Když poprvé náhodou potkávám tabuli s nápisem Before I die, pohltí mě okouzlení. Můj řadu let akademicky pěstěný mozek zkvětákovatí a já se přepínám do magického vnímání světa. V černotě téhle zdi se zas jednou nanečisto potkávám se smrtí a prodchne mě vědomí, že život je vzácný. Je mi vůči smrti naze, ale taky tady cítím důvěru v život. Beru do ruky křídu a do veřejného prostoru ze svého nitra vypustím dosud nevyslovené životní přání: než umřu, chci porodit zvídavého chlapečka.

Zeď Before I die je na pražské Kampě od června a najdete ji tu až do listopadu. Stojí za ní skupinka pražských studentů. Vůbec první takovou zeď vytvořila před dvěma lety umělkyně Candy Chang v New Orleans. Bylo to nedlouho po tom, co umřela její blízká přítelkyně. Smrt důležitého člověka zprůzračnila vnímání jejího vlastního života, po otřesu ze ztráty najednou jasněji věděla, co je pro ni skutečně důležité. Umělkyně svůj projekt představila v rámci jedné z přednášek na konferenci TED. Hovořila tam o tom, jak nesamozřejmé je udržet si tuhle jasnou životní perspektivu, která nás vede k vlastní opravdovosti. Společně s přáteli proto umístila tabuli s nápisem Before I die na stěny opuštěného domu. Candy Chang očividně miluje své město a vypráví, jak jí přání na zdi připomínají sounáležitost s lidmi, se kterými sdílí stejné ulice. Zdi Before I die jsou výsostně lokální záležitostí dávající impulsy pro oživení místního společenství – pro poznání vlastních sousedů či kolemjdoucích. Vznikají z iniciativy místních lidí po celém světě, potkáte je v Kuala Lumpur, Cordobě i Jeruzalémě. Na stránkách projektu Before I die najdete návod, jak takovou zeď vytvořit ve svém vlastním městě a vytrhnout tak z každodennosti sebe i své sousedy.

Zrcadlo toho, jak jsme živí
„Veřejný prostor je tak pronikavý, jak mu dovolíme, aby pro nás byl. V té nejlepší podobě nás může vyživovat, dodávat nám odvahu, povzbuzovat nás k smysluplnějšímu způsobu života …“ vysvětluje Candy Chang. A je opravdu zajímavé pozorovat, jak zeď Before I die oživuje okolní prostor. Když se poštěstí a v kyblících jsou křídy, není téměř chvíle, kdy by nebyl někdo tabulí zaujatý. Lidé se zastavují, píší, fotí se a vzájemně si ukazují zajímavá přání. Jsou u té zdi trochu jako malé děti, které o přestávce mohou napsat na školní tabuli i to, co se tam obvykle nepíše. Tak se tam mísí hanbaté pubertální touhy s přáními, která v sobě lidé nalézali třeba i pracně a řadu let. Černota té zdi je vlastně docela pozoruhodným zrcadlem – ukazuje nám, jak moc chceme jít do sebe, z jaké hloubky ta přání dokážeme vydat. Jestli jen tak vtipně kloužeme po povrchu, nebo taháme zapomenuté věci z hlubin a čistíme je od studu, aby se vůbec daly napsat.

Kouzlo sdílené (ne)všednosti
Pozoruji asi třicetiletého muže, jak do křídového chaosu přes vrstvy jiných přání trpělivě opakovanými tahy píše své sdělení a přemýšlím, z jak velké hloubky to přání vynáší k očím kolemjdoucích. Odhaluje zde svůj životní sen, nebo jen přepisuje přání nevědomky převzaté od někoho důležitého – od rodičů, od vysněných žen…? Je to něco, po čem má podle něj toužit každý správný muž, tak si to také zařadil do svých priorit? Nakolik je těch pár slov ryzím vyjádřením a nakolik je to přání věčně opakovaným klišé? Když muž hodí křídu do kbelíčku, za jeho širokými rameny se odkryje ten pracně vytvořený nápis – Before I die I want to have a family. Tak nevím. A to je to. Nepřestává mě fascinovat, že ty největší z našich snů jsou vždy jedinečné a nezaměnitelné a zároveň mohou působit tak banálně.

Ta docela prostá otázka, co chceme prožít, než umřeme, má sílu vtáhnout nás do nitra k tomu, co je opravdu důležité a vytáhnout to na světlo – nejen na tabuli, ale i do vědomí a časem třeba i do žitého světa. Intenzitu, s kterou nás ta otázka osloví, a upřímnost odpovědi si určujeme sami. Perspektiva Before I die v nás může probudit životní nastavení, ve kterém víme, že je třeba žít to nejopravdovější, co v sobě máme. Beze stresu, ale zároveň neodkladně.

Lidé na Kampě před tou otázkou působí bezstarostně, uvolněně a hravě. Smějí se, vyjadřují se, sdílí. Stačí málo a náhodně procházející lidé jsou si najednou docela blízko. Vidíte, jak píší věci, které byste možná napsali také: Než umřu, chci… Být sama sebou, Od srdce se zasmát s mým tátou, Zachránit někomu život, Zahrát si na Náplavce na klavír, Vidět velrybu a žraloka, Znovu naplno žít, Potkat v Praze víc stromů, Vidět bráchu zase chodit, Umět hrát dobře na saxofon, Jet na Jamajku, Ještě jednou se vedle Tebe probudit, Mít svatej klid.

Tak předtím než zemřete, zkuste se tu zastavit.


autor: Blanka Dobešová

Každý jsme fanouškem nějakého hudebního stylu, a že raději posloucháme jinou skupinu než kamarádi, je přirozené. Proto, abychom všichni společně mohli jít na festival, který bude bavit všechny, vznikl před osmi lety United Islands.

V jedinečné atmosféře Střeleckého ostrova vyroste hlavní stage, na které by si milovníci elektronické hudby neměli nechat ujít dvojici Audio Bullys, která se právem zařadila mezi kultovní jména elektronické scény ve Velké Británii. Rockeři jistě nezmeškají belgický hardrockový objev Thot. Ojedinělým zážitkem bude vystoupení frontmana kubánské punkové undergroundové kapely Porno Para Ricardo Gorkiho Águila, jeho kapela ale nedostala povolení k výjezdu, a tak bude vystupovat s českými hudebníky. Kdo by tyto odvážné hochy náhodou neznal, jedná se o mediálně nejznámější kubánskou kapelu, která na ostrově není oficiálně povolena, protože je očividným důkazem veřejného nesouhlasu s tamějším režimem.

Nebude to jen hlavní stage, kde se můžeme všichni potkat. Pestrý program je připraven i na dalších pěti scénách, kde vystoupí více než 100 kapel z 20 zemí. Na jižní straně Kampy bude již tradičně Exit Stage Radia 1, kterou budou moci diváci navštívit již v pátek odpoledne. Tato stage nabídne čerstvá jména domácí scény jako jsou Republic of Two, skvěle poslouchatelná indie-folková formace, brněnské Kazety či Ema Brabcová se svojí novou kapelou Luno. V sobotu si přijdou na své i hiphopoví fanoušci. Pozvání přijali čerství držitelé Anděla Prago Union.

Po skončení open air části festivalu se jistě nebude chtít nikomu opouštět tu skvělou atmosféru – a ani to nebude potřeba. Stejně jako v minulých letech platí pozvánka na after party v klubu Lávka, do kterého to máte ze Střeláku jen pár kroků.

United Islands
23.–25. 6. 2011
vstup zdarma
www.unitedislands.cz