Slovensko-česká hudební formace Carpet Cabinet je na scéně současné progresivní hudby pojmem, který se svou energií vrývá do paměti a konečně je zaznamenán i na nosiči.

Hudební seskupení ze Slovenska, které se usídlilo v Brně, je na scéně od roku 2013. Za tu dobu prošla kapela Carpet Cabinet nutným vývojem a v současné šestičlenné formaci kombinuje funk, house, hip-hop, soul, R&B, soul, nu-jazz a elektroniku. Šest členů skupiny ve složení Matej Minďaš, Matej Štefík, Martin Kryštof, Robin Hádr, Petr Smékal, Vojtěch Palisa, Jan Kozelek hraje na saxofon, trubku, baskytaru, kytaru, klávesy, bicí, vocoder a monotron. Z tohoto výčtu je jasné, že je jedná o proud energie, která nechá posluchače jen těžko stát daleko od pódia. Carpeti jsou ojedinělou hudební formací, která je kapelou, ale hlavně partou lidí, která vytváří komunitu a sjednocuje lidi na stejné vlně nejen hudební, ale i lidské. Koncerty jsou charakteristické intenzivním proudem strhující energie, která neupadá ani po odehrané hodině. Instrumentální základ kapely je rozšířen o hostování zajetých jmen hudebních pódií, což z koncertů pokaždé činí neopakovatelný překvapující zážitek.

Za dobu svého působení spolupracovala kapela se jmény jako JeN
Hovorka, Sisa Fehérová, Ashley Abrman, Zuzana Mikulcová či Hawky a zahrála na množství festivalů a klubových scén. V hudební soutěži Jazz StartUp v kategorii „live performance“ získali první cenu. Nahráli již čtyři studiové singly a v lednu k jednomu z nich s názvem God’s Sake vydali debutový klip. Všechny tyto zkušenosti se odráží v novém albu Be good, Stay strong, Live long, které se točilo ve studiu Svárov a o mix a mastering se postaralo Rooftop studio Ondřeje Žatkuliaka. Deska představí rovnou třináct skladeb a vychází pod mladým labelem The Contemplativist.

Deska Be good, Stay strong, Live long bude pokřtěna 5. listopadu v pražském Jazz Docku. Opomenuto nebude samozřejmě ani Brno, kde křest proběhne v klubu Music Lab 3. listopadu. ∞

Máte kapelu a píšete si vlastní skladby? Vadí vám nenávist a násilí v reálném životě i na internetu? Chcete s tím něco udělat? Výzva SLOŽ TO! vám dává možnost se vyjádřit.

HateFree Culture vyhlašuje otevřenou výzvu pro sólové i skupinové (zejména začínající) hudební interprety. Hledá skladby, které reflektují témata, jako je rasismus, xenofobie a násilí z nenávisti, ale také pokojné vzájemné soužití a respekt vůči příslušníkům menšin, subkultur nebo jiných sociálních skupin. Skladby by měly mít potenciál téma citlivě otevřít, tlumit napětí a konflikty ve společnosti a přispívat k dobrému soužití.

Výzva SLOŽ TO! je součástí celo­státního projektu HateFree Culture (www.hatefree.cz), který reaguje na dlouhodobý nárůst negativních postojů vůči některým skupinám obyvatel ČR – Romům, muslimům, cizincům a dalším menšinám – a zvyšující se toleranci vůči radikálním a násilným řešením.

Třem vybraným z vás natočí HateFree Culture singly v nahrávacím studiu a pomůže s jejich šířením různými kanály – dle možností a uvážení. Vítězi, projekt HateFree Culture natočí profi videoklip (jeho autorem bude studio Družina), který premiérově uvede TV Óčko na podzim 2015. Vítězné skladby se pak stanou součástí HateFree Culture a řady jejích aktivit na sociálních sítích a v médiích. º


Slož to!
termín přihlášek: 31. 7., e-mail: song@hatefree.cz
termín vyhlášení výsledků: první polovina září 2015
Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.

autor: Lukáš Houdek

Film o tom, jak se prosadit ve světě showbusinessu a přitom si zachovat vlastní tvář.

Jon se narodil proto, aby se stal členem slavné kapely. Jen mu to nikdo nevěří. Spíš než hudební skladby komponuje tweety, bloumá zoufale neinspirativním šedým předměstím a ztrácí čas při kancelářské práci. A tu se zčistajasna objeví hudební skupina, která postrádá klávesáka a Jon nadšeně přijímá jeho místo. Nahrát první album a vyjet na turné však není ani zdaleka tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Hudebníci se řítí po katastrofické křivce a není jasné, jestli musí více zápolit mezi sebou, nebo s vlastními vnitřními běsy. Členové kapely Soronprfbs jsou totiž ještě bizarnější než její název. Kytarista mluví hlavně francouzsky, bubenice pro změnu nemluví vůbec a mimo výbušné Clary je tu samozřejmě Frank, geniální skladatel a frontman. Který ovšem nikdy neodkládá papundeklovou masku.

Hlava jak pátrací balón
„K čemu ta maškaráda? Jako by takových klaunů nebylo dost v superhrdinských filmech!“ vkrádá se na mysl. Avšak tento snímek prvek masky nevyužívá samoúčelně a navíc jej dále tematizuje. Frank samozřejmě vybočuje z normy, ale samotná norma možná není z nejstřízlivějších. Inu považte, leckterý současník má jednu identitu na sociálních sítích, druhou pro přátele, třetí pro rodinu, čtvrtou do práce… Frank má tvář sice umělou, ale zato jenom jednu. Dalším jeho specifikem je cílevědomost. Žije jen pro hudbu, a tak píše písně o čemkoliv, co ho obklopuje. Nemusí uvažovat, jestli témata jeho textů jsou adekvátně závažná a jestli je dostatečně zřejmé, že má co říct. Čili kdekdo zdánlivě normální se může ve srovnání s Frankem cítit jako podivín.

Ani tvůrci filmu se primárně nechtěli zavděčit co nejširšímu publiku. Proto není Frank jen ztřeštěnou roadmovie plnou gagů. Obsahuje samozřejmě četné komické momenty a je celý tvořen s nadsázkou. To ale ještě neznamená, že nemůže být zároveň melancholický a duchaplný. Režisér Lenny Abrahamson jako zdroj inspirace uvádí severskou kinematografii. A obdobně jako Fin Aki Kaurismäki (Leningradští kovbojové), dokáže i režisér Franka s lehkostí balancovat mezi humorem a zadumáním. Abrahamsonovy předchozí filmy se u nás neuváděly, známější je však dílo scenáristů Jona Ronsona (knižní předloha filmu Muži, co zírají na kozy) a Petera Straughana (scénář snímku Jeden musí z kola ven).

Soronprfbs?
Podstatnou složkou filmu je pochopitelně muzika. Skladatel Stephen Rennicks stál před úkolem nadmíru složitým. Hudba Soronprfbs je ve filmu vykreslena jako zdánlivě neposlouchatelná, ale přitom kvalitní a nesmírně strhující. Kdyby tedy soundtrack byl opravdu jen experimentálním lomozem, celé vyznění filmu by se posunulo do povrchní parodičnosti. Rennicks naštěstí, přestože se nejedná o světoznámého tvůrce, opravdu dokázal napsat hudbu tak skvělou, jak jen příběh vyžaduje. O to více zamrzí, že skladby na podbarvení (tedy mimo repertoár Soronprfbs) jsou paradoxně zaměnitelné a připomínají spíše reklamní jingly. Záměrem možná bylo dokreslit charakter naivního klávesáka Jona, ale nemohu se ubránit dojmu, že se tak soundtrack stává zbytečně nekompaktním.

Palčivou otázkou samozřejmě zůstává, nakolik je celý příběh fiktivní. Ve Velké Británii v osmdesátých letech opravdu působil hudebník a televizní bavič, který se jmenoval Chris Sievey, ale vystupoval zásadně pod jménem Frank i s onou ikonickou maskou. Ba dokonce s ním nějakou dobu v kapele hrál scenárista Jon Ronson, takže není náhodou, že křestní jméno sdílí s hlavní postavou filmu. Ač Sievey nebyl úplně konvenční osobnost, Ronson uvádí, že snímek není biografický. A že scénář byl více inspirován životem a tvorbou věčně experimentujícího muzikanta Captaina Beefhearta a schizofrenního skladatele Daniela Johnstona.

Frank za to stojí
V roli podivínského frontmana s maskou exceluje Michael Fassbender. Falešná hlava mu nezabránila v bravurním hereckém výkonu, dokonce si ji pochvaloval a mnohdy nesundával ani o pauzách. Role nováčka kapely Jona se přesvědčivě zhostil Domhnall Gleeson. A trojúhelník výrazných postav doplnila Maggie Gyllenhaal, v roli kapelní femme fatale s agresivními sklony. Autentičnost snímku podtrhuje to, že představitelé členů kapely opravdu hrají všechnu „živou“ muziku. Takže se do jisté míry vskutku hudební skupinou stali. A je vidět, že si to všichni zúčastnění užili. Svobodomyslná atmosféra nezávislých snímků se zde snoubí s umem profesionálních herců. Ti se mohou opřít o scénář, který neobsahuje hluchá místa a pracuje s očekáváním diváka. Zkrátka a dobře, při pohledu na Franka sice vidíte jen olezlou masku, ale film nesoucí jeho jméno je opravdový, upřímný a rozhodně stojí za pozornost. ∞


Frank
režie Lenny Abrahamson
Irsko, Velká Británie, 2014, 95 min.

V polovině září vydala francouzská kapela Deluxe dlouho očekávané debutové album nazvané The Deluxe Family Show. Deluxe na sebe širokou veřejnost poprvé upozornili v roce 2011 výborným EP Polishing Peanuts, na němž prezentovali nejen svůj osobitý hudební styl, ale i knírkatou image, která je doposud neopustila. Naštěstí je neopustil ani jejich talent pro silné skladby, jichž je na novém albu celá řada.

Deluxe začínali v roce 2007 hraním na ulicích svého domovského města Aix-en-Provence. V roce 2010 se ke kapele přidala zpěvačka Liliboy a kapela podepsala smlouvu u výborného labelu Chinese Man Records. Nyní šestičlenná skupina má velmi zajímavé nástrojové obsazení. Netvoří je pouze ty živé jako kytara, klávesy, basa, bicí či saxofon, nýbrž i DJ. Právě spojení živých a elektronických nástrojů propojuje dva hudební světy, které hlavně na koncertech dokážou vzedmout obrovský příval energie. Jejich hudbu jde žánrově jen velmi těžko zařadit, nicméně kdybychom se o to pokusili, určitě by se objevila slova jako hip hop, jazz, funk, ale i elektro. Deluxe navíc vždy spolupracovali s řadou hostů, kteří jejich hudbu ještě zpestřují. Mix hudebních vlivů spolu s vysokou hráčskou úrovní a skladatelským umem už dokázal vytvořit hity jako Mr. Chicken či Pony. Dokázala se kapela novým albem vyrovnat EP Polishing Peanuts?

Album The Deluxe Family Show, vydané 16. září 2013, čítá 12 skladeb, které na první poslech zaujmou svojí pro kapelu tak typickou pestrostí. Rozmanité skladby spojuje silný groove, svěžest a rytmy plné hiphopového feelingu. Velice pestrý je také hlasový projev zpěvačky Liliboy, která zvládá drze rapovat (My Game, Daniel) stejně výborně jako vyzpívávat pomalé balady (Extra Mile). Hned úvodní skladba Family Show upoutá groovem a zajímavě stavěnou harmonií. Následují funky vypalovačky, ale i procítěné balady jako Pretty Flaws. Největším nářezem na celém albu je skladba Blocked, na které hostuje výborný Taiwan MC. Dancehallově začínající pecka vygraduje až do dubstepové smrště. Vrcholem alba je rock‘n‘rollově střižená skladba Daniel, v které hostuje britský MC Youthstar. Album celkově působí vyváženým dojmem a příjemně se poslouchá. Avšak v porovnání s EP Polishing Peanuts nedosahuje takové promyšlenosti a hudební kvality. Některé skladby, například To Doop či Indisposed, znějí poněkud fádně a jednoduše, protože postrádají překvapivé stopky, důrazy či jiné hudební perličky.

Největší síla Deluxe, jakožto původem pouliční kapely, tkví v jejich propracovaných živých vystoupeních, ve kterých skupina naplno využívá DJských možností samplování a pouštění předem připravených stop, díky čemuž jsou Deluxe naživo minimálně stejně pestří a energičtí jako ve studiu. Deluxe ale na právě probíhajícím turné Českou republiku bohužel nenavštíví, avšak pokud vás jejich hudební styl zaujal, ale nechce se vám na jejich koncert vážit cestu do zahraničí, za zvážení stojí vyrazit na koncert pražské kapely Mydy Rabycad, která je nejenže stylově podobná, ale její repertoár obsahuje i covery Deluxe. ∞

Deluxe – The Deluxe Family Show
Chinese Man Records
datum vydání 16. 9. 2013
celkový čas 46:19
žánr Hip Hop / Jazz / Funk
skladby 1. Family Show, 2. My Game, 3. Too Me (feat. Tumi), 4. Pretty Flaws, 5. Making Music, 6. To Doop, 7. Baby (feat. ASM), 8. Blocked (feat. Taiwan MC), 9. Indisposed (feat. Cyph4), 10. Bleed On, 11. Daniel (feat. Youthstar), 12. Extra Mile

Jsem holka, co žije ve tvý skříni
/ a celý noci tam umírám nudou.
/ A přes den si zkouším její věci,
/ i když dobře vím, že mi budou.
/ Jsem holka, co žije ve tvý skříni,
/ já vím, jak pozdě chodíš spát.
/ Já vím, jak je vaše postel studená,
/ to já ji chodím zahřívat.
Chytlavý singl, který zní českým éterem několik týdnů, pochází z debutové desky skupiny ILLE. Album s názvem Ve tvý skříni, které vyšlo na konci léta a sklízí kladné ohlasy jak u posluchačů, tak u hudebních kritiků, bylo slavnostně pokřtěno 19. září v pražském Paláci Akropolis.

Zpěvačku a skladatelku kapely Olgu Königovou pocházející z Ústí nad Labem mohou fanoušci znát díky českolipské formaci Obří broskev. Zde Olga působila od roku 2005 a natočila s ní dvě desky. Při spolupráci na první z nich se seznámila s producentem Dušanem Neuwerthem, díky kterému vzniklo v roce 2010 EP V rekvizitách. Od té doby zpěvačka vystupovala již se skupinou ILLE například na koncertech Priessnitz či Umakart, ke kterým má hudebně velmi blízko. Právě Dušana Neuwertha a Jaromíra Švejdíka z výše uvedených kapel si ILLE pozvali jako hosty křtu.

O hodinu později se po pódiu již bosky v bílých šatech procházela Olga, jejíž zpěv doprovodili kytaristé Marek Svoboda a A. m. Almela s bubeníkem Petrem Odstrčilem. ILLE během večera představili písně z debutového alba spojující příjemný hlas s folkrockovým aranžmá a elektronikou. Zazněly také duety s Márdim z Vypsané fiXy (Ledňáčci) a s Jaromírem Švejdíkem (V rekvizitách). Album bylo pokřtěno šampaňským a všichni pěvečtí hosté společně s tvůrci desky si pak společně připili. S přáním všeho nejlepšího muzikanti pokračovali ve svém koncertu. Příjemná hravá a pohodová atmosféra trvala až po závěrečné přídavky.

Lehkost skladeb doplňuje zpěvačka svým poetickým projevem a neobvyklými texty. Písně laděné do indie-popu přes objevující se elektronické prvky nepostrádají tak důležitou hudební složku, jako je melodie. ILLE jsou tak vzácným příkladem toho, že pop, který slýcháme v rádiu, se nutně nemusí nést na vlně kolovrátkového středního proudu.

O jejich hudbu jsem se začala zajímat v souvislosti s uveřejněním nominací hudebních cen Apollo za nejlepší album roku 2012. Onoho únorového večera, kdy se zmiňované ocenění předávalo, jsem s údivem sledovala publikum, které si společně s kapelou stále dokola zpívalo text Dej si pozor na les, ať tě nespolkne hýkal / rudý vřes / hýkal / rudý vřes / hýkal obývaný mravenci / a kývalo hlavou do rytmu. Po koncertě, který se konal 25. dubna v Paláci Akropolis, už asi vím, co na tom Zrní všichni mají.

Spřátelili se díky muzice před dvanácti lety na kladenském gymnáziu a od té doby zůstávají ve stejném složení. V počátcích si přivydělávali hraním v Celetné ulici. Ze sklepa udělali zkušebnu, začali skládat vlastní písničky, vystupovali za cesťák. Chtěli být nejslavnější kapela všech dob, jako Beatles nebo Rolling Stones. Z tohoto důvodu také první písně zpívali anglicky. Brzy si však uvědomili, že jediný jazyk, ve kterém mohou být zcela opravdoví, je čeština. Proto je v názvu kapely ryze české slovo, jež asociuje sadbu, práci a jídlo.

Do určitého hudebního žánru ji těžko zařazují i samotní členové skupiny. Nechtějí podléhat žádným trendům. Vycházejí z tradice lidové hudby, inspirují se krajinou a popisují ji. Do tvorby vtiskávají emoce, jež v nich prostředí vyvolává. Ovlivňuje je však i moderní elektronická doba, město, lidé, zvířata, komiks, počítač, konec světa nebo kladenská Poldovka.

Uhelná melancholie
Jako předkapela vystoupila pražská rocková skupina Blaženka, díky které si mohlo Zrní v začátcích kariéry zahrát před publikem. Po několika písních již na pódium Velkého sálu Akropole nabitého fanoušky nastoupila očekávaná sestava pěti muzikantů, z nichž čtyři jsou Honzové. Jan Unger je hlavním zpěvákem, hraje na kytaru a flétnu. Jan Juklík obstarává též kytaru a zpěv, Jan Fišer housle a zpěv, Jan Caithaml baskytaru a zpěv. Ondřej Slavík ovládá bicí, akordeon, beatbox a rovněž zpívá.

Na koncertě zazněly především písně z „vítězného“ loňského alba Soundtrack ke konci světa. Díky němu se stali objevem roku 2012 v hudebních cenách Anděl, vyhráli na soutěžním festivalu mladého umění Český tučňák a byli nominováni na nezávislé ceny Apollo a Vinyla. Skladby jako Rychta, Hýkal, Noční jízda, Líto, Pokraj nebo Nízko letí ptáci byly odměněny největším potleskem. Během více jak dvouhodinového vystoupení mohli návštěvníci slyšet i písně plné zvukové barevnosti a lidovosti dvou předešlých alb Voní (2009) a Hrdina počítačový hry jde do světa (2011). Oproti nim se Soundtrack ke konci světa přibližuje více k popu. Ponechává si však svou osobitost.

Zrní si rádo hraje s melodií a slovy, z textů je často cítit melancholie. Na druhou stranu nezaměnitelným hudebním projevem vzbuzuje chuť vnímat barvy či vůně přírody a intenzivní zážitky, jež život nabízí. Místy až dětskou spontánnost a euforii úspěšně šíří na každém koncertě. Jejich svět člověka okouzlí a už nepustí.

Přesně tohle God is an Astronaut dělají. Šest minut, deset minut, každou písničkou, po celých 48 minut desky Age of the Fifth Sun, která loni vyšla. Vlastně to dělají po celých devět let, od roku 2001, kdy se GIAA dala dohromady.

Jestli ostatní žánry vynikají texty, pak post-rock určitě ne. Jestli je punk pogo, tohle je tiché naslouchání muzice a pokyvování hlavou. Občas ale unaví víc než vrážení do ostatních a skákání z podia. A jestli mám hodnotit počtem fanoušků, rozhodně se nedostanu k poličce popular.

Ale zpátky k časům, kdy všechno skončilo. Píše se rok 2005 a světlo světa spatřuje druhé album All Is Violent, All Is Bright a skladby jako When Everything Dies. Psychedelické šestiminutové instrumentálky plné elektroniky a akustických bicích pomáhají několika z nás dožít se chvíle, kdy noční metro ohlásí „Konečná stanice, prosíme, vystupte“. Na závěr amerického turné s touhle deskou kapelu okradou o všechno vybavení v hodnotě 20 000 dolarů. GIAA jsou na mizině, další deska Far from Refuge (2007) tak vychází téměř bez jakéhokoli proma. A stojí je dalších dvacet tisíc. Na všechno jsou sami – čtyři Irové hrající post-rock. Ale hrají ho dál.

Matematický důkaz ráje
Roku 2010 se objevuje Age of the Fifth Sun a další člen v GIAA. Jestli předtím zkoumali věčné zatracení, sebevraždy hvězd a jak by to znělo, kdyby všechno umřelo, zmizelo, skončilo, teď je jejich leitmotivem mantra, že ráj je pořád tady.

Je to všechno matematicky propočítané. Perfekcionisté GIAA si s každou písničkou pohráli, jako by byla jediná. Ve skladbě Lost Kingdom se vracejí k minulé tvorbě vyznačující se pomalým plynutím. Golden Sky je nesená klavírem a negativním nádechem. Chytla by se i na pohřbech. Dark Rift je pomalá, zvláštní, temná a nevadí, že dvouminutová. Parallel Highway zrychluje směrem k další a další a další a pak k Age of the Fifth Sun. Jediná z celé desky nezní uceleně. Zní jako několik různých nápadů vtěsnaných do šesti minut. Jakoby měli až příliš dobrého materiálu a neměli ho kam dát. Zpomalování, zrychlování, opakování, konec. Pak už zůstává jen ráj, Paradise Remains. Skrz tichou skladbu prosvítá trocha optimismu. A tím taky deska končí.

Pět desek za skoro deset let. Ani o krok od post-rocku, jen zdokonalování se a využívání nápadů, které jsou k dispozici. Hodí se, když usínáte, hodí se možná i do snů. Chlápky z GIAA si nepředstavíte, jak vysedávají po hospodách a vymýšlejí riffy u piva. Spíš je vidíte, jak si vsedě uprostřed tmavé místnosti pobrukují melodie a zapisují je tužkou na kus papíru. Někde vedle nich se válí prázdné flašky od vína. Nepíšou texty jako „se přidej, je víkend, a všichni máme drinky svý“. Nepíšou vůbec žádné texty. Vytvořili takovou hudbu, že ani nejsou třeba. Příběhy, které si domyslíte, jsou jen na vás – slova, postavy, situace i příběhy. Anebo taky nic. To jsou ty nekonečné možnosti post-rocku.

Pokud jste se nechali nalákat pozvánkou z březnového čísla Kulturní Pecky, viděli jsme se 14. dubna v Malostranské Besedě na koncertě Hm…. Mám doma všechna jejich CD, ale živé vystoupení je vždycky nezapomenutelný zážitek. Kromě precizního muzikantského provedení svých ultravtipných písní kluci koncert prokládají vstupy až divadelními a slovními přestřelkami. Čistý zvuk, plný sál, několik nových pecek z připravovaného alba dětských písní, parádní atmosféra. Další příležitost slyšet tyhle vtipálky budete mít 11. května na akci Cihla.