Se svým novým snímkem Turínský kůň ohlásil Béla Tarr konec své kariéry. Po 33 letech bylo řečeno vše a nemá cenu se opakovat. Definitivní postoj nemohl maďarský režisér vyjádřit lépe, protože jakási všeobecná konečnost a nechuť či spíš nepotřeba zbytečně hovořit je protkaná celým filmařským epitafem.

Vozka táhne koně, fouká silný vítr, trmácejí se po kamenité cestě. Přichází žena viditelně mladší než vozka. Zbaví koně vozíku i otěží a ustájí ho. Převléká muže. Ten před ni stojí jaksi nedominantně, pokorně a stařecky vděčně. Později se dozvídáme, že jde o dceru a otce, který má jednu ruku chromou. A tady bych mohl skončit. Poslední film Bély Tarra nemá zápletku. Rozhodně ne ve smyslu, jaký jsme většinou u filmu či dramatu zvyklí chápat. Dosloužilý maďarský režisér optikou svého vyprávění zde akcentuje takové situace, jako je prostá příprava brambor v horké vodě, jejich následné loupání a konzumace, převlékání z pracovního oděvu do domácího, osedlání koně či zapálení lampy. Příběhy se rituálně opakují v drobných obměnách. K samotnému vyprávění skrze postavy filmu dojde pouze jedinkrát, aby bylo jinou z nich v zápětí odbyto. Jejich vzájemná komunikace je omezená na emocí zbavené úsečné povely či strohá sdělení typu „jsou hotové“ anebo „jíst se musí“.

Konec všeho bytí začíná pozvolna mohutným neústupným vichrem, apatií koně, který zničehonic přestal žrát a jen na svém místě ve stáji odevzdaně civí, jako by se na něho přenesl mlčenlivý zánik Friedricha Nietzscheho zmíněného v úvodu snímku. Studna vyschla, vítr je neústupný a nechuť se již přenesla i na obyvatele skromného domu. Pokus opustit stavení se velice záhy jeví jako nemožný, utéct není kam. Smrt je nevyhnutelná.

Přes svoji zdánlivou diváckou nevstřícnost, ať už jde o asketický střih ve spojení s dlouhými několikaminutovými záběry nebo o vyprázdněnou naraci, přináší Turínský kůň paradoxně úlevu, neboť divák nemusí bedlivě sledovat všechny intertextové odkazy, jako například u romantického konce světa v Melancholii Larse von Triera, který si často libuje v metafikci. Místo toho se stačí ponořit do dlouhých až plíživých kamerových jízd, které se vždy v přesný okamžik zastaví, aby následný záběr mohl vykrystalizovat ve zcela fotogenický obraz s dokonalou kompozicí, který by už stačilo jen zarámovat. Všudepřítomný pocit zmaru dokresluje ústřední a zároveň jediný hudební motiv Mihály Viga, je definitivním zhudebněním nevyhnutelného.

Celý snímek ovšem stojí a padá na estetické distanci, jež se v případě Tarrova filmového epilogu smršťuje na nekompromisní líbí/nelíbí. Pro jednoho může Turínský kůň představovat hluboký a intenzivní duchovní zážitek, pro jiného navždy ztracených a nepochopitelných 146 minut života uvnitř potemnělého kinosálu. Existenciální tíha dopadá těžce na hruď v obou případech.

Turínský kůň (A Torinói ló)
režie Béla Tarr, Ágnes Hranitzky
Maďarsko/Francie/Německo/Švýcarsko/USA,
2011, 146 min.

Naši redaktoři vybrali filmy, které mají rádi a které jsou z jakéhokoliv důvodu „divné“. Co jiného také doporučit pro zlatavá odpoledne babího léta, kdy světlo odnášejí pavoučí vlákna ve větru, a tmy valem přibývá.

Ink
popisuje Anna Mothejlová
Film Ink pro mě představuje velmi netradičně pojaté téma života a smrti. Režisér Jamin Winans si pohrává nejen s otázkou a možnými odpověďmi, ale i s okamžiky, kdy se musíme rozhodnout, co je pro nás a naše blízké skutečně důležité.

Ve filmu se prolíná několik prostorů, které se doplňují, ale zároveň divákovi dopředu nic neprozradí. Nejen napětí z nepředvídatelnosti děje, ale i odvážné vizuální zpracování mne nutí nad filmem Ink přemýšlet a jen tak na něj nezapomenout.

Ink
režie Jamin Winans
USA, 2009, 105 min

Donnie Darko
popisuje Sára Šimáčková
Jen o vlásek unikne smrti – málem ho zabije motor z letadla, který spadne přímo do jeho pokoje. Po čase ale vyplývá, že Donnie Darko není jen obyčejný dospívající kluk. Trpí představami o děsivém králíkovi, který ho nabádá ke špatným věcem a přesvědčuje ho o konci světa. Dokáže Donnie ovládnout svou představu nebo se dočista zblázní a stane skutečně nebezpečným?

Donnie Darko
režie Richard Kelly
USA, 2001, 113 min

Vodnické zpívánky
popisuje Antonín Brinda
Jeden z vrcholů letošní Letní filmové školy. Nepochybně budoucí kultovní snímek: soft porno (respektive zástupce japonského žánru pinku eiga – populárního proudu japonské kinematografie, ve které je vždy několik erotických scén povinností), muzikál a monster film v jednom. Mrtvý středoškolák se vrací získat přízeň své lásky, bohužel je z něj teď vodník. Takže to není tak snadné. A má rád okurky. A zpívá a tančí. Ale hlavně: je to ten typ filmu, který nabíjí optimismem a energií!

Vodnické zpívánky (Onna no kappa)
režie Shinji Imaoka
Japonsko/Německo, 2011, 87 min

Dünyayi Kurtaran Adam
popisuje Antonín Brinda
Vítěz v žebříčku „nejrozporuplnějších filmů“ na stránkách ČSFD. Nestoudná vykrádačka Hvězdných válek – totožná je nejen hudba, ale ve filmu se objevují i scény z Lucasova opusu. A pravděpodobně nejslavnější turecký sci-fi snímek. Hrdina s magickými rukavicemi. Červení medvědi. Mumie. Technika skákavého boje. Úchvatné zvláštní efekty vytvořené barevnými dýmovnicemi. Balvany z papundeklu. V roce 2006 se v Turecku tento velmi úspěšný film dočkal svého pokračování: Dünyayi Kurtaran Adam‘in Oğlu.

Dünyayi Kurtaran Adam
režie Çetin Inanç
Turecko, 1982, 91 min

Mazací hlava
popisuje Antonín Brinda
Sice provařená klasika, ale na seznamu podivností rozhodně nesmí chybět. Režijní debut Davida Lynche je plný znepokojivých zvuků, zneklidňujících odkazů a tísnivých situací. Henryho účes, píseň In Heaven, porcování kuřete, svět za radiátorem, hučení a navíc to děsivé mimino (brr)! Příběh o nešťastném mladém muži a o tom, jak je složité být otcem.

Mazací hlava (Eraserhead)
režie David Lynch
USA, 1977, 90 min

Písně z druhého patra
popisuje David Vo Tien
„Milovaný budiž ten, kdo sedí.“ Chladný švédský film inspirovaný dílem peruánského básníka Césara Valleja, ve kterém se plouží absurdní postavy, dávno mrtvé či naprosto zbídačené, které spolu mluví, ale neposlouchají toho druhého. Generál v den svých stých narozenin vzdává hold Göringovi, Tomas skončil v blázinci, protože „psal básně, dokud se z toho nepomátl“, Kalle je pronásledován ruským chlapcem popraveným nacisty, který hledá svou sestru. „Být člověkem není jednoduché.“

Písně z druhého patra (Sånger från andra våningen)
režie Roy Andersson
Švédsko, 2000, 98 min

Harold a Maude
popisuje David Vo Tien
Další variace na téma (nevšední) láska natočená podle románu Colina Higginse. Harold znuděný životem plným luxusu předstírá sebevraždy, jezdí v pohřebním voze a chodí se dívat na cizí pohřby, kde jednoho dne potká Maude. Ta si užívá naplno života, raduje se z každé drobnosti a ke smrti, které už unikla během holocaustu, přistupuje důstojně. Uvedení kontroverzního snímku čtyři dny před Štědrým dnem filmu moc neprospělo, ale nakonec ustál i to. Komedie pro náročné, řekl bych.

Harold and Maude (Harold and Maude)
režie Hal Ashby
USA, 1971, 91 min

Čas
popisuje David Vo Tien
Jak daleko je člověk schopen zajít, aby uchránil lásku od jakéhokoliv stereotypu? Obavy, které pomalu přerůstají v posedlost. Ideál krásy a křehkost identity, jejíž částí je i obličej – který je možné přetvořit k domnělé dokonalosti. Ale i přesto je člověk touž osobností jako před operací. Jen s jinou tváří. Gesta, zvyky a chování zůstávají stejná.

Čas (Shi gan)
režie Kim Ki-duk
Japonsko / Jižní Korea, 2006, 97 min

RRRrrrr!!!
popisuje Karel Hejkrlík
Francouzská komedie, která rozhodně nepatří do žádné klasiky a nezískala žádná ocenění. Přiznám se, že když jsem ji viděl poprvé, řekl jsem si „no to je ale kravina“. Dokonce mě iritoval příběh, ztvárnění a film mi přišel celkově trapný. Pak jsem ho ale viděl podruhé a přistihl se, že se těším, až přijde tahle scéna a až se objeví tahle postava, která řekne tuhle hlášku. Napotřetí jsem si už pamatoval většinu úžasných vtipů a celý film jsem se nepřetržitě smál. Kouzlo asi spočívá v opakovaném zhlédnutí, stejně jako musím naposlouchat vážnou hudbu, než se mi zalíbí. Kámen!

RRRrrrr!!!
režie Alain Chabat
Francie, 2004, 98 min