Za progresivním a stále populárnějším nakladatelstvím Absynt stojí dva významní muži, Polák Filip Ostrowski a Slovák Juraj Koudela. Témata jejich knih jsou rozmanitá a úderná. Výjimečnost je umocněna především tím, že autoři knih jsou převážně novináři a reportéři popisující války, rasismus či život ve státech rozpadlého Sovětském svazu.

Malému prostoru kanceláře dominuje obří dřevěná knihovna s barevnými hřbety knih a plakátem s polským nápisem Zawsze kurva coś. Útulné prostředí se nachází v budově zrenovované Nové synagogy v centru Žiliny. V minulosti místo představovalo sklad nábytku či obilí nebo také kino. Dnes se víceúčelové centrum kultury využívá jako prostory galerie a kavárny.
Jak byste vy sami popsali reportážní literaturu a proč jste se rozhodli vydávat zrovna tento žánr?
Filip: Z mého pohledu je to literatura, kterou máme rádi a sami ji četli už dříve. Když jsme začínali, tak jsme vydávali knihy, které jsme znali a knihy, o kterých jsme vzájemně diskutovali. V dnešní době lidé vyloženě chtějí číst o faktech, o nějakých jistotách a na Slovensku nám tento žánr dosud chyběl. Sám pocházím z Polska, ale má manželka je Slovenka.
Juraj: Jde o to, že Polsko je domovem reportážní literatury, má zde dlouholetou tradici. Na Slovensku nic podobného nebylo. Já jsem měl rád knihu Oči zasypané pískem, ale na Slovensku jsem si o knize se svými přáteli nemohl povídat, protože nebyla přeložena (do slovenštiny, pozn. red.). Literární reportáž totiž nejen popisuje fakta, ale poskytuje větší vhled do problematiky a ukazuje jaký vliv mají události na život obyčejných lidí. A to byl jeden z důvodů proč jsem si přál podobnou literaturu na slovenský trh dostat. Filip měl v podstatě kontakt s reportážní literaturou odmalička, Kapuścińského (polský spisovatel Ryszard Kapuściński, pozn. red.) četl už jako chlapec.
F: Chtěli jsme taky udělat něco pro sebe. Měli jsme dost své práce ve firmě, chtěli jsme vytvořit vlastní projekt, a tak vznikl tento nápad. Vydáváme i méně známé autory a to je také součástí naší vize.

Jak jste se spolu dali dohromady?
J: My jsme spolu pracovali ve firmě, která sídlí v Krakově. Filip měl na starost marketing, já prodej. Byli jsme na stejné vlně, takže jsme si povídali i o svých zájmech. Poté nastal moment, kdy člověk hledá něco nového. Viděli jsme, že někde něco funguje a v našem státě to chybí. Přepokládali jsme tedy, že si tento žánr najde své čtenáře i tady. Než jsme dali dohromady podobu nakladatelství, ediční plán a vydali první knihu uběhl rok.

Jaká byla první slovenská kniha, kterou jste vydali?
F: Právě Oči zasypané pískem.

První knihu v češtině jste vydali v roce 2017 a jednalo se o Ganbare! Workshopy smrti od autorky Katarzyny Boni. Kniha pojednává o jaderné katastrofě v elektrárně Fukušima v Japonsku. Proč jste se rozhodli jako první vydat právě tuto knihu? A proč jste se vůbec rozhodli pro vydávání knih i v českém jazyce?
F: Podle mě jsme dlouho ani neuvažovali o takové možnosti. Ale já si vzpomínám na jeden večer na festivale v Táboře, kde jsem mluvil s jedním nakladatelem. Tvrdil, že v podstatě je to „ready to go“ projekt, že sice někteří jiní slovenští nakladatelé nebyli tak úspěšní, ale v našem případě si myslí, že by to mohlo vyjít. Také nám psali na Facebook a Instagram fanoušci z Česka a komentovali naše příspěvky, že takto žánrově zaměřené > > nakladatelství by mělo být i v Česku. Myslím si, že velkou práci udělali i slovenští čtenáři, jež mnozí studují v Brně či Praze, mají české známé a tyto dvě kultury se tak propojují. Přirozeně jsme měli pocit, že čeští čtenáři si tento žánr také žádají, a tak jsme se rozhodli. Byly v tom emoce a spontánní rozhodnutí, za kterými je práce a snaha udělat to dobře a profesionálně.
J: Ale i když to byl „ready to go“ projekt, tak nešlo zkopírovat ediční plán pro Slovensko a vydávat stejné knihy v České republice. Do edičního plánu, který vznikal pro Česko jsme chtěli zakomponovat i takové věci, které jsou marketingové. My na Slovensku máme již vybudovanou jistou základnu čtenářů, kteří nám důvěřují, tím pádem můžeme vybírat jiné tituly. Kniha, která se odehrává v Sudetech by nebyla pro slovenského čtenáře zajímavá.

Takže jste ediční plán chtěli přizpůsobit lokalitě.
J: Přesně tak. Snažili jsme se také pro české čtenáře na začátek vybrat atraktivní tituly. Přeci jen reportáže z Japonska nejsou běžné téma. Kniha měla vzbudit zájem. Chtěli jsme vydat knihy, u kterých si myslíme, že jsou sázkou na jistotu, jako Ryszard Kapuściński nebo světová hvězda Åsne Seierstad, či Laserový muž od Gellerta Tamase. Tituly jako Miedzanka, Ganbare, Ku-klux-klan či Modlitba za déšť ve slovenštině vůbec nevyšly. Chtěli jsme k tomu přistupovat tak, že každý ediční plán musí být samostatný.
F: A to autorství je v tom, že to jsou naše rozhodnutí.

Jak jste se dostali k tomu, že máte sídlo právě v žilinské Nové synagoze?
J: Žilina je relativně malé město a všichni se tady znají. Já sám jsem Žiliňan a pro Filipa je Žilina bližší než Bratislava. My jsme chtěli zůstat v Žilině a nemusí být taky vše v Bratislavě, v hlavním městě. Když jsme začali hledat prostor, kde bychom chtěli být, tak jsme se potkali s Markem (Marek Adamov, má na starosti program, produkci a spolupráci v Nové synagoze, pozn. red.) a tím, že v Žilině je kulturních institucí mnoho a on chtěl, aby byly navzájem spojeny, pomáhali si a spolupracovali spolu. Nabídl nám, že můžeme být v těch prostorech a pro nás to byla také velmi dobrá nabídka.

Filipe, v jednom rozhovoru jste uvedl, že „Polsko je takové reportážní Eldorádo“. Rozšířil byste tento pojem i pro čtenáře Artiklu?
F: Polsko žije reportážemi. Uděluje se zde cena Ryszarda Kapuścińského za reportážní literaturu, čili literární reportáž, a například letos bylo do ní přihlášených okolo sta padesáti knih, což znamená že za celý rok se v Polsku vydalo více než sto šedesát knih. To už o něčem vypovídá. Když jste v jakémkoli knihkupectví, vždy je tam velká police reportáží, spoustu autorů a několik generací, kteří píší reportáže. Lidé jako Katarzyna Boni či ještě mladší začínali stejně jako v devadesátých letech Szczygieł či Tochman či celá skupina reportérů okolo v Gazety Wyborcze (polské noviny, pozn. red.). Lidé, kteří psali za socialismu jako Hanna Krall a Ryszard Kapuściński a také autoři, kteří psali před první světovou válkou nebo v meziválečném období jako Henryk Sienkiewicz. Jsou to lidé, kteří získali Nobelovu cenu za literaturu a opravdové literární hvězdy. Je to vlastně už taková staletá kontinuita, kdy jedna generace odevzdává a druhá přebírá a navazuje. Proto se mi zdá, že to slovo Eldorádo je opodstatněné.

Výčet autorů, kterým vyšly knihy pod záštitou vašeho nakladatelství je široký. Vydáváte knihy od polských, slovenských, českých a také norských autorů. Jak to, že máte takové rozpětí?
F: Ve Skandinávii se reportážní literatura píše také ve velkém. Je to také bohatá krajina co se autorů non-fiction týče. Tam jsme taky objevili pár zajímavých spisovatelů a rozhodli jsme se je vydat. Není v tom žádné tajemství, že bych měl švédského dědu nebo tak.
J: Jsou to úspěšné knihy z jiných států, z jiných trhů, které nebyly na Slovensku vydané.
F: Důležité je, jestli je natolik univerzálně napsaná, že tu knihu pochopí i Slovák nebo Čech, protože někdy jsou knihy napsané hermeticky a určené jen pro domácí publikum, jelikož jsou zaměřené na lokální problémy. My chceme vydávat knížky, které se dají číst na univerzální úrovni, ať už je to v Americe, Slovensku, Polsku.

A proč právě název Absynt?
J: Hledali jsme název, který bude jednoslovný, provokující, drsný, lehce zapamatovatelný. Současně jsme vymýšleli i název edice. Napadla nás taková spojitost, že absint pili prokletí básníci, takže jsme název edice dali Prokletí reportéři, kteří také v jistém smyslu, stejně jako prokletí básníci, hledali nějakou hlubší pravdu skrytou pod povrchem. Funguje taková iluze. Asi to bylo trošku riskantní vstupovat na knižní trh s názvem Absynt a na začátku jsme se setkávali s takovými reakcemi jako absint, ten alkohol? Ale všichni si to rychle zapamatovali a to slovo začalo fungovat. Tak jako byly Verneovky, se z našich knih staly Absyntovky. Lidé si začali hrát s tím slovem a zafungovalo to.
F: Přesně to jsme si přáli, aby se nakladatelství zapsalo do společenského života a jeho název zlidověl.

Přijde vám, že se knihy čtou více na Slovenku nebo v České republice?
J: Zatím máme více titulů na Slovensku a jsme tady déle, takže to tomu odpovídá. A jsme také přímo slovenské nakladatelství, které tady má kontakty.

Ale v České republice máte v současnosti také širokou čtenářskou základnu.
J: My jsme na Slovensku absolvovali mnoho setkání s čtenáři i s autory knih. Dělali jsme množství prezentací na školách, takže hodně energie a času jsme věnovali začátku, když jsme nakladatelství budovali. V Česku se nyní také snažíme budovat čtenářskou základnu.
F: Je to ale spíše takového organického růstu. Naše představa jak dělat nakladatelství není dosáhnout neuvěřitelného cíle v krátkém čase, ale spíše pomaleji si vybudovat naši firmu a také čtenářskou základnu. Růst tak, ať to všechno zvládáme a jsme obklopeni lidmi, které máme rádi a věříme jim.

Na úspěšnost mají velký vliv sociální sítě a především bookstagramy, které mají i desetitisíce sledujících a recenzují vaše knížky. V dnešní době dělají sociální sítě asi největší reklamu.
F: Přesně tak. Vlastně sociální sítě jsou důležitým nástrojem a my přes ně rádi komunikujeme. Kdyby nebylo sociálních sítí, myslím si, že náš projekt i další podobné projekty, nemají šanci, nebo by ta šance byla podstatně nižší, protože firmy, které začínají, nemají kapacitu na to, si platit reklamy.

Jaké knihy patří mezi vaše oblíbené?
J: Oči zasypané pískem, ta je první, takže z těch všech, které jsme vydali, mám k ní takový jiný vztah. Ale mám rád i Åsne Seierstad, autorku knihy Jeden z nás. Mám více favoritů, ale nemám žádnou vysloveně jedinou oblíbenou.
F: Já mám rád knížky Kapuścińského. Pamatuji si na něj z dětství a cítím k němu velký sentiment. Napsal spoustu knih a my je plánujeme postupně vydávat. Moje první vzpomínka je, že ještě z socialismu jsme byli s rodinou na dovolené u Baltu a měli jsme se sebou dodatečný kufřík s knihami. Četl jsem tam různé věci, ale pak jsem vypátral knihu, která se jmenovala Fotbalová válka a já jako kluk jsem měl velmi rád sport a myslel jsem si, že to bude něco o fotbale. V knize o fotbale samozřejmě nic nebylo.
J: A Fotbalovou válku vydáme letos v češtině, při příležitosti Mistrovství Evropy ve fotbale.