„Všechno už bylo natočeno,“ říkají si mnozí filmoví kritici, přesvědčeni, že neobjeví nic nového. Já jsem však narazil na film, který bych v českých poměrech rozhodně nečekal. Jedná se o debut mladé filmařky Rosany Zvelebilové, odvážně se dotýkající fiktivního pornoprůmyslu, světa IT a nechybí ani konec světa.

Zní to skutečně podivně. Zprvu jsem se lekl, že se jedná o nějaké experimentální porno. Erotiku ve filmu však nečekejte. Porno je jen komodita, která způsobí celosvětový kolaps. Ale pěkně od začátku…

Film začíná jako psychologické drama. Mladý generál Error (Ronnie Nielson) je zamilovaný do slečny, která jeho lásku odmítá. Dívku kdosi pronásleduje a ona neprávem podezřívá generála Errora. Ve snaze uniknout, dívka nešťastnou náhodou zemře. Error je zdrcen a rozhodne se smrt pomstít. Neúspěšné pátrání ale násobí jeho vztek a z kladné postavy se stává záporák, který chce zničit celý svět. Samo o sobě už dost velké téma na film. Ale režisérka zde nekončí.

Mladý generál Error se rozhodne stáhnout a smazat veškeré porno. Jeho ničitelskému snažení brání ředitelka veškerého světového porna, Fame Fatale (Michaela Ondrejkovič-Marečková) – například tím, že najímá superhrdiny (například „supergynekologa“) nebo zvýší produkci porna, aby zaplnila díry na internetu. Z psychologického thrilleru se tak stává crazy komedie, ve které je porno nástroj, kterým lze ovládat svět.

Velmi kontroverzní multižánrový celovečerní debut režisérky Rosany Zvelebilové byl ihned po uvedení do kin stažen, a jelikož se jedná o velmi nízkorozpočtový film, české publikum o něm téměř neví. Rozhodně ale stojí za zhlédnutí. Znovu bude film promítán tento měsíc.

Péčko
ČR, 2011
scénář a režie Rosana Zvelebilová
kamera Jiří Janecký, Petr Janda
střih Tommy Nilsson
zvuk Ladislav Bašta
hrají Michaela Ondrejkovič-Marečková, Ronny Nilsson, Vojtěch Vevera
premiéra 28. 4. 15:00, Kino Aero

Více informací na stránkách www.peckofilm.tk

V únoru 2007 přivítala PechaKucha Night Prague své první diváky v kině Aero. Po pěti letech se jedná o respektovanou událost, která pravidelně mapuje práci nových i časem prověřených talentů z mnoha oborů, nejen architektury.

Jana Kostelecká, která stojí za pražskou edicí, „přivezla“ PechaKucha z Londýna, kde ji poprvé viděla v režii architektů Astrid Kleinové a Marka Dythama. Ti tento projekt založili v únoru 2003 v Tokiu a dnes je organizován ve 469 městech po celém světě, u nás v Praze, Brně a Ostravě.

„Byla jsem vlastně na dvou PechaKucha v Londýně. Na té úplně první (v únoru 2005) a pak na výroční se spoustou slavných jmen a 1500 lidmi v hledišti londýnského Sadler’s Wells. První byla naprosto skvělá. Setkali se tam lidé z technických oborů, kteří realizovali nápady designérů a ukazovali nejrůznější technické finesy s matematickou přesností. Mark s Astrid hrozně rádi spolupracují s výtvarnými umělci, takže tam pak byla například melancholická malířka a poetický fotograf. Právě pestrost byla na téhle PechaKucha úplně skvělá.“

Když jsi přijela z Londýna, rozhodla jsi se něco podobného vytvořit i v Praze. Jak se na celý projekt díváš dnes?
Vývoj byl velmi zajímavý. Když jsme začínali, vůbec jsme nevěděli, zda bude fungovat – jestli bude zájem přednášejích, jestli budou chodit lidi. Já jsem tomu věřila, začali jsme velmi nadšeně a bylo to skvělé od začátku.

Ukázalo se, že je velké množství autorů, které si dokážeme najít. V průběhu času jsme ale dospěli k jistým změnám. Snažíme se například zvát architekty nebo umělce s konkrétním projektem. Průřez celým portfoliem je pro publikum informačně velmi náročný. Samozřejmě záleží, jaký je samotný člověk, co prezentuje a jak přemýšlí. Někdo si například vymyslí koncept, na základě kterého postaví celou prezentaci – a je to v pořádku. I když je tam jeden člověk víckrát, pokaždé se prezentuje s jiným projektem, takže se lidé zatím moc neopakují.

Výhodu máme i v publiku. Na PechaKucha chodí lidé, kteří se o umění, design a architekturu zajímají. A aktivně si po prezentaci přednášející vyhledávají, zkoumají, co dalšího dělají.

Vzniká spolupráce mezi jednotlivými přednášejícími?
Určitě, ale my to nesledujeme, takže konkrétní jména teď neřeknu. Zpětně se nám lidé ozvou, často si berou kontakty. Takže vím, že spolupráce vznikají.

Největší deviza PechaKucha je, že přinášíte nové informace lidem, kteří by se s nimi jinak nesetkali. I my už jsme v sestavování programu hodně ponoření, a tak si občas neuvědomíme, že lidé se navzájem neznají. Jednotlivé obory žijí odděleně, jsou to komunity. Navzájem se znají malíři, architekti, grafici – ale jakmile je promícháte, často se stane, že nevědí, kdo prezentuje po nich nebo před nimi. A tady se setkají.

Co mi říkají ti, kteří přišli poprvé, i ti, kteří chodí i několik let a pravidelně, je celková atmosféra večera. Koncentrovaná energie, která je inspiruje a řeknou si „tak tohle, co máme tak dlouho rozpracované, to dotáhneme“.

Opustili jste některé oblasti, kterým jste se věnovali, a naopak máte ještě „bílá místa“?
Určitě. Například jsme opustili koncept jen čistě studentských edicí. Stejně tak se místo speciálů budeme soustředit na pravidelné PechaKucha Night, aby mapování podhoubí bylo důkladnější, a zejména toho pražského (když už nejsme jediní v republice).

Naše největší ambice – a která se nám ještě úplně nepodařila realizovat – je rozevřít záběr co nejšířeji. Od začátku řešíme, že bychom chtěli na PechaKucha dostat oblasti, které velmi souvisí s kreativním procesem ve volném umění. Například věda, zejména exaktní obory. Ale je to docela problém, jen málo lidí je totiž schopno překročit hranice oboru a pochopit, o co nám jde – výjimky jsou Václav Cílek nebo Stanislav Komárek. Na druhou stranu takové prezentace mají obrovský ohlas, pro publikum jsou přínosné, vždyť lidé chodí na PechaKucha se něco dozvědět.

Na letošek jsme si dali předsevzetí, že bychom v rámci rozšiřování záběru chtěli postoupit dál. Například na poslední PechaKucha byla Iva Němcová, scénografka, což už jsme dlouho chtěli a doposud se nám moc nedařilo. Další z takových oborů je třeba restaurátorství. Mnohdy je ale problém dané osobnosti přesvědčit, aby vystoupily – zejména pak ty, kteří PechaKucha neznají.

Oslovují vás lidé sami?
Moc jich není, spočítali bychom je na prstech. Myslím, že PechaKucha je vnímaná jako dramaturgický výběr. A možná je to také dáno, myslím, českou vlastností, kdy se lidé neradi někam hlásí.

Jakmile lidi oslovíme a vybereme na základě nějakého projektu, už jim do ničeho nemluvíme. Pokud se nakonec rozhodnou neprezentovat projekt, na základě kterého jsme je oslovili, tak je to v pořádku. My do prezentací nijak nezasahujeme.

PechaKucha je tak vlastně archivem zajímavých tvůrců…
To je přesně náš cíl. Já jsem od začátku věděla, od prvního večera, jaká je kapacita Aera, že ne pokaždé se každý dostane, a tak jsme všechno archivovali. Videa teď spousta lidí používá i na svoje prezentace. Formát totiž nezabírá moc času a řekne se to podstatné. Spousta lidí z agentur je zvyklá používat náš archiv jako adresář i místo pro výběr. I já sama archiv používám podobně. Koneckonců – prezentovalo už přes 360 lidí. Takže teď chceme zlepšit vyhledávání na webu, ten je momentálně v hanebném stavu.

Chceme udržet pestrost. Nejen co se zastoupených oborů týče, ale i v rámci protínání generací. Navzájem si tak rozšíří obzory a je větší šance, že se setkají zajímaví lidé a projekty.
Po pěti letech už můžeme poukazovat na posun. Až tady budeme sedět za dalších pět let, tak budu moct třeba říct „poprvé jsme ho pozvali a bylo mu 25 a teď je mu 30 a podívej, co dělá teď a je tam obrovský rozdíl“. A na to se těším.

Kino Aero již osmým rokem pořádá soutěž krátkých filmů Aerokraťas. Mohou zazářit amatéři i profíci a odměnou je promítání před celovečerními filmy. Což je jedna z tradic, kterou se zaslouží zachovávat i podporovat.

Uvedení filmu před platícím publikem může být pro mnohé tvůrce zajímavou příležitostí, pro jiné jsou dostatečnou motivací i hodnotné a praktické ceny v soutěži, například kamera nebo střihačský software. Soutěží se ve třech kategoriích – Amatéři do 10 minut, Profíci do 10 minut (za profíky jsou považováni například studenti filmových škol) a nakonec Minuta film – a ocenění také získali žáci filmového workshopu pořádaného kinem Aero (Aertěk) a vítěz diváckého hlasování. Všechny soutěžní filmy byly totiž s předstihem uveřejněny na www.muvi.cz a internetoví diváci mohli hlasovat pro své favority, čímž se Aerokraťas odlišuje od ostatních soutěží krátkých filmů – při slavnostním udělování cen jsou promítány jen ty nejlepší vítězné kousky.

„Snažili jsme se zachovat původní atmosféru Aera. Onu industriální syrovost, která na vás spiklenecky pomrkává pokaždé, když projdete dveřmi do sálu nebo se zvednete pro další víno. Koneckonců svět venku a svět iluzí dělí filmová klapka baru.“

Kino Aero je kultovní klubové kino s vlastní specifickou atmosférou, kterou vedle samotného prostoru utváří také zážitky, akce a především lidé s ním spojení.

Když nás provozovatelé kina oslovili s možností navrhnout rekonstrukci baru a předsálí, rozhodně jsme neváhali. Největší otázkou však byly podmínky samotného zadání: „Dokázali byste navrhnout interiér baru do čtrnácti dní a posléze vše prosadit před investorem, kterým je Praha 3, následně vše projednat s předem daným projektantem a nakonec vše uhlídat při realizaci?“ Zatím nelze říci, jak se vše podařilo. Rekonstrukce probíhá za provozu a stále není ještě vše na svém místě (článek byl napsán na konci listopadu, pozn. red.).

I přes počáteční drobné konfrontace s investorem se naštěstí podařilo zachovat některé specifické detaily, jako třeba subtilní ocelové rámy oken a snad i celkový lehce „syrový“ pocit klubového kina. Nový prostorný bar obslouží oproti předchozímu větší počet hostů. Pro spolupráci na svítidlech jsme oslovili Silvii Luběnovou, která autorsky pojednala 24 kulatých žárovek. Barevnost baru jsme záměrně ponechali v tónech černé, bílé a škále několika zelených odstínů, které byly charakteristické pro staré Aero. Věříme, že nový bar s předsálím se stane přirozenou součástí výjimečné kultovní atmosféry kina Aero.

Probíhající rekonstrukce kinokavárny měla za následek, že všichni návštěvníci se museli spokojit s holými zdmi, pivem v plastu a toitoikami na dvorku – včetně finské velvyslankyně či divadelního režiséra Miroslava Krobota. Ten adaptoval Kaurismäkiho Muže bez minulosti pro Dejvické divadlo a zúčastnil se tak odborné diskuze.

Ale když se na situaci podívám z pohledu organizátorů, musím hluboce smeknout. I přes nedůstojné podmínky kino nezavřeli. Aero zná své publikum. Zajímavější než samotné podmínky byl pochopitelně samotný průběh festivalu – 5 dní (5.–9. října), 16 filmů, diskuze, finská sauna přímo na dvorku Aera, sobotní koncert kapely Marko Haavisto & Poutahaukat.

Koncert se stal jedním z pomyslných vrcholů. Dalším pak byla projekce nejnovějšího Kaurismäkiho filmu Le Havre. Ten byl u nás zatím k vidění pouze na mimopražských festivalech a na svou premiéru v kinodistribuci ještě čeká. Z jednoho ze svých předchozích filmů Bohémského života si Kaurismäki pro Le Havre vypůjčil postavu spisovatele Marcela Marxe (Sakari Kuosmanen).

Kdybych měl doporučovat, rozhodně by vám neměla uniknout Smlouva s vrahem, příběh o muži, který chce spáchat sebevraždu, ale nenalézá k ní odvahu. Tak si svou smrt objedná. Ale jak už to chodí, zamiluje se a chuť do života se vrací. Zvrátit rozhodnutí, které jej může stát život, je ale už pozdě. Další z mých doporučení je Juha nádherný němý film, Kaurismäkiho pocta počátkům filmového umění. Nebo Calamari Union – surrealismus v Helsinkách. A vlastně cokoli.

Kaurismäki dokáže točit dramata, absurdní filmy i komedie. Všechny jeho filmy jsou vlastně složeny z těchto tří složek, záleží jen na jejich vzájemném poměru. Až karikované archetypy nemluvných Finů, nepravděpodobný děj, suchý, černý humor. A také patetické happyendy, za které jsem ale já osobně vždy velmi vděčný. Být šťastný v Kaurismäkiho světě je totiž docela těžké.

Už Akta X do nás zasela sémě pochybností, jak vlastně náš svět funguje a občas se nahlodaná mysl ptá, kdo opravdu tahá za nitky. Právě tomuto tématu se každoročně věnuje festival Cinema Conspiracy v Aeru. Film Podraz zvaný Obama vám asi trochu poupraví mínění o laureátovi Nobelovy ceny za mír. Stal se loutkou nového světového řádu – NWO alias New World Order, která se snaží ovládnout svět? Další den se budou promítat filmy o náboženství jakožto možnosti ovládat masy lidí. A konečně Zeitgeist Den, který tak propojí více než sedmdesát zemí světa v pochybnostech vyjádřených právě ve filmu Zeitgeist. Druhý díl, tedy Zeitgeist: Adendum se bude v Aeru promítat 13. 3. Promítání doplní i dvě přednášky, jedna o penězích a druhá o našem (zmateném) rozumu. Tak přijďte a v kroužcích ve foyer podebatujte o nových alternativních možnostech pohledu na vládu, finance, světové dění a tak dále.

Cinema Conspiracy
kino Aero 
10.-13. 03. 2010