Může se člověk stát cizincem ve vlastní zemi? A lze najít domov za jejími hranicemi? Že vám to něco připomíná? Ano, v posledních týdnech se vzhledem k politicko-společenským událostem otázce domova věnuje velká pozornost.

Nebyl by to ale Karel Čapek, aby svým smyslem pro nadčasovost nepředběhl následující generace, jak to například učinil v novele Hordubal z krizového roku 1933, v níž výstižně demonstruje lidskou zoufalost způsobenou ztrátou domova. Ze stejného apelu na lidství vychází i adaptace této předlohy v podání ostravského Studia G, které zrežíroval Pavel Gejguš.

Pravda zašlapaná do země
Inscenace měla premiéru sice už v roce 2019. Svým dozráváním přes období covidu až k nynější válce v Evropě se stala mnohem aktuálnější než dříve, a to i přes fakt, že věrně kopíruje svou předlohu. Jádrem děje se stává návrat Juraje Hordubala po osmi letech z Ameriky, kde pracoval jako dělník na dolech, domů do Podkarpatské Rusi. V naivní víře očekává, že jej zde přivítá jeho žena Polana s dcerou Hafií s otevřenou náručí. Vše je však jinak a na konci Hordubalovy poutě čeká smrt, která nastane za podivných okolností. Stejně jako v novele, tak i v inscenaci je začleněno pátrání a soud s obviněnými z Hordubalovy vraždy. Pavel Gejguš tímto způsobem přejímá Čapkovu relativizaci pravdy, o které pojednává poetickým způsobem.

Vůně slámy a mléka
Ve scénografickém návrhu Ivy Bartošové je Hordubal situován do oprýskané malé místnosti, v jejímž středu je stůl a kolem několik židlí a lavic. V pozadí je ve středových dveřích přehozený průsvitný bílý závěs, za nímž se hraje působivé stínové divadlo, když se Polana myje a Hordubal popisuje její tělesnou krásu. V popředí je po jevišti rozprostřen pás slámy, na jehož pravém konci stojí žebřík, což symbolizuje stáj nebo také louky a pole, kde se Hordubal sužuje nečekanou samotou. Bídu, ale také surovost podkarpatského regionu pak ilustrují i kostýmy, které se náznakově odkazují k tamnímu tehdejšímu folklóru a kultuře, při čemž zároveň charakterizují postavy, zejména Hordubala jakožto dobrodruha s velkým kloboukem a jeho soka, čeledína Štěpána Manyu, který oproti němu působí jako skutečný sedlák. Zcela bílý oděv jako symbol čistoty nosí Hafie, zatímco její matka má na sobě černé šaty s čepcem poukazujícím podle tradice na její manželský stav, ale také špatné svědomí. Jako ve většině Gejgušových inscenacích i v případě Hordubala se pracuje s maskami, které nosí neznámí štamgasti v hospodě, a pak také představitel černého koně symbolizující nezvratný Hordubalův osud končící tragickou smrtí. Scénografie tak vytváří lyrický obraz Podkarpatské Rusi, na nějž vrhá stín lidské konání.

Kolik tváří má jeden člověk?
Jak jinak, v případě inscenací komorního divadla jako je Studio G, tvoří podstatnou složku představení herectví, avšak právě to je na rozdíl od vizuálního ztvárnění velmi nesourodé a nekoherentní. V hereckém ansámblu složeném z Vladislava Georgieva (Hordubal), Miroslavy Georgievové (Polana), Andrey Zatloukalové (Hafie, četník Biegel), Robina Ferra (Štěpán Manya), Jakuba Georgieva (Ďula Manya, černý kůň) a Anny Cónové (Míša, četník Gelnaj) se projevují velmi výrazné kvalitativní rozdíly. Hereckým koncertem lze nazvat výkon Vladislava Georgieva, na němž je postavené celé představení. Velkou část představení herec vede monolog plných dojmů a očekávaní, který se postupně mění v elegii za domov. Georgiev tak využívá pestrého výrazového rejstříku, skrze který velmi jemně používá gesta, ale především svůj hlas. V diametrálně odlišné poloze se pak ocitá Miroslava Georgievová v roli Polany, jejíž herecký výkon spočívá v nonverbální komunikaci, při čemž její slovní projev je minimální, ale i přes to herečka výborně s publikem sdílí skrze gesta rozpoložení své postavy. Tento brilantní herecký duet podporovaný i zdařilými výkony Anny Cónové a Robina Ferra nabourává svou hyperbolickou stylizací Jakub Georgiev, ale především Andrea Zatloukalová, a to jak v roli Hafie, tak četníka Biegela. Herečka totiž využívá nadměrných gest, ale také křečovité mluvy, což vyvolává komický až parodický dojem, čímž se narušuje původní lyrismus, který dominuje první části představení.

Hordubal v podání Studia G z jedné perspektivy působí jako zdařilá sonda do lidského naivního idealismu, kterou Pavel Gejguš pojímá jako báseň plnou symbolů a metafor. Na druhé straně však poetický dojem naráží na nejednotnost hereckých výkonů, ve které se spojuje parodie s tragédií, čímž dochází ke zničení jinak funkčního podobenství o lidské potřebě domova. Vzhledem ke zhlédnutým přechozím inscenacím Pavla Gejguše, ale také Studia G se jedná bohužel o jednu z nejslabších inscenací, avšak s obrovským potenciálem sdělení.

Hordubal
Studio G (Chelčického 691, Ostrava)
premiéra 16. 12. 2019

Dětská tématika v díle bratří Čapků nebyla pouhým obdobím, ve kterém Josef a Karel setrvali a nepokračovali dál, ať kamkoli. Stala se východiskem a symbolickým těžištěm k definování fenoménu zvaného člověk.

Bratři Čapkové byli povoláním novináři. Přestože Josef s touto rolí nebyl vždy v souladu, Karel se s ní ztotožňoval a miloval, že mu tato profese umožňuje o vše se zajímat. Tvořit pro děti nebylo u bratří Čapků programovou cestou, přestože měli za úkol se starat o nedělní dětskou přílohu v Lidových novinách. K dětem, a především jejich světu, je poutala láska k dětské duši a obdiv k čistému dětskému vnímání.

Návrat k dětskému pohledu na realitu v dospělém věku vyžaduje množství citlivosti a rozpomínání se na to jednoduché, co bylo dětskýma očima vnímáno jako fantastické a okouzlující. Každodennost, která se pro dospělého stává stereotypem, dítě nezná. V jakémkoli momentu je schopno objevovat nové a vzrušující. Nepočítá hodiny ani minuty, plyne v realitě, kterou právě poznává. Takové nazírání na svět je ryzím pohledem, který může obohacovat život každého nehledě na věk.

Bratři Čapkové ve svém díle nepřinášeli svět určený jenom dětem. Vědomě zrcadlili univerzální lidské hodnoty, na které dospělý zapomíná. Zvlášť potřebné pro svou dobu, ve které vznikaly. Třicátá léta dvacátého století plná diktátorské agrese režimů okolních částí Evropy byla podhoubím pro vytvoření ztraceného ráje, který tepal kladnými myšlenkovými hodnotami.

Ábrdy bábrdy
Vzkřísit žánr pohádky bylo pro bratry Čapky jedním z naléhavých úkolů tehdejší doby. Moderní česká literatura 19. století pro děti a mládež byla hlavně didaktická nebo zatížená sentimentalitou. Chybělo podání, které by tento čistý a krásný druh poezie, pohádku, představilo. To bylo pro Karla Čapka podnětem pro vytvoření trojdílného sborníku ilustrovaných pohádek. V roce 1918 tento projekt s názvem Nůše pohádek připravil a vybral pro něj ukázky z tvorby soudobých literátů a výtvarníků. Mezi nimi byli například František Bílek, Alfons Mucha, Mikoláš Aleš, Viktor Dyk, Antonín Sova nebo Karel Václav Rais. Obsahoval i první verzi Josefovy pohádky Můj tlustý dědeček s jeho vlastními ilustracemi. Přestože byl celý sborník skromně vypadajícím dílem, stal se svou originalitou a ojedinělostí významným mezníkem v rozvoji dětské literatury meziválečného období.

Pohádkám bratří Čapků se dařilo být osobitými, nadčasovými i živými. Nebyly podbízivými díly, které by se uzpůsobovaly dětskému vkusu, ale nabízely dětem to, co je samotné baví, těší nebo zajímá. Karel psal, Josef kreslil, a protože si oba bratři byli blízkými sourozenci i přáteli, vznikalo něco pospolitého, co zcela výjimečným jazykem hovořilo k dětskému čtenáři. Jen Devatero pohádek je přeloženo do 27 jazyků.

Oba bratři si zpětně uvědomili, jak zásadně tvorbu ovlivnila vyprávěním právě jejich babička. První verš „Ábrdy bábrdy“ Josefovy Loupežnické polky, kterou také zdramatizoval a vydal samostatně jako hru pro děti, vycházel od ní. Neuměla německy a tak často na hosty reagovala svébytným způsobem.

Boj o pohádku
Žánr pohádky ale nekráčel pouze cestou vzestupu. V roce 1913 se o ni muselo začít bojovat, protože začala být zastánci pokrokové výchovy mládeže kritizována jako prostý kulturní zločin, který páchá inteligence. Karel reagoval o pár let později a všech víl, sudiček, mluvících zvířat i šťastných princů se samozřejmě zastával jako pochopitelně bližších dětským představám než je mluvnice nebo hovor dospělých při obědě. Konec dvacátých let už proti pohádce zbrojil jako proti přežitku feudalismu a něčeho, co přeci dětem v době divů moderní techniky nemůže imponovat. Karlovi se ale po důkladné rešerši odborné dobové literatury a obsáhlé studii pohádkových antologií z celého světa podařilo rehabilitovat pohádku jako nadčasový literární žánr.

I díky Josefovu zájmu a studiím přírodních národů a Karlovu zájmu o otázky pravdy a spravedlnosti se podařilo oběma bratrům v syntéze společné práce ukázat na pospolitost a jednotu společnosti skrze základní hodnoty, které jsou vlastní všem lidem bez jakéhokoli rozdílu. Z rozboru hlavních pohádkových motivů poukázali na závěry, které žánr pohádky daleko přesahují a přináší výpovědní hodnotu o člověku jako takovém. I tímto přispěli bratři Čapkové mimořádným způsobem k identitě autonomní české kultury.

Není tedy nepochopitelné, že výstava „Ty děti si pořád hrají“ dostala v Galerii Středočeského kraje zásadní prostor. Jejími kurátory jsou Richard Drury a Pavla Pečinková, kunsthistorička, kritička a odbornice na dílo bratří Čapků. Ta jejich bohatou a mnohostrannou tvorbu představuje v kontextu dětské tématiky. Nechybí představení Pejska a kočičky nebo Dášeňky. Zásadní prostor dostávají ale i obrazy a kresby, které zobrazují univerzální lidská témata. K vidění jsou dále skici, fotografie, dětské knížky v různých jazykových mutacích i Josefovy návrhy potisků textilií. Výstava zahrnuje i dosud nevystavená díla z 20. až 30. let 20. století. Jednotlivé sekce výstavy uvádí Karlovy myšlenky. Součástí expozice je část věnovaná dětskému animačnímu programu, který je ale přístupný i rodičům. Ostatně výstava ukazuje, že dětský pohled na svět není ohraničen věkem. ∞


Ty děti si pořád hrají
GASK (Barborská 51-53, Kutná Hora)
6. 11.—12. 3.

Herci, herečky… dramatik, režisér, scénograf, technici, uklízečky, trafikant přes ulici a kdo ví kdo ještě má všechno podíl na tom, že se na premiéře můžeme kochat povedeným představením. Změnilo se něco od dob Karla Čapka?

V roce 1938 vyšla kniha Jak se co dělá, shrnující autorovy fejetony z předcházejícího více než desetiletí. Jak se dělají noviny, Jak se dělá film a Jak vzniká divadelní hra – jsou sbírky textů, které zasvěceně a s humorem (a kde je to třeba, i sarkastickým rýpnutím) podávají zprávu o tom, co všechno je potřeba udělat a jakým martýriem si musí spousta lidí projít, než z prvotního múzického impulzu vznikne hotové dílo. V našem případě tedy divadlo.

O Čapkovi si ze školy většina z nás nejspíš pamatuje jen málo věcí, jednou z nich ale jistě bude, že byl bytostný demokrat. Na knize Jak se co dělá můžeme toto klišovité tvrzení učitelek přesvědčivě dokázat: přes nepopiratelné znalosti autor popisuje výrobní proces s lehkostí, bez stopy profesionální nadřazenosti, naopak, někdy až s dětsky udiveným pohledem. Tak, aby své vědění zpřístupnil každému a udělal z něj res publica, věc veřejnou.

Adaptovat pro divadlo takový žánr, jako jsou fejetony, se může zdát velkým soustem. Joanna Gerigk a Daniel Svoboda ale ve své dramatizaci pro soubor No Kakabus odvedli úctyhodnou práci. Vybrali to nejdůležitější a nejvtipnější z celé původní story, nevynechali snad žádný nosný moment, a co je hlavní: tam, kde si přidali své vlastní nápady (jistě vycházející z jejich osobních zkušeností) nebo Čapkovy postřehy aktualizovali, podařilo se jim udržet ducha původního textu. Celé drama je tak konzistentní, žádný vrchol neční příliš nad zbytkem krajiny a diváka, který původní fejetony nezná, ani nenapadne, že v Čapkově době se herec těžko mohl omlouvat ze zkoušky tím, že zrovna točí seriál.

Pro příběh, jehož hlavním hrdinou je divadelní hra, vybrali tvůrci několik zásadních postav – autora, režiséra, několik členů hereckého týmu… Dějová linka se táhne od tvůrčích muk při psaní scénáře až k ovacím po premiéře. Původnímu textu dodává divadelní inscenace na naléhavosti: až když před sebou na jevišti opravdu vidíme úzkostlivého autora, pološíleného režiséra, marnivé herečky a herce, kteří nikdy nic nestíhají (o nevrlých a bezohledných kulisácích ani nemluvě), dojde nám, jakého zázraku jsme svědky, když se na nějaké divadlo občas můžeme jít někam podívat. Ještě že na to všechno dohlíží božský Pan Ředitel, mimochodem snad nejlepší nápad režisérky Joanny Gerigk.

V prostorách Rock Café nám soubor No Kakabus skrz Čapkův nadčasový text zpřítomňuje zrod jedné divadelní hry. Nezasvěcenému divákovi to možná všechno bude připadat jako nadsázka, ale kdo někdy přišel do bližšího kontaktu s divadlem, ví své. Zároveň je ale inscenace Jak se dělá divadlo nejlepším důkazem, že všechny překážky se dají překonat a ve výsledku se na jevišti díky (a v duchu hry bych možná měl dodat i navzdory) všem zúčastněným může odehrávat zábavná a chytrá podívaná. ∞


Karel Čapek – Joanna Gerigk – Daniel Svoboda: Jak se dělá divadlo
No Kakabus v Rock Café (Národní 20, Praha 1)
premiéra 7. 11.

Na konci září otevřela vršovická radnice v tamní Galerii DESET na pouhý měsíc výstavu se špetku nadsazeným názvem „Návštěva u Karla Čapka“. O Čapkovu osobnost v ní šlo jen povšechně.

Hlavní motivací výstavy bylo zřejmě alespoň částečně naplnit dlouho slibovaný projekt. V roce 2013 odkoupila městská část Praha 10 polovinu legendární vily bratří Čapků od dědiců z rodiny Olgy Scheinpflugové a od té doby veřejnost čeká na slíbené zpřístupnění stavby. Z domu by měl být vytvořen podobný památník, jaký již má Čapek ze svého letního sídla ve Strži u Dobříše. Radnice Prahy 10 ovšem vychází ze „zásluhy“ (jak se lze dočíst v letáku k výstavě), že díky ní „mají možnost milovníci díla Karla Čapka spatřit Čapkovo tvůrčí zákulisí a soukromí“ v jeho, řekněme, stálém bydlišti. Momentálně však plní přísliby pouze obrazně. Věc neběží příliš rychlým tempem a podle všeho se do vily, kterou si nechal Karel Čapek spolu s bratrem Josefem na Vinohradech v roce 1924 postavit, hosté ještě hodný čas nepodívají. Zatím jim musely stačit fotografie interiérů, či dokonce fotografie fotografií. „Návštěva u Karla Čapka“ působila jen jako chudá a narychlo připravená ochutnávka pro nečekané hosty.

Čtyři místnosti pro „patrona“
Prezentace působení Karla Čapka ve vinohradském domě byla tematicky rozdělena do několika částí: přibližovala Čapka nejen jako literární osobnost, ale i jako fotografa, kutila-samouka, zahradníka a také jako reprezentanta národní elity. Každému z těchto „Čapků“ byla pak věnována samostatná místnost. Jako celek však výstava o Čapkovi nepřinesla nic navíc ani nic překvapivého (snad jen odhalení, že byl vášnivým sběratelem etnické hudby). Směřovala spíše k místním obyvatelům a snadno by snesla popularizační podtitul „Seznamte se s naším slavným rodákem“. Milovníky Čapkova díla nadchnout příliš nemohla. Ve snaze obsáhnout spisovatelovu osobnost v co nejširší míře se rozpadala do rozplizlosti a nešla do hloubky. Byla by tak vhodným programem spíše pro školní exkurzi či odpolední výlet klubu důchodců.

Její největší devizou paradoxně bylo to, co na ní dráždilo nejvíce – reprodukce Čapkových nikdy nepublikovaných fotografií (originály byste na „Návštěvě“ pohledali jen těžko) a poměrně zdařilé propojení autorovy dobové korespondence či úryvků jeho textů s jednotlivými tématy výstavy. Čapek vždy psal o tom, čím zrovna byl – ať už zahradníkem, novinářem, či majitelem nového domu, svou situaci vždy reflektoval a se zvídavostí o ní uvažoval. A právě nápad propojit spisovatelovy soudobé myšlenky s konkrétními „předměty“ z jeho života kurátorovi výstavy Petru Koudelkovi vyšel. Učinil z „Návštěvy“ vcelku příjemný zážitek. Expozice ukazuje Karla Čapka jako „obyčejného člověka“, který se také ryl v záhonu, také občas nesnášel svého psa, i on se dokázal vytočit nad prací dělníků a i on prožíval své strachy. Oproti běžným smrtelníkům však podobné věci snášel s jistou noblesou a dokázal o nich humorně psát. Díky tomuto poselství bych všechny nedostatky a povrchnosti výstavě odpustila, kdyby na jejím závěru nenásledovala skutečná „degustační lahůdka“ – pětatřicetiminutové video z vily. Dokument o Čapkově domě, kterým provází Ondřej Kepka, byl patrně vytvořen, aby se návštěvník necítil podveden a měl alespoň titěrnou možnost spatřit prostor vily v jeho celku.

Zabitý genius loci
Ondřej Kepka s přehnaným nadšením prochází „žitým prostorem“ domu i zahrady a líčí obecně známé Čapkovy osudy. Otřesným diváckým zážitkem je jeho přehnané nadšení pro konfrontaci „ještě teplých“ předmětů patřících předchozím majitelům vily s duchem doby a věcmi Karla Čapka, stejně jako prkenné pokusy o vtipkování s dalšími aktéry dokumentu, památkáři katalogizujícími Čapkův majetek. Nervozita některých, když měli mluvit před kamerou, vzbuzovala až lítost. Touto prezentací i Kepkovým výstupem, který tlačí diváka do pozice, že je mu zhruba osm let, nebo jednoduše že je to primitiv, byl téměř dokonale pohřben genius loci pražského domova Karla Čapka. Nezbývá než doufat, že branku vinohradského domu otevřou pro veřejnost co nejdříve a člověk si bude moci kouzlo místa vychutnat na vlastní oči. ∞

Soňa Červená je hodná holka, ale dostala od Emilie Marty v roce 1884 napít a Depresivní děti toužící po penězích se to nebojí říct nahlas. Ve své nejnovější inscenaci se nechali inspirovat látkou od autorských práv nedávno oproštěnou, tedy dramatem Věc Makropulos od Karla Čapka. Více než devadesát let starý text pojali trochu netradičně, akcentovali téma nesmrtelnosti a inscenaci tak částečně osvobodili od tematické linky soudních procesů, na kterých je založena jedna z hlavních zápletek dramatu. Ostatně od souboru Depresivních dětí se nic tradičního očekávat nedá.

Makropulos je zasazena do nekompromisního prostředí módních přehlídek, kde po věčné kráse touží každý. V této branži již nějaký pátek s přehledem drží „korunku královny krásy“ ikonická EM. Členové modelingové agentury manželů Kolenatých, vysokoškolští studenti, k ní vzhlíží a snaží se jí co nejvíce přiblížit. Zároveň se zde na pozadí částečně mihne téma majetkového sporu bratrů Prusových s Bertem Gregorem, který je pro Emílii cestou k receptu nesmrtelnosti. Režisér a herec Jakub Čermák do příběhu EM zahrnul skutečné historické události, nadsázku a cynický (pro někoho možná až nekorektní) humor. Pro Depresivní děti poměrně osvědčený přístup se vyplatil. Představení mělo spád, bylo vtipné a i přes svou délku (dvě a půl hodiny) svou nápaditostí pohltilo.

„Čapek je mrtvý a Marty je kurva!“
Jako střed představení fungoval Jakub Čermák, který mohl v roli EM s parukou nápadně připomínat zesnulého stylistu Daniela Procházku. Jeho EM je femme fatale každým coulem. Od chvíle, kdy se poprvé objeví na scéně, strhává na sebe pozornost. Když mluví, ostatní mlčí, když přichází, ostatní se jí věnují. Je sebestředná, zhýčkaná a sarkastická. Čermák svou roli ovládl skvěle hlasově i pohybově, ve výsledku působil víc žensky a přesvědčivě než všechny Dáši Havlové dohromady. Skrze mainstreamovou představu zženštělého gaye, v chlupatém kožíšku a s upnutými bokovými kalhotami předvedl Marty tak, že bude pro ni jen stěží hledat konkurenci. Jeho režie je provokativní, pracuje s nahotou, sexualitou a vulgarismy. Umí ale odhadnout své hranice. I když na nich občas balancuje, inscenace nevyznívá ani lacině, ani prvoplánově. Pomocí zcizovacích efektů je neustále zpřítomňována současnost, herci často vystupují z rolí, do inscenace je vložen hlas režiséra, volá se na linku 1188. V přímém přenosu, během představení, se postavy dovolají informační dispečerce a dohledávají se informací o sporu ve V(v)ěci Makropulos. Stejně tak je na scéně neustále zvýrazňována zmiňovaná tělesnost – během módní přehlídky, formou rvačky, posilováním, souloží, masturbací atd.

Ironický nadhled a pozérští studenti
Inscenace mimo jiné zesměšňuje mladé studenty, kteří jsou prezentováni téměř celým zbytkem souboru. Jsou to pozéři toužící po slávě a fyzické dokonalosti, jinak ale naprosto hloupé ovce. Nikdo z nich není schopen popsat, co obnáší jeho studium nebo co vlastně chce. Jedinými dospělými postavami jsou manželé Kolenatí, Olga (společnice EM) a módní guru a reportér Vítek. Herecký soubor působil celkově kompaktně, ale zároveň každý herec dodal své postavě osobitost. Všichni přistupovali ke svým rolím s nadhledem a tím od nich získali patřičný ironický odstup. Do specifické úlohy Vítka byl obsazen Jiří Ratajík, který se díky své postavě skřítka musel omezit pouze na výrazové prostředky obličeje a rukou. I tak dokázal uhrát to, co jeho kolegové měli možnost vyjádřit celým tělem. Jeho Vítek je zakrslý slizoun slintající po modelkách. Dokonale zobrazil prototyp bezpáteřního člověka, který zneužívá svého vlivného postavení v osobní prospěch. Jeho mimika je velmi výmluvná, drží se konceptu stylizace inscenace a umí najít tu správnou míru karikování. Vedle EM působí bezesporu jako jedna z nejvýraznějších postav. Stejně tak nutno zmínit modelky Kristy a Christy, blbost a naivita z nich přímo čiší. Barbora Mitošinková a Alena Julie Novotná skvěle dokázaly naložit se svým půvabem ve prospěch ducha inscenace. Do postav projektovaly častou představu o nízkém intelektu modelek, což se mnohdy stávalo zdrojem komiky. Naopak postavy manželů Kolenatých se od ostatních lišily vizuálně usedlejšími kostýmy, ale i méně provokativním herectvím Barbory Šupové a Janusze Hummela.

Na bílém koberečku
Čtvrtá repríza Makropulos proběhla v multikulturním prostoru Divus – Prager Kabarett na Vltavské. Scéna Petra Vítka, dlouhé přehlídkové molo s bílými koberci, vynikla v téměř průmyslové atmosféře prostoru Divusu. Molo, těsně obklopené hledištěm, jak tomu obyčejně bývá na módních přehlídkách, sloužilo jako multifunkční hrací plocha. Ta se v druhé části proměnila v klasicky členěný divadelní prostor. Společně s efektivním osvětlením a hudbou Soni Tiché scénografie umocnila dojem výjimečnosti představení.

Makropulos je po všech stránkách silná inscenace. Jediné, co by se jí možná dalo vytknout, je roztříštěný konec. Představení „končilo“ hned několikrát, což působilo trochu nadbytečně. Skutečný konec nastal až ve chvíli, kdy všechny postavy dostaly od Emilie Marty napít elixíru. Snad jsme se tedy dočkali nesmrtelnosti souboru Depresivních dětí, protože on prostě má smysl!


autorky: Klára Nechanická, Kateřina Suchanová

„Corrida je boj člověka a zvířete, v podstatě starý jako pravěk; má všechnu krásu boje, ale má i jeho bolest.“ Karel Čapek na výstavě galerie Vernon Tauromaquia, tváří v tvář býku, kterou můžete vidět v Obecním domě.

Býčí zápas je ústředním motivem celé výstavy a býk je zde zobrazován jako symbol moci, živočišné síly, boj s ním pak jako odvážný a velmi riskantní, avšak ušlechtilý čin.

Když se řekne „zápas s býkem“, vybaví se mi klasická španělská korida. Význam je však hlubší – může symbolizovat boj proti vyšší síle, proti životu v bídě a chudobě, boj proti utrpení doby. Proto se takovým tématem zabývali i ti největší umělci jako Pablo Picasso, Salvador Dalí, Francisco Goya, ale i čeští Emil Filla a Karel Čapek.

Výstava není zaměřena jen na kresby a malby, ale také plastiky a keramiku, zapůjčené z českých i světových galerií. Navštívit ji můžete až do 9. dubna 2012 ve Výstavním sále Obecního domu na náměstí Republiky v Praze.