Dokumentární a politické divadlo představuje v dnešní Evropě velmi produktivní směr, zatímco čeští umělci pořád spíš prozkoumávají cesty, po nichž by se u nás tento žánr mohl ubírat. Žádný dosavadní kus z jejich produkce si netroufnu označit za zásadní, nebo dokonce přelomový, ale zdá se mi, že ty cesty a cíle jsou stále jasnější.

K otázce politického či dokumentárního divadla a vlastní angažovanosti (případně k tomu, zda tyto dvě věci vůbec spojovat) se každý staví jinak. Velmi aktuální a konkrétní jsou například projekty Báry Polákové. Přímočaré politické satiře vycházející ze skutečných událostí, ať už minulých nebo současných, se věnuje i Divadlo Feste, lék na bolesti společnosti hledá skrze politické divadlo Miroslav Bambušek. Jistě je možné jmenovat dál, ale chci se zaměřit na trend, který se v poslední době také objevuje a který považuju za nejnosnější – tvůrce si vybere látku zahrnující politická témata a zpracovává ji nepoliticky (nebo to takto alespoň deklaruje). Tím se snaží dosáhnout nadčasové výpovědi, která bude rezonovat v konkrétním prostředí, poodhalit motivace člověka a společenství k daným činům a zároveň otevřít debatu podstatnou do budoucna. Takové divadlo má největší šanci s vámi pohnout a nahlodat vás a teprve takové politické divadlo má smysl.

Naděje českého politického divadla
O něco podobného se už několikrát pokusil režisér Jiří Havelka, i když on sám by nejspíš nerad viděl, že o jeho práci pojednávám ve škatulce politického divadla (nebo jakékoli jiné škatulce). Jenže jeho nejnovější režijní počin – osobitý site-specific projekt Dechovka souboru VOSTO5 – zasahuje do kontextu českého dokumentárního, respektive politického divadla tak výrazně, že se tomuto zařazení Havelka už zřejmě nevyhne.

Výchozím materiálem pro inscenaci je poválečný masakr Němců v obci Dobronín na Jihlavsku. Havelka, který je spolu s Karlem F. Tománkem také autorem textu, k tématu nedospěl náhodou. Určitý přesah (i když humorný) ve smyslu obav o budoucnost měl už jeho Svět v ohrožení v brněnském HaDivadle. Po historické látce sáhla několikrát už i VOSTO5 – naposled a nejcelistvěji v Pérákovi, ačkoli angažovanost ve společenském slova smyslu tady spíš zůstala stranou. Nejblíže k pojetí Dechovky tak měla Havelkova práce se studenty DAMU na inscenaci Já, hrdina o bratrech Mašínech. Havelka v ní neprezentoval svůj názor a nevyslovoval jasné stanovisko, ale nutil diváka k zamyšlení, přehodnocování, a to výsostně divadelním způsobem.

„Lidé se mění, dechovka zůstává“
Stejným způsobem je cenná i Dechovka – nestaví se na jednu ani na druhou stranu, nedělá si nároky na historickou pravdu, nemoralizuje, ale spíš ukazuje, jak se rodí zlo v člověku a jak absurdní je tváří v tvář tomuto zlu naše dnešní reflexe. Stejně jako v Mašínech si zakládá na nečernobílém vidění a probouzí v divákovi odpovědnost.

Aktuálnost podporuje zvolené site-specific pojetí. Tři obrazy různých období (prvorepublikové otevření tanečního sálu, poválečné bujaré oslavy a lynč, porevoluční výstavba pomníku obětem masakru) se rovnají třem jednáním ve vesnické sokolovně a „aktivizace“ diváka se děje především tím, že je usazen v hospodském sále Baráčnické rychty. Scénickým provedením by projekt ztratil polovinu své razance. I díky hudbě Jana Kaliny ze skupiny Sto zvířat Dechovka představuje velmi autentický a sugestivní zážitek, přesně takový, jaký by mělo přinést angažované divadlo, aniž by v něm mělo místo politické přesvědčení tvůrce nebo kohokoli z nás.

Dechovka měla být původně uvedena jen čtyřikrát po své premiéře na festivalu 4 + 4 dny v pohybu, ale pro obrovský ohlas přidává produkce další reprízy. Zejména kvůli náročnému personálnímu obsazení (spolu s členy VOSTO5 vystupují v představeních dvě desítky dalších lidí) se ale nedá počítat s častým uváděním. Tento měsíc proběhly reprízy 8. a 9. prosince v Baráčnické rychtě na Malé Straně. Další představení se uskuteční 21., 22. a 23. února na témže místě.

Baráčnická rychta – Jiří Havelka, Karel F. Tománek a VOSTO5: Dechovka
režie Jiří Havelka
dramaturgie Marta Ljubková a Karel F. Tománek
scéna Antonín Šilar
kostýmy Andrea Králová
hudba a text písně Dobrodín Jan Kalina (Sto zvířat)
choreografie Dora Sulženko Hoštová
premiéra 17. 10.