Poslední premiéra poslední sezóny souboru Divadla Komedie tématy k zamyšlení jen přetéká. Nepsaná, samozřejmá pravidla, která mnohdy zcela tupě dodržujeme a na jejichž skutečný účel a důvod jsme se přestali ptát. Vrozená a médii podporovaná lačnost po nahlédnutí do soukromí jiných. Prolínání hranic uměleckého projevu s osobní rovinou života umělce.

112 dní před ukončením svého působení v Divadle Komedie uvede tento soubor premiéru hry Kathariny Schmitt pod názvem SAM. Dalo by se říci, že pražská inscenace má dva rodiče: Kamilu Polívkovou a Karla Rodena. Zatímco žena v tomto případě poněkud netypicky zasévá a určuje formu (režie, scéna a kostýmy), muž skrze svůj herecký projev uskuteční samotný porod a péči o novorozeně (jediný herec inscenace).

Na svět tak má podle očekávání přijít svérázný umělec, živá bytost a umělecké dílo v jedné osobě. Uvrhne sám sebe do dočasného vězení, určí si přísná pravidla, nechává se pozorovat a označuje toto počínání za umělecký projev. Po uplynutí stanovené lhůty již však není schopen návratu do normální reality mimo vlastnoručně vyrobenou klec a stává se tak vězněm i věznitelem. Jsou silnější mříže z oceli, nebo omezení v naší hlavě?

Hra slibuje až voyeuristickou podívanou a polemiku nad vztahem umělec – divák. S tímto tématem souvisí celosvětová popularita nejrůznějších reality show a následné společenské uznání jejich účastníků. Nezbývá než se zamyslet nad hranicemi a významem dnešního umění jako takového: Kam až jsme ochotni zajít?

Premiéra se nakonec přesouvá z 10. 4. až na 27. 4. a další reprízy proběhnou v květnu.


SAM
Katharina Schmitt
překlad Viktorie Knotková
režie, scéna a kostýmy Kamila Polívková
dramaturgie Hermann Seeler
hraje Karel Roden
projekce Štěpán Vodrážka
hudba a korepetice Sára Bukovská

Divadlo Komedie
Jungmannova 1, Praha 1
27. 4. premiéra
reprízy 2., 8., 14., 19. a 20. 5. 20:00
132–300 Kč

Technici pobíhají po place, hloučky kuřáků postávají u popelníků. Čekám u stánku na kelímek s kafem a v duchu chovám naději, že příště budu místo role statistky v pozadí zábavné juchandy vybrána do filmu, a – ó můj bože – budu moci pronést i nějakou duchaplnou repliku typu „tady je vaše káva“. A možná tu větu řeknu Karlu Rodenovi! Pak už se moje herecká kariéra rozjede a s úžasem v sobě objevím skrytý talent a příští rok v Karlových Varech, na červeném koberci, oslněná blesky fotoaparátů…

„Tohle je na hovno, ve starým Riskuj jsi dostal párek a čaj zadarmo,“ vytrhne mne ze snění hlas patřící fousatému muži v ošuntělé vestě. „Nech bejt, já jsem minulej tejden musel ležet v blátě,“ odpovídá jeho kumpán mezi loky z lahváče „bylo to pro Němce, válečnej film.“

Dopíjím kafe (Rodenovi už jej servírovat nebudu, smůla) a sedám si do improvizovaného hlediště mezi mladíka s unaveným proflámovaným obličejem a nedůtklivou důchodkyni.

„Narovnej se, ať jsi vidět!“ napomíná o řadu výše cirkusově nalíčená žena svoji dceru. Obě oblečené do bílé, té mladší se na hlavě skví obří kšiltovka pošitá třpytkami. „Naše Verunka chodí oblíkaná úplně jinak než ty její spolužačky, ty hadrnice, proto jí všichni závidí,“ ševelí matka, zatímco Verunka se snaží házet svojí čepicí prasátka. Konverzaci naruší produkční rázným „Ticho tam vzadu!“ a dámy se provinile uchichtnou jako přistižené školačky.

Každému jeho 15 minut slávy, pokýval by hlavou Andy Warhol. Někdo se mikroskopickou komparzní rolí snaží nechat za sebou stopu v dějinách filmu, někdo chce narušit životní stereotyp a vklouznout na chvíli do kůže jiné osoby… a pro někoho je toto regulérní způsob obživy. Nebo cesta k zajištění dalšího krabicového vína. Kamera, klapka… show must go on!