Shon a ruch velkoměsta jsem již před pár dny nechala v zádech a na nějakou dobu se odstěhovala na venkov. Pod střechou se tu uhnízdili ptáci, kteří zpívají slunci a životu svou píseň. Konečně ticho.

Ticho, jež zahrnuje život, cyklus přírody, které není zvukem těžkopádného strojového subbasu, jenž je stále častější ve všelijakých městských zákoutích, ulicích, oknech bytů. Tady se hraje na živé struny, je slyšet, jak se nadechuje a vydechuje Země.

Právě takový je dnešní den. Tichý. Je po dešti. Stromy pookřály a zvedly své větve nahoru k obloze, jako poděkování za dlouho očekávanou vláhu. Okno je dokořán. Proudí sem vůně kozlíku, levandule a růží. Všichni jsou doma a odpočívají. To ještě více přidává na klidu. Znamená to, že jsou v bezpečí, že se dá oddávat snění. S věkem přichází větší a větší touha po klidu. Po míru v duši. Po dlouhých a spletitých cestách, po zápasech, vnitřních bojích, po zápolení, vzniká obrovská touha spočinout. Zahodit ty bágly, co táhneš s sebou a s úlevou se nadechnout úplně svobodný. Necháš vítr, aby ti rozcuchal vlasy, zuješ si boty a projdeš se po orosené trávě. Jdeš lesem a trháš borůvky přímo do pusy. Možná taková vzpomínka na dětství, na tu bezprostřednost vnímání.

Pak jdeš do hospody na jedno malé, kde chlapi užívají odpočinku spolu s tebou. Klábosí, vtipkuji, pokuřuji cigáro. Jsou to životy, odehrávající se souběžně s tvým, ale v tomto okamžiku se vaše cesty protly. Díváš se po tvářích, většinou ošlehaných větrem a opálených sluncem. Oči se smějí nebo jsou zamyšlené. Na baru spí obrovský černý chlupatý kocour. Říká se, že právě tento tvor otevírá brány do paralelních prostorů.

Uvolnění dává prostor soustředění. Máš chuť se oddat tiché práci, bez ambicí, bez soutěžení. Jen s pokorou jít svou cestou, protože klid okolních lesů ti k tomu dává sílu.

Naše životy nejsou osamoceny. Žijeme v životě. My i vše kolem nás je živoucí. Proudí námi energie, míza. Jsme všichni milováni a milujeme a k něčemu směřujeme anebo prostě jsme. Setkání, spolujdoucí, pelargónie v květináči. Vánek, který nás spojuje, dává nám osvěžení a čerstvý vzduch. Hraje si v listoví a proudí ptákům do křídel.

Zde se vytváří prostor pro barevné obrazy i ty nejhlubší tóny vesmíru. Končí veškeré chtění, touhy a puzení. Nirvána. Stav blaženosti. Spojení s Bohem, s veškerenstvem. Tisíce hvězd na obloze se srpkem Měsíce zavěšeném na nebeské klenbě. Jsme krůpějí rosy, součásti obrovském mozaiky a zároveň v nás jsou obsaženy myriády světů. Stav očištění. To je asi to, co nazýval Lao-c’ prázdnem, které obsahuje všechno a je obsaženo ve všem.

Součástí bytí je i naše bytí. Pro tento okamžik klidu. Pro tuto chvíli ticha. Pro zpěv neposedného kosa na protější střeše. ∞

Lidi přijeli kvůli filmu, já kvůli lidem. Ale já nejsem film. Nebo možná jo.

Abych se dostal do pohody, musím se napřed dostat do depky. Ta mě buď odstřelí, nebo vystřelí. Potkal jsem kámošku. „Máš akrošku?“ ptala se, „jdeš na film?“ „Tohle je film,“ ukázal jsem na živoucí Uherské Hradiště, ale zacítil jsem se divně. Co tu hledám? Jako by ten pocit definoval můj život.

Před kinem Hvězda mě odchytli televizáci. „Jaký je podle vás smysl života?“ Asi čekali, že mě tou otázkou odrovnají. „Poznat nějaké lidi. A poznat sebe,“ odpověděl jsem. „Kdyby vám někdo dal budžet na jakýkoli film, o čem byste ho natočil?“ „O ženách.“ „Proč?“ „Je to moje životní téma.“ „Daří se vám u nich?“ „Aby se vám dařilo, musí se vám trochu nedařit.“ „Jaké by bylo sdělení toho filmu?“ „Že ženy jsou trochu různé a trochu stejné.“ „Kterou českou herečku byste obsadil do hlavní role?“ „Obsadil bych neherečku, která by se mi zrovna líbila.“ „Osahával byste ji nevědomky?“ „Nevědomky ne.“

Sedl jsem si na lavičku a zase se dostal do té depky, co mě vystřelí, ale jen když se nenechám odstřelit. Taková depkopohoda, nebo spíš pohodepka. Přisedl si ke mně nějaký Jan Hartl a zkoumal svou čerstvě zakoupenou akreditaci. Pak máti s dcerou. Máti dceru direktivně prudila. Přesedl jsem si na lavičku, která je jen pro jednoho. Kolem chodí přehršle lidí.

MC „Pochopho“ Loser stíhá myšlenky v divné flow, aby se nerozpadl. Holka z žurny. Má krásné vlasy, vždycky měla. Nepamatuje si mě nebo mě chtěla – minout. Známí kráčejí podvečerem. Holka, co bere antidepresiva. Nepozdravila. Loni jsem se s ní seznámil, takže to vím, takže se nezlobím. Každého člověka si můžete ospravedlnit nějakou informací. Možná je to jeho preferované ospravedlnění (od preferovaného čtení z teorie žurnalistiky).

Chodí jako náměsíční. Mezi neznámými skoro zapomenutí, náhle vytažení na světlo. Sedím bez pohnutí v psací křeči, propínám literární sval. Známí-neznámí, těch je nejvíc, ti momentální. Bezvýznamní vážení představitelé známosti. Filmoví povaleči přijeli strávit týden uprostřed léta v mrtvých sálech. Sát preferované sdělení, které postrádají v životě.

Na něco zajdem’
Čekám tu pravou, která nechce. Každá je ta pravá, každá, která se vynoří z neprozřetelnosti. Krutá pravda tmy. „Hej čau, čau, Kuba kdyžtak,“ přijde ke mně týpek a podává mi ruku. Ve Zlíně mě v poslední době začal zničehonic zdravit. „My se vídáme všude, ty jo!“ hajpuje. Výrazivo. Vystřel mě skrz zdivo. Můžeš počkat, a pak jít ven skrz díru, kterou udělal, nebo se tomu výstřelu postavit do cesty. Padá šero, rozsvěcí se lampa. Je mi smutno, ale hezky. Nechci se rouhat, všechno je v pohodě. Co takhle oslovit nějakou holku? „Zdar, zdar, jaká? Uvidíme se,“ jde zase kolem. Úplně mě spaluje představa odsud vypadnout a jet do Zlína, kde je ona. A to ani nevím, jestli tam je. Třeba je v cizině. Nebo tady.

Rád bych někde v ústraní myslel na ni. Je to zamilovanost, nebo depka? Je to vzpomínání, nebo těžký letní off-line? Bouřka. Černá díra slunce smyje déšť. „Čau, chlape, my se pořád potkáváme. Co děláš vlastně?“ je tady znova. „Píšu.“ „A kam?“ „Do časopisů.“ „Ty jo, spisovatel. Ani si nemusíme dávat fejsbuk, potkáme se. Cítíš tu energii taky?“ „Jo.“ „Tak pak na něco zajdem’. Měj se, chlape.“ „Ty taky.“
V letňáku dávají film Extáze. Hraje tam holka, která vypadá jako holka, která předevčírem na letňáku ve Zlíně telefonovala úplně v extázi, ovíněná, nejhezčí, co jsem v poslední době viděl. Když to položila, přisedl jsem si za ni. „Jak se máš?“ zeptal jsem se. „Jsem zamilovaná.“

„Do koho?“ „Do jednoho kluka.“ „Já jsem taky zamilovaný.“ „Do koho?“ „Do jedné holky. A jak dlouho?“ „Tři dny. Zítra s ním budu.“ „Co budete dělat?“ „Sex.“ „Moc brzo, ne?“ „Holky taky chtějí sex. Ty ne?“ „Jo, ale je to takové banální.“ Přisedl k ní týpek a nabídl jí pizzu. Nechtěla. „Kde jsme to skončili?“ chtěl jsem pak navázat, ale už nic neřekla. Zvedla se a odešla. Nechala tam ležet svou růžovou kabelku.

Padáš dobře
Poprchává rozprašovač vody. Stromy stíní do pohody. Drobné náhody se vlní ve větru, svody do víru, do hry. Povlávat a zachycovat se, zachycovat dech, sebou definovat směry, zdviže, spády, vzpěry na vyšší level energie a zase zpátky do letargie, která tady je taky – modro. Slunko pableskuje na trávu u promítací dodávky, vysoko po nebi letí ptáci. Propiska nechce psát vzhůru nohama. Staré dřevo lavičky voní.
Bezdomovec vyptává minci na účastnici festivalu. Stanu Respektu vypli proud, historik filmu ztratil ozvučení. Mluví dál, ale nikdo ho neslyší. Přisedá ke mně Nemrava. „Všichni kámoši odjeli,“ posteskne si. „Někdo tu je,“ já na to. „Kdo?“ „Nevím, jak se jmenujou.“ Zapnou proud. „Tak děkuju za pozornost,“ končí zrovna historik. Nemrava se směje.

Když neuděláš nic, je to špatně. Musíš něco udělat, ale z fleku. Naordinuješ si nějakou činnost, akci. Když to pak přijde, chceš utéct. Ale musíš to přežít. Nějak tu budoucnost musíš vytvářet. Máš pocit, že musíš. Jinak by se nic nedělo. Ale ono se něco děje vždycky, stačí to nechat. Nestíhat to, zpomalit, zaseknout. Ono se to pak nějak protáhne. Stretch boží setrvačnosti. Trváš. Vrtáš. Vrháš se cele do blbostí. Přehulíš to a nemůžeš pohnout hlasitostí. Překulíš se do křeče ďábelského pokračování, které nekontroluješ, protože se ho snažíš kontrolovat. Nejsi schopný vzdát se tomu proudu, ve který se to pak stejně vrátí. Nedokážeš to uspíšit, uvolnit. Bloudíš v lese emocí. „Zdravím,“ bafne na mě herec divadla pro děti. „Dobrý,“ odpovím bezprostředně. V poslední době překonávám reakční dobu. „Vypadáš spokojeně,“ řekne jako dobrý duch. „Fakt?“ směju se, „jsem myslel, že vypadám unaveně.“ „To určitě ne,“ odtuší a pokračuje svou cestou. Vylije se mi endorfin. Z párty stanu začne hrát Doktor od Midi Lidi. Zakoukám se na zelené koruny stromů a je mi na chvíli dobře. Pak do toho remixnou nějaký ordinérní song, pozdravím nějaké randomní známé a všechno je zase normální. ∞

„Téma na srpen bude Klid“. „A o čem se jako bude psát?“, dostala jsem otázku. „Lepší by bylo třeba téma barevnost. Ke klidu nevim, co bych napsal.“

U původního tématu jsme nakonec zůstali a srpnové vydání Artiklu, přestože mělo být odlehčeným letním vydáním, přináší množství článků, z nichž se všechny do tištěné podoby kvůli své obsáhlosti ani nevešly. Sledujte tedy i webové stránky artikl.org, kde v průběhu měsíce můžete číst všechny články z tištěného vydání a s širším obrazovým doprovodem a ty krácené v původní podobě. Ty aktuální texty pak můžete číst i na své zdi, když budete sledovat Artikl i na Facebooku. A pokud se rádi vydáváte za uměním a zajímá vás, kde vzniká, nový hashtag #artiklvatelieru vám skrze pravidelný fotografický seriál na Instagramu @artiklmag umožní navštěvovat umělce tam, kde svá díla vytvářejí.

Klid, znatelný na místech běžně zaplněných, zpomalení tempa normálně rychlejšího, tak přinesl několik obsáhlých esejí, množství recenzí a věřím, že inspiruje skrze texty i vás – a třeba rozkmitá až k vnitřnímu neklidu. Ten pomyslný klid jsme zároveň využili k přemýšlení a soustředěné práci nad grafickou sazbou Artiklu a s radostí vám s tímto vydáním předáváme články v nové vzdušnější podobě tak, aby se vám četly ještě o mnoho lépe. ∞