Výstava Tvýma očima v Muzeu umění a designu v Benešově nabízí komorní, a přesto hluboké ponoření do tématu dětské hry. Estetický prožitek přináší prostřednictvím dvou médií – sochařské instalace Anny Hulačové v dialogu s velkoformátovými kolážemi Klaudie Hlavaté.

Dialogické propojování se stává znovu vídaným trendem výstav. Není divu, že se tak děje, obdobné kooperace lze vidět skrze všechny kreativní obory – od hudebního k tomu módnímu. V případě vizuálního umění je to přístup, který nabízí rozšířený estetický prožitek, pakliže se propojení povede. To může vzniknout na základě podobné estetiky, tématu či čehokoli dalšího, čemu kurátor dá váhu a tu osvětlí. Galerijní prostor pak vyloženě vybízí k propojování více médií, které zaujmou jak místo na stěnách, tak samotný výstavní sál. Tento způsob zvolila kurátorka výstavy Nina Moravcová.

V dialogu beton s kolážemi
Díla Anny Hulačové (* 1984) jsou zde tematicky propojena s kolážemi Klaudie Hlavaté (* 1992). U Hulačové stojí za zmínku vzpomenout na výstavní projekt Cesta je trnitá (Muzeum Hořice, 2022/23), kde v tvůrčím dialogu s Anežkou Hoškovou vznikla díla, do kterých kreativně a stále se svým přístupem zasáhly obě autorky. Ve výstavě Tvýma očima si každá z umělkyň zachovává jak svůj prostor, tak i médium. Hulačová je opět viděna v impozantní sochařské instalaci Slunečné dědictví synům a dcerám (2019), které poutalo pozornost už ve sbírkové domácí galerii díla – Gočárově galerii v Pardubicích. Ještě o rok starší, ale do detailů provedené mistrovské dílo intarzie, je autorsky pojatý skateboard, který je instalován k přísedícímu sochařskému objektu Chlapec s měňavkou (2020). Hulačová je dobře rozpoznatelnou autorkou pracující s určitými specifickými přístupy, např. u figur zploštělá obličejová část bez fyziognomie, která se stává plochou pro kresbu nebo obdobnou grafickou techniku či betonem jako hlavním sochařským materiálem. Na výstavě představená intarzie tento kánon rozšířila. Jak výrazně právě Hulačová zasahuje do prostoru, tak v kontrastu s tímto pohybem skrze velkoformátové koláže do hloubky proniká Hlavatá. Tato vzájemná dynamika vytváří tenzi a divákovi umožňuje nazřít vybrané téma analyticky, explicitně i v rozmanitosti dvou forem.
Hlavatá představuje pět děl posledních dvou let a jedno o něco málo starší. Snímky z rodinného archivu propojuje s kresbou, malbou a vytváří tak osobitou koláž vtahující do příběhů, které skrze ryze vlastní vzpomínky evokují i ty univerzálně platné. I u Hlavaté dostávají obličeje postav autorsky změněný obsah. Právě ten je jakýmsi nahlédnutím do vrstev lidské psychiky a paměti. Autorka tematizuje problematické i traumatizující prožitky a zkoumá prastaré mýty. Cílem je ale vyústění k ozdravným transformačním procesům, přestože jsou na těchto obrazech z poslední doby zobrazeny děti s pahýly odumřelých větví. Právě to jsou motivy, které odkazují k metafoře uvěznění v dřevěné sukni, o lidech zakletých do podoby stromu. Není tedy třeba z návštěvy této výstavy upadat do deprese – naopak je demonstrací uvolněného napětí, které opouští tělo a skutečnosti, že každé předjaří je začátkem jara.

Klaudie Hlavatá a Anna Hulačová: Tvýma očima
Šímova síň MUD* (Malé náměstí 74, Benešov)
12. 3. — 11. 6.

Klaudie Hlavatá (* 1992) se narodila v Praze, kde také žije. Absolvovala na pražské Akademii výtvarných umění v malířském ateliéru Vladimíra Skrepla. Ve své tvorbě ztvárňuje otázky intimity a zkoumá její hranice a limity v souvislosti s osobním vnímáním tohoto tématu. Interpretuje subjektivní životní prožitky skrze propojení figurativní malby a kombinace klasické a digitální koláže. Na obrazech jsou čitelně rozpoznatelné postavy, ale často s deformací, nebo dokreslením. Plocha je doplňována fotografiemi nebo nejrůznějšími výstřižky z novin a časopisů. Skrze tuto techniku vzniká mnohavrstevnatý obraz, jenž tak představuje vrstvy psyché, životní události, které se opakují či traumata, jež jsou zakořeněna v jádru lidské osobnosti. Díla Hlavaté přitahují divákovo oko skrze jednotlivé fragmenty, jenž jsou v obrazech zastoupeny a které umožňují vyvolání vlastní vzpomínky či identifikaci s univerzální platností. Obrazy působí dojmem zneklidňujícího chaosu, jehož tenze diváka vybízí k nutnosti zorientovat se v něm. Skrze čtení jednotlivých částí obrazu pak divák může skládat jeho celistvé vyznění a nechat jej na sebe působit skrze užité výrazové prvky, kterými jsou kromě zvolené techniky i výrazné barvy. Podstatným formálním, ale i výrazovým prvkem autorčiných děl je práce s plexisklem – s určitou prázdnotou, momentem oddělení, vloženým prostorem, ale zároveň i průhledností jako materiálovou metaforou s potenciálem ztransparentnit dané téma. V dílech Hlavaté se objevují i další materiály včetně skla nebo dřeva a zájem o jejich strukturu. Obrazy jsou intuitivním tříděním materiálů a motivů, které autorka skládá v celek a umožňuje tak nahlédnout na interpretaci reality, ve které se dá bezpečně existovat a není ohrožující.