Člověk si nestihne nic
a už je přikrýván jako v dětství
peřinou sněhu
pod níž taje

Světlo je dnes měkké jako tvaroh
lednová krusta praská
zmatení lidé hledají úkryt
mimo tento i onen svět

Taje sníh
zmrzlý pes je mokrý
v jeho bílé srsti
z posledních sil
sáňkují děti

S polednem se obrací vítr
skláním se jako stvol
ke tvému rameni
k lesu ve tvé hlavě

Chtěl by sis mě celou
otrhat do slov
pamatovat si mě takovou
jaká nejsem

Pod klenbou praská oheň
neřeknu ani popel
zde je dno
místo, kde se slova stávají živly
a my jsme s nimi zajedno

Do sněhu otevřená branka
do noci otevřený sen
kovový klíč v ústech klíčí

ze sbírky Až mě vypálí slunce (Dobrý důvod, 2025)