laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají. Každému z účastníků 36. ročníku jsme proto položili tři otázky. První odpovídá Karolína Rossí.

Co pro vás CJCH znamená?

CJCH je pro mě určitým potvrzením/povzbuzením, že má dosavadní práce dává smysl nejen mě, ale i dalším. CJCH mi rovněž umožnila vyzkoušet si práci na velkém projektu ve spolupráci s týmem lidí, kterým bych chtěla moc poděkovat. A samozřejmě taky cenu vnímám jako prostředek, skrze který se mé jméno – a především má tvorba, dostane k většímu spektru diváků.

Proč jste se přihlásila?

Na základě nominace. Přijala jsem jí jako impuls k tomu, abych vyšla ze své ulity a vyzkoušela něco, co je trošku mimo moji komfortní zónu.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?

Instalace volně navazuje na moji dosavadní práci, která je dlouhodobě propojená s texty knihy Universální súfismus. Je to v podstatě zmodernizovaná forma starobylého učení, které má kořeny až ve starověkém Egyptě. Vytvořil ji indický mystik, učitel a hudebník Hazrat Inayat Khan, který chtěl šířit tyto myšlenky dál na západ, aby byla čitelná i pro naše prostředí. Hlavní myšlenkou je harmonie a rovnováha mezi vnitřním a vnějším světem.

Momentálně pracuji s pasáží o vibracích, které představují formu mezidruhové komunikace neverbální cestou. Vše kolem nás ve světě vibruje, vytváří nějaký zvuk, tón, drobný pohyb a to nás nevědomě ovlivňuje. Jsme takto schopni předávat i přijímat informace. Celé pojednání o vibracích není pouze o našem fyzickém těle, ale také o našich myšlenkách a pocitech.

V rámci instalace jsem si kladla dvě otázky: Co se děje ve světě a co se děje světu? Žijeme v těžké době plné válečných konfliktů, ekologických problémů, valí se na nás přemíra informací, často v negativní formě a my se v reakci na tyto jevy odpojujeme od našich těl. Žijeme v hlavě a zapomínáme vnímat svou celistvost. Proto jsem pracovala na vytvoření prostoru, kde se bude možné zastavit a setkat se sami se sebou. Místo, kde si můžeme sednout a na chvíli zažít pocit bezčasí. Svoji instalaci vnímám jako nutnou připomínku toho, jak je důležité pečovat o sebe sama, abychom měli dostatek sil tuto péči věnovat těm, co si sami poradit neumí.

Karolína Rossí (* 1983) se narodila v Bystřici nad Pernštejnem. Studovala v Ateliéru grafika II pod vedením Vladimíra Kokolii na pražské Akademii výtvarných umění. Aktuálně žije a pracuje v Praze. Věnuje se malbě a akvarelové koláži s přesahem do prostorových instalací. Její obrazy jsou plné kontemplativní atmosféry, která nechává diváka pohlédnout snad do klidu hlubin moře, kdy se stává svědkem zrodu nových životů, či nahlížet někam daleko za hranice konkrétna. Zachycená esence života připomínající buňky, zárodky, tvary prvopočátků, jsou subtilními připomínkami nekonečnosti naší existence. Kompozice pracující s organičností i nahodilostí jsou meditativními obrazy, které diváka zklidňují a harmonizují. Plátna jsou pak skrze kombinovanou techniku doplněna akvarelovými kolážemi, které v celkové kompozici vytváří jemné barevné akcenty. V rámci prostorových instalací doplňuje autorka akvarely malbou přímo do galerijních prostor. ∞