Pouze mizivé procento z 12 000 spáchaných znásilnění je oznámeno. Tři čtvrtiny pachatelů trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí odchází od soudu s podmíněným trestem. Johanna Kaptein je uznávanou autorkou rozhlasových a divadelních her a Komorní scéna Aréna právě uvádí její prvotinu Historka o sv. Magdě. Ta krátká sukně říká víc, ne?

Hra s podtitulem Bylo nebylo, v níž je postupně odkrýván příběh ženy, která se stala vražedkyní, je sice rozepsána do replik, ty však nejsou přiřazeny ke konkrétním mluvčím. Je tedy jen na inscenátorech mezi kolik herců dané repliky rozdělí. V režii Tomáše Loužného tato odvážná kompozice mimo jiné zdůrazňuje, že na jevišti se „pouze“ vypráví příběh o Magdě, v žádném případě nejde o záznam objektivní historie. Herecké dialogy mají ráz maloměstského tlachání a pomlouvání, ožívají v nich různé hodnotové stereotypy, které jsou bohužel běžné i v našem sociálním prostředí.

Ne, znamená ne. To je nová definice znásilnění, o které vedlo ministerstvo spravedlnosti dlouhou expertní diskuzi i politickou debatu. Znásilnění si nikdo zažít nepřeje, přesto má podle průzkumů tuhle zkušenost každá desátá žena. Většina lidí ho má spojené s tím, že oběť přepadne někde v parku neznámý pachatel. To však není pravda. Často je pachatelem znásilnění někdo
z okruhu známých či rodiny. Přijďte toto téma nazřít na premiéře hry, kterou uvede Komorní scéna Aréna v sobotu 16. března. °

text: Tomáš Vůjtek, Julie Modrá

Historka o sv. Magdě
Komorní scéna Aréna (28. října 2, Ostrava)
premiéra so 16. března. 18:30

Nadcházející sezóna Komorní scény Aréna bude nejenom zdánlivě dramatická, ale především jubilejní, protože v ní oslavíme 30 let fungování divadla. Abychom ovšem neoslavovali pouze zažité strnulé pořádky, chceme si příští sezónu trochu revolučně okořenit. A protože revoluce je rodu ženského — stejně jako sama Aréna —, dostanou v ní hlavní slovo právě ženy! Co nás tedy čeká v Roce neklidných žen a poklidných revolucí?

Prvním titulem bude moderní adaptace Lorcova příběhu neplodné ženy ze španělské vesnice, kterou australský dramatik Simon Stone posouvá do současného velkoměsta, aby z něj vytvořil dechberoucí a hořce zábavnou hru ze života dnešních třicátníků. Yerma je úspěšná novinářka a bloggerka, která se soustředí na kariéru a na zábavu a na založení rodiny rozhodně nijak nepospíchá. Jenže jednou ji to zkrátka napadne, a pak už se té myšlenky nemůže zbavit… Dojemně tragický osud ženy, která se nemůže stát matkou, svěříme do rukou umělecké šéfky činohry Divadla F. X. Šaldy Kateřiny Duškové.

Následovat bude „revoluční“ drama Děti slunce, které jsou nejvíce „čechovovskou“ hrou Maxima Gorkého. Jeho postavy balancují mezi planým filosofováním a patetickým vyjadřováním svých horoucích citů, mezi diskusemi o budoucnosti lidstva a snahou smysluplně prožít vlastní život. Do této ruské klasiky se pustíme rázně, a to jak razantní úpravou a novým překladem našeho dramaturga Tomáše Vůjtka, tak groteskně expresivním pohledem režiséra André Hübnera-Ochodla.

Další ženou, které budeme věnovat důkladnou péči, bude Martha. Půjde o inscenaci podle slavného filmu Rainera Wernera Fassbindera o toxickém vztahu a o tom, jak snadné je posouvat hranice až do bodu, ze kterého není návratu. Pod vedením jednoho z nejvýraznějších režisérů mladé generace Tomáše Loužného nás čeká nevšední sonda do vztahů, které jsou tak trochu zvrácené.

A tak trochu zvráceným způsobem sezónu i završíme, protože se pustíme do černé komedie Gagarinova ulice Gregoryho Burkea. Eddie a Gary, dva zaměstnanci továrny, se rozhodnou vyvolat povstání vedoucí ke svržení nadnárodně globalizačního panstva… Jak a jestli vůbec toho dosáhnou, prozrazovat nebudeme, ale rozhodně se můžete těšit na pořádně černý humor, kvůli kterému si hru vybral sám náš umělecký šéf Ivan Krejčí.

Předplatné na Rok neklidných žen a poklidných revolucí je v prodeji až do poloviny října na www.divadloarena.cz.

text: Sylvie Vůjtková

Znáte generála Jana Šejnu, který nelegálním prodejem semen jetele doslova pohnul českými dějinami minulého století? Že ne? Herci Marek Cisovský a Vlastimil Burda vám jeho příběh osvětlí v inscenaci Zápas o generála, v níž tuto kontroverzní osobnost ztvárňují oba dohromady a najednou. Jaké je hrát jednu roli ve dvou a v čem je Šejnův příběh aktuální? Nejen na to jsme se obou herců zeptali.

Pro začátek by mě zajímalo, zda jste znali postavu Jana Šejny ještě před zkoušením inscenace?
MC: Tomáš Vůjtek vyhledává postavy, které nejsou moc známé. Já jsem nevěděl o Šejnovi vůbec nic, ale když jsem se ptal rodičů, okamžitě řekli: „Jo, semínkový generál. Toho jsme zažili, toho známe.“
VB: Já jsem ho neznal třeba vůbec. A ano, když jsem se pak ptal některých mých starších rodinných příslušníků, tak si ho hned vybavili.

Představení Zápas o generála se odehrává v prostoru Komůrka, který má mnohem menší rozměry než původní sál Komorní scény Arény. Jak se vám v něm účinkuje?
VB: Je to jiné. Pro mě je Komůrka téměř na hranici bytového divadla. Takže i přesto, že podmínky ze začátku nebyly úplně ideální, těšil jsem se. Chtěl jsem si to vyzkoušet. Divák je přece jenom ještě blíž. Takže za mě asi spokojenost.
MC: Pro mě je ten prostor úžasný v tom, že jsem si najednou vzpomněl na úplné začátky Arény. My jsme v podstatě v podobném prostoru začínali. Já jsem si to tam zamiloval hned. Zatím tam máme bojové podmínky. Nevím, jak se to bude vyvíjet dál, ale mně ta větší blízkost diváka naprosto vyhovuje. Holkám jsme přenechali místnost vedle jako šatnu a sami jsme s Vlastíkem zůstali za horizontem. Tam máme stůl a kanape, kde si tak jako ležíme. Opakujeme si texty, zatímco diváci přicházejí. Ležím si, přijde inspicient, ať jdu. Tak vstanu, udělám dva kroky a jsem na jevišti. Je to pro mě takové kouzlo.

Jaké je to pro vás ztvárňovat jednu postavu takhle ve dvou a ještě simultánně?
VB: Za mě asi dobrý. Mám pocit, že po tom urputném začátku máme s Markem příležitost a čas se na sebe naladit. A když k tomu dojde, tak pak už hrajeme jednu postavu a zároveň si tak ve všem přitakáváme. Možná se teď trochu ztrácím v myšlence…
MC: Neztrácíš, protože ono to tak je napsané. Proto je to Zápas o generála, jako bychom my dva začali mezi sebou zápasit, kdo to líp řekne, kdo postavu líp obhájí. Ale v jisté chvíli se nějakým způsobem spojíme do jednoho a jsme jakoby jeden člověk. Jedna postava. Je to zápas, ke kterému ale nedojde.
VB: Vždycky, když si teď o prázdninách vzpomenu na Šejnu, tak mi vyraší na hlavě jedna šedina.
MC: Jinak musím pochválit Vlastíka, že je to s ním moc fajn a strašně mě to baví.

A už jste někdy takhle sdíleli jednu postavu ve vícero lidech?
VB: Ne.
MC: Myslím, že ne. Já už si to tak moc nepamatuju… A jo! Kdysi. To jsme hráli takhle Krále Leara ve čtyřech. To je ale dávná historie.

Víte, proč jste do role Jana Šejny byli obsazeni právě vy dva?
MC: No – tak nikdo jiný už nezbyl. Tahle hra se měla dělat před covidem v alternativním prostoru ve foyer divadla a původně do toho byl obsazený někdo úplně jiný. Pak se to zastavilo. Dva roky jsme nehráli a pak se na to zapomnělo. A možná díky tomu, že vznikla Komůrka, se tato inscenace realizovala. A možná, protože jsme nejlepší, já nevím. Ne, to je otázka na realizační tým, ale ta anabáze byla dlouhá.

Podobá se nějaké roli z vašeho současného nebo minulého repertoáru?
VB: Upřímně, nemám takové zkušenosti jako Marek. Takové letité myslím, těch rolí zatím tady tolik nebylo. Takže za mě asi ne.
MC: Já mám zas naopak nějaké roky za sebou, takže už začínám zapomínat… Co by to mohlo připomínat? Vlastně tématem, formou i obsahem každou Vůjtkovou historickou hru. Já mám v podstatě to štěstí, že jsem dělal zatím ve všem, co napsal pro naše divadlo, ať už to bylo Smíření, Slyšení, S nadějí i bez ní. Ale přímo ta postava – nevím, jestli jsem hrál takového sebestředného egoistu. Jo, sebestředný egoista byl divadelník Bruscon, ale to je zas odjinud.

A tak Eichmann ve Slyšení taky ne?
MC: Ano. Ten to taky měl trochu v povaze.

Kde jste pro Šejnovo ztvárnění hledali inspiraci?
VB: Těžko říct. Někde v samotném procesu inscenace. Ať už v přípravách, čtení, zkoušení. Hodně mi pomohl Marek, takže jsem na to hledání nebyl sám.
MC: Zpracovával jsem informace a historická fakta od autora plus zkušenosti z politického působení našeho režiséra, o které se s námi dělil.

Jak Jana Šejnu vnímáte po tom, co jste inscenaci nazkoušeli?
VB: Pro mě bylo samotné zkoušení docela zběsilé. Mám pocit, že jsme na to měli hodně krátký čas a toho textu není málo. Vnímám to tak, že nejsem v tu chvíli úplně schopný udělat si odstup od postavy, takže je těžké Šejnu pojmenovávat. Vidět ho jako osobnost. Mě zajímá zevnitř, ale zvenčí je to úplně jiný pohled. Pro mě na tu dobu – skvělý. V podstatě s tou dobou dokázal manipulovat a prošlo mu to. Zároveň to v sobě nese takovou jednoduchost. Když se na to člověk podívá zpětně, tak to jsou docela primitivní a triviální věci. Co a jak udělal, aby dosáhl toho svého, například, jak kradl a lhal. To je až hrůzně komické. A je to právě asi to, co se neustále opakuje dodnes.
MC: On byl svým způsobem geniální. Geniá­ní podvodník, hochštapler, mafián.
VB: Já právě pořád polemizuju, jestli byl génius, nebo geniální blb.
MC: Geniální. Nevím, jak to popsat jinak. Jestli to nějak promýšlel? Určitě, ale hlavně dokázal využít situace a doby, a to bez skrupulí.

A myslíte si, že příběhem Šejnova šibalství to skončilo? Na tuto otázku si určitě zodpovíte po zhlédnutí samotného představení, ve které není geniální jen on, ale i jeho obě alternace. Marku Cisovskému a Vlastimilovi Burdovi děkujeme za milý rozhovor.

Zápas o generála
Komorní scéna Aréna (28. října 2, Ostrava)
premiéra so 7. 5. 2022
nejbližší reprízy čt 15. 9. 18:30, so 17. 9. 11:00

Ve světových i českých moderních dějinách najdeme spoustu rozporuplných osobností, jejichž příběh působí jako bláznivá nebo černá komedie. Právě oni jsou v posledních letech inspirací pro dramatika a dramaturga Tomáše Vůjtka, jenž jejich osudy zpracovává do žánru grotesky. V minulých letech se jednalo o nacistického funkcionáře Adolfa Eichmanna a zpěváka Slávka Nováka. Nyní jde o komunistického politika a generála Jana Šejnu, o němž Vůjtek vytvořil s režisérem Ivanem Krejčím inscenaci Zápas o generála, kterou otevřeli nový ještě menší prostor Komorní scény Arény s příznačným názvem Komůrka.

Nejlepší z nejlepších
Autorská hra Tomáše Vůjtka vypráví o vzestupu a pádu prominentního komunistického politika Jana Šejny, jehož osobní i profesní život prošel tragikomickými změnami. Například z experta na obranu Československa se stal kvůli nezákonnému obchodu s nedostatkovými semeny odpadlík, který po emigraci získal v USA pozici odborníka a analytika u CIA. Stejně paradoxní bylo i jeho soukromí, protože jeho mladá milenka Evženie, studentka FAMU, se nakonec provdala za jeho syna, s nímž založila rodinu. Kromě politických ambicí se Šejna hojně věnoval umění, zejména literatuře a filmu, v rámci kterého navázal kontakty s talentovaným Pavlem Juráčkem. Ve volném čase poslouchal hudbu, což ovlivnilo i strukturu inscenace, protože se dělí do pěti vět souvisejících s označením tempa, a to allegro ma non troppo, allegro molto, allegro assai, allegro moderato a presto, které od sebe oddělují jednotlivé etapy Šejnovy kariéry. Představení prokládají krátké komediální písně, v nichž je Šejna zesměšňován svou manželkou Viktorií a milenkami Mílou a Evženií. Hudební složka kontrastuje se slovním projevem, jelikož zatímco samotný Šejna se prezentuje jako ten nejlepší expert na vše, písně, ale také výpovědi jeho blízkého tento předobraz vyvrací. Hra se tak cynicky vysmívá prospěchářství a politickému egocentrismu, čímž se stává vzhledem k současnému politickému dění výsostně aktuální.

Složka pro každého
Představení se odehrává v potemnělém prostoru připomínajícím sklad, v jehož středu se nachází pohovka s konferenčním stolkem, nalevo je umístěn pojízdný regál se složkami a napravo věšák. V pozadí stojí tři židle, na nichž sedí pouze trojice Šejnových „femme fatale“, a plátno, na kterém se promítají ukázky z Juráčkovy tvorby nebo autentické záběry z jednání tehdejších politiků. V jednoduchém stylu jsou i kostýmy, které charakterizují jednotlivé postavy. Šejnova manželka Viktorie (Tereza Cisovská), která byla česko-ruského původu, je oděna jako carevna do červených dlouhých šatů doplněných černým pozlaceným kabátcem a výraznou květovanou čelenkou, armádní zapisovatelka milenka Míla (Zuzana Truplová) do vojenského dámského úboru a bohémka Evženie (Kristýna Panzenberger Krajíčková) do bílých elegantních šatů. Šejna je pak ztvárňován dvěma herci, proto Šejna jedna (Marek Cisovský) má na sobě černou košili, bílé kalhoty a boty, zatímco u Šejny dvě (Vlastimil Burda) je tomu přesně naopak. Vedlejší postavy, které ztvárňuje pouze Burda, charakterizují pokrývky hlavy, které herec střídá. Vizuálně se tak jedná o trefnou metaforu života Jana Šejny, který se sám sobě stal banální složkou s nemilým kádrovým posudkem.

Karikatura karikatury
Nejpodstatnější je však, jak jinak, herectví. Zmíněná pětice herců podává nadprůměrné, ale vyrovnané výkony postavené především na groteskním šklebu, hyperbole a funkční kooperaci. Jevišti vládnou zejména Marek Cisovský a Vlastimil Burda, verze starého a mladého Šejny, kteří se patologicky usvědčují ve svých názorech, zatímco trojice hereček jde proti jejich nabubřelosti a egocentrickému výstupu. Oba Šejnové využívají výrazná gesta a velmi rychlé tempo mluvy, proti tomu ženská část ansámblu naopak hovoří poklidnými hlasy bez nadměrné gestikulace, přičemž oba způsoby herectví se navzájem doplňují a napomáhají k vytvoření Jana Šejny.

Inscenace Zápas o generála vzhledem k vynikajícímu autorskému textu Tomáše Vůjtka, ale také skvělému scénografickému návrhu Marty Roszkopfové a brilantním hereckým výkonům pětice účinkujících představuje jedno z nejpovedenějších představení letošní sezóny Komorní scény Arény. Kdy jindy než teď by se mělo reflektovat, co dokáže zdánlivě nevýrazný a průměrný člověk, jako byl Jan Šejna, když začne využívat intrik?

Zápas o generála
Komorní scéna aréna (28. října 2, Ostrava)
premiéra 7. 5.
nejbližší repríza pá 3. 6.

Přírodní a technické vědy se stávají často terčem mnoha společenských debat, ale také konspiračních teorií. Kde je vlastně pravda? A lze se jí ve výsledku skutečně dobrat? Kdo ví. Jisté je, že vědecký pokrok, ačkoli obohatil lidstvo o mnoho zásadních poznatků a objevů, pod mikroskopem rozbil to nejzásadnější lidské seskupení – rodinu. Své o tom ví postavy ze hry Komáři od britské dramatičky Lucy Kirkwoodové, kterou uvedla ostravská Komorní scéna Aréna jako první premiéru letošní sezóny.

Postavy dramatu Komáři (někdy také Moskyti) představují archetypy lidí dnešní moderní společnosti, jako je například nerd posedlý on-line světem, nekompromisní vědec, flegmatik profitující z úsilí druhých či popírač jakýchkoliv vědecký poznatků. Tyto odlišnosti jsou demonstrovány na osobním konfliktu vědkyně Alice, která osciluje mezi ne zrovna idylickým rodinným životem a slibnou kariérou. Jejím výzkumným cílem je objevit základní elementární částici tzv. Higgsův boson, jímž by vysvětlila vznik vesmíru. Podobně, ale s mnohem menší mírou úspěšnosti tápe i v rámci své rodiny, protože sama vychovává pubescentního zakřiknutého syna Luka, na kterého si není schopna udělat čas. Do toho válčí se svým protipólem – sestrou Jenny, která věří všemožným dezinformacím, přičemž hlavní jejich zdroj představuje Google, což způsobí i úmrtí jejího dítěte. Tento stav však není pro Alice udržitelný a přivádí ji do mnoha absurdních situací.

Sesterství jako důkaz společenské diverzity
Nutno podotknout, že se jedná o druhé uvedení tohoto dramatu na české scéně, v roce 2019 tak učinilo Městské divadlo Zlín pod názvem Moskyti. V případě Komorní scény Arény režisérka Kateřina Dušková a dramaturg Tomáš Vůjtek se koncepčně soustředí na komorní potenciál tohoto textu. Byť respektují motiv vědecké otázky o vesmíru, akcent vedou především vztahovou rovinu postav. Z původní hry hlavně vyvěrají témata, jako je disponování s informacemi, farmaceutický průmysl a jeho vztah k lidskému zdraví či vědecký objektivismus. Nenásilně se tak text Kirkwoodové v pojetí Duškové a Vůjtka roubuje na aktuální pandemickou situaci, čímž povedeně ne přímo polemizuje nad jejími fenomény i s publikem, protože herci se s ním hojně snaží udržet kontakt a často k němu promlouvají.
O komornosti inscenace vypovídá i scénografie podle návrhu Pavla Kodedy, který je velmi minimalistický, čímž se liší od zlínského pojetí. Na téměř prázdné černé scéně se objevuje pouze několik panelů složených z hadic postavených do půlkruhu, což představuje urychlovač částic, s nímž při svém výzkumu disponuje Alice a její tým. Uprostřed tohoto prostoru se pak většinou nachází gauč nebo gymnastický míč či sedací vak. Tato vizuální úspornost tak vede k tomu, že je zdůrazněna herecká složka. Zároveň lze vnímat jako metaforu mikro světa Alice a její rodiny, který požírá nějaká neviditelná černá díra.

Čí hlas je ten správný?
Ani protentokrát herecký ansámbl Komorní scény Arény nezklamal. Jediné, co by snad šlo vytknout, je místy přemrštěné komunikování s publikem. V některých dialozích herci neudržují ani tolik kontakt mezi sebou, ale spíše promlouvají jakoby k publiku, což částečně jejich souhru rozbijí. Na druhé straně je tato tendence podstatná v kontextu úvah jednotlivých postav, které si pokládají otázky divákovi blízké, týkající se především rodiny a informací. V hlavních rolích jako sestry excelují Tereza Cisovská (Alice) a Zuzana Truplová (Jenny), které mají tento vztah „natrénovaný“ už z inscenace Tři sestry, v níž si rovněž zahrály protikladnou sesterskou dvojici Olgu a Irinu. Zatímco Cisovská disponuje kultivovanými až křečovitými gesty a klidným tempem mluvy, Truplová naopak jedná velmi spontánně a uvolněně, což vyvolává při jejich střetu tragicko-komické napětí. Kromě těchto již známých hvězd Komorní scény Arény se na prknech objevuje i nováček Vlastimil Burda (Luke), kterého beze sporu zanedlouho bude možné označovat stejně, protože své roli nerda se přizpůsobuje jak tělesně, tak i duševně a vůbec z ní nevypíná. Svou vnitřní tenzi a neklid vysílá ven skrze trhavé pohyby, od ostatních aktérů si velmi pečlivě udržuje distanc. Kromě sekané mluvy využívá pro svůj projev i neklidného dechu, právě díky této práci na detailech se jeho postava zdá autentická. Možná právě díky Burdovi Komáři nejsou jen příběh nešťastné „matky kariéristky“, ale také výpovědí o životě dnešního pubescenta, kterého formuje (ne)klid „dospělé společnosti“.

Komáři
Komorní scéna aréna (28. října 2, Ostrava)
premiéra 16. 10. 2021
další reprízy pá 10. 12. a čt 16. 12.

Jednou z posledních inscenací, kterou ostravská Komorní scéna Aréna na sebe upozornila, je rozhodně Zimní slunovrat podle stejnojmenného dramatu současného německého tvůrce Rolanda Schimmelpfenniga. Její nesporný úspěch dokazuje získání Ceny Josefa Balvína a skutečnost, že kritikové z Divadelních novin ji označili jako nejlepší inscenaci vycházející z původně německy psaného textu vytvořenou v roce 2019. Máte, či nemáte rádi nečekané návštěvy? I přesto vítejte.

A čeho se bojíš ty?
Roland Schimmelpfennig se řadí k autorům tzv. aftercool dramatiky, jež v Německu nastoupila po coolnes hrách vzniklých na konci 20. století. Rozdíl mezi oběma dramatickými proudy je podstatný, tato dramata už nemají tolik drsný nádech a příliš nedisponují vulgaritami a hrubými výrazy, avšak rozvolněná forma dramatického textu přetrvává dále. Konkrétně Schimmelpfennig svou tvorbu staví na univerzálních tématech, do kterých přidává cosi tajemného, co rezonuje celým dramatem. Stejně tak tomu je i v případě Zimního slunovratu, kde hlavní hrdiny Alberta a Bettinu zaskočí v nemilé atmosféře den před Vánoci návštěva Bettininy matky Corriny, ale také nezvaný, a hlavně neznámý host Rudolph. Na této zdánlivě banální situaci se odkrývá nejen Achillova pata jedné rodiny, ale vůbec celého světa, zvláště pak evropské civilizace. V režii, ale také dramaturgii Adama Svozila a Kristýny Jankovcové do pozadí ustupuje fakt, že postava Rudolpha představuje jednoho z uprchlých nacistických zločinců a zde figuruje „pouze“ jako schopný manipulátor, jelikož oproti původnímu textu se v inscenaci více zdůrazňuje nefunkční vztah Bettiny a Alberta, čehož právě hojně nezvaný host využívá. Avšak Schimmel­pfennigův požadavek, aby během představení zazněly scénické poznámky, je splněn a podílí se na komickém nádechu inscenace, jelikož postavy neodříkávají jen text o své osobě, ale i o těch druhých, což je mnohdy vtipné a zároveň to způsobuje zcizovací efekt.

Nevadí, když budu ve své vlastní bublině?
Původní text je náročný, nejen co se týče obsahu, ale i prostoru, jelikož se odehrává v několika místnostech Bettinina a Albertova obydlí najednou. S tím si však scénograf, ale také tvůrce kostýmů Petr Vítek poradili snadno. Jevištní prostor je otevřený a skutečně ho tvoří několik místností v minimalistickém stylu, které pouze mezi sebou stejně jako v načrtnutém plánku architekta rozděluje čára na zemi a část prostoru se nalézá na vyvýšeném pódiu. Herecká akce je tak přehledná, a to i přesto, že dění probíhá simultánně, což však působí sugestivně a nutí diváka být ve střehu.

Za okny sněží, a co má být?
Největší důraz se však klade na samotné čtyři vystupující herce, jejichž výkony jsou více než dost mile překvapující a vyrovnané. Vladislav Georgiev povětšinou ztvárňuje malé, respektive vedlejší, role, ve kterých i přesto vyniká, nicméně postavu Rudolpha lze označit jako Georgievův majstrštyk, kde se mohl takříkajíc až nezvykle vyřádit. Role distingovaného manipulátora, jenž naruší relativně poklidný večer jedné rodiny, mu sedí. Disponuje především velkými, ale strnulými gesty, pomalou uspávací mluvou, kterou si nejen podmaňuje samotné aktéry, ale i publikum. Dovolím si říci, že odpovídá Schimmel­pfennigově představě zla, na které tak lpí, protože je onou mocnou silou, jež dělá jeho dramata magickými. V kontrastu ke Georgievovi stojí Petra Kocmanová v roli Bettiny, ta právě naopak je ve svém projevu velice dynamická, její pestrý výrazový rejstřík zahrnuje nejen ironické posměšky, ale také hysterický křik a pláč, a právě mezi těmito polohami osciluje stejně tak jako představitel Alberta Vojtěch Lipina.

Domnívám se, že je Zimní slunovrat v podání Komorní scény Arény oprávněně vyzdvihován a že například po rezonujícím Slyšení na podobné téma se jedná o další inscenaci, která ani po své derniéře nebude zapomenuta. Jednak má na tom svůj podíl téma, jež se dosti dotýká slabiny evropské civilizace – xenofobie, jednak herecká příležitost poskytnutá Vladislavovi Georgievovi dala inscenaci přidanou hodnotu.


Zimní slunovrat
Komorní scéna Aréna (28. října 2, Ostrava)
premiéra 25. 5. 2019
nejbližší repríza út 25. 2. a st 4. 3.

Zinscenovat Čechovova dramata nepatří mezi jednoduché počiny, jelikož tvůrci se nacházejí mezi dvěma striktními póly: buď se z představení stane trapná komedie, nebo nesnesitelná tragédie. Čechov vyžaduje střed a ani Tři sestry nejsou výjimkou.

Zinscenováním Tří sester režisér Ivan Krejčí ve spolupráci s dramaturgem Tomášem Vůjtkem opět dokazují, že ne nadarmo se ostravská Komorní scéna Aréna drží na postu nejlepších divadel v České republice. Navíc právě tento zvolený titul sedl zdejšímu hereckému souboru na míru. V hlavních rolích Zuzana Truplová (Irina), Pavla Dostálová (Máša), Tereza Cisovská (Olga), Šimon Krupa (Andrej) a Kristýna Leichtová (Nataša).

Dle režijně-dramaturgického konceptu se Tři sestry dělí na dvě části, veselou a pochmurnou, jejich předělem je hned první dějství, kdy se pořádá oslava Irinina svátku. Na jevišti diváci vidí obrovský nazdobený pokoj v dobovém stylu s několika stoly, pohovkami, křesly a klavírem, na který hraje představitelka Máši. Herci jsou oděni do formálních kostýmů vystihujících jejich charakter. Například Olga jako emancipovaná učitelka nosí kalhoty a sako, Máša, nespokojená manželka, je oblečena do černých šatů, zatímco její mladší sestra Irina je oděna do bílých, symbolizujících její nedotčenost světem. Nejvýrazněji působí Nataša, která vypadá jako maškara plná nevkusu, zvláště zpočátku, avšak později má na sobě župan, upnuté šaty s velkým rozparkem a punčochy. Zkrátka je od pohledu zřejmé, že k třem sestrám nepatří a je to typická žena ničitelka z Čechovových dramat.

Eldorádem Moskva
Na začátku představení se diváci seznamují s ruským panoptikem nešťastlivců, kteří vidí spásu svého života v odjezdu do Moskvy, avšak drama působí i přesto komicky a groteskně. Jevišti především vládne Zuzana Truplová jako Irina, jejíž životní příběh je kostrou celého dramatu. Není proto divu, že herečka užívá všech svých schopností, aby pobavila publikum. Při komunikaci s ostatními aktéry dělá různé grimasy, explicitně projevuje emoce a po hracím prostoru pobíhá potřeštěně. V kontrastu k ní stojí Tereza Cisovská se svým kultivovaným chováním. Avšak o pozornost nepřichází ani Pavla Dostálová, která v této etapě téměř nemluví, což nahrazuje neverbální komunikací. Společně s Truplovou diváky baví Štěpán Kozub jako baron Nikolaj Tuzenbach. Jak už je pro něj typické, v roli zakřiknutého mladíka se přímo vyžívá. Pohybuje se neobratně a má patetický slovní projev, který dohání až do krajních mezí. Právě díky němu a Zuzaně Truplové Tři sestry připomínají z počátku spíše šílenou komedii, než drama o neschopnosti se odpoutat od zarytých návyků.

Čas plyne pomalu
Druhá část se nese v naprosto opačné náladě. Vše je díky Nataše naruby, a to doslova. Světlo je ponuré. Nábytek dříve perfektně uklizeného pokoje leží na zemi vzhůru nohama, kupky nepořádku kryjí plachty a v tomto chaosu se ztrácí i samotní aktéři. Irininy šaty už také podléhají změnám, jsou černé a formální. Z živé komedie se najednou stává ponurá tragédie. Lze si všimnout, že i herci změnili dikci, jelikož po jevišti najednou chodí všichni pomalu, někteří se skoro nehýbají a slovní projev už také není svižný. Právě tato atmosféra pohlcuje diváky do tenze, která Třemi sestrami razantně rezonuje.

Suma sumárum výběrem tohoto Čechovova dramatu a jeho brilantním zpracováním Komorní scéna Aréna opět potvrdila své kvality, které dlouhodobě divákům nabízí. I přes bohatý repertoár nelze o Třech sestrách mluvit jinak než jako o triumfu tohoto divadla. ∞


Tři sestry
Komorní scéna Aréna (28. října 2, Ostrava)
premiéra 6. 1. • nejbližší reprízy po 5. 11. 19:30 (Divadlo Komedie, Praha) a po 26. 11. 18:30

Jaký smysl mají v dnešní době historická dramata? Slouží ještě vůbec k něčemu? Přece jen, co bylo, to bylo, a co bude… Tomáš Vůjtek z Komorní scény Arény dokazuje svou historickou trilogií, která zasahuje do 40. až 50. let minulého století české historie, že tento typ děl je potřebný. Pokud očekáváte, že zde bude mít hlavní slovo křivda vůči Čechům, tato trilogie vás vyvede z omylu. Co když vše bylo, či je, tak trochu jinak?

Dramaturg Tomáš Vůjtek a režisér Ivan Krejčí společně od roku 2012 mezi zdmi Komorní scény Arény v Ostravě převedli na její prkna Vůjtkovu historickou trilogii, která se dotýká především období druhé světové války a monstrprocesů 50. let. Vůjtek se soustředí především na téma vztahů mezi Čechy a Němci, nenásilnou formou nastiňuje divákům otázku, kdo vlastně jsou ty „smějící se bestie“, a zda se právě ony nejvíce nepožírají mezi sebou. První díl „S nadějí i bez ní“ nastiňuje obraz komunistické společnosti, ve které se hledá třídní nepřítel. Druhá část, „Smíření“, poukazuje na agresivní jednání Čechů vůči Němcům a ta poslední, „Slyšení“, se naopak zabývá bestialitou Němců, konkrétně Adolfa Eichmanna.

Lepší hrůzný konec, než hrůza bez konce
Josefa Slánská stihla za svůj život vystřídat mnoho rolí. Byla předdruhoválečnou komunistkou, ženou revolucionáře, později jednoho z nejvýše postavených politiků v Československu. Po pár letech ale také manželkou spiklence, zrádce a zločince… A nakonec vdovou po soudně rehabilitovaném funkcionáři.

Inscenace „S naději, i bez ní“ vychází kromě dobových materiálů především z její vzpomínkové knihy Zpráva o mém muži (Svoboda 1990). Uvedením první (premiéra byla v roce 2012), ale dobou děje poslední část trilogie kreslí mnohovrstevnatý obrázek padesátých let. Na první pohled je to především portrét Josefy Slánské (Alena Sasínová-Polarczyk) a výpověď o procesu s jejím mužem, v hlubším plánu jde ale především o výpověď době jako takové a o mezilidských vztazích v nejistých a napjatých časech.

Sledujeme výslech Slánské, z níž vyšetřovatelé (Marek Cisovský, Albert Čuba) chtějí dostat cokoliv, co by mohli použít proti jejímu manželovi. Kromě toho se ale na jevišti odehrává mnoho dalších věcí – ilustrace dobových manifestací plných zápalu a slepého odhodlání, Slánské vzpomínky na život s Rudolfem a nakonec i stručná rekapitulace toho, co se v jejím životě a v tomto státě dělo poté, co hrůzná padesátá skončila.

Emoce se v divákovi jen bouří – a nejsou zdaleka příjemné. Představení je umně vyvolává a ničím – snad kromě přestávky – neruší. Nejděsivější pocit ale zdaleka nepramení z výslechových metod či představy pomalé smrti oběšením, ne; nejzvláštnější je přemýšlení, jestli vám nakonec toho Slánského, komunisty, který měl sám košili od krve mnoha lidí, jen aby ji na závěr promáčela i jeho vlastní, není tak trochu lidsky líto…

Eichmann a jeho (ne)obhajoba
„Slyšení“ představuje druhou část trilogie, která byla na prkna Komorní scény arény uvedena v únoru 2015. Její úspěch nepotvrzuje pouze ohlas u diváků, ale také Cena divadelní kritiky 2015 v kategorii Inscenace roku.

Tentokrát se dostáváme do prostředí nacistických pohlavárů, ve středu zájmu stojí postava Adolfa Eichmanna, konstruktéra židovské genocidy. Během necelých tří hodin se diváci seznamují s jeho životem, který končí oběšením, o němž rozhodl židovský soud v Izraeli. Než však dojde k onomu verdiktu, odkrývá se divákům nejen agresivní a nekompromisní povaha německých nacistů, ale také charakter Čechů v období druhé světové války. Publikum představuje soudní tribunál a díky tomu se stává součástí děje.

Už samotné jeviště v divákovi vyvolává ponurý pocit, neboť zde svítí pouze tlumené světlo, na scéně je pouze červený koberec a dlouhý stůl se židlemi, který nejprve slouží ke schůzím nacistů a pak se stává Eichmannovým popravištěm. Kostýmy postav se nesou ve stylu dobové módy, uniformy vojáků jsou téměř totožné s esesáckým dresscodem. Na hlubokém zážitku také pracuje temně znějící hudba a projekce videí z proslovů Adolfa Hitlera.

Celé představení však závisí na představiteli Eichmanna (Marek Cisovský), který se zde ujímá hlavního slova a opravdu se zdá, že před diváky nestojí herec Cisovký, ale oživlý Eichmann, jelikož si jeho protagonista natolik osvojil svou roli, že realististicky ovládá Eichmannovu mimiku, pohyb těla i styl řeči: „Chtěli, abych jim dodával Židy, tak jsem jim je dodával. Kdyby chtěli cyklisty, dodal bych jim cyklisty,“ ospravedlňuje se Eichman jak před lidským, tak před božím soudem, což v podání Cisovského zní přesvědčivě, ale zároveň absurdně humorně. Není zde však poukázáno pouze na „německé zlo“. Postava z lidu, Vlastička (Alena Sasínová-Polarczyk), poukazuje na fakt, že i obyčejný a prostoduchý člověk dokáže svým necharakterním jednáním okolnosti značně ztížit, protože Vlastička se neštítí brát za vlastní majetek, který nabyla po Židech odvezených do koncentračního tábora.

Oko za oko, zub za zub
Vůjtkovu trilogii uzavírá „Smíření“ – svou premiéru mělo v červnu 2017. V této inscenaci si autor hry bizarním způsobem pohrává s pojmem „smějící se bestie“. Poukazuje na českou agresi vůči Němcům – hlavním tématem „Smíření“ je odsun německých obyvatel z českého pohraničí v letech 1945–1948.

Tentokrát jsou diváci uvedeni do domácnosti, ve které společně žijí voják (Josef Kaluža), partyzán (Michal Čapka) a funkcionář (Marek Cisovský), kteří zastupují české obyvatelstvo, jež má však nevyrovnané vztahy i mezi sebou: voják a partyzán vedou boj proti funkcionáři, který měl spolupracovat s Němci. Nejděsivější je scéna, kdy Čapka drží v rukou revolver a přitom cituje z Písma svatého. Na druhé straně stojí s puškou Kaluža a oba míří na funkcionáře, kterého míní vydírat.

Naproti třem individuím stojí v kontrastu německá rodina složená z otce (Vladislav Georgiev), dcery (Pavla Dostálová) a syna (Štěpán Kozub), která, ač se na válce nijak nepodílela, musí čelit české agresi, ústící až ve vraždu. Kozub a Dostálová zde děsivým způsobem coby nevinní mladí lidé odkazují prostřednictvím svých rolí na nevinu německého obyvatelstva.

Na co mají být Češi skutečně hrdí? To je jedna z hlavních otázek, která hýbe dějem. „Hučí voda, šumí bor, libě zpívá český sbor. Zpívej, sbore, hudbo, hraj! Zde je Čechů zemský ráj,“ recituje šestičlenný sbor na začátku představení, kdy na jevišti diváci vidí například Libuši a sv. Václava, což mile odkazuje na český národ, ovšem postupně začne sbor ono hrdé češství parodovat v podobě svědectví o krutém odsunu Němců, při kterém se pro změnu vrahy stávají Češi. Ti zde mají skutečně podobu bestií a jsou zobrazeni jako parazité na majetku mrtvých nepřátel – Němců.

Odraz české povahy v dějinách
Kdo je kdo? A nejsme právě my těmi, kteří by se měli přiznat k vině? A co si myslíte vy o nás Češích a historii? Nebojíte se sebekritiky? Pokud vás nezastraší sonda do naší povahy, neváhejte a zavítejte do Komorní scény Arény v Ostravě. Tam vás Vůjtek skrze svou trilogii provede dějinami ve společnosti Eichmanna, Slánského a dalších pohlavárů, kteří figurovali v českých dějinách ve 40. a 50. letech minulého století. ∞


S nadějí, i bez ní (derniéra proběhla 17. 11.)
Slyšení (nejbližší repríza 5. 12. 18:30)
Smíření (nejbližší repríza 14. 12. 18:30)
Komorní scéna Aréna (28. října 2, Ostrava)


autoři: Petra Kupcová a Ondra Dominik Horník

Jsou dramata skutečně jen záležitostí divadelních prken? A co pro jednou změnit prostředí a podívat se do hereckého zákulisí? V ostravské Komorní scéně Aréně tak učinili skrze hru Slepice a typické jeviště nahradili ponurým kamrlíkem mladé herečky Nony, která svým temperamentem a jednáním v souboru rozhýbe stojaté vody. Přece jenom herci jsou také jen lidi…

Slepice je jednou z her současného ruského dramatika Andreje Koljady z roku 1989. Ve zpracování dvou výrazných ostravských divadelních tvůrců, režisérky Janky Ryšánek Schmiedtové a dramaturga Tomáše Vůjtka, došlo sice k jejímu zkrácení a vyškrtnutí některých postav, ale hlavní náplň zůstala zachována a vznikla tak tragikomická groteska ze zákulisí života umělců s premiérou 24. března letošního roku v Komorní scéně Aréně.

Není slepice jako slepice
Už samotný název hry je zavádějící, neboť v originále mu náleží jednotné číslo (Kurica), zatímco v českém jazyce mu připadá plurál. Ovšem ani jeden jeho výklad nelze označit jako špatný. Proč? Hra nás zavádí do souboru ruského oblastního divadla, ve kterém to funguje jako v kurníku, ta přebere té toho a ten zas tomu tu, avšak největší pozornosti si nese mladá a talentovaná herečka Nona, která přebere manžela své starší kolegyni Alle (Alena Sasínová – Polarczyk). Ta s ní vede souboj společně s kamarádkou, také herečkou, Dianou (Tereza Císovská), která měla dříve pletky s druhým Noniným milencem Fjodorem. Ač zrovna ony dvě říkají Noně slepice, dají se nazvat stejně. Figurují zde samozřejmě i již zmínění muži, šéf činohry Fjodor (Šimon Krupa) a úředník divadla a manžel Ally Vasilij (Petr Panzerberger), kteří se svým chováním nápadně podobají kohoutům, kdy ve středu zájmu stojí právě jejich milenka Nona.

Za povšimnutí stojí také kostýmy, které stejně jako scénu vytvořil David Janošek. Nesou se v maškarádním nádechu, jelikož jsou plné křiklavých barev a třpytek. Navíc je doplňují paruky. Ovšem jediná Nona je oděna formálně a vlasy si parukou nezakrývá. Že by šlo o symbol? Přece jen toto dílo pokrývá i motiv souboje stáří s mládím a Nona stojí v kontrastu se staršími kolegy, možná to je i ten důvod, proč divákům hned na začátku představení odhalí herečka Zuzana Truplová své tělo.

Sny za zajetými kolejemi
Ať hra působí jakkoli jednoduše, nese si v sobě i cosi pro diváky přitažlivého, neboť svým způsobem naráží na ruskou povahu. Byť osoby zprvu působí schematicky, jsou ve skutečnosti komplikované vinou nesplněných představ, jako je například odchod do Moskvy za kariérou, který stejně z nich žádná nakonec nemá sílu učinit, a vše se vrací do starých zajetých kolejí.

Ač jde o jednoduchý divadelní žánr, díky dobrému výběru herců i tato sentimentální groteska potěší pravidelného diváka Komorní scény Arény, která ho především vybízí k smíchu skrze situace plné paradoxů. Přehnaná gesta, mimika i intonace jsou zde na místě, to vše pětičlenný herecký tým ovládá bravurně. Vyniká především Zuzana Truplová, které role mladé Nony zapadá do hereckého rejstříku. Nelze ani nevěnovat pozornost hysterické Alle, která v  podání Aleny Sasínové – Polarczyk působí dosti věrohodně. Za zamyšlení ale stojí výběr dvou mladých herců, Šimona Krupy a Petra Panzerbegera, do rolí zestárlých mužů, byť díky svým schopnostem dokážou i v těchto rolích excelovat. ∞


Slepice
Komorní scéna Aréna (28. října 2, Ostrava)
premiéra 24. 3. • nejbližší repríza st 27. 9. 18:30

Znáte herce, režiséra a akrobata Šimona Krupu? Možná je vám jméno povědomé skrze nominaci na cenu Thálie za rok 2016 za roli Pulce v Lidské tragikomedii, která se hraje v ostravské Komorní scéně Aréně. Tento herec však nepůsobí pouze v rodné Ostravě, ale také v Praze, kde se pojí například k Chemickému divadlu a strašnickému Divadlu X10. Jaké je pro něj potulování mezi těmito dvěma městy a jaký má vztah k divadlu, svým rolím a Ostravě?

Proč jste se rozhodl právě pro herectví a kdy jste k němu začal inklinovat?
Když jsem měl končit základku, tak jsem si uvědomil, že vlastně nevím, co bych chtěl dělat. Měl jsem kamaráda, který se někdy po šesté třídě rozhodl věnovat baletu, díky němu jsem narazil na možnost studovat na Janáčkově konzervatoři, kde mě pozval na den otevřených dveří. Když jsme tam pak spolu byli, tak jsme navštívili otevřenou hodinu herectví, která mě tehdy nějak nadchla. To byl zřejmě impuls, díky kterému jsem se rozhodl pro herectví, byť jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu. Začal jsem se o divadlo více zajímat, stýkat se s lidmi, kteří už byli s konzervatoří nějak spjati. Pak jsem dělal přijímačky a vyšlo to. Nemohu ale říct, že bych to plánoval od mala, naopak ani jsem moc nechodil do divadla a až kolem toho čtrnáctého, patnáctého roku to ve mně vygradovalo po té otevřené hodině.

Jaké je pro vás ve 27 letech být nominován na cenu Thálie za roli Pulce v Lidské tragikomedii, která se hraje v ostravské Komorní scéně Aréně?
Člověk něco nazkouší, něco hraje a je to fajn. Cítí, že je to pro něj náročné i důležité a pak se stane, že mu někdo zavolá a řekne, že je za tuto roli nominovaný na cenu. Co mě na tom potěšilo asi nejvíc, je, že si toho někdo všiml a že je to bráno vážně.

Jak Pulce vnímáte? Je vám něčím blízký?
Co se týče ztotožnění, Lidská tragikomedie se odehrává ve třech dějstvích, kde mají postavy pokaždé jiný věk. Nejbližší je mi Pulec jako maturant. Ale ne méně zajímavější pak bylo hledat klíč, jak ze sebe udělat třeba vychlastaného padesátníka tak, aby měl parametry, a posléze sedmdesátníka, který to vše hodnotí už dálky a sarkasmem a nad vším se šklebí docela jako Klíma, se kterým splývá. A jak se to potkává s mým životem? Myslím si, že když máte za sebou divočejší mládí, tak právě zde je trefně ukázané, jak jsme všichni vlastně hloupí hubatí hrdinové všedních dní, ale pak si zároveň člověk udělá nějaké součty nad životem a zpozorní nad tím, kam to vlastně vede a jakými cestami. „Marné si říkat, jsi lepší, co je ti po tom, jací jsou druzí? Jen všemocná slepá samolibost ti to našeptává… Jsi jako všichni ostatní.“

Pocházíte z Ostravy, kde jste vyrůstal a studoval. Dnes zde působíte na dvou divadelních scénách a to v Komorní scéně Aréně a Staré aréně. Jak byste své rodné město a svůj vztah k němu popsal?
Ano, já jsem rodilý Ostravák. Narodil jsem se v Zábřehu, vyrůstal v Porubě a po sedmiletém výletu v Praze teď žiji v centru Ostravy. Jak tohle město vnímám? Myslím, že Ostrava je město s velice specifickým géniem loci. Domnívám se, že když v něm člověk vyrůstá, tak už ho má automaticky v krvi, je to nasáto s mateřským mlékem a veškerým uhlím vrytým do kůže. Když v něm nevyrostl, je to buď velké ano, nebo velké ne.

Ostravu vnímám jako kraj rázovitý a drsný, ale drsný i svým humorem a přístupem k okolnímu světu a životu. A co se týče kultury, nelze přehlédnout, jak se Ostrava postupně otevírá tím, jak vstřícně přijímá alternativu v umění, ať mluvíme třeba o Cooltouru, Staré aréně, novém divadlu Mír nebo o Lese. Myslím si, že je to jedno z mála takových míst v České republice, kde je prostor pro podporu, uplatnění a rozvíjení takovýchto projektů. To spektrum je zdravé a důležité…

Jako herec se stále pohybujete mezi dvěma městy, a to Ostravou a Prahou, shledáváte, co se týče publika a divadla, nějaké rozdíly?
Tak je jasné, že Praha a Ostrava jsou značně rozdílná města, ale nedával bych tomu měřítko plus nebo mínus. Dejme tomu, že Praha je kosmopolitnější se širším záběrem diváků, a tady je to zase takové více semknuté, familiárnější.

Jaká je vaše nejoblíbenější role, kterou hrajete a proč? Máte i nějakou, se kterou se ztotožňujete?
Z těch současných mám rád zmiňovaného Pulce, nebo mladého Glova z Hráčů. Měl jsem rád postavu Johanese Schmidta z Baala, který má úžasný oblouk, kdy ze začátku je to čistý kluk, který Baala obdivuje. Avšak díky tomu, že mu tento lyrik zprzní dívku, která se pak zabije, dojde v něm ke zlomu, což jde vidět hlavně na konci hry, když už Baal je zcela slabý a setkává se opět s Johanesem, ovšem ten se změnil a je z něj zničený alkoholik, který si svého dřívějšího přítele dosti podá.

Hrajete v mnoha inscenacích, našel jste si tu, která vás nějak zvlášť ovlivnila?
Kdybych to měl brát hodně dozadu, tak jednu z takových, kdy jsem skutečně meditoval sám nad sebou a nad otázkou, kde se láme osobní život se životem postavy, tak to byl George Trakl v Divadle X10. V té době jsem prožíval ne zrovna dobré období, a když člověk hraje o smutných věcech, o lidech, kteří jsou vnitřně rozsekaní a on sám je vnitřně rozsekaný, tak mohou nastat dvě věci, buď se člověk poskládá skrz tu postavu zpátky a je to pro něj určitý typ terapie, nebo ho to ještě víc potopí.

Nedávno ČT Art odvysílala filmovou verzi Slyšení, inscenace o Eichmannovi, která se hraje v Komorní scéně Aréně. Jaké máte z natáčení dojmy? A nakolik bylo odlišné stát před kamerou a ne před diváky?
To, že točíte inscenaci bez diváků, to je jedna věc, ovšem ta verze Slyšení, kterou bylo možno vidět na Artu, má ještě jiný bod lomu, a to ten, že se nešlo o přenesení inscenace před kameru. Šlo o lehce volné zpracování toho textu s jinou aranží. Krátce, bylo to pojato trochu jinak. A myslím si, že na divadle to funguje o něco lépe. Představení tam má ještě jiné děsivé patro, které se týká naprosté nereflexe nacistů, na což filmová verze není zaměřená. Televizní verzi se poněkud podařilo vypreparovat z inscenace černý humor, který se odráží od toho, jak vážné a depresivní téma s Eichmannem a nacisty je.

Baví vás hrát spíš ve vážných dramatech nebo v zábavných komediích a jaký k tomu máte důvod?
To se nedá úplně tak jasně říci. Na konzervatoři nás učila úžasná pedagožka Alexandra Gasnárková, která nám kladla na srdce, že herec se musí naučit mít své role rád, nebo s nimi umět vést spory. A vždycky je to i trochu souboj. Já mám v oblibě postavy, se kterými se můžu zasmát, ale také si zaplakat, zkrátka ten krásný tragikomický žánr, jelikož si nemyslím, že jsou věci černé nebo bílé.

Krom toho, že jste hercem, tak ve Staré aréně také působíte jako režisér inscenace Křest o beatnické generaci. Proč jste si zrovna vybral téma americké literatury 50. let?
To vzniklo vlastně náhodou. Jednou jsme se potkali s Petrem Panzenbergerem, Ondrou Malým a Martinem Krupou. Kluci chtěli něco udělat, já jsem řekl, že bych rád zkusil se postavit na druhou stranu a dělat tomu oči a pak se to nějak celý semlelo. Přidali se další a došli jsme k tomu, že bychom vytvořili zcela autorský projekt na téma muži a ženy, kabaret žena nebo něco takového… Nicméně jsme brzy zjistili, že se bez pevného textu neobejdeme a tak se díky dobré shodě okolností k našemu týmu přidal i Honza Dvořák, který napsal asi za dva dny text, se kterým jsme dále pracovali. S kabaretem a genderovými střety to už nemělo nic společného, ale bylo to o beatnicích. Kerouac a spol., ale v etapě, kdy ještě nebyli slavnými. Ovšem nešlo o to, abychom vytvořili inscenaci, která bude ryze zaměřena na fakta a americkou literaturu, ale naopak jsme se snažili proniknout do nějaké esence, momentky. Je to taková párty s beatnikama ve Staré.

Co rád děláte ve svém volném čase, pokud ho máte?
Já jsem člověk, který nedokáže moc odpočívat. Během studia jsem měl kladný vztah k pohybu, takže jsem se snažil aktivně hýbat, ať už to byl moderní tanec nebo nějaká akrobacie. Dnes se například věnuji o volném čase chůdám, kdy s kucíma napříč DAMU účinkujeme pod uskupením Long Vehicle Circus, také čtu, a někdy i něco píšu, i když to nerad prezentuji. Takové psaní si do šuplíku.

Teď je léto, herci mají prázdniny, jaké máte plány?
Během léta se dvakrát chystám do Kazachstánu na světovou výstavu EXPO, kde budeme dělat nějaké animace právě na chůdách. Také mě čeká nahrávání knížky pro děti nebo cesta do Slovinska na festival Plavojči grad, to je takový příjemný skřítkov. Pak bych možná rád ještě navštívil Porto, pokud to vyjde a od 28. srpna opět zkoušíme v Komorní scéně Aréně. ∞

Máte rádi inscenace, které si libují v nepokojích mezi zdmi obývacího pokoje? Znáte Ibsenovo rodinné drama Divoká kachna, jedno z nejlepších děl tohoto seveřana? Myslíte si, že se rodinné vztahy v 19. století odlišovaly od těch dnešních? A co pravda a lež? Ty přece zůstanou vždy aktuální. To je jen pár otázek, které nabízí divákům v ostravské Komorní scéně Aréně Divoká kachna zahalená do tajemství rodiny Ekdalových.

Ano, Divoká kachna je sice dramatem vzniklým v realismu, to však nic nemění na tom, že nemůže být aktuální. Přece jenom vztahy mezi rodinnými příslušníky patří k nesmrtelným tématům, čehož jsou si vědomi i režisér David Šiktanc a dramaturg Tomáš Vůjtek v Komorní scéně Aréně v Ostravě. Ti Divokou kachnu zpracovali tak, že se v ní děsivým způsobem najde i dnešní divák, a to nejen díky vizuální podobě inscenace, ale své koná také propracovaná psychologie postav. Vše odlehčuje tragikomično a rodinná, byť nevlídná, atmosféra. V hlavních rolích Zuzana Truplová (Hedvika), Tereza Císovská (Gina Ekdalová) a Josef Kaluža (Hjalmar Ekdal).

Taková ta domácí idylka
Každý jistě zná domácí idylku, kdy všichni se mají rádi a cítí se šťastně. Stejně tak to je u manželského páru Ekdalových a jejich dcery Hedviky. Ovšem není to jen iluze, která drží rodinu pěvně dohromady? Zlom nastává při návštěvě Ekdalova přítele Gregerse Werleho (Michal Čapka), který pokojnou atmosféru naruší. V této roli Čapka exceluje, neboť krom skoro až přehnané mimiky a gest si také pohrává s hlasem a svým jednáním jasně dává najevo, že ve lži nelze žít, což se Ibsen snažil postavit jako hlavní téma této hry. Ekdal (Josef Kaluža) se dostává do pochyb ohledně svého otcovství. V tento moment se z milého otce stává muž, který se snaží sobecky z domova uniknout, tato změna díky Kalužovu hereckému výkonu vibruje zdmi sálu až do konce představení.

Vše graduje, v rodině začíná vládnout napjatá atmosféra, jíž na síle přidává i hudba a řeč těla všech přítomných. Jediná Hedvika (Zuzana Truplová) zůstává stále stejná a čelí zmatku světa dospělých. Zdá se, že Truplové tato role sedí, neboť se jí opravdově daří ztvárnit citlivou čtrnáctiletou dívku skrze gesta, hlasové rozpoložení a mimiku. Hlavně tedy herecká schopnost vcítit se do postavy je stěžejním bodem úspěšné snahy vystihnout Ibsenovo drama, které se upíná k tomu, že žít s kostlivcem ve skříni může být až životu nebezpečné, což dokazuje Hedvika svou sebevraždou. ∞

Divoká kachna
Komorní scéna Aréna (28. října 2, Ostrava)
pá 19. 5. 18:30 • 200 Kč

Inscenovat Brechtova Baala je nevděčná úloha – povede se jeden z deseti. Dekadentní a dryáčnická látka o dospívání talentovaného básníka se může lehce stát jen povrchním sledem scén, prvoplánovým kabaretem bez pointy. To se bohužel stalo například inscenaci Marka Němce, aktuálně uváděné ve Švandově divadle (premiéra 19. 3.). V Ostravě chlastu a lyrice rozumějí téměř až fyzicky. Komorní scéna Aréna má na repertoáru unikátní, dravou a dojemně lidskou interpretaci, jejíž poslední uvedení čeká diváky už v polovině května.

Jak vzniká síla osobnosti? Z nutnosti nepochybovat o sobě? Z nutnosti nebrat ohled na ostatní? Z nutnosti žít hlava nehlava? Odpověď v celé její plastičnosti nabízejí v Aréně dramaturg Tomáš Vůjtek s režisérem Davidem Šiktancem. Předkládají působivý obraz prokletého básníka, jehož námětem byl život samotného Brechta. Jdou ale ještě dál – nabízí autobiografii každého z nás.

Ostravský Baal v podání Michala Čapky často recituje a „vítr se mu opírá do plachet“. Neumím si lepší výkon v této roli vůbec představit. Nejedná se o žádný experiment, celé obsazení je pomyslným cimbálem, který s jistotou sobě vlastní rozehrává filozofické struny obtížného textu. Silného spoluhráče má Čapka zejména v Petru Panzenbergerovi v roli Ekarta a v Šimonu Krupovi, který hraje Johanese Schmidta.

Děvčata kazíte, do pekla je vláčíte
Michal Čapka brilantně osciluje mezi několika polohami, dokáže být stejně sugestivním poetickým umělcem, jako věrným druhem, upírem, temným šansoniérem, všehoschopným lumpem i neodolatelným milencem. Vtahuje diváky svým vnitřním nasazením od prvních minut, nelze s ním jeho příběh nežít. Ostravský Baal s vámi udělá snad všechno, kromě jediného – nenechá vás být nad věcí. Proto je asi nejpřesnějším výkladem Brechtova prvního celovečerního dramatického díla, jaké jsem kdy viděla. Poprvé jsem chtěla být Baalem taky. Alkohol, sex ani sebedestrukce z předvedení totiž nevystupují jako to hlavní v Baalově životě. Tenhle Baal žije poutavou báseň o životě bez příkras.

Syrový a cynický Baalův styl ženám imponuje, ačkoli je pro ně samotné zničující. Přejí si pomáhat této pochybné existenci, která dokáže tak poutavě vyprávět o tom, že „duše zemřelých se proměňuje ve vítr“. Být nablízku člověku, který trpí věčným neklidem a který překonává všechny představitelné hranice. Pod vlivem jeho magicky živočišné síly a odzbrojující upřímnosti nabývají schopnosti sebeobětování. Což není právě tohle princip nejhlubší lásky?

A srdce mu tluče jako koňské kopyto
Umírající Baal vidí svůj život jako krásný, dokonale naplněný. Baal je dalším z prokletých hrdinů, se kterým se můžeme díky Aréně ztotožnit. Jedná se o jeden z těch titulů, kvůli kterým stojí za to překonat i mnohakilometrovou vzdálenost. Příležitost se už nabízí jen jediná. Teď nebo nikdy. Jak typické pro Baalovo vidění světa. ∞


Baal
Komorní scéna Aréna (28. října 2, Ostrava)
premiéra 25. 4. 2015, derniéra pá 13. 5. 18:30