Místo převyprávění Kafkova života či interpretace jeho děl ztvárňuje baletní inscenace Kafka v podání Národního divadla Brno klíčové okamžiky a vztahy, které formovaly spisovatelův život i činnost. Vzniká emocionální koláž, v níž se stírají hranice mezi jeho prožíváním a tvorbou. Franz, Josef K. a Řehoř Samsa tak splývají v jedno.

Za koncepcí stojí režisérka Markéta Pimek Habalová, na choreografii však spolupracuje s Barborou Raškovou a Glenem Lambrechtem, přičemž každý z nich ztvárnil část inspirovanou díly Proměna a Proces. Raritou je i účast všech složek baletního souboru, různorodost věku i zkušeností tanečníků dodává inscenaci další dimenzi.

Habalová pracuje se širokou škálou figur a výrazových prostředků – od jemných gest naznačujících psychické rozpoložení přes repetici pohybů, jimiž hlavní sólista napodobuje gesta otce (aniž by musel být na jevišti přítomen), až po doslovnou a zcela explicitní choreografii dívenky, která skáče panáka, láskyplně objímá panenku a poté truchlí nad její ztrátou. Doslovnost tohoto obrazu umožňuje porozumět méně známému příběhu, který ukazuje Kafkovu lidskou stránku lišící se od jeho zobrazování jako sužovaného génia. V síle této scény se skrývá i její slabá stránka – pokud diváci příběh neznají, ztrácí na intenzitě a může se zdát nadbytečnou či nemístnou.

„Celé moje psaní je o Tobě“

Kafka sedí na kraji jeviště před šedou oprýskanou stěnou, na hlavě má buřinku. Bledá tvář, uhrančivé oči a tmavé sčesané vlasy; sólista je mu velmi podobný. Tanečníci byli obsazováni tak, aby typově odpovídali svým postavám.

První jednání představuje Kafku jako člověka a zázemí, z něhož vycházel, čímž nastiňuje motivy objevující se po celou dobu inscenace. Zaměřuje se na milostné a hlavně rodinné vztahy, které se silně projevovaly v jeho dílech. Členové rodiny se od ostatních postav odlišují choreografií i kostýmy v ponurých barvách. Autoritativní otec Hermann vodí po jevišti svou až rigidní rodinu, ta jeho důrazné a ostré pohyby opakuje. Jeho pokusy o přesné napodobení kontrastují s hravou interakcí s přítelem Maxem Brodem a sestrou Otýlií.

Pocit odcizení a mechaničnost pohybů se stupňují při zobrazení jeho práce v pojišťovně. U nekončící řady stolů úřednictvo v buřinkách hlasitě klape do imaginárních psacích strojů. Nejprve přirozený pohyb za stále zvyšující se hlasitosti a rychlosti úderů přeměňuje v křečovité těkání. Synchronizovaná mechanická gesta byrokratické mašinérie přivádí Kafku do agónie, až se zhroutí na zem. Proměna přichází. Její zpracování vyniká především použitím karikatury. Řehoř Samsa, připomínající více než brouka neurčitou nelidskou kreaturu, je v obležení stolů, za každým z nich verze jeho rodiny s ohromnou kašírovanou hlavou.

Druhé jednání otevírá lyrický duet Kafky s Dorou zrcadlící intimní povahu jejich vztahu. Na jevišti je pouze Kafkovo lůžko v sanatoriu – negativní prostor emotivně scénu. Postel je využita nejen jako rekvizita v rámci choreografie, ale i jako prostředek pro orientaci v dějové linii.

Nejsilnějším momentem inscenace je zpracování Procesu. Bezradného Kafku/Josefa K. obklopují tanečnice s buřinkami a celotělovými trikoty, které jim skrývají i část tváře. Temné siluety vláčí a pohazují hlavního sólistu po jevišti. Za anonymní byrokratickou mašinérií se na pojízdném schodišti zjevuje všemocný soudce v tmavém taláru a s rudou kůží, v rámci choreografie je jasně zřetelná jeho mocenská převaha. Společně se sborem soudců připomínajícím noční můry Josefa K. odsoudí.

Část od Glena Lambrechta v rámci inscenace vyniká a silně kontrastuje s předchozími choreografiemi, kde pohyb jako by tekl, gesta paží byla výrazná a vliv moderny zřetelnější. Lambrechtův Proces působil jako neoklasický balet na špičkách s výraznou vertikalitou a striktnějším dodržováním techniky.

Tři autoři, jeden Kafka

Výsledkem spolupráce tří choreografů je kombinace různých pohybových rukopisů a různorodost pohybového jazyka, dramaturgie je ale přesto ucelená. Scénografie, kostýmy a světlo propojují jednotlivé části inscenace. Barevná paleta pracuje s chladnými šedými, tmavě modrými a hnědými odstíny, zatímco rudá kůže soudce či barevně výraznější šaty ženských postav upozorňují na klíčové vztahy. Práce se světlem podporuje atmosféru obrazů a jejich střídání. Oslepuje diváctvo, zatímco se Kafka choulí ve středu jeviště, za doprovodu mohutných tónů se rozsvěcí a zhasíná. Hluboký tón a světlo odhalí tanečníky ve strnulé poloze, se zhasnutím zmizí. Přerod v Proměnu a Proces ukazuje ohromný světelný rám, který oslňuje diváctvo a Kafku vtahuje do světa jeho tvorby. Inscenace zprostředkovává Kafkův vnitřní svět a propojuje jeho život a tvorbu v jeden celek.

Kafka
Národní divadlo Brno – Janáčkovo divadlo (Rooseveltova 31, Brno)
psáno z premiéry a reprízy 24. a 25. 11.
nejbližší repríza so 8. 11. 19:00

Není novinkou, že Franz Kafka dnes patří mezi osobnosti, jejichž tvorba pozvolna mizí pod nánosy toho, co se o ní i jejím autorovi řeklo či napsalo. Kafkovský mýtus je zkrátka profláklý. Což mu ovšem nebrání, aby fungoval jako dobrá obchodní značka. Také to je ale stará známá věc. Tak hernajs, má vůbec smysl se tím Kafkou ještě zabývat?

Ať jsou mýty opřádající Kafkovo dílo a osobu zprofanované nebo ne, jako materiál lákají pořád. Třeba právě onou „provařeností“. K dalším kulturním evergreenům pak patří připomínání tvůrců v souvislosti s nejrůznějšími výročími. Překvapením tedy nemůže být, že se na nás v červnu Kafka sype ze všech stran. Devadesát let, které 3. června uplynou od jeho úmrtí, představuje dobrý argument také pro divadelní dramaturgy. Od začátku roku se na repertoáru pražských scén objevily hned tři nové kafkovské inscenace.

Tou nejaktuálnější je adaptace povídky Proměna, již ve Švandově divadle nastudoval Dodo Gombár. Premiéra bohužel připadla až na konec května, a tak si na stránkách červnového Artiklu můžeme připomenout jen dvě starší inscenace – dvojí uchopení kafkovského mýtu v Divadle D21 a v Dejvicích.

Kafka hororový
Minimálně co do nápadu nezůstalo komorní divadélko D21 pozadu za zavedenými kamennými scénami – s všudypřítomností Kafkova odkazu zabojovali tvůrci pod vedením režiséra Jiřího Ondry tak, že si k jevištnímu ztvárnění vybrali jednu z méně známých povídek, Ortel. V první části inscenace se jim podle mého podařilo vypreparovat z „příběhu“ to hlavní – konfrontaci schizofrenního syna s despotickým otcem. Námět se rozhodli interpretovat autobiograficky, respektive spíše skrze Kafkův současný obraz, s oporou ve známém Dopisu otci. Začíná se výjevem rodiny zdeformované vlivem dominantního rodiče a další přibývají – záliba v pornografii a návštěvách nevěstinců, problematizovaná sexualita… Stejně dobře je vystižen absurdní humor, který čtenář v Kafkových prózách spíše tuší, než že by se nahlas smál. (Za hranou bylo pouze vyjádření traumatu z rodinných rituálů skrze znesvěcení košer jídla – želé bitva nefungovala jako vtip, ani nijak jinak, i když se s její prvoplánovostí pracovalo zjevně záměrně.) Vedle černočerných vtípků dokresluje náladu autorská hudba: dojem z četby Ortelu je stále přítomen – divák cítí v temných tónech a obnažených zvucích rozklad, i kytara je jen torzem, stejně jako se rozpadají vztahy a deformuje psychika postav…

Je škoda, že tvůrčí tým neudržel inscenaci v této linii a v druhé části neodolal pokušení převyprávět povídku takřka doslovně. Tam, kde by představení mělo vrcholit, už spíš skomíralo. Při životě jej nakonec udržela hlavně skvělá Ivana Machalová v roli zrůdného otce.

Dílo je smrtelné, autor je živý
Inscenace Dejvického divadla Kafka ’24 pracuje s kafkovským mýtem způsobem, který je v dnešní době ne-li častější, tak minimálně stejně oblíbený jako shromažďování různých, zaručeně pravdivých a nejraději bulvárních informací – Kafku chce ukázat jako „obyčejného člověka“. Takové demytizování ale vede k jedinému: podpoře původních mystifikací nebo rovnou vytváření mýtu nového.

Přesně to se v Dejvicích také stalo. Žádné vyvracení kafkovských senzací, spíše jejich obalení do laskavého hávu. „Obyčejný“ Kafka K. F. Tománka je především útrpný; útrpná je bohužel i celá inscenace. Nakonec z ní osoba spisovatele stejně vystupuje, jak ji známe – chudák umírající na souchotiny s podivným vztahem k ženám, génius toužící po spálení svého díla a psychická oběť despotického otce. Ryšavé vlasy vizuálně (nejspíš schválně) anti-židovského a anti-kafkovského Davida Novotného tuhle podivnou koncepci už nemohou zachránit.

Nezbývá než se těšit, že ve „Švanďáku“ nechají Kafku klidně spočinout a budou se místo něj soustředit na Řehoře Samsu. Přesně to je totiž pieta, jíž bychom si ono devadesáté výročí mohli připomenout – nechme být Franze, jeho rodinu, ženy i přátele a soustřeďme se na trvalý odkaz, který zanechal. Autora nevzkřísíme, oživme dílo. ∞


Franz Kafka: Ortel
Divadlo D21 (Záhřebská 21, Praha 2)
premiéra 28. 3. • psáno z reprízy 5. 5.

Franz Kafka: Proměna
Švandovo divadlo (Štefánikova 57, Praha 5)
premiéra 31. 5. • reprízy 2. 6. a 18. 6.

V Centru současného umění DOX je od konce října 2013 přeplněno osobnostmi. Tentokrát nejsou z masa a kostí a místo Boha je stvořil Volker März. Opici se některé z nich ale podobají určitě.

Tři patra galerie DOX okupuje přes sto hliněných figurek, které na své první samostatné výstavě v České republice představuje německý multimediální umělec Volker März. Výstava nazvaná Laughing Windows diváka konfrontuje s několika médii a nepřináší pouze vizuální a auditivní zážitek, ale sugestivně vtahuje do humorně pojatého, vlastního, docela bizarního světa přeplněného ironií, který v současném umění pravidelně postrádám.

Volker März (* 1957) vystudoval Univerzitu umění v Berlíně. Svá témata zpracovává jako objekty, malby, zvukové kompilace a videa, performance a jejich záznam. K doslovnému vyjádření používá i text. Na pražské výstavě jsou ve větším než hojném množství zastoupeny objekty v podobě různě velkých hliněných figurek, často zpodobňující konkrétní osobnosti ze světa lidí. Ze sošek jsou tvořeny instalace nebo kinetické objekty, které jsou často navíc propojeny s popiskou, která je pro dané dílo zásadní a uvádí jej divákovi do kontextu. Sošky fungují samy o sobě vizuálně a propojení s textem pak předkládá Volkerovo vnímání světa z doby, kdy nebyl zasažený jakýmikoli společenskými strategiemi a kdy bylo jeho okno čisté a esenciální. Ústředním tématem výstavy je totiž dětství a právě skrze okna je zprostředkováván pohled na skutečnosti, jaké März reflektuje ve svých dílech. Toto metaforické okno, které u svých sošek ale i rád zhmotňuje, mu poskytuje zcela ojedinělý pohled na věci a představu o lidech a morálních hodnotách. O čemkoli. Jedná se o myšlenkový přístup, úhel pohledu, k veškerým projevům okolo sebe. Okna nenařizují žádný konkrétní pohled, ale umožňují nahlížet za stávající historické a morální stěny. Metaforicky by se dalo použít i přirovnání zrcadla, které konkrétnosti ale jen odráží. Okno poskytuje průhled do skutečností, které se zdají být konečné. Umožňuje vidět souvislosti a nacházet paralely. Toto chápání reality tak zhmotnilo Märzův svět, ve kterém se objevují nejrůznější bytosti, často i ty veřejně známé.

Kafka, Nietzsche, Pina a ti další
Jednou z oblíbených postav z Marzövy objektivní reality je Franz Kafka. Pražský, německy píšící spisovatel židovského původu a jeden z literárně nejvlivnějších spisovatelů 20. století. Zemřel sice v roce 1924 ve věku 41 let na tuberkulózu, ale ve Volkerově subjektivním světě odvesloval se svou opicí, panem Rotpeterem, do Palestiny a zemřel až v roce 2009 v Tel Avivu jako 126letý. Tam ho zatkli a popravili, protože izraelská justice prokázala, že byl nacistou. V nebi ho nečekal smír, ale potkal další Kafky, kteří mu vysvětlili, že každý člověk má své soukromé nebe, ve kterém musí vydržet se stovkami svých já. März s fenoménem Kafky pracuje četně – od malby, objektu, kinetického objektu až po fotografický záznam performance, kdy jeho miniaturní sošku zobrazil v realistickém měřítku a reálném prostředí. Jeho díla mají nezaměnitelný rukopis, který lze díky komplexnosti celé výstavy pozorovat. Sošky jsou po formální stránce neuhlazené, ale přesto jemné se smyslem pro vystihnutí charakteristických prvků a důrazem na detail. Snad takové, jaké by vytvořilo dítě. Téměř všechny postavy dostaly svou charakteristiku – červené uši. März jim tak nepřivlastnil věčný stud nebo nervozitu. I tento detail vychází z dětského pohledu a všímavosti. Přetváří jej v humor, který klade důraz na banalitu. Na tu, které si dospělý už ani není schopen všimnout. Když byl März dítětem, rozesmívali jej lidé s odstátýma ušima, skrze které prosvítal sluneční svit a barvil jim tak uši do ruda. Proto mají osli, Kafkové i další z jeho postav červené uši. Včetně dalšího velikána sejmutého z podstavce – německého filosofa, klasického filologa, básníka a skladatele Fridricha Nietzscheho. Ten se stal obzvlášť důležitou postavou pro tehdy šestnáctiletého Volkera – považoval ho za tajného náhradního tatínka. Ten vlastní hloupě-chytrý nedokázal nikdy zodpovědět důležité otázky a odpovídal jen prázdnými frázemi. Volker tedy hledal učitele, kteří by mu uměli přiblížit svět. V knihách. Zásadně otevřela jeho okno právě kniha Tak pravil Zarathustra, kterou svému otci i daroval; a ten ji nikdy nepřečetl. Dítě je podle Nietzscheho nejvyšším ze všech stádií poznání, kterých můžeme jako dospělí dosáhnout. Paradoxně ale sám žádné děti neměl a kvůli jeho osudu se mu tento vrchol splnil i doslova – onemocněl duševní paralýzou. Přestal mluvit, musel být krmen, přebalován a jeho matka o něj pečovala dlouhých deset němých let až do jeho smrti.

Německou tanečnici a choreografku Pinu Bausch, která naplnila pojem Tanečního divadla, März zobrazuje jako věčně tančící múzu. Nechává ji navždy tančit v jednom z jejích největších děl Café Müller. A to naprosto všude, kde její sošku v propojení s realistickým prostředím umístil – u ostnatých drátů i odpadků. Konkrétně tyto fotografické záznamy kontrastu reálného tvrdého světa vs. odhodlanosti s radostí nalezené díky vlastnímu životnímu naplnění, které přerostlo v nekonečnou obsesi, ve mně vyvolávají pocity naděje a neustále přítomné možnosti nacházet východiska ze všech možných situací. A tak paní Pině nejen Pedro Almodóvar, který ji obsadil do svého filmu Mluv s ní, ale i Volker März vzdali hlubokou poctu.

Hlínou ale März nemodeluje jen známá jména. Přetváří také vzpomínky ze svého dětství v humorná až komická propojení. Sochařsky i malířsky interpretuje své dětské sny. V neposlední řadě poukazuje na společenské problémy. Výstava Smějící se okna je ve správném pochopení tohoto slovního propojení přesným odrazem svého obsahu. Dětským, ale vůbec ne naivním pohledem, poukazuje na esenci veškerého. Ukazuje hodnoty lidského společenství dětskou optikou protkanou ironií a nadsázkou, která dokáže vystihnout pravou podstatu a není přelepená páskou na oči v podobě všech mamonů současné doby. Srozumitelnou formou přináší možnost zamyšlení o filosofických otázkách, které odkrývá, aniž by je divák při prvním pohledu očekával. Zároveň je výstava natolik zábavnou, že její obsáhlost neunavuje, ale naopak kreslí a rozšiřuje dál pomyslný svět jiných mechanismů a principů, jehož mapu dokážou číst právě dětské oči. ∞


Volker März – Laughing Windows
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
31. 10.—10. 2.