Žádné místo nemá jen jednu tvář. Všechny lokality bez rozdílu mají úseky, ve kterých se určitá skupina lidí cítí dobře a ráda tam tráví čas. Naopak mohou existovat zákoutí a prostory, kterým se tato skupina raději vyhne a označí je za odpudivé. Opravňují však individuální pocity jednoho uskupení osob k zásahům do těla města? Vždy totiž může existovat i další kategorie intelektuálů, pozorovatelů, badatelů, dobrodruhů či prostě jen obyčejných lidí, která má naprosto opačné preference. V současné době to lze pozorovat velmi živě na kontroverzi poválečných staveb, například na aktuální kauze Vřídelní kolonády v Karlových Varech.

Jsem rodilou Karlovaračkou a kdykoliv zavítám do budovy kolonády, spatřím příjemně prosvětlený interiér lemovaný šedavým mramorem a lehkými lecorbusierovskými sloupy. Jednotlivé prameny jsou vizuálně akcentovány skleněnými plastikami od známé sklářské dvojice Libeňský–Brychtová a v samostatném kruhovém prostoru (za normálního provozu) tryská z okrouhlé nádrže mohutné vřídlo, jež vrcholí v důmyslně poskládaném tubusu. Kapky léčivé vody se tu obracejí zpět k zemi a něžně dopadají na přihlížející diváky. Vertikální objem vřídelního pavilonku, křehká věž celého toho ledového království, je hlavně venkovní dominantou nejvíce vynikající během zimních zasněžených dnů.

Velmi ráda mám také propojení interiéru a exteriéru, podtržené vtipně umístěnými masivními kubusy obchůdků se suvenýry, které se jaksi legračně zasekávají uprostřed křehké prosklené stěny a místo aby ji poničily, prostě prolínají skrz.

Tento skoro až naivně spirituální vztah k budově kolonády, který se v mém vlastním nitru rozvíjí již od útlého dětství, byl však před nějakou dobou tvrdě konfrontován s realitou v podobě petice „Nahraďte Vřídelní kolonádu kopií litinové kolonády“.

Druhá tvář kolonády
Autoři textu se domnívají, že Otrubovo dílo „ (…) hyzdí nejdůležitější místo krásných lázní (…)“, nebo že „ (…) nastal ten správný čas na nápravu minulé chyby (…)“. Tato (a mnohá další) stanoviska jsou prezentována s tak zdrcující suverenitou, že čtenář skoro až nabývá dojmu jakési dogmatické fundamentální nadpravdy, která naprosto nekompromisně nakope veškeré pozitivní pocity a zážitky do kouta a zbije je do bezvědomí.

Emoce a fakta
Celý problém není jen v poněkud nacionalisticky-hulvátské rétorice autorů nebo v již sto let překonaných puristických myšlenkách. Hlavní tragédie textu spočívá v jeho laické a jednostranné interpretaci komplexního problému a v nelogické argumentaci, která navíc nepřipouští jakékoliv pozitivní kvality.

Článek je vystavěn více na subjektivních preferencích a pocitech autorů než na objektivních faktech, a to i přes skutečnost, že aspiruje na výrazné zásahy do organismu města.

I přes značně pofidérní formální a obsahovou podobu to text petice dotáhl až k plzeňskému soudu, který ji schválil, a městské zastupitelstvo vyhlásilo datum referenda na termín shodný s prezidentskými volbami, tj. 12. a 13. ledna. K tomu, aby se lidé mohli kvalitně rozhodovat, je však potřeba co nejlepší informovanost ohledně řešené problematiky. Žádná dlouhodobá veřejná debata hodnotící objektivně pozitivní a negativní kvality stavby však v Karlových Varech neproběhla.

I krabice od bot může být zajímavá
V posledních letech se rozvíjí zájem o poválečnou architekturu hlavně ve velkých centrech, ovšem v menších krajských městech je toto období často chápáno emotivně a s výrazně pejorativním nádechem. Většina veřejnosti stavby vzniklé v poválečné době považuje za zhmotnění socialistické šikany, hnusné paneláky nebo za „krabici od bot Made in Bulgaria“.

Na rozdíl od Prahy zde nejsou vysoké školy a specializované instituce, jež by vytvářely platformu pro diskuzi a produkovaly odborníky a demonstrující kulturní nadšence. Jak dokazuje i progresivní postup karlovarské kauzy, většina poválečných staveb v těchto lokalitách není dodnes dostatečně odborně uchopena a vyhodnocena, a proto je lehko může potkat smutný osud, aniž by proběhla tolik potřebná širší veřejná diskuze. Doufejme tedy, že v referendu budeme volit co nejosvíceněji, a hlavně s vědomím, že nic nemá jen jednu stranu. ∞


text: Markéta Donátová