Eseje se píšou proto, aby zvážily možnosti, jichž se dostává jednak jejímu autorovi, jednak jejich čtenářům. V publicistických žánrech převažuje zřetel na subjekt, jemuž bývají eseje adresovány. Záměr takových textů proto velmi často koresponduje s potřebou něco zásadního sdělit a zároveň vyvolat zpětný efekt, aby toto sdělení nezůstalo na povrchu. Jak ale sestoupit níž, překonat povrch lidské kůže, aby se píšící svým textem propsal pod vnější slupku, jak povzbudit a probudit vášnivou odezvu v čtenářově mysli?

V anglickém jazyce existuje překrásné slovo overwhelm, které vystihuje konečný cíl eseje. V češtině za jeho adekvátní protějšek považovat například slovo uchvátit. Publicisticky laděný text má na čtenáře zapůsobit tak, že jej uchvátí, propíše se do jeho nitra, jelikož podnikne spanilý útok na všechny lidské smysly i nesmysly, které si v sobě neseme a jimiž jsme do velké míry tvořeni, tudíž skrze ně přistupujeme ke každodenní zkušenosti. Jenže relativizace, nivelizace a stále více se rozmáhající unifikace hodnot, postojů a názorů překračuje původní hranice úzce vymezené v rovině politiky a přenáší se i do absolutních hodnot lidských jedinců. Jsme svědky rozkladu originality, naši dobu a nás samotné ovládají marketingově promyšlené trendy.

Trend je nadávka, ne pochvala
Samotné slovo trend se stalo téměř pochvalným označením, a nikoliv zavrženíhodným pejorativem. V některých oblastech lidského života je trend samozřejmě nezastupitelný, pokud se například vydáme do restaurace v určitém období roku, můžeme očekávat jisté suroviny, které se mohou objevit na našich talířích spíše než jiné. Je to zcela přirozený proces. Jenže trendy se rozmáhají i tam, kde od nepaměti existoval jistý řád, který bránil tradici příliš sedimentovat a měl tak velevýznamný vliv na vývoj a směřování celých oblastí lidského poznání. Jsme toho svědky dnes a budeme součástí této inflace i zítra. Trend a jeho bezprostřední jmenovatelé – trh či ozubená kola ekonomického růstu – však potřebují pokud možno co nejhlušeji poslouchajícího diváka, tedy někoho, kdo se nepodílí a pouze slepě přihlíží, neparticipuje, jen se přizpůsobuje obrovitému klamu unifikace, jež je bytostně spjatá s globalizací, a to v bezprecedentním měřítku.

Hodnoty a tužby jednotlivých generací na celém světě jsou v současnosti vytrženy z kontextu konkrétních společností a jejich zástupců, tedy nás. Je tomu tak proto, že byly vsazeny do působivě dobře fungujících a na první pohled všude stejně aplikovatelných schémat, tedy nově a na papíře předem promyšlených, často však pouze slepě převzatých souborů pravidel, regulací a směrnic, které, protože se ukázaly být platné v určitém specifickém případě, musejí přece zákonitě fungovat i ve zcela odlišném prostředí. To je základní mýtus současnosti, mezi jejíž dominující prvky patří právě relativizace, nivelizace a unifikace všeho, o nichž jsem zmínil o pár řádků výš. Tyto tři pojmy lze pak sjednotit pod pojem, který příhodně a tak trochu i cíleně končí na -ce. Je jím globalizace. Kam však tento kradmý stín sjednocujícího vlivu povede, co bude stát na jeho konci a jaké jsou možnosti úkroku stranou, abychom se vymanili z jeho mohutného sevření, však zůstává alespoň pro mne prozatím otázkou.

Prizmatem vědy
Zvykli jsme si přistupovat ke světu očima vědy, tedy analyzovat příčiny a jejich následky. Rozumem proti tmářství! Jenže mezi těmito dvěma body, mezi příčinou a jejich následkem existuje mnoho mezistupňů, neprobádaných kroků a především samostatných procesů, které se nejenom spolupodílí, ale ony přímo bytostně vytváří realitu, kterou jsme si opět pouze navykli nazývat naší skutečností. Obecně lze říci, že jakými nástroji se na danou problematiku díváme, takové výsledky získáme, tedy v konečném důsledku se takovými lidmi staneme. Pokud se tedy celý život profilujeme jako odborníci na jedno pro nás stěžejní téma, stáváme se kromě našeho bohulibého pocitu služebníka dané oblasti také jejím otrokem.

Ke světu tedy přistupujeme právě a jedině tak, jak nám to umožňuje a dovoluje jednak naše představivost, jednak naše bezprostřední zkušenost. Teorie sice napomáhají se tomuto trendu, promiňte mi to slovo, vzepřít, zároveň ale však bez diskuse platí, že teorie neodpovídá realitě, alespoň co se týče humanitně zaměřených oborů. Zde totiž z povrchu vyčnívá paradox, který neskromně nazývám paradoxem sblížení. Lze totiž říci, že obecně platí tento zákon: Kolik lidí, tolik teorií, tolik interpretací.

Paradox sblížení
Vlastně zde kromě uvedených principů globalizace dochází i k inflaci názorů, pohledů a postojů. Jak jejich počet roste, dochází současně k jejich unifikaci a expanzi, jelikož přirozeností člověka je si věci usnadňovat, tedy v konečném důsledku koukat do kuchyně k ostatním a odtamtud brát inspiraci. To je v pořádku potud, pokud je tato inspirace přiznaná. Paradox sblížení je to však proto, že tyto dva trendy konvergentně interagují a existují vedle sebe, třou se o sebe a mají k sobě blízko právě proto, že se oba vyskytují na protilehlých pólech, opačných extrémech.

Žijeme tedy v klamu originality a unifikace, ze kterého by Platón šílel nejspíš mnohem víc, než když brilantně popsal stíny promenujících se bytostí na stěně po něm pojmenované jeskyně. A přesto žijeme, žijeme v klamu a nepodléháme vnitřnímu puzení rozbít klamnou křehkost kosmu, tedy alespoň nějakého řádu, a nepokusíme se nastolit nový ne­‑řád, tedy chaos. Co se totiž skrývá v jejich útrobách, je možná lepší nechat dřímat. Probouzet příznačné běsy totiž může znamenat otevřít Pandořinu skříňku nekontinuity, obrovitých změn a jednotlivostí, které mohou zvrátit dosavadní vývoj vzhůru nohama.

Minulost určuje budoucnost
Historie nás učí, že všechny tyto cézury kontinuity, tedy plynulého navazování jednoho období na druhé, končí veskrze krvavě a v té samé tekutině bývají utopeny. Nemusíme chodit příliš daleko. Za příklad může posloužit nástup Napoleona Bonaparta na francouzský císařský stolec, když si na svou hlavu a údajně z Boží vůle sám položil korunu, či vyvrcholení transformačních a politických snah zničit ekonomicky Německo jednou provždy ve 20. a 30. letech minulého století, případně nástup komunistů k moci po úspěšném puči v roce 1948 v ČSR. Smutná pravda je, že mezi tyto body diskontinuity patří s velkou pravděpodobností i sametová revoluce před dvaatřiceti lety. K naší smůle se sice od základů proměnilo uspořádání státu, vztahy a vazby mezi jednotlivci však zůstaly pevné a daly vzniknout sítím, z jejichž vláken jsme se jako společnost prozatím nebyli schopni vymotat. Klam stojí v samém základu potřeby člověka se nechat obelhávat mnohem více, než si připustit možnost něco změnit.

Odrazy reality vyjevující se na promítacím plátně, jeskyně, stín a Platón. Obtisk Ježíšova těla. Lidé kolem nás jako zrcadlo, ego, nevědomí a Freud. Tak se může dost dobře stát, že láska je jen perfektní iluzí, jak to zpívá v emočně vybouřeném videoklipu Lady Gaga.

Klam je lákavé sedativum – saháme po něm podvědomě, abychom se efektivně jako Vanish Oxi Action zbavovali nepříjemných skvrn na každodenních vztazích s druhými. Pokud náš život obalený rosolovitou iluzivní hmotou nepropouští životadárné světlo, může být roztržení této blány momentem osvobození z depresí. S takovou metodou pracuje psychoterapie i nejrůznější pochybní koučové. Podle nich je třeba si uvědomit, že ostatní na nás nejsou zlí, nýbrž my jsme zlí vždy jen sami na sebe. Až si přestaneme nalhávat, že důvodem našeho podráždění je přílišná snaživost kolegyně či přehnaná výřečnost partnera, a dojdeme k poznání, že původ iritace vězí v naší determinované pozici, můžeme začít pracovat na sobě namísto špinění ostatních vinou v rámci obranné reakce vlastního ega.

Lepší než kino
Udržování v klamu může být ale také automat na štěstí, jehož produkty však mají omezenou životnost. Sazba je přitom dost vysoká, platí se časem, jehož ztráta může později vzbouzet lítost. S odstraněním lživé slupky je spojeno poznání – z životní lásky se stává cizinec, zatímco my překonáváme odcizení vůči sobě samým. O to bolestnější pak může být uvědomění, že i ostatní milují jen svou vlastní projekci, pro niž sloužíme jako pouhý kus plátna. Zdá se, že udržování klamu máme naprogramované, je to něco automatického, co se nám daří s takovou lehkostí, že by se to dalo označit za talent, nebo dokonce přirozenost. Jeho prolomení vyžaduje větší úsilí, které jde proti velkému hráči: pudu sebezáchovy.

Poražení klamu ve skutečnosti nemůže být dokonavé ani pravé. Spíše se jedná o jeho opakované překonávání iluzí novou – iluzí, že se ocitáme na výsluní pravdy a konečně můžeme jednat svobodně, zatímco házíme do virtuálního košíku produkt doporučený algoritmem. Vědění není moc, moc nad sebou samým nemá nikdo, ani my ji nemáme, a to i v případě, že víme, jak algoritmus funguje. Pro jasnost racionálního uvažování impulzivně zatlačujeme do pozadí traumata z dětství, pro uspokojení druhých (v nás zakódované jako nutné pro společenské přijetí) potlačujeme vlastní potřeby. Pokud tuto naši podvědomou činnost odhalíme, můžeme se obrátit na psychologa a postupnými kroky bolestivá místa odblokovat. Znamená to, že máme svobodu svoji realitu měnit. Není to spíš její prostý falzifikát? Je opravdu svobodou, když je její každičký orgán oblepen mantinely? Pokud se ponoříme hlouběji do jejího konceptu, na základě neurovědeckých poznatků (např. několikrát opakovaný Libetův experiment) existuje možnost, že i v případě, že odfiltrujeme okolní podmínky, které nás determinují k určitému rozhodování, ani vnitřní pohnutky nejsme s to ovládat.

Honba za svým nejlepším neexistujícím já
Svobodná vůle je mrtva a my jsme ji zabili. A spolu s ní jsme pohřbili já. Co kdyby se všichni dozvěděli, že svobodná vůle neexistuje, že ji totiž ani neumožňuje absence ega (tu proklamuje například Daniel Dennett)? Způsobilo by to dnes podobný historický předěl v lidském vnímání světa jako po vraždě Boha? Morální chaos? V této době kultu velkých podnikatelů, kteří Boha tak nějak zastupují? Nedotknutelné a všemocné bytosti, které mění stav trhu jen jediným postem na Twitteru. Nadlidé prostoupení mýtem o úsilí, jímž se vypracovali tak vysoko, z nuly na sto, bez ničí pomoci, jen svou vlastní silou vůle, trpělivostí a soustavnou prací. Co až tyto osobnosti budou označeny za přirozený výsledek vzájemného působení okolních jevů? Jejich velké příběhy otevírají naději pro naši budoucnost plnou peněz a slávy. Co k tomu stačí? Snaha, sebezapření, krev a pot. Povědomé, že? Motivace narůstá spolu s adrenalinem z té představy, ale také často rychle klesá s poznáním vlastní neschopnosti, za kterou si však „můžeme sami“. American dream je blbost, společnost ovšem nabízí jiné vysvětlení: jsi prostě líná. Nedokážu s tím nic udělat, končím na xanaxu s pocity vlastní nedostatečnosti a s pár fakeovými fotkami plnými štěstí a luxusu na Instagramu. Nemilosrdný sociální tlak neúspěšné vylučuje. Prezentovat svoji efektivitu a u toho si tělo prohánět antidepresivy – úděl současného člověka. Mýtus géniů ze Silicon Valley se nehroutí, oslabeno je naopak individuum.

Platón: „Člověk je tvor dvounohý neopeřený.“
Bylo by jednodušší přijmout, že svobodná vůle neexistuje? Že úspěchy velkých bílých mužů na vrcholu světa jsou jen výsledkem navzájem se podmiňujících situací vycházejících z okolností daných okolím, geny, rodinným zázemím, výchovou? Rozpadly by se tyto modly a došlo by k odhození lidské pýchy a honby za výsledky? Pokud svobodná vůle ani ego neexistují, mizí také odpovědnost. Jejich opuštění by mohlo znamenat rezignaci na porovnávání sebe s druhými nebo ostatních mezi sebou jednoduše proto, že každý má jinou startovací dráhu, ale dokonce i odlišný počet jinak rozmístěných překážek. Každá z jednotlivých cest je tak originální, že nelze najít dvě totožné, a hodnocení pak ztrácí bod objektivity. Škála je uchvácena nejrozmanitějšími vlivy, které její platnost znemožňují.

Co kdyby metaforicky zemřeli Elon Musk, Jeff Bezos a všichni ti krásní instagramoví lidé s luxusními domy nacpanými americkým snem, jehož další metry čtvereční každé ráno přivážejí nejnovější Teslou spolu s francouzskými bagetami a šperky pro své milované? V tu chvíli zmizí jeden velký klam. V ten okamžik zvíme, že nadčlověčenství nedělá člověka, že ho naopak tvoří zákony fyziky a biologické, respektive chemické procesy. Co když ale Diogenes přinese opelichaného kohouta a prohlásí: „Pohleďte, zde je Platonův člověk.“? Budeme se snažit vymyslet jeho novou definici nebo v nás vědomí neexistující svobody probudí ještě větší skepsi ke smyslu vlastního bytí? K čemu se máme obracet, co poznávat, když uznáme, že naše ego není? A jak zvládne naše pýcha fakt, že jsme jen nějakými bezvýznamnými organismy ve vesmíru? Končí s iluzí lidstvo? Napájí člověka klam životem?

Prevence sebedestrukce
Henri Bergson pojímá náboženství jako opium lidstva, pokud použijeme Kunderův termín. Opium, které je nutné pro fungování lidské společnosti. Jedná se o konstrukt, který si lidé vymysleli, aby opodstatnili své bytí, tedy aby vytvořili obecně pociťovanou touhu po zachování vlastního života. Dává to smysl, protože člověk dokáže rozumem popřít své pudy, i ten sebezáchovy. S tímto vědomím umírá Martin Eden, protagonista stejnojmenného románu Jacka Londona: Silou vůle, tedy racionálně, potlačuje snahu vlastního těla dostat se nad vodní hladinu, jeho sebezapření mu umožní dostat se tak hluboko, aby nebylo cesty zpět, a utopit se. To vyhodnotil jako smysluplné východisko života. Tento výjev ani náhodou nepoukazuje na to, že svobodná vůle, v tuto chvíli zaujímající místo zmrzačeného Boha, není jen pouhým opiem. Zdá se, že je víc než jím – placebem. Naše chtění a pohnutky mysli totiž dost možná neovlivňujeme. Pokud tedy jednáme na základě toho, že něco chceme, a toto rozhodnutí považujeme za svobodné, jedná se o omyl. Chtění není volitelné, schopenhauerovsky řečeno. A tak objevujeme blud a shledáváme, že s nemalou pravděpodobností je slavný člověk a jeho jednání pouhou výslednicí fyzikálních zákonů.

Vztah mezi znakem a referentem se v postmoderní době zhroutil a není již možné rozlišit mezi „realitou“ a znakem, ale pouze mezi různými obrazy skutečnosti. Postmoderní doba je dobou simulací, simulakrem, která tvoří nový řád reality – hyperrealitu. Pakliže Jean Baudrillard pohlíží na postmoderní dobu tímto způsobem, lze navázat tím, že jsme zaplavováni kaskádami klamů, jimž ale musíme uvěřit, aby naše realita – prostor, na jehož podobě bychom se měli ve větší míře shodnout, měla uchopitelnou podobu, ke které se jako společnost, ale i jako jednotlivci, můžeme – a musíme – vztahovat. Přesto je ale nutné na klamy, jenž mají za úkol naturalizovat, tedy vydávat nový význam za význam původní, pohlížet kriticky. Mezi takové klamy patří nejrůznější fake news, hoaxy a jiné mediál­­ně překroucené pravdy. V listopadovém vydání Artiklu se tématu Klam věnujeme a kromě esejů vám předkládáme i reflexe kulturních počinů jak na poli vizuálního umění tak toho scénického a chceme vás konfrontovat právě s tou vaší realitou.