Poezie na zkoušku, dveře otevřené začínajícím autorům: Eliška Vágnerová.

Zářijový Artikl zprostředkoval příležitost vyzkoušet si redaktorskou práci nejmladším autorům. Lidem, kteří si práci s jazykem i textem teprve osahávají a hledají své možnosti. Podobný experiment z druhé strany nyní nabízíme v literární rubrice – přinášíme reportáž o textech mladé, zatím nepublikující autorky Elišky Vágnerové.

Juvenilní poezie se nutně potýká s klišé. Samozvaní básníci hledají svůj výraz, ohmatávají tvar básně, často ohýbají jazyk a přebírají obrazy. Přinejmenším v tomhle ohledu se zdají být první pokusy Elišky Vagnerové neobvyklé. Práce s jazykem se u ní projevuje ne samozřejmou zručností a leckteré její obrazy jsou překvapivé, příjemně jiskrné a imaginativní („Uteč / a úder žezla zastesklé paměti tě vřadí v průvod jedné v nedohledno jdoucí / samoty“).

Její texty postrádají přemrštěný patos, charakteristický pro literární začátky, a spíše chladně „demaskují“ okolní svět. Lyrický subjekt se v nich ukazuje v poutavých záblescích, pozoruje okolí a popisuje ho rádoby bez hodnotové perspektivy, přesto je proti němu výrazně vymezen: „je / zde, pohledem zapřen o kamenné nebe, když déšť po jeho odraze v okně / nádražní haly nechává stékat obrysy bolestně se míjejících chodců“.

Tíha vyřčeného
Z básní je patrná tíha slov, nejistota postavení člověka ve světě, bázeň z vyřčeného („jak tiše našlapují slova“) a v neposlední řadě i nejistota tvůrčí. Pronesené slovo a hlas vůbec ve všech jeho podobách jsou jedním z ústředních témat Eliščiny poezie: je latentně přítomný v nevyřčeném, je součástí neslyšných myšlenek a paradoxně explicitně promlouvá v momentech setkání s nevyslovitelným („Jen ve společnosti zrcadel / stává se pusto pulsujícím odrazem / – jen s vámi / jsem / ve všeobjímajícím království / nevyslovitelného“). V tom vidím nejsilnější i nejzrádnější moment této poezie, lyrický subjekt je nadán hlasem, který vede k pnutí: ačkoli jsou básně niterným vyznáním, nikoho nepouští za hranici sebe sama. Vše je orientováno vně, vypravěč chladně rozkládá a otevírá svět a pouze skrze něj můžeme poznat jeho samého. Dává se všanc skrze popis vnějšího prostoru a čtenář zůstává na okraji této bariéry (básnické já – svět). Výjimkou je tematizování komplikovaného vztahu k matce jako k té, která ve své roli často neobstála, ale přesto po její přítomnosti básnické já stále touží.

Texty Elišky Vágnerové se dosud nevyvarovaly všech úskalí, jež první literární pokusy provází. Obsahují i naivnější reminiscence dětství, okázalé rebelování a místy také až příliš prosvítá terapeutická funkce, kterou psaní pro autory, obzvláště mladé, často má. Přesto její poezie dokáže zaujmout a osvěžit. Užijte si tedy její první básně. ∞


3. 1.

dva
v manických barvách topí bílou pustinu
…
náhlý pád
sdílených hodin

stěny sna
rozpité v realitu

– jeden
není tu


2. 1.

odešla

kamsi do sebe
utopit zbytky dcery
…
odešla

a přeci ji tuším
snad přímo tady
skrytou za nepřekročitelným valem chladu

kde je stále mou matkou


22. 2.

MA-TKA

dvojslabičný bol
osmnáct let zde
byť ona

ne


13. 2.

růže

cele celována
nemohoucím odrazem
prázdné vázy

v pádu slzy