Kde má v současném světě své místo výtvarné umění? Dokáže působit společenské změny? Nese umělec za „účinky“ svého díla odpovědnost? Nejen na to nám odpověděla světově uznávaná umělkyně Kateřina Šedá.

Jak chápete roli výtvarného umění v současné společnosti?
Výtvarné umění má lidem zprostředkovat věci, které nejsou na první pohled vidět nebo si jich lidé nevšímají, opomíjí je. Umění má sílu zobrazit věci a vztahy v jejich krystalické podobě, a tím má schopnost společnost měnit.
Hlavní role umělce je tak učit společnost vidět věci, které běžně vidět nejsou. Každý k tomu používá úplně jiné prostředky a dodnes nechápu spory o menší a větší důležitost různých typů vyjádření. Ve finále je úplně jedno, zda jste malíř, sochař nebo aktivista, zda používáte štětec nebo princip participace, podstatné je, jak silně dokážete svoje vidění světa předat ostatním a obohatit tím jejich vlastní svět.

Může mít výtvarné umění na dění ve společnosti reálný dopad (tj. může například něco změnit k lepšímu tím, že upozorní na nějaký problém)? A pokud ano, jak toho může umělec dosáhnout?
Výtvarné umění má prokazatelně reálný dopad na společnost. Problém ale je, že společnost si myslí, že ten reálný dopad musí vždycky okamžitě změřit, zvážit nebo doložit třeba pádem vlády. Takhle to ale v umění nefunguje, protože jsou desítky přístupů a forem, které v různém časovém horizontu formují a ovlivňují každodenní životy. Třeba obrazy a dětské ilustrace už od dětství formují vkus a vnímání dětí. Některé akční formy umění sice upozorňují na spoustu problémů radikálněji, ale ve finále, s odstupem času, může paradoxně spustit společenskou proměnu úplně opomíjené dílo.

Myslíte během tvorby na diváka?
Záleží na tom, o kterém divákovi se bavíme. Prvními diváky jsou totiž samotní účastníci akce, a na ty myslím nejen po celou dobu rea­lizace projektu, ale i po ní. Tento vztah je pro mě naprosto zásadní složkou každého projektu a bez něho by to ani logicky nešlo. Druhou skupinou jsou pak diváci třeba v galeriích nebo na přednáškách, kterým se pokouším celou věc zprostředkovat. Na ty v průběhu akce nemyslím, ale logicky na ně myslím při zpracovávání materiálů po akci, jelikož k nim musím najít most, aby můj záměr pochopili.

Záleží vám na tom, aby divák pochopil, co jste dílem chtěla říci (stojí-li u zrodu dané práce nějaká konkrétní myšlenka, např. společenská kritika)? Pokud ano, jak toho docílit?
Na vzniku díla se v mém případě podílejí samotní obyvatelé (ti jsou logicky i první diváci), což je vždy náročný proces, který z principu přináší i konflikty. Lidé jsou v případě mých akcí často postaveni do situace, které nerozumějí, a mým úkolem je trpělivě smysl dané věci vysvětlovat a stát se jakýmsi průvodcem jejich vlastní proměny. Jejich kritika často nesouvisí se mnou ani se smyslem konkrétní akce, ale odráží jejich vlastní problémy nebo konflikty s okolím. Pro mě je však zásadní být pevná, neustupovat tlaku negace a nenechat se takovými postoji zviklat. Je to složitý proces a na každém místě se vyvíjí jinak, ale mnohokrát se to už vyplatilo – ti největší odpůrci se nakonec stali největšími fanoušky.

Nese tvůrce za vyznění a účinek díla odpovědnost?
To je složitá otázka, kterou řeším každodenně. Byla jsem roky přesvědčená, že mám odpovědnost za to, jak moje dílo vyzní. Jenže postupem času jsem zjistila, že na řadu věcí nemám vůbec vliv, i když bych si to strašně přála. Stačí, aby novinář nebo kurátor překroutil v médiích smysl akce a je strašně náročné to během realizace zase vrátit zpátky. Takže jistou odpovědnost cítím určitě (například jak veřejnost vnímá účastníky mých projektů), ale určitě ne absolutní.

Jak jste dospěla k nápadu vytvořit Národní sbírku zlozvyků?
Minulý rok proběhlo výročí 200 let narození zakladatele genetiky Gregora Johanna Mendela. Všechny projekty, které jeho osobu připomínaly, se nějakým způsobem zabývaly vědou. Dostala jsem tak od Mendel Festivalu za úkol tuto osobnost a jeho obor více zpopularizovat pro širokou veřejnost. Bohužel jsem ale zjistila, že toho lidé o něm moc nevědí a tak jsem pátrala po tom, kdo ve skutečnosti byl. Kromě toho, že křížil hrachy, byl meteorolog, včelař a zemědělec, tak byl také silný kuřák. Zbylo po něm dokonce několik propálených ubrusů! Přišlo mi to jako dobrý klíč a rozhodla jsem se vytvořit NÁRODNÍ SBÍRKU ZLOZVYKŮ.

Co považujete za největší přínos tohoto projektu?
Původně jsem měla skutečně v plánu hlavně popularizovat osobnost G. J. Mendela, ale postupně se ukázalo, že má projekt daleko větší přesah do mnoha různých oborů. Už samotný sběr je zajímavou reflexí české společnosti a věřím, že až začnu jednotlivé zlozvyky klasifikovat, tak sbírka mnohé překvapí - jak svým rozsahem tak i zprávou, kterou o nás všech poskytne.

text: Marie Jiřičková

V současném výtvarném umění není nouze o folklorismy – tvorbu, která reflektuje lidovou kulturu. Díky tomu mohla kurátorka Petra Mazáčová vybrat více než tři desítky českých i zahraničních umělců mladší a střední generace. A představit jejich tradicí inspirované instalace, videa, malby, sochy (a další) z posledních patnácti let.

Lidové umění bylo v českém prostředí od poloviny 19. století využívané k uměleckým počinům i zneužívané ve prospěch politiky. Folklor tvoří bez nadsázky kulturněspolečenský fenomén. Je všudypřítomný.
Kurátorka výstavy chápe folklor v širších souvislostech. Připadá jí jako chameleon, který se dokáže přizpůsobit jakémukoli prostředí. Obdobný úhel pohledu mají přizvaní výtvarní umělci z České republiky, Slovenska, Běloruska, Velké Británie a Spojených států, v jejichž práci se objevují nejen folklorismy, ale vědomá práce s kontextem. To, co jejich tvorbu spojuje, je hlavně tradice a paměť. Při ohledávání nejednoznačných nebo vyprázdněných obsahů jdou až na dřeň. Reagují na odvrácenou stranu globalizace, kritizují nacionalismus. Poukazují na nesvobodu, ať už politickou nebo genderovou, hledají vlastní kořeny a identitu.

V Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem se vedle instalace z projektu Kateřiny Šedé Nedá se svítit představí (v české premiéře) video Hidden Mothers Terezy Buškové, zkrácená verze filmu Morava krásná zem II (režie Petr Šprincl) nebo rudá výšivka od Rufiny Bazlove. Poprvé bude vystaven černý kroj z karbonu umělkyně Natalie Perkof. Objeví se „dortové masky“ Anny Hulačové či „audiovizuální“ truhly Marka Kvetana. A také další díla, potvrzující, že promyšlenou interpretací může být folklor živým zdrojem inspirace.

Folklore Is Not Dead
Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem
(Očkova 5, Roudnice nad Labem)
29. 7. — 30. 10.

Stigma. Co vše obnáší? Kde jsou jeho hranice? V jaké chvíli je vůbec možné mluvit o stigmatu? Brněnská oblast Cejl je přímo zahlcena a obklopena stigmatem. V Brně jsem se narodila a nyní zde i žiji, ale i přesto nedokážu s jistotou říct: „Cejl opravdu dobře znám.“ Na Cejlu totiž nebydlím, a tudíž se nedokážu zcela vcítit do tamní komunity, která je opravdu velmi specifická a žije svým vlastním životem. Skrze umělecké projekty, které jsou v oblasti Cejlu v poslední době poměrně hojně iniciovány, se bude stigma postupně vyjevovat, aby mohlo vzápětí zase zmizet. Nevyhnutelnost stigmatu, či jeho vymýcení?

Nevyhnutelnost gentrifikace?
Jenomže se zde naskýtá otázka, zda se tak z Cejlu nestane atraktivní část města pro hipstery nebo pro developery, kteří začnou obytné domy více a více skupovat, a z autentické části města se tak stane uměle vytvořená a pro místní obyvatele nedosažitelná část města. Vyvstává zde tedy čím dál tím intenzivněji problematika a otázka gentrifikace. Tímto fenoménem se zabývá také současná umělkyně Bára Bažantová, která je studentkou Fakulty výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně, kde studuje v Ateliéru environmentu. V oblasti Cejlu uspořádala 8. 2. 2021 performance v rámci dramaturgické a produkční platformy Terén. Performativní projekt sestával ze dvou částí: V první části umělkyně stála před úřadem práce s kolem štěstí, kde si každý mohl vytočit nabídku práce na stavbu tzv. hladové zdi. Prvek nahodilosti zde byl záměrně podtržen, jelikož jde ruku v ruce s určitou nahodilostí systému na úřadu práce. Lidé, kteří se do projektu chtěli zapojit, si tak mohli vytočit možnost postavit hladovou zeď, která byla vzápětí zase zbořena. Myšlenka práce pro práci. Celý projekt je zdokumentován na stránkách Terénu. Umělkyně tímto projektem mimo jiné reaguje na probíhající revitalizaci pod záštitou Kateřiny Šedé, což ještě umocnila svým kritickým prohlášením na platformě Artalk. Kriticky zde nahlíží na proměnu městské části, která se bude, dle jejího názoru, čím dál tím více potýkat s problémem gentrifikace. Hrozí tak, že tamní obyvatelstvo bude muset zápolit se zvýšenými nájmy, jelikož se z oblasti bude stávat čím dál tím více oblast atraktivní – ať již pro svoji specifičnost, nebo pro murály, které jsou zde malovány. Umění ve veřejném prostoru by tak mělo pozorně vnímat prostředí, ve kterém vzniká, a promýšlet do důsledků dopady, které na danou oblast může mít. Jak umělkyně píše, neměli bychom k veřejnému prostoru přistupovat jako k bílé kostce.

Stigma rodící další stigma?
Jak je vidno, účelná snaha o zbavení stigmatizace může vést ke stigmatizaci ještě intenzivnější. Je tomu tak? Má umění ve veřejném prostoru opravdu takovou moc? Jak takovouto situaci řešit ideálním způsobem, aby stigma nerodilo pouze stigma další? Aspirují všechny zmiňované umělecké projekty, ať již mají záměr a výpověď jakoukoliv, na to, aby je ocenilo i tamní obyvatelstvo? Myslí se v tomto ohledu na obyvatele brněnského Bronxu? Pomohou umělecké projekty místním obyvatelům se více začlenit do zbytku města, nebo je naopak z města postupně vypudí? Kde najít hranici mezi necitlivým developerským zásahem do autentické oblasti města a mezi čistě pragmatickým řešením dlouhodobé problematiky vyčleněnosti oblasti Cejlu?

To vše jsou otázky, na které se hledá jen stěží jasná odpověď. Ta nejspíše vyvstane až po delší době, ostatně jako spousta problémů, které nás v současnosti tíží. Co si však myslím, že je podstatné, na místní rodáky by se rozhodně zapomínat nemělo. Kulturní aktivity je určitě mohou povzbudit a podnítit ke kreativitě. Projekt Káznice žije, který se právě snaží o obnovu kulturního života v oblasti Cejlu, je proto, myslím, opravdu přínosný. Začleňuje tamní obyvatelstvo kreativním způsobem do nejrůznějších aktivit a také celkově oživuje kulturní podhoubí města Brna. Stigma se však nad oblastí brněnského Bronxu vznáší neustále. Obecnější, filosoficky laděnou otázkou by potom mohlo být: Je stigma cosi konečného, nevyhnutelného? Nebo se ze stigmatu můžeme vymanit? Jakým způsobem se však stigmatizaci co nejlépe vyhnout? Změnit oblast, nebo uchovat její autenticitu a paměť, vrytou do ulic a jejích ošuntělých zákoutí?

Kateřina Šedá (* 1977) absolvovala AVU v Praze u prof. Kokolia. Její práce má blízko k sociální architektuře. Zaměřuje se na sociálně laděné experimenty, které mají za cíl vyvést zúčastněné ze zažitých stereotypů nebo ze sociální izolace. Pomocí jejich vlastní (vyprovokované) aktivity a díky novému využití všedních prostředků se pokouší probudit trvalou změnu v jejich chování. V projektu „Třetí září! Soutěž v chytání lelků“ pracovala Šedá s obyvateli jihomoravské obce Bedřichovice. Tam byl na třetí zářijový den ustanoven svátek, který každý rok vypadá jinak. V roce 2013 si občané na sváteční den odpočinuli sportem – soutěžní disciplínou bylo chytání lelků. Soutěže se mohl zúčastnit každý občan ve věku 0–99 let, který měl na sobě ten den lelkovací dres (oděv, který vykazuje známky zahálení). Cílem soutěže bylo po celý den podle svého nejlepšího přesvědčení lelkovat a zahálet. Při přihlášení získal každý účastník sadu tří medailí, kterými mohl v průběhu soutěže kdykoliv ocenit, podle svého názoru, tři nejlepší chytače lelků. (zlatá = 1 bod, stříbrná = 2 body, bronzová = 3 body). Soutěž vyhrál ten účastník, který po sečtení bodů skončil na třetím místě a tím prokázal, že lelkuje i v lelkování. V dalším projektu „Nedá se svítit“ Šedá ve spolupráci E. Novákovou, V. Rodkem, B. Vláčilovou a A. Sumcovou reagovala na sociální rozpad obce Nošovice, který zapříčinilo postavení automobilky Hyundai. Občané se kvůli lhostejnosti či neschopnosti proti stavbě vzepřít buď odstěhovali, nebo spolu ti, kteří zůstali, nemluví. Továrna obec definitivně rozdělila na dvě části a původní spojovací cesty se proměnily ve slepé. Místní se tak ocitli v kruhu – nový vzor místa se stal hlavní překážkou. V roce 2009 se tak Šedá rozhodla, že najde způsob, jak obyvatele prostřednictvím nového vzoru spojit. Ve spolupráci s obyvateli vytvořila místní kroj, jehož hlavním vzorem je díra uprostřed krajiny. ∞