Rozhovor s Josefinou Frýbovou a Petrou Widžovou se dotýká zákoutí české umělecké scény, jejích pozoruhodných osobností i aktuálních projektů. Kurátorky citlivě komentují vztah člověka k umění, specifika českého uměleckého prostředí a prozrazují i detaily spolupráce s Českými centry ve čtyřech evropských metropolích.

Zabýváte se uměním ve veřejném prostoru, ať už se jedná o Vitríny Frýdlantská, nebo v rámci projektu Artmat. Do jaké míry podle vás pravidelné setkávání s uměním může ovlivnit způsob vnímání světa?
Petra Widžová: Myslím, že když se člověk dlouhodobě setkává s uměním, rozvíjí tím své vnímání a citlivost vůči detailům kolem sebe. To se netýká jen prostředí, ve kterém se pohybuje, ale také mezilidských vztahů nebo třeba aktuálního dění ve světě. Umění nás učí trpělivosti a tomu, že ne vše je jasné na první dobrou a že je, nad tím třeba chvíli uvažovat.

Josefina Frýbová: Současné umění se určitě vztahuje k problémům, které se nás dotýkají, a kontakt s ním je umožňuje vnímat více vědomě. Umění obecně nás vede k estetizaci prostředí, ve kterém žijeme, a vyvíjení osobního vkusu.

Myslíte si, že umění přístupné při našem každodenním pohybu městem může kladně přehodnotit postoj k současnému umění obecně?
J. F.: Když lidé potkávají denodenně venku umění, může to vyvolat změnu názoru, můžou nad tím přemýšlet delší dobu a postupně se dostávat k podstatě dané věci, důležitá je určitě ta časovost. Otevírá se větší prostor k tomu, umění vnímat.

P. W.: Podle mě může umění ve veřejném prostoru napomoci tomu, že si člověk zvyká na existenci věcí, které nemají jasně danou funkci a stojí mimo jeho každodenní rutinu. Pokud se kolem nich pohybuje třeba každý den, určitě k nim zaujme aspoň nějaký postoj. A třeba se o umění celkově začne více zajímat. Nebo minimálně o to, proč tam ono konkrétní dílo je.

Jak hodnotíte současnou českou scénu na poli vizuálního umění? Máte pocit, že v této oblasti v českém prostoru něco chybí, nebo byste naopak vyzdvihly něco pro ni výjimečného?
P. W.: Já si myslím, že chybí peníze. Bohužel se to odráží na výstavách a projektech, které se často upravují podle výše získané dotace. Obecně bych řekla, že česká scéna je trochu konzervativnější a trendy nebo třeba nové přístupy ke kurátorství se sem dostávají se zpožděním, což asi zásadně nevadí, každá země má svá specifika daná vývojem a historií. Osobně bych uvítala větší projekty v oblasti time-based media nebo kvalitnější lightartové instalace.

J. F.: Finance jsou určitě velkým nedostatkem, grantový systém nefunguje úplně dobře, všechno trvá dlouho, nemůžete s ničím počítat dopředu. A je tady málo soukromníků, kteří do podpory současného umění jdou. Zároveň mám pocit, že i příležitosti pro studenty nejsou tak zajímavé a není jich tolik. Pořád dokola se opakují ta samá jména a chybí objevování talentů. Ale přijde mi pozoruhodné, jak se rozjíždí mimopražská scéna; projekty na místech, kde by člověk galerie a umění moc nečekal. A tak na vesnici často vznikne velmi zajímavá akce, pražská scéna je naopak přehlcená a plná konkurence.

P. W.: Souhlasím a myslím, že existují i super projekty, které tyhle aktivity mapují, jako třeba RurArtMap nebo kniha Kartografie ekosystémů, která nedávno vyšla. A konkurenční prostředí na výtvarné scéně vnímám také silně. Myslím, že bychom se měli mnohem více věnovat propojení aktivit a spolupráci.

Díla prezentovaná ve Vitrínách Frýdlantská se často vážou k tématu urbánních celků a významu městských částí pro jejich obyvatele. Do 15. října si zde můžeme prohlédnout dílo Antonína Brindy, který reflektuje zkušenost s prací pro půjčovnu obytných vozů. Můžete přiblížit, jak se konkrétně jeho dílo vztahuje k tematickému konceptu Vitrín?
P. W.: V každém roce vytváříme výstavní cyklus s volnějším konceptem, který je tematicky spjat s lokalitou a může tak rezonovat i u místních, kteří kolem chodí. Také výstava Antonína se vztahuje k leitmotivu letošních výstav – tématu místní identity. V rámci ní řešíme, co vstupuje do procesu vytváření domova, zapouštění kořenů. Jsou to tradice, rodina, krajina, která na sebe váže paměť a emoce? Antonín je takový nomád, který působí a působil na různých místech Evropy. Pracuje hlavně s médiem performance, ve kterou se občas proměňuje i jeho život. Působí na různých místech a zkouší nevšední zaměstnání. Aktuálně třeba rozváží obytné vozy po Evropě, pak je sváží zpět do Prahy a zároveň v nich žije. Výstava pak poukazuje na plusy a mínusy nomádského stylu života či spjatou problematiku vykořenění.

V rámci Artmatu jste navázaly spolupráci s Českými centry. V čem konkrétně spočívá?
J. F.: Čtyři Česká centra – Milano, Berlín, Tbilisi a Paříž – si vybrala Artmat jako součást projektu českého předsednictví v Radě Evropské unie. Artmaty tam nějakou dobu budou umístěny, součástí bude doprovodný program. Téma projektu je udržitelnost, zpracovaly jsme tedy kurátorský koncept, který ji z různých pohledů řeší skrze tvorbu sedmi umělců a jedné umělecké dvojice.

P. W.: Zároveň bychom rády, aby artmaty do budoucna v daných městech zakořenily. Aktuálně máme příslib spolupráce s pařížskou univerzitou a následné edice by měli tvořit čeští i francouzští umělci tak, aby se dané scény propojily.

Aktuálně připravujete také výstavu v berlínském Českém centru, která bude zahájena 20. října. Jak ji koncipujete a jaká díla tam budou představena?
P. W.: V rámci tématu udržitelnosti se na chystané výstavě zabýváme hledáním nové citlivosti a objevováním křehkých vztahů společnosti a přírody. Negativní ekologické změny vznikají v dlouhodobém časovém měřítku a pro lidi je často problém je smyslově zachytit. Vizuální umění má moc artikulovat jakoukoli část této problematiky novým způsobem a zviditelnit ji.

J. F.: Zastoupeni jsou tři umělci. Petra Janda se věnuje rituálům, tomu, jak se žilo dřív a jak se to může přenést do současnosti. Na výstavě představí objekty z přírodních materiálů, například slaměnou vulvu.