Talentovaná komiksová autorka Kateřina Čupová na podzim absolvovala čtyřtýdenní tvůrčí pobyt v Anglii, který organizovalo a financovalo České literární centrum ve spolupráci s britským komiksovým festivalem Lakes. Čupová během své rezidence nakreslila několik nových komiksů a vystoupila na dvou akcích na festivalu Lakes.

Bydlela jste v městečku Kendal na pomezí národního parku Lake District. Mohla byste nám Kendal a jeho okolí popsat?
Kendal je velmi britské městečko, kde je vše postaveno z šedých kamenů. V okolí na dohled jsou buď golfová hřiště, nebo pastviny pro ovce, někdy je těžké rozlišit, kde jedno končí a druhé začíná. Tedy kde se dívat do vzduchu, aby vás netrefil míček, a kde pod nohy, abyste nešlápli do bobků. Půjčila jsem si kolo a zjistila, že i všechny vsi v okolí vypadají jako z BBC kriminálek, což mě velmi potěšilo. Hercula Poirota jsem ale neviděla.

Na čem jste pracovala během pobytu? Inspirovala vás místní příroda?
Ráda kreslím jednostránkové komiksy, založené buď na přírodě, nebo nějaké situaci. Nemá to žádný děj, ale je to zábavné kreslit. Doma na tohle kreslení nemám kvůli práci moc času, a kendalská rezidence byla na tuto tvorbu ideální. Nakreslila jsem asi osm takových stránek. Potom jsem strávila nějakou dobu v bytě, protože jsem se šeredně nachladila, a tak jsem si nakreslila ještě jeden malý komiks, s morbidním dějem, abych si od té přírodní poezie odpočinula.

V jednom z těchto komiksů jste podotkla, že britské domácnosti občas připomínají obchod se starožitnostmi. Zaujaly vás v Kendalu i další věci, které byste jednou chtěla nakreslit?
Městečko je položeno v kopci a je v něm spousta úzkých kamenných uliček, dost jsem si jich nafotila, protože by se mi mohly hodit na referenci ke kreslení. Čeho, to ale ještě nevím!

Plánujete komiksy vzniklé na rezidenci vydat?
Spíš je publikuji na svých internetových stránkách, kde už mám starší jednostránkové komiksy. Možná to někdy v budoucnu někdo vydá, ale sama o tom nepřemýšlím. Z toho morbidního komiksu bych si ráda udělala malý zin.

V Kendalu s vámi na tvůrčím pobytu pobývala také autorka komiksů Štěpánka Jislová a několik zahraničních výtvarníků. Jak se vám s dalšími rezidenty spolupracovalo?
Byla to určitě velká inspirace. Obzvláště diskuze o komiksu se Štěpánkou. Každá máme ráda jiný druh vyprávění a jiný druh komiksů, takže to bylo pro obě velmi přínosné. Další rezidenti byli z Německa a Francie, s nimi bylo zajímavé probírat odlišnosti v komiksové scéně a komiksovém trhu v našich zemích.

Na konci vašeho pobytu v Kendalu se zde konal komiksový festival Lakes, který byl letos zaměřen na český komiks. Vy jste vystoupila ve dvou panelových diskuzích. Jak jste si festival užila?
Bylo rozhodně zajímavé vidět tolik lidí nadšených pro komiks. A také vidět komiks v tolika podobách: komiksy superhrdinské, komiksy pro děti, komiksy jako osobní výpovědi, komiksy naučné a komiksy bojující za všechno možné. A bylo skvělé seznámit se s lidmi z české komiksové reprezentace, s Lucií Lomovou, Markem Rubcem a Pavlem Kořínkem, protože ty jsem znala jen podle jejich tvorby.

Na závěr ještě k vaší tvorbě. V roce 2020 nakladatelství Argo vydalo vaši komiksovou adaptace Čapkovy hry ­R.U.R. O komiks je velký zájem v zahraničí a jeho překlad vyjde nejméně v pěti zemích, včetně Francie. Proč jste si pro adaptaci vybrala právě R.U.R?
O adaptaci této hry jsem uvažovala od chvíle, kdy jsem ji prvně četla. Líbí se mi, že se v ní prolíná komedie a tragédie, a taky mě velmi lákalo vizuálně ztvárnit prostředí továrny. Byla taky velká výzva převést drama do jazyka komiksu. Myslím, že jsem se na tom naučila hodně ohledně komiksového vyprávění.

Neplánujete ztvárnit i další Čapkovu hru či román?
Asi by mě to lákalo, ale já mám plánů na nové komiksy až příliš, takže se snažím nepřemýšlet o dalších podobně velkých projektech, jako bylo R.U.R. Pokud by se někdy naskytla příležitost, nevadilo by mi dělat další adaptace.

V současné době pracujete na komiksu pro děti s názvem Hrnečku vař. O čem komiks bude a kdy by měl vyjít?
Komiks bude o hrnečku, co vaří příliš moc kaše, a o tom, jak se dá takový hrnec využít pro účely práce superhrdiny. Vždy jsem chtěla napsat nějakou akční ztřeštěnost pro děti, protože takové komiksy čtu ráda dodnes (vyrostla jsem na Asterixovi a Obelixovi). Snad si komiks najde čtenáře. Kniha vyjde příští rok.

text: Jan Zikmund

Mezinárodní komiksový festival KOMA v prostorách brněnské Káznice prezentuje to nejlepší, co za uplynulý rok uzrálo na domácí i zahraniční scéně v oblasti nezávislého, uměleckého komiksu a ilustrace. Od 7. do 10. října na vás čeká smršť výstav, přednášek, workshopů, performancí, živého malování a skvělé muziky!

Hlavní programovou linii festivalu tvoří výstavy. V letošním roce tu bude k vidění komiks Juliány Chomové Spiritistky, Jarmil in India od Marka Rubce, postapokalyptická trilogie Radiator a Recyklator Petra Korunky, série autorských plakátů na téma sociálního vyloučení pod hlavičkou časopisu FŮD, Osamu Okamura představí knihu Město pro každého: Manuál urbanisty začátečníka, Vendula Chalánková projekt Bulbem záchranáře. Zvláštní zvědavost budí výstava s názvem Octobriana: 50 let legendy českého komiksu. Na tento fenomén českého komiksu a jeho reminiscence se podíváme očima současných umělců a umělkyň. Oslavíme také dvacet let legendárního komiksového sborníku AARGH! za účasti jeho zakladatelů.
Ze zahraničních novinek budou na festivalu k vidění například feministicky laděné komiksy švédské kreslířky Liv Strömquist nebo Sabrina Nicka Drnasa. Festival KOMA nejsou ale jen výstavy. Na přednáškách a workshopech se tu potkáte přímo s ilustrátory a ilustrátorkami. Tradičním hostem je výtvarnice Toy_Box, která si připravila master class o finanční gramotnosti pro ilustrátory. S dětmi můžete navštívit workshop kaligrafie s japonskou ilustrátorkou Saki Matsumoto nebo sprejování přes šablony se slovenskou výtvarnicí Juliánou Chomovou, užít si živé kreslení, storytelling, poslechnout si muziku AVA kolektivu, Ensoi, Haze djs a další…

text: Anna Saavedra

KOMA 2021
Káznice Brno (Bratislavská 68, Brno)
7.—10. 10.

Českým tvůrcům komiksu se v posledních letech dostává nebývalého uznání v zahraničí. Jejich knihy vycházejí v překladu například ve Španělsku, Francii či Británii. Zájem o naši tvorbu mají také vyhlášené komiksové festivaly.

S asi nejlepším britským festivalem Lakes, který se každoročně koná v městečku Kendal v severní Anglii, už dva roky intenzivně spolupracuje České literární centrum (ČLC), sekce Moravské zemské knihovny. Spolupráce s Lakes vyvrcholí v polovině října 2021, kdy bude Česká republika hlavní hostující zemí festivalu.

ČLC plánuje příští rok na festivalu představit šest českých komiksových tvůrců a na přípravě programu bude spolupracovat s Pavlem Kořínkem z Ústavu pro českou literaturu AV ČR a rovněž s britským novinářem, editorem a odborníkem na komiks Paulem Gravettem.

Program českého hostování, jehož konkrétní podoba vznikne na jaře 2021, bude tvořit přinejmenším čtyři až pět akcí (přednášky, diskuse, živá kreslení, knižní uvedení). V plánu je například uvedení anglického vydání komiksu Vojtěcha Maška Sestry Dietlovy (přel. Julia a Peter Sherwood, vydá nakladatelství Centrala). Součástí české prezentace na festivalu Lakes 2021 bude představení nové komiksové výstavy Českých center, kooperačního partnera projektu, která nese název Tady a teď.

text: Jan Zikmund

Jan Bažant aka Hza Bažant (* 1979) se narodil v Praze. Studoval na DAMU Scénografii alternativního a loutkového divadla. Absolvoval stáž v atelieru ilustrace a grafiky na UMPRUM. Doktorské studium zakončil na Katedře alternativní a loutkové tvorby a její teorie DAMU. Záběr jeho práce spojuje divadlo, pouliční performance, komiks a autorské grafické techniky, zejména sítotisk. Je autorem grafických novel Krakatit, Pán času a řady kratších příběhů. Jeho kniha Nusle byla oceněna v soutěži Nejkrásnější české knihy 2015 za ilustrace a s grafikou Podél toku se stal laureátem ocenění grafika roku 2016 za serigrafii. Koncepce vyprávění knihy Nusle je založena na celostranách, ve kterých se paralelně odehrávají jednotlivé dějové linky. Vychází z cyklu grafických tisků Nusle, které vznikají přímo inspirovány reáliemi této pražské čtvrti již od roku 2009. Grafiky zobrazují surreálné scény, kde se odvíjí řada příběhů zdánlivě nesouvisejících, ale ve skutečnosti hluboce provázaných. Odkazují na sny, na příběhy, které si domýšlíme z fragmentů událostí, jež nás letmo míjí. Parafrázují tímto život ve městě, kde nás obklopuje tisíce příběhů, ze kterých zachytíme jen střípky, a přece dohromady dávají velkolepý celek – město. ∞

Komiks jako černá ovce umění může ve své odlehčenosti křičet věci, které se nekřičí, odhalovat věci, o kterých se mlčí, popírat věci, které jsou. Být na okraji je fajn. Podobně je na tom móda. Sice většina z nás chodí ráda oblečená, ale ve srovnání se sochařstvím je módní návrhářství stále bráno jako „To víš, že jo, maličká.“

Nízká a lehčí umění unesou víc humoru, trapnosti a experimentů. Jako šaškovi je jim dovoleno říkat pravdu, protože se to kdyžtak trochu shodí. A občas se dvě černé ovce spojí v jednu a vytvoří kontrast obří unisex mikiny s Jokerem a plisované sukně s Justice League. Jako u spolupráce české značky LaFormela a Warner Bros. Consumer Products. Kontrast komiksového Jokera jako esence zla, které existuje úplně bezdůvodně, a Supermana a Wonder Woman jako těch nejameričtějších hrdinů, kteří vůbec mohli kdy vzniknout.

Móda 2016 si to může dovolit a nemusí se ptát historie. Navíc se nikoho o nic neprosí a oba lokální produkty v českých a slovenských obchodech najdete jen do konce března. Oblečení může ale stejně jako komiks historii vyprávět (Maus) nebo se prostě navážet do přijatých paradigmat (Anjel). A vůbec, může být boží. Moje kamarádka nedávno někam napsala, že po svých strastiplných zážitcích už pochopila, že je Boží komiks. Bůh si ji vymyslel, aby se měl čemu smát. ∞

Nová existenciální komiksová novela pro dospělé vypráví o tom, jak přátelství a fantazie dokáže zvítězit i nad smrtí. TOY BOX, jejíž tvorba má kořeny v techno- a anarchistické scéně, mistrně propojuje příběh malého chlapce, píšícího knihu o nesmrtelném indiánském hrdinovi, s autentickými zážitky mladé squatterky.

Komiksovou novelu Moje kniha Vinnetou otevírá motto, které hovoří o zaprodaných snech, vášni, svobodě a vlastní odhodlanosti. Je tahle komiksová kniha „tvým kouskem svobody“?
Je to tak. Náš – nechci ani říkat můj – Vinnetou vznikl díky dobré vůli spousty lidí, kteří nás podpořili, takže jsem nemusela podobu knížky přizpůsobovat tomu, co se ode mě očekává. Vznik novely byl postaven na principech vyjádřených v druhé části textu hardcorové kapely Remek: „…ve světě, kde si lze všechno koupit, má cenu jen to, co uděláš sám“. Ztělesňuje můj názor na to, jak by měly podobné věci přicházet na svět – a v tom jsem na její vznik i na sebe doopravdy pyšná.

V knížce se prolíná příběh squatterky Semtexdesign s jejími básněmi a s dětským příběhem o indiánském hrdinovi. Jak spolu tyto zdánlivě nesourodé linie souvisejí?
Semtexdesign byla moje kamarádka a zároveň jeden z nejsvobodnějších lidí, které jsem kdy poznala. Když jsem mohla zblízka přihlížet tomu, jak šla beze strachu a s hlavou vztyčenou i vstříc smrti, věděla jsem, že zažívám něco výjimečného. Člověka, který se nenechá zlomit. Kolem mě je takových lidí víc, a moje kniha je poctou jim všem. Dokud nám nevezmou naše sny, budeme moct dýchat. V každém z nás je kousek svobody, který si nedáme vzít navzdory okolnostem svého života. Když jsem byla malá, představovala jsem si, že právě takoví jsou indiáni.

Vedle expresivní, sytě barevné akvarelové malby často používáš vrstvení a koláž. Vnímáš koláž a víceprostorovost jako jakési vyplavování útržků života, jako „výsledek několika let zažívání neuvěřitelného“?
Než jsem začala kreslit definitivní podobu Mojí knihy Vinnetou, prošla jsem dvouměsíční fází, během níž jsem zkoumala, jaké výtvarné prostředky jsou pro vyprávění mého příběhu nejvhodnější. Nakonec jsem zvolila akvarel, techniku, která míchá barvy s vodou a jejíž svobodu je nutno respektovat. V akvarelu existuje způsob malování, kdy necháte působit na barvy s vodou krystalky soli. Řekla jsem si: voda a sůl, no jasně! Co jiného zvolit pro komiks o tom, jak mi umřela kamarádka. Začala jsem se cítit, jako kdybych komiks nemalovala barvou, ale svým smutkem a slzami po ní.

Kniha je o smrti a o tom, co v nás odchod blízkých zanechá. Je pro tebe komiks lékem a způsobem, jak se s tím vypořádat?
Tahle kniha ale končí dobře – závěr je vlastně takovou mou idealizovanou představou o tom, jak by měl vypadat svět. Squat, který už v komiksu nikdy nikdo nevyklidí, a holky, které jsou bez domova, tam můžou bydlet. Namalovala jsem všechny kamarádky pohromadě, jak se mají dobře a už žádnou z nich nic netrápí. Je to sice utopie, ale já jsem šťastná, že se mi v celým zmateným a složitým vesmíru podařilo vytvořit alespoň představu takovýho místa.

Podhoubím příběhu je prostředí a fenomén squattingu. Nemůžu se nezeptat na aktuální stav kolem iniciativy Klinika.
Kauza Kliniky je složitá. Můj pohled na věc je, že iniciativa od začátku vyslovovala názory, s nimiž se až do hloubi duše neztotožňuji, kupříkladu černobíle rozdvojené vnímání „hodných squatterů“, který vyčistěj a ukliděj barák, od těch „zlých feťáků a bezdomovců“. Squaty tak, jak je vnímám já, jsou místem pro každého, ať už bere širokou veřejností přijímané legální drogy jako je alkohol, anebo se ve svém životě ocitne tak v háji, že se musí uchýlit k drogám nelegálním. Přestože podporuji principy, na nichž Klinika plánuje fungovat, distancování se od bezdomovců, sociálně vyloučených a feťáků mi bylo a vždycky bude proti srsti.

Tvá první komiksová kniha, která vychází v nakladatelství Labyrint, je současně knihou komunitní. Co si mám pod tím představit?
Znamená to, že není jen dílem mým, ale jde o průsečík toho, co jsem prožila a co se ve mně nějak odrazilo. Moje kniha Vinnetou není jedna kniha, ale knihy tři – dětská knížka malého kluka, básně squatterky Semtexdesign a moje vyprávění o nich. Zároveň to ale znamená, že mi při jejím vzniku pomáhala spousta lidí – konzultovali se mnou scénář, zvali mě na jídlo, vozili moje psy na veterinu a posílali mi peníze na účet. Dělali to dlouhý měsíce, během kterých museli věřit, že na knize pracuju, a to nejlíp, jak umím. Bez naprosto nezištné podpory mého kamaráda Petra Lubojackého by ta kniha prostě nevznikla. Kromě toho spousta mých kamarádů v knize „hraje“ různé postavy, například můj přítel dostal celkem nevděčnou roli manžela hlavní hrdinky. Moje kniha Vinnetou je prostě plná našeho života a přátelství – a i proto ji mám moc ráda. ∞


TOY BOX: Moje kniha Vinnetou
nakladatelství Labyrint
Praha, 2015, 210 stran


autor: Petra Nováková

„Zase ty komiksy! To známe. Jako malej jsem čet Čtyřlístek a Rychlošípáky.“ Anebo tahle otřepaná hláška už neplatí? Pravda je, že zatímco jinde je komiks podobně jako film mainstreamem, u nás je situace úplně obrácená. Tady je komiks čtením pro fajnšmekry a kulturní alternativu.

Ještě před pěti lety by vám každý ošlehaný komiksolog – pokud byste tedy před ním nestihli dříve rozumně utéct – začal nutit hrůzostrašné historky o své práci věrozvěsta narážejícího na samé předsudky o čtení pro děti a slabé duchem. Dneska naopak bude kamarády u piva děsit tím, jak se pokoušel balit nějakou slečnu a ona místo onoho ne-až-tak-příslovečného útěku do něj začala valit o škodlivosti tradiční křesťanské výchovy na mužskou masturbaci v předkračování Alanovy války s rurálním názvem Alanovo dětství nebo o údělu moderní ženy v Íránu za islámské revoluce v Persepolis… Jak vůbec mohla?! Měla přece začít utíkat!

Od geeků k hipsterům!
Právě tak se za poslední půldekádu vyměnili návštěvníci KomiksFEST!u, největšího domácího tematického festivalu. Takřka přes noc místo tradičních vyhublých, obrýlených intelektuálů s koly a v otrhaném oblečení po rodičích zaujali tradiční vysportovaní, obrýlení hipstři s longboardy ve vystajlovaném oblečení po rodičích. Žádná změna, myslíte si? Pojďme tedy trochu ke kořenům. A rovnou dvojnásobně dvojitým, jak jinak.

První dvojice je sice ve skutečnosti trojice, ale Dva mušketýři byli taky ve skutečnosti tři (nebo tak nějak), no ne? Na počátku totiž bylo legendární Spojení Odvržených. Už v 80. letech „toho století skoro bez internetu“ byl československý fandom fantastiky pevně spojen s fandomem komiksovým, protože – jak už to tak bývá – tak dlouho se hledali, až na sebe zbyli. Po sametové revoluci se navíc už i u nás dalo sehnat porno a další konzumní vymoženosti Západu, a tudíž fantastika byla jako masové čtení definitivně odvařená. A ke komiksu jste se tehdy nemohli dostat jinak než přes specializované obchody pro geeky, kam se odvažovali jenom vyhublí, obrýlení mladí mužové bez sociálního života – dobře si na to šťastné období vzpomínám.

A pak konečně přišel ten třetí mušketýr. Jmenoval se Neil Gaiman a v ruce místo kordu třímal první díl mytologicko-poetické, horrorově-urban fantasy komiksové ságy Sandman. Psal se rok 2002.

Druhý proud se stále držel geeků, jen s tím drobným rozdílem, že dobré půlce z nich přes noc (a přes filmového Pána prstenů) narostla prsa. Zázraky se přeci jen dějí. A jejich trademarkem se staly moderní, náročné superhrdinské komiksy pro ultrafajnšmekry, jako je Daredevil od Alexe Maleeva, kterého vám letos KomiksFEST! přiveze (tedy Maleeva, nikoliv Daredevila, bohužel). A pak tu jsou samozřejmě modernější zástupci zábavné brutality v čele s „komiksovým Tarantinem“ Garthem Ennisem, nejlépe symbolizovaným ságou Preacher, kde se utržené horní čelisti potkávají s Bohem. Ostatně, mohlo to dopadnout i hůř; ještě jsou tady vagóny popkulturních odkazů, hereze, kácení společenských ikon a čisté lásky.

Je nutné se tedy smířit se skutečností, že komiks u nás čtou jen velmi malé děti a  intelektuálové. Nic mezi tím skoro neexistuje, ať se hollywoodské superhrdinské adaptace snaží, co jen jim stamilióny dolarů stačí. Ale nemusíte být smutní, v Americe to bylo kdysi úplně stejné.

Bez práce není underground!
Když před stoletím a kousek komiks za Velkou louží začínal, byl novinovým čtením pro masy (v Evropě o něco později pro děti). A s příchodem superhrdinů před 2. světovou válkou si toto postavení hravě udržel. Ale s psychedelickým, voňavým oparem šedesátek dospěl v drsné náruči undergroundu. Comix (přesně takhle se tato podzemní, masitá odrůda píše) vytáhl všechno to, co lidem mainstream zakazuje: drogy, sex, politiku a špatnou kresbu. A tak se udržel dosud. Žije si, prosperuje a dneska vládne nezávislácké Evropě.

Jedním z nejslavnějších zástupců je slovinská časopisecká legenda Stripburger, jejíž výstavu Attention, Work!: Práce a komiks! o lesku a moderní bídě soudobého pojetí fachy vám KomiksFEST! letos taky představí. º


KomiksFEST!
program na www.komiksfest.cz
29. 10.—2. 11.


autor: Vojtěch Čepelák

Juliána Chomová (* 1988) se už několik let aktivně zabývá komiksem a knižní ilustrací. Po studiích v Bratislavě dnes opět studuje v Ateliéru ilustrace a grafiky pražské UMPRUM. Je členkou nezávislé tvořivé skupiny Kudla Werkstatt (Lukáš Parolek, Eva Maceková), která se zabývá tiskem printů a autorských publikací risografem, xeroxem a sítotiskem. Se spisovatelem Erikem Jakubem Grochem vytvořila komiksovou knihu pro děti Šlabikár Päťmestia, která nedávno získala ocenění Nejkrásnější kniha Slovenska. Momentálně připravuje komiks pro dospělé Magnus X91 ve spolupráci se scenáristkou Klárou Kolářovou z FAMU. ∞

Kakalík je člověk z masa a kostí a Kuře jeho komiksová postava, která letos nezavře zobák po dobu šesti dnů trvání mezinárodního festivalu nového divadla Malá Inventura.

Když se zeptám – kdo je Kakalík. Jakou dostanu odpověď?
Lidé mě znají hlavně jako komiksového tvůrce. Ale ve skutečnosti mám širší záběr. Jsem vystudovaný animátor, ale zároveň jsem studoval ilustraci. Živím se hlavně grafikou a televizní i webovou animací.

Od roku 2004 je s tebou neodmyslitelně spojená postava Kuřete, kterou každý den kreslíš. Neměl by se z něj po těch deseti letech už stát třeba kohout?
Kuře naprosto demonstruje moji neschopnost dospět. Už deset let musím každé ráno v sedm hodin vyplodit nějaký příběh, takže se do něj poměrně hodně projektuji.

Druhý rok spolupracuješ s Malou Inventurou. Letos jsi jí své Kuře propůjčil. Jen není tak žluté, jak ho od tebe známe, ale oškubané. Proč?
Vznikla reálná obava, že by bylo zaměnitelné se sbírkou Pomozte dětem České televize. Proto jsme ho oškubali, což reflektuje i podfinancování kultury. Tlak ale nakonec nevznikl, a tak jsme se vrátili k původnímu žlutému Kuřeti. Spolupráce s Malou Inventurou mě zároveň přivedla k myšlence vydat Kuřeti knížku. To se povedlo a v rámci doprovodného programu bude v pátek 21. 2. křest v Hnízdě, což je zázemí festivalu v přízemí Veletržního paláce.

Jak člověka ve 27 letech napadne kreslit zrovna Kuře?
Já už jsem v té době velmi aktivně komiksy tvořil. Strip mě fascinoval tím, že musíš jít na malé ploše přímo k pointě. Má to blíž k básni nebo epitafu. Věděl jsem, že to chci kreslit každý den až do smrti. Tak jsem si říkal, že to musí být strašně silná koncepce. Anebo naopak banální. Potřeboval jsem neutrálního a zároveň nadčasového hrdinu. Zcela pragmaticky mě napadlo využít středního rodu. Kuře neřeší, jestli je chlapeček nebo holčička. Zároveň je to hodně signifikantní a obecně známá postava – každý ho viděl, každý ho jedl. Nechtěl jsem neživý předmět, tak jsem se vylučovací metodou dostal ke kuřeti. Mám teorii, že když se věci dělají dlouho, tak získají hodnotu nehledě na to, jestli ji samy o sobě mají. Druhou metodou je vymyslet věc tak, aby si ji ona dál zpracovávala. Vdechnul jsem kuřeti určitý charakter, takže pak stačí, že je venku zima, a Kuře na to zareaguje. Jsem skálopevně přesvědčený, že by to mohl místo mě psát někdo jiný. Když se vlastnost dobře nastaví, tak pak už jen funguje v rámci své formy.

Jaká je tvoje nejoblíbenější tloušťka hrotu fixu?
Všechno už dělám virtuálně. Elektronický způsob mi velmi vyhovuje už jen z toho důvodu, že vše se dá zachránit. A taky mě to velmi zrychluje. Už dlouho na papír nedělám nic. º

Máte pocit, že váš podzimní splín se již pokradmu mění ve vánoční stres? Jako řešení se jeví snad jen zimní spánek. A pro ty, kteří si takovou možnost dovolit nemohou, právě vychází Zámek – komiks dle díla známého pražského depresáře, Franze Kafky. Nahlédněte tedy do světa tísnivé nejistoty a přesvědčte se, že by mohlo být ještě daleko hůř.

Pokud zapátráte v pražských suvenýrárnách, naleznete hrnečky s Kafkou hned vedle těch s golemem. Nikoli náhodou! Mýtus jeho podivuhodné osobnosti je známější (a výnosnější) než jeho samotné dílo. Ale i zarytý antibeletrista je obeznámen alespoň s novelkou Proměna aneb pojednání o strašlivé kocovině pana Samsy. U hmyzí říše se ale neduživý grafoman zdaleka nezastavil a vedle dvou šuplíků krátkých povídek, deníků a dopisů stvořil i romány Proces, Nezvěstný a dílo poslední, nedokončený Zámek.

Ve špatný čas na špatném místě
K. přichází do zasněženého městečka, nad kterým výstražně ční věž zámeckého komplexu. Údajně na příkaz zámecké vrchnosti K. přicestoval, aby zde vykonával zeměměřičskou praxi.

„Tato vesnice patří k Zámku. Pro přespání je nutné povolení, ale to vám teď v noci nikdo nevyřídí. Měl byste okamžitě opustit hraběcí území!“ vyčiní kdosi K., který sotva nalezne nocleh.

První z chapadel bizarního byrokratického systému se obtáčí kolem kotníku pohublého zeměměřiče a vrhá ho do bludiště prazvláštních nařízení, zvyklostí a zákonů města pod Zámkem. Jak se domluvit s obyvateli bez znalosti místních pravidel? Snad by K. poradili přímo na Zámku nebo alespoň vydali pokyny k práci, kvůli které přijel. Ale hora, nehora, Mohammed, Nemohammed, vypadá to, že není na Zemi nedosažitelnějšího místa než je Zámek…

Když jsem inkriminovaný román začal číst, měl jsem pocit, jako bych spadnul na scénu nějakého filmu československé nové vlny. Popisovaný svět byl groteskní, znepokojivý a obepínal ho jakýsi dadaistický řád. Tuto fascinující nevšední atmosféru komiks dokresluje perfektně. Samotná knižní předloha ale brzy začne čtenáře doslova dusit tíživými dialogy, které drží děj v bezvýchodném vakuu a před kterými není úniku. V tom je grafický román přítulnější. Krácení nebylo na úkor děje ani tváře knihy, ale dotklo se hlavně míst, kde čtenář netrpěl jen zprostředkovaným zážitkem, ale i samotnou četbou.

Život pod zámkem
Tematicky je Zámek pozoruhodné dílo. Popisuje byrokratickou diktaturu, v jejímž středu je paradoxně prázdno. Velký bratr, nejvyšší vůdce, který by zadával rozkazy, pravděpodobně vůbec neexistuje. Celá mašinérie, která utlačuje město, je dílem jednotlivých obětí. To oni věří v neomezená práva zámeckých úředníků a neváhají zatratit jeden druhého za vzpírání se jejich vůli. Kafka tímto dílem popisuje velice děsivou představu totality, která funguje prakticky bez vedení, pouze na základě vzájemné kontroly neprivilegovaných s různou mírou domnělé moci (například starosta města je nic oproti milence zámeckého úředníka). Zároveň nepředkládá žádné východisko – nový zeměměřič (někdy interpretován jako Mesiáš) nic změnit nedokáže. Ze svého pohledu cizince absurditu systému sice vidí, ale řád pomalu přijímá, neb i on je na vůli Zámku závislý.

Nečekejte ovšem nějaké studené antiutopické krimi, Kafka používá reálie a postavy téměř surreálné. Některé osoby v podzámčí mění podobu a dva pomocníci, kteří byli K. přiděleni ze Zámku, jsou víc než lidé spíš jakési poťouchlé kouzelné bytosti.

Tři barvy stačí
Atmosféra stojí na vizuální stránce, které se zhostil Jaromír 99, známý zejména díky filmově zpracované komiksové trilogii Alois Nebel. Jeho ostře kontrastní styl, skládající se jen z černých, šedých a bílých ploch, skvěle vystihne noční scénu v zasněženém městě nebo ostré rysy postav. Devětadevadesátova noirová metoda ale není všemocná a občas je na nějaký členitější interiér či hru stínů ve tváři přece jen krátká. Je ale vidět výrazný posun k lepšímu (od již zmíněného Nebela) a celkový dojem je jednoznačně pozitivní.

Komiksový Zámek je úctyhodnou adaptací. Přenáší a umocňuje pocit z originálu, nutné zjednodušení oproti původnímu textu je navíc spíše vítané. Neobsahuje přehnanou stylizaci, jako například komiksový Proces od francouzské výtvarnice Chantal Montellier. Tato kniha u nás vyšla v nakladatelství BB art v roce 2009, a přestože má stejného scénáristu (David Mairowitz), Zámek hodnotím jako zdařilejší. Jaromír 99 totiž pojal Kafku s pokorou a jeho lehce depresivní styl s vyprávěním dobře koresponduje.

Takže ať už jste na Kafku ve škole chyběli, nebo si jen chcete připomenout jeho zásadní dílo v divácky přátelštější podobě, vydejte se na Zámek a užijte si děsivé zřízení byrokratické totality alespoň do chvíle, kdy zůstane jen fikcí.

P.S.: Chcete-li se na četbu audiovizuálně naladit, najděte si píseň „Ankunft – Příchod“ od nové formace Jaromíra 99 a Jaroslava Rudiše s názvem Kafka Band. Zatím u nás krom křtu Zámku nevystupovali, ale třeba se uvolí ještě částečku ze své tvorby uvolnit.


Franz Kafka, David Zane Mairowitz, Jaromír 99
Zámek
Labyrint, Praha, 2013, 144 stran