik variant, kolik je těch, s jejichž vnitřním světem dílo reaguje. Každý z nás vidí jiný, i když tentýž obraz, čte jinou, i když stejnou báseň, slyší jinou, i když stejnou hudbu. Prostřednictvím uměleckých děl komunikujeme se svými vrstevníky i s těmi, kteří tu byli tisíce let před námi a s těmi, kteří přijdou po nás. Není to úžasné?

Rovnou navážu na vaši pedagogickou činnost: rozpoznal jste tu „vnitřní pravdivost“, o které často hovoříte, u studentů hned?

Já jsem se učitelem narodil, ale teprve, až jsem se jím stal, jsem to pochopil. To bylo v roce 1990, když jsem se stal asistentem prof. Šalamouna v ateliéru ilustrace a grafiky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové – UMPRUM. Pan Šalamoun byl geniální umělec a pedagog. Hodně jsem se od něj naučil. Utvrdil mne v přesvědčení, že jedna z nejdůležitějších vlastností pedagoga je pokora a respekt vůči jakémukoliv talentu. Asi to umím, protože mne někteří bývalí studenti (kteří nyní sami učí na vysoké škole) chválili, že jsem jim při výuce nechával v tvorbě svobodu. Ale to vůbec nebyla pravda. Já jsem je vedl poměrně úzkou trajektorií, ale tou jejich. Viděl jsem, kam se potřebují dostat, a tím směrem jsem je vedl. Proto se cítili absolutně svobodní. Kdybych je nevedl, kdybych jim dal svobodu, mohli by tápat, bloudit. Opustil jsem je až na místě, odkud už svůj cíl viděli.

Vaše pedagogické nadání – tušil jste o něm a měl jste ambici ho rozvíjet?

Když jsem v roce 1983 končil UMPRUM, tak několik věcí jsem věděl zcela jistě: nikdy nebudu učit (byl jsem neurotický introvert), nebudu manažer (pořádně jsem se nedokázal postarat ani sám o sebe), nikdy nebudu mít děti (byl bych špatný otec), nebudu bydlet v Přešticích, v domku po prarodičích (jak bych se tu mohl uživit)? A co se stalo? Jsem pedagogem (extrovertním) už 36 let. Jsem úspěšný manažer (založil a vybudoval jsem fakultu a realizoval řadu dalších velkých projektů), mám čtyři děti (možná jsem špatný otec, ale je to nádherné). Už více než 30 let (vděčně) bydlím s rodinou v domě po prarodičích.

Prvních pět let po roce 1990 jsem byl na UMPRUM. Myslel jsem, že tam pobudu jen chvíli, ale  nakonec jsem odešel až v roce 1995. Nebylo to plánované. Zamiloval jsem se do své současné manželky a utekl jsem za ní z mé alma mater, kde mně nabízeli v té době už podruhé, místo prorektora. Takže díky mé ženě tady SUTNARKA stojí. Až když jsem z UMPRUM odešel, zjistil jsem, že mi to učitelování schází. Pozoroval jsem u sebe návyk, silné abstinenční příznaky.

A jak návyk vyřešit? Založit fakultu.

Na Katedře výtvarné kultury Pedagogické fakulty jsem nastoupil na místo pedagoga, ale to nebylo přesně to, co jsem hledal. Tak jsem se pustil do zakládání nové vysoké školy umělecké. S odstupem se mi to celé jeví jako zábavné dobrodružství, ale prožil jsem mnoho těžkých chvilek. Byla tady spíše motivace něco nezaložit nežli chuť něco založit. Ale to je asi v přírodě normální. Expertů na nezaložení je vždy nejvíc. Našel jsem tu ovšem také řadu kolegů, kteří viděli potenciál rozvoje univerzity a vehementně pomáhali. Mnoho špičkových umělců a pedagogů sem za mnou také přišlo podílet se na vybudování nové originální fakulty pro 21. století. A nakonec se podařila velmi důležitá věc.

A to?

Léta jsem měl starost, kdo po mne převezme vedení tak, aby škola nezačala stagnovat.
Bylo to břemeno, které mne tížilo prakticky od počátku mého snažení. Nyní už mne to netíží. Pod vedením děkana Aubrechta zřetelně kvalitativně roste. To je nejlepší z dárků, které jsem ke svým sedmdesátým narozeninám dostal.

Stále hledáte kořeny svého dětství, které vám v Mostě byly vzaty.

Je to tak. Pocházím z městečka Kopisty u Mostu, které s celým okolím beze stopy zmizelo. Bylo brutálně zlikvidované kvůli těžbě uhlí, které dávno shořelo v nevýkonných zastaralých elektrárnách, kysličník siřičitý nám poleptal plíce a popílek nám je zanesl. A krásná starobylá města a vísky nám už nic nevrátí. Ano, časem jsem pochopil, že můj život, aniž si to uvědomuji, je o hledání, kde ty potrhané kořeny zase zapustit. Proto se mi líbilo a líbí žít v místech s kořeny v Praze, v Českém Krumlově, v Plzni.

Věděl jste, že v Českém Krumlově žil a tvořil Egon Schiele, když jste tam byl?

Samozřejmě jsem jeho dílo znal, ale tohle mne do toho krásného města netáhlo. Město, kolem roku 1982, když jsem tam přišel, byl jiný Krumlov, než jak ho znáte teď. Teď je všechno opravené. Krumlov je jako nazdobený svatební dort. Tehdy mě krásnou patinu. Když člověk šel v noci městem, bylo to jako putování v čase. Psal se rok 1982, ale mohlo to být také 1882, nebo 1782, či 1682. Romové, když se vraceli kolem půlnoci z hospod nádherně trojhlasně zpívali. Mmmmmmmm! To bylo kouzelné.

Od zakladatele fakulty a pedagoga vás vrátím ještě ke studentovi. Na UMPRUM jste měl tehdy nastoupit do ateliéru ke Zdeňku Sklenáři. Byla to vaše cílená volba, přestože se pak vedení pana Sklenáře nenaplnilo?

Od mé nepaměti jsem kreslil a od čtyř let četl knihy z otcovy knihovny, která čítala tisíce svazků. Mými prvními galeriemi byly ilustrované knihy. Miloval jsem to. Chtěl jsem být už od dětství ilustrátorem, chtěl jsem tedy studovat ilustraci. Takový ateliér byl jediný v Československu a to na UMPRUM v Praze. Vedl jej prof. Zdeněk Sklenář. Když jsem byl do ateliéru přijat už tam neučil. Utekl jsem tedy do grafických dílen a experimentoval s hlubotiskem.

Kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme? Povedlo se vám najít tyto odpovědi?

V dětství a mládí jsem nechápal cíl života. Celé mi to přišlo nesmyslné a zvrácené: na svět přijde živočich, který ví, že zemře. Tak čeká, až to přijde. Svět, jak jsem jej viděl, byl temný a život nedával smysl. Pak přišlo něco jako vysvobození. Ve čtyřiceti letech jsem uvěřil – poznal jsem Boha. Od té chvíle mi vše, co o životě a vesmíru vím, do sebe zapadá.

Dialog s vámi působí tak samozřejmě, že vše, po čem jste toužil, přicházelo tak snadno a naplňovalo se. Je to tím vaším naturelem?

Je to tím, že mám protekci na těch nejvyšších místech. V některých životních obdobích jsem se hodně trápil, dřel a efekt tomu neodpovídal. Ale už řadu let jako bych dostával dárky. Ora et labora (jak se jmenuje moje výstava i kniha) je můj recept na úspěch a dobrý život. Ano, už vím, kam jdu a odkud přicházím.

Tak jste také stvořitel.

My všichni umělci jsme malí stvořitelé.

Obdivujete staré mistry.  V čem na ně podle vás dnešní umělecký svět navazuje a v čem se naopak odchýlil?

Vynechal bych to slovo „staré.“ Ano obdivoval jsem v dětství Rembrandtovy lepty, napodoboval je v portrétech mých blízkých a ilustracích Dona Quijota. Já jsem ilustrátor, takže můj jazyk je opřený o realitu. Ovšem někdy je ten reálný obraz zhuštěný do vizuální metafory, znaku. Já myslím, že se nemůžeme „odchylovat“, protože jsme stále stejné stvoření. Umění se nevyvíjí, tak jako se nevyvíjí lidé. Když čtu texty staré tisíce let jako je Starý zákon, či Homér tak těm lidem rozumím. Mám stejné emoce, stejné vášně, stejné motivace, životní cíle. Kdyby byl jakýsi vývoj, tak bych ty postavy nechápal jako by byly z Marsu. Kresby z jeskyní v Lascaux jsou silné jako kresby Michelangellovy, Rembrandtovy, jako Picasso, nebo Miró, Tapiés a další. Jen slohy se vůči sobě vymezují, cyklicky se proměňují a v různých převlecích vrací. Není to cesta odněkud někam.

Potřebujete určitou tenzi, abyste tvořil?

Zřejmě ano. Jde o nějaké vyrovnávání hladin. Už od dětství se vykresluju z rozporu mezi mnou a světem. Je to velice silný zdroj podnětů i motor, který mne pohání.

Vaše kresby – i texty – často vychází právě z pocitu ohrožení, vykořenění, existenciální nejistoty. Myslíte si, že umění je způsobem obrany proti chaosu světa nebo spíše způsobem jak ho přijmout?

Především nechci zevšeobecňovat. V celém rozhovoru mluvím jen o sobě, nikoliv umění a umělcích obecně. A … ano u mne to takhle funguje. Nějaké smetí se dostane do perlorodky a ona ho obalí, aby jí nezraňovalo, a na světě je perla. Kresba, malba, grafický list. Tím chci říci, že má díla jsou perly.

Bezpečný únik před realitou.

Před nepříjemnými, zraňujícími, bolestnými zážitky, před rozpory mezi mnou a světem, nepochopením, křivdami, neúspěchy. Všechno do čeho se od studií pouštím je nové, neumím to, musím se učit. Nemůžu dělat rutinou. Jsem spokojený, když překonávám nové, neznámé překážky, musím si nalézt cestu, tím se učím, vyvíjím se a cítím to. Ten hrubý beztvarý valoun, jak jsem přišel na svět se tak obrušuje jako briliant.

Jsou to další role, které jste přijímal.

Jak napsal Jan Neruda „…čím jsem byl, tím jsem byl rád.“ Měl jsem požehnaný život, protože všechny ty role, kterými jsem prošel, byly pro mne zábavou. Já jsem vlastně nikdy nepracoval, a když jsem byl jednou rolí unavený, pustil jsem se do jiné. To je tzv. Mišterův aktivní odpočinek. Odpočívat od jedné práce prací jinou.

Ještě bych se vrátila k vaší roli studenta UMPRUM v atmosféře lovu na chartisty. Zatěžovala vás tehdejší politická situace nebo se vám dařilo ponořit se do tvorby a tolik ji nevnímat?

Samozřejmě ta situace zatěžovala každého. Na UMPRUM jsem zažil aféru kolem Bible nalezené někde ve skříňce. Jindy ze školy byli vyhozeni studenti, protože si dopisovali s kamarády na západě. Rektor osobně je vyvedl ze školy a vyhodil na ulici. Hospody byly plné fízlů. A nejen hospody. Tehdejší vedoucí ateliéru i jeho asistent byli agenti StB, jak jsem se později dozvěděl. No a mně na všech typech škol – od základky, přes střední školu i UMPRUM, vždy hrozily z politických důvodů sankce. Nikdy jsem nebyl statečný bojovník zapojený do aktivit proti režimu, ale nikdy jsem také neuhlídal, co komu a kde říkám..

Nebyl jste angažovaný, ale pravdomluvný

Spíš bychom měli říci „upovídaný“ a … ano, určitě jsem nebyl nějak prvoplánově angažovaný. Když jsem nyní psal knihu o sobě, teprve jsem mnoho o svém životě a práci pochopil. Vidím najednou, jak mne určitá témata neustále provázejí. Některá témata i kompozice, jak se snažím pro stejné sdělení najít různé formy. Jak jsem už říkal hodně se tam objevuje vykořenění, pak strach a nejistota doby tehdejší i té současné.  Zvláštní zkušenost jsem zažil po revoluci, v roce 1990. Moje tvorba najednou neměla zdroj podnětů. Klima kolem mne mě neiritovalo. Už dávno to opět funguje a to je určitě špatná zpráva o stavu světa.

Kreslířská práce vyžaduje množství úsilí, trpělivosti, preciznosti, koncentrace a nebo určité rychlé gesto – jak je to u vás a s poměry těchto přístupů?

Hraju si. Zkoušel jsem vždycky všechno. Ale o trpělivosti a preciznosti se u mne asi příliš hovořit nedá. Spíše ve mně nějaké téma zraje a pak to vyhřezne, vyrazí ven na papír, nebo plátno jako nějaký gejzír.

Tušila jsem, že mi takto odpovíte. Když jsem četla vaše povídání, monolog vašeho životního příběhu v knize, předává velmi čitelně strukturu vašeho životního příběhu. Mištera umělec, Mištera pedagog a Mištera manažer. Jak se ti tři lidé snášeli?

Nemohli všichni najednou sedět za volantem. Museli se střídat. Jako v pohádce O dvanácti měsíčkách. Když jsem absolvoval UMPRUM, byl jsem ve svobodném povolání. Mištera – umělec držel žezlo. Vznikaly cykly kreseb, grafik, ilustrované knihy, animované filmy. Pak jsem nastoupil na UMPRUM jako pedagog a neměl jsem v hlavě prostor pro větší ilustrační úkoly a tak Mištera umělec předal žezlo Mišterovi – pedagogovi. Když jsem budoval fakultu, koncipoval všechny speciální ateliéry, zakládal letní školu a další instituce, držel žezlo vysoko převážně Mištera – manažer. Pochopil jsem tehdy, že je to také tvorba a přirozenou potřebu tvorby to kompenzuje. Když bylo vše hotovo a neměl jsem na fakultě co tvořit (například když pandémie zavřela školy),  začal jsem po letech útlumu opět zběsile kreslit. Ale řekl jsem si, že už nebudu nikdy vystavovat. V roce 2024 bylo 20. výročí mého založení Ústavu umění a designu a můj nástupce děkan Vojta Aubrecht mne přemluvil, abych udělal výstavu v naší Galerii Ladislava Sutnara. Vyhověl jsem a začalo mne to bavit a tak jsem si dohodl další výstavy. Opět mne to vtáhlo. Výstava JOSEF MIŠTERA ORA ET LABORA prezentuje téměř výhradně současnou tvorbu z let 2024 – 2026. To ovšem neznamená, že se tu už nesetkáte s dřívejšími tématy. Naopak. Témata. která se objevují v mé tvorbě od samého počátku (Pevnosti, Ostrovy, Zahrady, Sudéta, Don Quijote, Města) se zde vynořují opět, protože stále zkoumám možnosti forem jejich sdělení.  Po své poslední výstavě mezi lety 2024 a 2025 jsem nejprve pracoval na různých formátech pláten pouze s černobílou kresbou tuší, či akrylem, nebo akrylovým fixem. Až v tomto roce jsem opět sáhl po barvě (kolega dušan Brozman vidí tu vracející se barevnost už v mých černobílých kresbách na plátně z posledních let).

Nechybí ani motiv břízy?

Ano, nechybí ani břízy. Ty se ke mně vrací stále v různých roztodivných podobách. Od malého tichého leptu, přes rozměrnou malbu, ze které křičí červená plocha a bílé sloupy stromů, až k podobě Stolu Páně pro kapli Maranatha.

Myslím, že na svět přicházíme s takovou komplexní výbavičkou. Dostaneme kufřík, ve kterém je talent. Intelekt, který ten talent umí rozvíjet. Dovednosti. A součástí toho kufříku je i portfolio toho, co máme na svět přinést. Neznepokojuje mne tedy, když se mi nějaké téma vrací a některá témata mne přitahují opakovaně, protože zkouším určité sdělení formulovat jinak. A to je zábavné dobrodružství tvorby.

Jak jste usměrňoval studenty, pokud jste viděl, že předběhli sami sebe a vydali svou kresbu za hotovou příliš rychle?

Nikdo nemůže předběhnout sebe sama. Naopak může nevytěžit vše, co v sobě má. Snažil jsem se pružně tlačit, aby ze sebe všichni dostali co nejvíc. Je to individuální. Tam, kde už je jeden na limitu svých možností, tam se druhému ještě otevírají další cesty.  Někdo tvoří intuitivně, pudově a rychle. Jiní jsou racionální „inženýři“, kteří staví obraz jako katedrálu.

Ano někdy může „ruka předbíhat hlavu“, když necháme „myslet“ ruce, když tvoříme něco rutinou. Tak ve chvíli, kdy studenti prezentují svoji dovednost namísto myšlení, zabrzdím je. Doporučím jim použít materiál, nebo techniku, se kterou nemají mnoho zkušenosti a ono je to přinutí začít především nejprve myslet a pak tvořit.

Nevnímal jste tedy, že nějaký přístup je špatný a dobrý?

Nepoužil bych nikdy slovo špatný. Vždy jsem se snažil poznat, co student dělal doposud, abych mohl odhadnout typ  talentu a jeho směřování. U studentů prvních ročníků, kteří přichází ze střední školy je to náročnější, protože si z předchozí školy většinou nesou ještě jakousi manýru, klišé. Předčasně uzavřený uměle vykonstruovaný někde převzatý , nebo vnucený styl (po čase už u přijímacího řízení rozpoznáte, z jaké školy uchazeč přichází). Tu skořápku, ve které je student zapouzdřený (omlouvám za ty obrazy, za své ilustrátorské metafory) je pak potřeba nějak odstranit, pod tím najdete talent a můžete jej pomáhat rozvíjet. Někdy tam není nic, jen nacvičené dovednosti, bezduchá rutina.

Což je zajímavý moment – protože můžete nalézt bravurní řemeslo, ale chybí talent.

To je záležitost přijímacího řízení. Vždy jsem se snažil testovat nikoli dovednosti – ty se dají nacvičit, ale myšlení. Jak ten člověk myslí nelze naučit. To je – nebo není. S tím se člověk rodí.

Ošidné také je, že sice vidíte rozsah předpokladů ke studiu, ale nelze zcela „změřit“ motivaci – čeho chce onen mladý člověk, kterého máte před sebou, dosáhnout. Někdy se zdá, že student, který je přijat na vysokou školu už dosáhl svého cíle a více nepotřebuje.Také v době přijímacího řízení nelze nijak odhadnout, jestli uchazečovo dílo není jeho zenitem a zda a jak dlouho ještě poroste a bude se rozvíjet.

Ve své pedagogické práci jste formoval mnoho studentů. Co jste se od nich ale naučil vy?

Určitě je to podnětné. Kdybych byl z práce pedagogické unavený, tak ji dělám špatně. Energie proudí oběma směry. Je to inspirativní, zábavné. Škola je fantastická tím, že je v ní stále pohyb. Kolem vás to protéká. Za čtyři roky odejdou bakaláři. Za další dva roky magistři.

Přicházejí neustále jiní. Ta dynamika je úžasná. Stále sem přichází noví lidé, nové osobnosti  se svými životy, osudy a přináší svůj výtvarný jazyk a svá obrazová sdělení. Je to jako řeka, která má pod povrchem ještě rozměr duchovní. Co jsem se od nich naučil? Co vám studenti dávají? Toho je mnoho, ale například: nenechají vás mentálně zestárnout a … jsou krásní, všichni – jak hledají sebe a své místo v tom vesmíru, který se jmenuje umění. Je krásné moci být u toho a moci se na tom podílet.

Jak se stavíte k míchání tradice a její aktualizaci? Je vám bližší fúze nebo udržování původní podoby?

Na počátku studia tu jsou tradiční základy. Když sem přijdou studenti z různých typů škol, tak se všichni cvičí na kresbě podle modelu, modelování podle modelu. Myslím, že takový základ je správný, ať už posléze student dělá jakýkoliv obor. Mozek se učí, jak tři rozměry přeložit a přepočítat do plochy nebo do linky. Tím se cvičí a rozvíjí jeho schopnosti. U studentů a studentek, kteří tím projdou, vidíte, že mají bohatší tvarovou zásobu. Poznáte to na jejich návrzích designových, ilustracích, obrazech, kresbách.

Také vyučovat řemesla považuji za správné. Je ale nezbytné mít k tomu dokonalé vybavení pro tradiční i současné technologie. To není problém nakoupit, ale musíte také najít pedagogy, kteří řemesla a technologie mohou učit  (to může být podstatně těžší).

Stíháte současné technologie sledovat?

Já jistě ne, ale naši pedagogové ve svých oborech jistě ano. Když jsem školu vedl, snažil jsem se mít finančně na to takové zázemí vytvořit. Tehdy jsme měli například jedno z nejmodernějších multimediálních studií a druhé největší trikové studio v republice. Můj nástupce, pan děkan Vojtěch Aubrecht pečuje o to, aby technické vybavení odpovídalo aktuálním potřebám oborů a aby zde bylo i potřebné zabezpečení personální.

text: Bára Alex Kašparová, Josef Mištera