Může to znít jako návod na získání Oscara – podrobte se kvůli roli výrazné fyzické proměně, tzn. zhubněte několik desítek kilogramů a vyměňte image svalovitého metrosexuála za životem vysátou trosku, a sošku máte téměř jistou.

Tak se někdo staví k ocenění Matthewa McConaugheyho Oscarem za roli ve snímku Klub poslední naděje. Ale na rovinu, Matthew zde kromě razantní fyzické proměny předvedl i nejlepší herecký výkon své dosavadní kariéry a spíše než ve vzhledu tkví jeho úspěch v síle výrazu.

Klub poslední naděje (v originále Dallas Buyers Club) je zasazen do osmdesátých let, kdy se rodeový jezdec, sázkař a elektrikář Ron Woodroof dovídá, že za jeho zdravotními potížemi stojí virus HIV a nemoc AIDS ve velmi pokročilém stadiu. Doktoři ho posílají domů umřít, nemá nárok na jakoukoli léčbu a ztrácí kvůli nemoci a domnělé homosexualitě své přátele.

Ron se ovšem odmítá smířit s osudem, jenž mu lékaři přiřkli, a rozhodne se vyhledat léčbu sám. Vydává se do Mexika pro léky, jež nejsou ve Spojených státech schválené. Začíná je pašovat ve velkém a nic si nedělá z porušování zákonů. Jeho cílem je co nejdéle se udržet na živu, něco si vydělat a zároveň pomoci i ostatním stejně postiženým. Zakládá proto Klub poslední naděje určený pro nemocné AIDS. Za poplatek jsou členům všechny propašované léky k dispozici. I přes svůj silně homofobní přístup se díky Klubu sbližuje s transvestitou Rayonem, kterého ztvárnil Jared Leto. Ten musel, stejně jako Matthew, kvůli roli zhubnout a i jemu se to vyplatilo. Za roli Rayona totiž získal Oscara za vedlejší mužskou roli.

Příběh je postavený na skutečné postavě. Autor scénáře Graig Borten se setkal s Ronem Woodroofem měsíc před jeho smrtí a pořídil s ním více než dvacet hodin záznamu rozhovorů. Od toho filmového se v mnohém lišil. Ve skutečnosti byl podle některých svých přátel bisexuální, což před homofobní společností tajil. A přestože rodeo zbožňoval, nikdy se prý neodvážil na býka posadit. Ač se vůči úpravě faktů můžou ozývat kritické hlasy, někdy je takový zásah nutný k vytvoření přehledné vyprávěcí linky a tvůrcům ho rozhodně nevytýkám.

Film se snaží prostřednictvím jednoho konkrétního příběhu poukázat na stále přítomný problém, kterým je amorální chování farmaceutických firem a jejich vliv na zdravotnictví. Pacienti už nejsou hlavní prioritou, zisk staví vše na vedlejší místo. Zároveň námět snímku poukazuje i na stálou problematiku homofobie a rasismu a především opět dostává na světlo světa tematiku AIDS. Nemoci, z níž lidé postupně ztrácí strach a lehce na ni zapomínají, přestože počet HIV pozitivních stále vzrůstá.

Bezohledné chování farmaceutických firem a jejich vliv na zdravotnictví je každopádně aktuálním tématem, o které se nejen u nás začíná zajímat velké množství lidí. Pro země prvního světa je běžné, že veškeré své nemoci a bolesti řeší formou prášků zakoupených v lékárnách. Ale ozývají se tací, kteří tvrdí, že nám tyto látky v mnohém škodí. Naopak spousta přírodních léčiv, jež pomáhají bez vedlejších účinků, je státem zakázaná. K tomu se váže i kvalita jídla a otázka, zda v zemích třetího světa není jídlo daleko hodnotnější než to u nás, které musí projít všemi možnými kontrolami, než doputuje na náš stůl. Klub poslední naděje oživuje tuto tematiku případem, který se odehrál už před dvaceti lety.

Ačkoli jde o velice těžkou a závažnou látku, dokáže být snímek i vtipným a nenuceným. Namísto sledování umírání hlavního hrdiny a citového vyčerpání diváků nabízí chytrý humor, který působí velmi přirozeně. Přestože štáb neměl k dispozici příliš velký rozpočet a mnoho času na natáčení, působí film dobově velice autenticky – třeba i díky použití odloženého oblečení z charitativních obchodů. Zároveň velmi povedeně balancuje na hraně mezi hollywoodským standardem a nezávislým artovým filmem, natáčelo se pouze jednou kamerou drženou v ruce s minimem dodatečného osvětlení, proto je obraz často rozostřený a roztřesený, a napomáhá tak atmosféře snímku.

Hodný pozornosti je vývoj hlavní postavy. Ron Woodroof nebojuje jen se svou nemocí, ale i se svou povahou. Náruživý muž, jenž má nejradši v posteli každý večer jinou, nejlépe když je jich víc najednou, se divákovi před očima mění v rozvážnější osobu, jež se ohlíží na důsledky svých činů. Z člověka plného předsudků se proměňuje v někoho, kdo se dokáže postavit za druhé. Dokonce i za jím dříve nenáviděné homosexuály, na něž by v minulosti přinejlepším plivl.

I když se Ron Woodroof nakonec nedokázal vyhnout předčasné smrti úplně, rozhodně pro sebe získal více času, než mu doktoři předpověděli, a dal tak americkému zdravotnictví otevřeně najevo, že je něco špatně. Klub poslední naděje je filmem, jenž v sobě obsáhl nejen výborné herecké výkony a inspiraci skutečným příběhem, ale i kritiku systému a hrozbu pohlavních nemocí, a přitom nepůsobí nijak přeplácaně. ∞


Klub poslední naděje (Dallas Buyers Club)
režie Jean-Marc Vallée
USA, 2013, 117 min.