Spolu se znovuotevřením ostravského Domu umění si galerie přichystala několik novinek. Jednou z nich je výstava Rudolfa Sikory s názvem Konec světa? Ekologický komiks. Slovenský ambasador životního prostředí prostřednictvím své výstavy sděluje zřetelné ekologické poselství.

Rekonstrukce Galerie výtvarného umění v Ostravě (GVUO) přiblížila původní vzhled Domu umění z roku 1926, kdy byl poprvé otevřen. Stěžejním prvkem celé rekonstrukce bylo především znovu umístění nápisu DŮM UMĚNÍ, který se nyní nachází zcela nahoře v průčelí budovy, stejně jako v původním návrhu. Zároveň galerie představuje hned několik výstav v popředí se slovenským umělcem Rudolfem Sikorou.

Vesmír, Země, krajina
Intelektualita, věda, nenucenost, intuice, náhoda a vcítění. Slova vystihující autorův umělecký proud. Od ekologie postupně přešel Sikora ke kosmologii a předvedl novou metaforickou obraznost. Využíval znaménka života a smrti a zakresloval je do krajin, kamenů či meteorů. „Futurologické úvahy a ekologická varování se periodicky objevovaly v jeho díle a jsou jedním z leitmotivů jeho tvorby. V současnosti pro sebe našel formát tzv. (eko)komiksů, které vášnivě, často i podvědomě, kreslí, aby je následně pomocí počítače „zmixoval“ a dotvořil,“ říká Bajcurová.

Lietavala tu kedysi planétka zemičkou zvaná
Rudolf Sikora velice často používá výstražné znamení v podobě rudé barvy a tučného písma psaného velkými písmeny. Charakteristickým rysem jeho děl je hojné zakomponování vykřičníků, křížů, hvězdiček a šipek do obrazů. Mezi typické barvy patří černá, bílá, červená a vepsaná typografie do uměleckých děl. Texty jako Naša civilízacia buď prežije, alebo zanikne! či Starý svet je odsúdený k zániku. Nový svet je nevyhnutný nebo Ničíme ekosystémy oceánov a atmosféru používame ako priemyslnú skládku upozorňují na hrozící nebezpečí ze strany samotných obyvatel planety Země. Protože největší naši hrozbou jsme my sami.

Antropocén – poslední geologické nebo lidské období?
Sikora sám sebe jako autora nepovažuje za nejdůležitějšího v rámci své výstavy. Jde mu především o poselství, které z expozice vyzařuje a které výstava přinese. Přeje si oslovit diváky, předvést výstrahy a hrozící neštěstí co nejvíce lidem, nechce nechat nikoho klidným ani apatickým. Expozice je pojatá jako výhružka a zároveň i jako výzva.

Rudolf Sikora – Konec světa?
Ekologický komiks
GVUO (Jurečkova 9, Ostrava)
16. 10. 2019—12. 1. 2020

Už několik měsíců hýbe hitparádami hudební hit korejského rappera a tanečníka jménem PSY. Jeho Gangnam Style dosáhl na serveru YouTube takové popularity, že byl dokonce zapsán do Guinessovy knihy rekordů za nejvíce olajkované video v historii. A čím to, že zrovna tento klip se stal tak populárním, stejně jako taneční kreace, které kopírují lidé napříč všemi kontinenty?

Premiéra Gangnam Stylu proběhla 15. července tohoto roku, tedy v létě, kdy se to podobnými hudebními hity jen hemží. Vzpomínám si, jak jsem jako malá na prázdninách na Šumavě tančila na posteli makarénu, následující léto ovládla televizní obrazovky Chihuahua od DJ Boba a v roce 2004 se žádná diskotéka neobešla bez O-Zonů. Takhle bych mohla pokračovat donekonečna, přes Hips Don’t Lie (Shakira), Crazy Froga (Axel F), Umbrellu (Rihanna) až třeba po Lady Gaga a její Poker Face. Všichni si na tyhle singly pamatujeme a není člověka, který by je neznal. Jak je to možné? Za obrovský úspěch diskotékových hitů může hned několik fint, které si každý člověk nemusí uvědomit.

Síla osobnosti
Zaprvé to je osobností samotného zpěváka. Ať už to byla Rihanna, Shakira nebo O-Zone, nikdo z nich nebyl prezentován jako „normální“ člověk. Musel z nich vyzařovat přinejmenším tak silný sex appeal, aby jím uchvátili celou mladou generaci posluchačů. Staly se z nich ikony, které určovaly módu a životní styl. Všechny holky do 15 let chtěly mít účes jako Britney Spears a kluci chtěli ten řetěz, co nosí na krku Eminem. I v Gangnam Stylu vidíme, jak je rapper PSY pronásledován smyslnou dívkou. Bez narážek na lásku a sex by klipy letních hitů neměly takový úspěch.

Chytlavá melodie
Není zase tak těžké udělat z nějaké skladby ten správný letní hit. Stačí k tomu pár věcí: dobrý rytmus, zajímavý videoklip a hlavně melodie, která nebude složitá na pobrukování a reprodukci naživo. Pak už je zapotřebí jen mediální masáž ze strany rádií a televizních stanic a je vystaráno. Pokud půjdu na jakoukoli diskotéku nebo větší veřejnou akci, při které se bude hlavně konzumovat alkohol a tančit, je jasné, že tam na již řečený „hit“ taky narazím. Melodie, která není složitá a stále znova se opakuje v nekonečném refrénu, dokáže udělat mnohé – například to, že mě ona skladba bude tak fascinovat, že ji budu chtít pořád poslouchat. A to nemusím být ani fanda Gangnam Stylu. Dobrý rytmus taky přidá své. Jednou jsem si schválně udělala top desítku hitů, které v posledních dvaceti letech ovládly letní diskotéky (výše zmíněné). Byla jsem ohromena tím, jak jsou si podobné, někdy zcela identické. Rytmus je stále stejný, opakující se, stejně jako melodie. Hlučná hudba také dokáže působit na lidi podvědomě. Přiláká masy lidí a je jim jedno, co pustíte. Hlavně, aby to mělo ty „správný grády“.

Univerzálnost
Další výhodou letních klipů je, že osloví každého, kdo aspoň trochu fandí taneční hudbě. Většinou jsou to lidé, kteří nejsou hudebně vzdělaní, mají problém s Chopinem a Mozartem a hudbu vnímají pouze jako zprostředkovatele zábavy. Přidám k jednoduché hudbě ještě lehké taneční kroky, které zvládne i malé dítě, a můžu slavit úspěch.

Parodie
Co je asi největším lákadlem Gangnam stylu? Může ho parodovat kdokoli a kdekoli. Zkusila jsem zadat „PSY“ na YouTube a dosud nemohu přesně spočítat počet příspěvků. Je jich nejméně pár stovek. Viděla jsem asi deset parodií a všechny byly povedené. Je pravda, že to není zas tak těžké, a navíc to popularitu daného interpreta dál zvyšuje. Pobíhající Gandalf po městě, tančící na Gangnam Style, mě neoslovil tolik, jako Sapa Style z prostředí největšího vietnamského tržiště v Praze. Tancování okolo hromad s levným oblečením a ježdění v nákupním košíku se nezdá ze slovního popisu jako až tak vtipná věc, když jsem ale konečně viděla samotné video, tak jsem názor změnila. Další parodie jsou ze zemí jako USA či Austrálie a samozřejmě i z Čech, kde dva mladí pánové prezentují Čechy jako jedlíky salámů, pivaře a hlavně ty, co holdují ponožkám v sandálech.

Uznání je na místě
Celkově musím přiznat, že jako odpůrce diskotékových letních hitů jsem vlastně ráda, že Gangnam Style vůbec vznikl. Rapper a tanečník PSY se přece jenom od svých kolegů „zpěváků“ liší neotřelým humorem a snahou pobavit. Taneční kreace, které vymyslel do svého slavného klipu, nejsou zas tak špatné. Mně se například ještě nepovedlo tančit tak, aby to vypadalo, jako kdybych jela na koni. Nakonec musím uznat ještě jednu věc – PSY není žádný manekýn, ale zlehka obtloustlý pětatřicátník, kterému se podařilo předběhnout v popularitě i americkou hudební scénu. A to stojí za uznání.

Je to tak strašně jednoduché. Prostě po nás potopa. Jednou provždy ona zbožštěná a zbožňovaná Apokalypsa za lidstvo vyřeší všechny úložiště radioaktivního odpadu, plovoucí ostrovy odpadků, zaneřáděný kosmický prostor, vymírající druhy, znečištěnou půdu, genetické modifikace, rasovou nesnášenlivost i štěkajícího jezevčíka od vedle.

Jenže právě proto žádná Apokalypsa nenastane. Bylo by to příliš snadné řešení, příliš pohodlné a příliš nedospělé. A navíc bychom se vzájemně ochudili o spoustu zábavy.
Lidstvu je touha po konci jaksi vrozená. Stačí se podívat, kolikrát už byl konec světa předpovězen. (Už jen fakt, že existuje plurál „předpovědi konce světa“ a google vyhledá téměř půl miliónu výsledků, o lecčem svědčí.) Stačí se podívat jen padesát let nazpět a zjistím, že konec světa měl přijít v letech 1973, 1982, 1988, 1990, 1994, 1997, 1998, 2000, 2003, 2008 a nedávno v květnu 2011. Ze všech jsme vyvázli. A čeká nás, kromě dalších, rok 2012.

Jenže ve skutečnosti se v onen proklamovaný Velký apokalyptický rok 2012 (respektive 21. prosince 2012, budu-li věřit Terencovi McKennovi a jeho Timewave Zero) nejedná o apokalypsu, ale podle mayského kalendáře, na němž je spousta předpovědí a proroctví založená, „pouze“ o konec jednoho a začátek dalšího Slunce, tedy o přelom nového období, o změnu energetické rovnováhy (ať už chcete energii chápat jakkoliv). Takže zase smůla. Zase všechno, co si lidstvo nadrobilo, bude muset po sobě uklidit. A nepomohou žádné pubertální výlevy a strategie adolescentního moratoria. Je nutné dospět. Přestat s žabomyšími spory o území a zdroje a místo toho se začít dělit a pomáhat si. Předávat si informace a sdílet. Podobně jako facebooku – až na to, že tady se kvalita informace počítá. Pokud ovšem chceme, jako homo sapiens sapiens a vrchol vývojového žebříčku, na který se sami stavíme, spolu žít na jedné planetě, která je naším jediným domovem, společným kosmickým korábem s takovou budoucností, jakou si právě teď vytváříme. Ještě máme trochu času. Přesně tolik, než uvěříme v další apokalypsu.

Přemítám o zániku světa. A pokud to na skon celého světa zrovna nevypadá, uvažuji alespoň o zániku civilizace. Až se dostanu k samotnému pojetí civilizace. A ptám se: je vůbec o čem uvažovat?

Jedni se domnívají, že zániku se může dočkat nanejvýš svět, chápej: systém, jaký známe. Že lidské pokolení nezanikne (jakožto součást přírody, rozhodně ne neoddělitelná, avšak značná ano). Máme tedy jako lidstvo jisté své místo pod sluncem?

Trochu radosti do toho umírání
Mám-li ve zvyku vidět svět černě a nadávat na vše, co se mi nelíbí a s čím nesouhlasím, činím tak na úkor vnímání dobrého. Naučím-li se vnímat hlavně to špatné, schopnost vnímání dobra slábne; u některých téměř zanikne. Nabízí se tedy vcelku pochopitelná otázka a pochybnost, zda se svět opravdu zmítá ve smrtelných křečích (nebo aspoň ta civilizace) nebo tady více než kde jinde záleží na úhlu pohledu? Zkoumám pak civilizace, které již zanikly, ale o kterých mám dostupné informace (skvěle mi k tomu slouží staří Mayové), a porovnávám se s nimi. Snažím se najít pravdu.

Relativně pravdivě
Pravdou je, že nikdo nemůže stanovit dopředu bezchybnou vizi budoucnosti. Plán, co neselže. 21. 12. 2012 vše zanikne. A když ne všechno, tak alespoň něco. Taky ne? Třeba vymře nějaký druh, to se taky počítá. Pravdu má každý; nemůže ji mít pouze jeden.

„Pravda je totiž sociologická, ne filosofická kategorie, je to to, na čem se rozumně a svobodně shodne velký počet lidí.“ Dušan Třeštík
Až budoucnost odhalí, která z teorií nabude pravdivosti skutečnosti, která sama je relativní. Stačilo by ale málo a vývoj mohl dát za pravdu teorii jiné. Svět, jelikož je stále v běhu, ovlivňujeme, a tedy měníme podmínky vývoje, a tak nepřímo určujeme, která z minulých teorií a vizí nakonec nastane.

Systémová civilizace
Jak jsem už zmínila, zánik civilizace je v podstatě jenom zánikem známého, právě fungujícího systému. Zánik civilizace se tak odehrává spíše v lidském vědomí. Lidé zůstávají lidmi, ale změní svůj systém, nebo vnímání systému a zpětně tak ovlivňují sami sebe. Vše je založeno na existenci systému. Systémem je třeba kalendář. Například každodenní změna data – vždy po čtyřiadvaceti hodinách nastává konec jednoho systému – systému dvaceti čtyř hodin. Civilizace jako systém se tedy také překlopí do nového pojetí, jen se změní více věcí najednou, což vyvolá zvýšenou pozornost lidí.

Tečka za větou
Politolog Zdeněk Slouka v LN z 18. 6. napsal: „Smrti je třeba více než soli. Za sůl by se snad našla náhražka. Za smrt žádné není. Bez smrti by nebylo života. (…) svět, ve kterém nikdo neumírá, tím podepisuje svůj ortel a končí. Smrt je život.“ Aby systém fungoval, potřebuje cykličnost. Fázi zrodu, vývoje, rozkvětu a úpadku, který jej dovádí zpět na začátek. Každé novorozeně je smrtelné. Narození obsahuje smrt. Je všudypřítomná. Ale to jsou známá klišé. A můžeme v nich pokračovat. Tím, že něco odchází a končí, dává šanci vzniku nového nebo příchodu dalšího. Máme jisté své místo pod sluncem, ale je nám pouze dočasně propůjčeno a počítá se s tím, že bude jednou propůjčeno zase dalším. A pak zase dalším. A dalším…?

The latest film from quirky Danish director Lars Von Trier, “Melancholia” tells the tale of two sisters as they come to grips with the impending end of days.

Unlike most disaster movies, the film starts off with a bang, showing the explosion bits right at the beginning. Since you are not wondering if the characters are going to make it or not I found myself focusing on their more subtle points. But these are by no means subtle characters. Kirsten Dunst’s character “Justine” is chronically depressed, due to wed her Fiancé, played by Alexander Skarsgård. She sabotages her own wedding and eventually comes to live with her sister Claire, played by Charlotte Gainsbourg, and her amateur astronomer husband and young boy.

Split into two overlapping parts, the film’s slow moving pace draws the viewer into the castle where it is set. Lots of slow beautiful shots highlight both the serenity and loneliness of the place while the tension between the characters brings a sense of hopeless foreboding to the events that are about to happen.
A film that it both sci-fi and drama it is one that will linger in your mind long after you have left the cinema.

Na konec světa se lidstvo připravuje odjakživa. Napřed měl nastat kvůli hříchům proti Bohu a teď zase pro změnu hřešíme proti planetě. A nejlíp to prý měli spočítané staří Mayové.

Jakpak to bude vypadat, až to vypukne? Zabouří oceány, zvedne se hladina a veliká vlna všechno smete? Spadne z nebes hvězda, jejíž jméno je Pelyněk, a otráví všechny vody? Nebo v nějaké zemi diktátor zvedne prst obtěžkaný smaragdy, zmáčkne červené tlačítko a až kosmický vítr rozfouká obrovský jaderný hřib, zbude na Zemi pár rozvalin a hromady seškvařených podrážek bot? A pak přijde ono Nic, jež smrt se nazývá, jak psal Karel Hynek Mácha?

Co když fakticky máme jen ty dva roky života? Teď, babo, raď! Mám sbalit batoh a vydat se na cestu kolem světa? Vzít si všechny možné půjčky a užít si materiálního luxusu, co hrdlo ráčí, a že to nestihnu splatit? S tím počítám.

Špičkoví vědci celého světa oznámí veřejnosti, že za pár měsíců nastane konec. Nějaký meteorit to má namířeno přesně do dráhy matičky Země. Po srážce se naše planeta roztříští na malé úlomky. Tak a máme tu posledních pár chvil. Jdeme si užívat, kašleme na omezení, zábrany. Vymezená doba spěje ke konci, lidé začínají šílet, páchat hromadně sebevraždy, uzavírat se v domech nebo na poslední chvíli pořádají orgie. Po nás potopa, a když do pekla, tak na pořádné kobyle! No a pak se zjistí, že z nějakého důvodu se nám meteorit vyhne nebo že předčasně vybuchnul ještě ve vesmíru. A začíná další dějství…

Ten námět na scénář mne napadl kdysi jako teenagera. Uznávám, že není nijak třeskutě originální. Ale tak už to s těmi katastrofickými a postkatastrofickými filmy bývá.