Na sobotu 2. listopadu si naplánujte výlet do Pardubic. Gočárova galerie bude celé odpoledne otevírat nové výstavy ve dvou svých objektech, v Domě U Jonáše na Pernštýnském náměstí a v Automatických mlýnech.

Vernisážová cesta začíná v sobotu v 15 hodin v Domě U Jonáše otevřením výstavy v rámci projektu Rabbit Hole. Imerzivní site-specific instalace, Jana Bernartová: Vidím všude jen tekuté krystaly. Cítím fantomové vůně., je postavená na interakci smyslových vjemů a možnosti jejich mentálního otisku v paměti diváka. Výsledky fotografické soutěže pro veřejnost k výstavě Jiřího Tomana Snění s otevřenýma očima poodhalí vztah amatérských fotografů k pardubickým místům známým i neznámým. Vernisážová cesta bude pokračovat v 17 hodin v Automatických mlýnech zahájením několika výstav a propojením Gočárovky s galerií Gampa. Otevřeme výstavu Chyba není omyl, která je pomyslným vyvrcholením celoročního projektu galerie Gampa. Výstava Karel Malich: Já a ten, jehož potkávám, je zase mimořádnou událostí podzimní sezóny v Gočárovce. Koncept expozice pracuje především s napojením na Malichovo vnímání prostoru, jenž je místem pro zaznamenávání reálných dějů, fyzikálních sil a spirituálních energií. Výstavní projekt GG Zvenku představí devítimetrové dílo Elišky Perglerové Ergot, které se vztahuje ke stému výročí narození Karla Malicha. A nakonec výstava František Kyncl: Štětce, špejle, rašple uvede autorovy vizuálně fonetické struktury a prostředí, v němž vznikaly.

Detailní program vernisážové cesty najdete na www.gocarovagalerie.cz a www.otevrenakultura.cz.

text: Michaela Johnová Čapková

Karel Malich: Já a ten, jehož potkávám
Gočárova galerie (Automatické mlýny 1961, Pardubice)
2. 11. 2024 — 9. 2. 2025

Právě probíhající výstavní projekt v Muzeu umění a designu Benešov (MUD) si klade za cíl zmapovat nejrůznější významy a interpretace krajiny ve výtvarném umění. Jak se to daří? A o čem v širším měřítku vypovídá i samotné pojetí ústřední expozice?

Ukažme si to právě na příkladu oblíbených skupinových výstav. Dá se vypozorovat několik tendencí, ke kterým dnes tíhne velká část takovýchto expozic napříč naší zemí, galerijními a muzeálními institucemi:
1. Téma a obsah výstavy jsou definovány jedním širokým pojmem, pod který se dá schovat téměř cokoli.
2. Na výstavě jsou k vidění díla moderního až současného umění, tedy vzniklá od druhé poloviny 19. století až po dnešní dny.
3. Návštěvník je často vyzýván ke konfrontaci starších (moderních) a mladších (současných) děl či ke všeobecnému srovnávání něčeho a někoho. (např.: Co se změnilo v přístupu/pohledu/vidění umělců? Jak se dnešní umělci vypořádávají s určitým fenoménem?)
4. Velmi často jsou popisky děl, komentáře kurátorů, autorů a obecně doprovodné texty plné nesmyslných vět a vysoce odborných či zřídka užívaných slov (repoussoir apod.). Zda jde o záměr (snažící se dát za pravdu postmodernistickému manifestu J. Derridy a jeho kolegů), či nedopatření, není zřejmé.
5. Je kladen důraz na architektonické pojetí expozice, většinou se nese ve střídmém, minimalistickém duchu.

Ne všechny tyto jevy jsou samozřejmě jednoduše pozitivní či negativní. Například narůstající důraz na vzhled a promyšlenost expozice po stránce architektonické je jistě krokem vpřed. V Benešově se jedná o klasické čistě bílé sály, z nich jeden je ozvláštněn „řekou“ – dvěma naproti sobě stojícími dlouhými, modrými panely, které ukrývají grafické listy.

Vybízení návštěvníků ke srovnávání, ať už samotných děl či myšlenkových a technických postupů umělců, je o něco spornější. Na příkladu MUD vidíme, že na takovýchto výstavách to lze kvalitně udělat jen stěží – právě proto, že zastřešující pojem, v tomto případě „krajina“, je moc široký a může zahrnovat až příliš mnoho věcí. Expozice neposkytuje konkrétní klíč, podle kterého kurátorky Alena Ochepovsky Bartková a Barbora Ficková volily vystavená díla, proč některé umělce zařadily a jiné vynechaly. V této situaci pak není možné relevantně vyhodnocovat výsledek a odpovídat si komplexně na položené otázky (Nachází mladá generace v krajině nová témata nebo ji jen uchopuje novými prostředky?).

V Muzeu umění a designu Benešov ovšem naštěstí nenalezneme nešvar, který je zahrnut pod bodem číslo čtyři. Komentáře a popisky děl zde jsou zajímavé, informativní a k návštěvníkovi přívětivé. To se bohužel nedá říci o jiných výstavách a jejich doprovodných textech. Až příliš často kurátoři (nezřídka sami činní umělci) zcela kopírují či podporují stav, ve kterém se nachází velká část dnešního umění. Ten s sebou přináší bizarní paradox – nutnost dovysvětlovat textem výtvarné dílo a zároveň nechávat slova (i samotné dílo) co nejvíce nesrozumitelná, uzavřená, přístupná divákovi jen za cenu, že umělcovo ego přijme zcela za své. Tam, kde uměním může být cokoli, je třeba budovat kult osobnosti a vznešené vzdálenosti.

Když jsem se díval do dáli
Výstava v MUD jistě stojí za návštěvu, i kdyby jen kvůli několika výjimečným dílům, jako je například Krajina v Provence Otakara Kubína či Závěsná plastika 31 Karla Malicha. Ač expozice působí trochu roztříštěně, je cenným a vzhledem k šíři vymezeného záběru pochopitelně nepřesným pohledem na měnící se vnímání krajiny. Je i poučným příkladem vývoje kurátorské práce a snad i naznačuje, kam by se tento obor mohl dále posouvat.

Krajinow
Muzeum umění a designu (Malé náměstí 74, Benešov)
19. 9. 2019—20. 1. 2020

text: Martina Cihlářová

Sochy s poloabstraktní biologickou formou, připomínající filmové vetřelce nebo stylizované volavky, často splývají se záplavou sídlištního betonu, který od 70. let stojí mezi námi. Stávají se tak i ve své hojnosti téměř neviditelnými. Tyto sochařské odkazy minulosti, reprezentující normalizační umění, už šestým rokem mapuje a archivuje projekt Pavla Karouse Vetřelci a volavky.

Mnohým z nás tvoří nejednoznačně uchopitelné plastiky část vizuálních vzpomínek na blízká místa dětství. Měly vytrhávat z tvarů šedi nudného sídlištního života. S ním nám ale častokrát stále dokonale splývají. Přehlížíme je záměrně, protože neumíme rozšifrovat jejich význam, nebo jsou z pohledu dnešních vizuálních preferencí jednoduše neatraktivní? Velké množství soch mizí na úkor takzvaně účelnějších realizací. Sochař a výtvarník Pavel Karous je tímto fenoménem ve veřejném prostoru fascinován natolik, že se zasloužil o nejednu záchranu takových uměleckých děl a aktivně sleduje jejich další osudy. Vytváří obrazový archiv a místo opomínání tohoto sochařského období probudil jeho kult. Na webu vetrelciavolavky.cz je kromě mnoha informací k nalezení stěžejní obrazová dokumentace ozdob éry normalizace. Ptám se, proč v současné době nevznikají ve veřejném prostoru nová sochařská díla, která by mohla být obdivována či přehlížena zase o několik desítek let později. Bohužel takzvaný 4% zákon v architektuře, který ukládal věnovat jedno až čtyři procenta z rozpočtu stavby na výtvarné řešení, byl po roce 1989 zrušen. I to je důvodem, proč v normalizačním období byl prostor tak hojně „kultivován“. Polemizovat nad tím, jestli je zrušení tohoto zákona zavřením dveří sochařské scéně, je na místě. I když se mezi autory, kteří se tehdy měli možnost výtvarně realizovat, najdou mistři jako Kurt Gebauer, Karel Malich, Hugo Demartini nebo Stanislav Kolíbal, zakázky zadávali většinou úředníci, kteří rozhodně neměli v popisu práce nutnost orientovat se ve výtvarném umění. Proto je vídání takto velkých autorů spíše dílem náhody. V současné době ale na otázku aplikace soch do veřejného prostoru spíš odpovídá ticho – jakákoli koncepce této oblasti na pomezí výtvarného umění, architektury a urbanismu se vytratila. A stejně tak ideová i finanční podpora umění ve veřejném prostoru a kultury obecně ze strany vlády a magistrátů. Tedy taková socha vzniklá pod rukama Demartiniho a Nováka, která plnila i funkci barrandovské prolézačky, byla vlastně luxusem tehdejší znouzecnosti, který už dnes můžeme ocenit jen zřídka.