Dnešní doba je antikontaktní. Symptomy jsou nasnadě. Digitalizovaný svět, v němž většinová komunikace funguje na dálku pomocí jediného fyzického kliknutí na ušmudlanou klávesnici, je světem pustým; pokud si jej představíme jako přírodní krajinu, pak možná docela mrtvým. Kde v něm tedy hledat život a jak jej vzkřísit? Martin Heidegger napovídá, že teprve skrze odemčenost a péči o druhého můžeme vůbec být a být v pravdě.

K bytí každého člověka patří spolubytí s druhými. Jedná se o jakousi podmínku možnosti existence každého člověka takového, jak mu jako člověku rozumíme. Jsme bytostmi myslícími, mluvícími, jednajícími, ale také bytostmi cítícími a bytostmi, které vstupují do vztahů, potřebují se vztahovat. Tak jako tvoří kořeny stromů samostatný vesmír, jímž pulsují informace od jednoho stromu ke druhému, tak putují informace a emoce od jedné lidské bytosti ke druhé – a nemíním zde užívání jazyka. Tento druh komunikace je existenciál. Index existence. Martin Heidegger, filosof 20. století, jehož práci řadíme k fenomenologické škole, jež v případě Heideggera tvoří zcela samostatnou odnož a samozřejmě se zásadně dotýká existencialistického myšlení, píše: „… k spolubytí patřící odemčenost spolupobytu druhých znamená: poněvadž bytí pobytu je spolubytí, je v jeho porozumění bytí obsaženo porozumění druhým. Toto rozumění, tak jako rozumění vůbec, není nějaká znalost vyrůstající z poznání, nýbrž původní existenciální způsob bytí, jenž poznání a znalost teprve umožňuje.“ (Bytí a čas, 1927, přeložili I. Chvatík aj. 2002)

Spoludotyk
Odemčenost druhého je jeho otevřená náruč, jež vyjadřuje možnost kontaktu vůbec. Kontakt neboli tato odemčenost umožňuje naše spolubytí s druhými. Není to jen dosah či radius, ale spíše ona síť stromových kořenů až po ta nejjemnější vlákna, která umožňují přenos informací od jednoho ke druhému. V případě našeho bytí či pobytu jistě nejde v tomto kontaktu pouze o předání informací. Mnohem spíše jde o možnost vůbec (se) sdílet. Toto zvláštní spojení vyjadřuje sama etymologie slova kontakt. V duchu Heideggerových filologických úvah tedy můžeme rozebrat původní latinské contangere na předponu con čili dohromady, společně či spolu, a kořen tangere, sloveso vyjadřující dotyk. Pak je patrné, že kontakt neslibuje, ale jedná. Kontakt není signál na dálku, ale přímý dotyk, který je navíc iniciován oběma (či více) stranami, jež se ho zúčastní. Tuto účast je třeba brát doslova a v silném slova smyslu jako aktivní jednání, jež teprve umožňuje ono con-, tedy to společné a vzájemné.

Odemčenost k péči a pravdě
Heidegger však rozvíjí tuto myšlenku ještě dál. K odemčenosti totiž patří také obeznámenost s druhým, tedy další předpoklad kontaktu. Obeznámenost pak musí doprovázet též starost o druhého. A starost je možná něco, co už posouvá naši úvahu od stromů k člověku a ke zvířeti. Starost o druhého vyžaduje opět kontakt, tedy dotyk v nikoliv fyzickém smyslu. Všimněme si přitom, že zde už je dotyk něčím více než podmínkou možnosti existence. Vyžaduje totiž vzájemnou důvěru a nikoliv jen existenciální odemčenost, ale jistý stupeň blízkosti, kterou tato odemčenost sice podmiňuje, ale k aktu starosti, tedy péči, nestačí. Znamená to, že opravdový, pravdivý, kontakt je teprve tato péče? Nikoliv dosah, obeznámenost, možnost, ale skutečný akt starosti o druhého? Je to příliš? Je to málo? Co tedy od kontaktu s druhým očekáváme? Chtělo by se říci, že možná méně, než bychom měli. Jde tu přeci o bytí. O bytí v pravdě.

Učesat les k tvému stavení
Heidegger dokonce tvrdí, že abychom byli s druhým obeznámeni, musíme do něj proniknout. Tento průnik však není invazivní. Není motivován informacemi či zmapováním druhého, ale péčí o něj. Můžeme se pak sami sebe ptát, jaké procento z kontaktu s druhými je skutečně motivováno tímto způsobem. Co vlastně po druhém chci, když s druhým chci navázat kontakt? Vyžaduji reciprocitu, aktivitu, nikoliv lhostejnost. Vyžaduji péči a přijetí péče. To je poměrně silný nárok, který může vyvolávat strach, způsobovat, že k druhém přistupuji pouze povrchně, pokrytecky, uzamčeně. Teprve odemčena mohu přijmout péči, tedy obeznámit se, abych mohla pečovat. V odemčenosti je také zakotveno mé tělo, má tělesnost sahající k hranicím světa, k hranicím druhého. Mé tělo je veřejné stejně jako druhý je veřejnost a vrženost vůči mně. To znamená, že ve veřejném prostoru je kontakt jakási uspořádanost této vrženosti. To, že jsme, není něco, co jsme si vybrali. Avšak skrze existenciály mého bytí, tedy indexy, které určují, jak jsem, a především, že jsem, tj. jisté porozumění světu a druhému, mohu tuto svou vrženost jaksi učesat. V učesaném světě jako vyčištěném lese pak teprve nacházím druhého jako stavení, do něhož pasuje můj klíč. Avšak vždy je třeba nejprve odemknout dveře vlastní chalupy a vykročit přes práh – vydat se, nechat se ohrozit existencí druhých. Není to tak samozřejmé, jak bychom si mysleli. Nakonec ale zjistíme, že i pod doutnajícími kmeny zuhelnatělého lesa téměř vždy dříme potence dotyku, onoho zvláštního existenciálního kontaktu, jež má schopnost vlít čerstvou mízu do celé jeho plochy.

Pokud spolu lidé mají být, existovat i koexistovat, musejí se vyskytovat ve vyváženém kontaktu. „Když už člověk jednou je, má si hledět toho, aby skutečně byl,“ říkal Jan Werich. Tento text je oslavou všech forem vzájemného dialogu i vnitřního monologu, specifické podoby konverzace, kterou její mistr Oscar Wilde označil jako neohraničitelnou, protože v momentě její přílišné moderace zaniká kouzlo nechtěného a samotná konverzace umírá mávnutím labutích křídel, ve kterých se rozpouští a zpívá.

Ruská sociální síť suplující státem stále více cenzurovaný Facebook se jmenuje příznačně VKontakte (VK), vyslovováno měkce, tedy V Kontaktě. Nejrozšířenější socku Xichtknihu tak nahrazuje slovanský výraz, který je mnohem bližší českému vnímání toho, co vlastně FB znamená, co symbolizuje a pro co se vlastně hodí jej užívat. Tímto posláním je vlastně udržovat si virtuální vztah s těmi lidmi, které z nějakého důvodu považujeme za podstatné a významné pro náš život. Umožňuje se s nimi vyskytovat v bezprecedentní blízkosti, která je zároveň bezprecedentní vzdáleností, být v potenciální interakci, v možnosti si vzájemně vyměnit informace, když je to potřeba.

Jen blázen by však považoval uměle vytvořený svět složitě se větvících vztahů za rovnomocný tomu reálnému, ve kterém se lidé spíše nepotkávají, než potkávají, ale který je právě svou distancí, příjemnou neaktuálností a jistou společenskou konvencí bohatší a snad lze říci i opravdovější. Pokud je literatura chabou mimésí skutečnosti, pak je sociální síť typu Facebook ještě chabější mimésí vzájemných binárních mezilidských vztahů ve společnosti. Pokud se totiž jako svéprávné psychofyzické bytosti rozhodneme se s někým setkat, je více než nutné investovat, případně obětovat, to vždy záleží na míře ochoty, nejcennější komoditu, kterou disponujeme – čas. Často přemýšlím o filmu In Time (česky Vyměřený čas), ve kterém se čas stal oficiálním a jediným platidlem ve společnosti založené na směnné hodnotě času všemi účastníky pracovního koloběhu. Není tato metafora stále více platná i pro naši současnost?

Kouzelná hůlka současnosti
Zvykli jsme si komunikovat mezi sebou neustále a téměř bez přerušení. Nekonečné konverzace plynou jako zelené znaky na černém pozadí, které tak proslavily trilogii Matrix. Naše komunikace je uzavřená v pravoúhlých mřížkách okének někde vpravo dole, anebo na širokoúhlých displejích všehoschopných telefonů. Ekonom Tomáš Sedláček v jednom ze svých četných postřehů správně odhalil vizionářství J. K. K. Rowlingové, která ve své čtenářsky veleúspěšné sáze o Harrym Potterovi předpověděla příruční předmět, kterým budeme doslova čarovat v přímém přenose. Kouzelná hůlka tak nemá jádro z fénixe ani z dračí blány či vlasu z jednorožce, ale má jader hned několik, pokud možno co nejvíce a zároveň disponuje poněkud plochým tvarem. A také nejsou z různých druhů dřeva, ale z kovu a skla. Funkcemi však kouzelnou hůlku totiž naši kapesní a čím dál více i v ruce přítomní společníci plně nahradí, neřku-li v mnohém i předčí. Pouhým mávnutím, přiložením prstu jsme schopni na dálku kupovat letenky do odlišných časových pásem, pořizujeme si věci tak rychle, že nejsme schopni je ani upotřebit a použít v takové míře, v jaké si zaslouží… A už kupujeme další, nové a z krátkodobého vnímání i hodnotnější.

Ztrácíme kontakt se světem
Je to však onen kýžený lidský kontakt, o kterém rozvlekle a s notnou dávkou barthesovské punktuálnosti píši? Je to skutečně ten kontakt, který vzývám a uměle vsazuji na piedestal, na jehož základě jsme s to schopni poznat nejen druhého, ale i v rámci bezbřehé konverzace, vytváření si vlastních argumentů, postojů a obhajob svého chování a rozhodnutí k nim vedoucích i sami sebe. Být v kontaktu znamená být zainteresován. Mířím teď k hlubšímu významu, čímž zákonitě a cíleně podrývám ten očividný a situovaný blízko u povrchu. Ten mu totiž přiřkli bezduší a prázdní uživatelé abstraktních, sem a tam poletujících slov, mezi něž se samozřejmě řadím i já sám. Do této skupiny patříme všichni. Nebo jste se snad někdy nepřistihli nad tím, že stejně jako já netušíte ani to, na co, komu a proč odpovídáte, například na zprávu někoho nepřítomného a vzdáleného, a zároveň zcela ignorujete aktuální skutečnost, co se děje právě tady a právě teď, o čem se hovoří a jakým směrem se ubírá konverzace?

Být v kontaktu znamená se naladit, nastavit se vůči tomu, co přichází z vnějšku a co má ambici promlouvat dovnitř, zanechávat stopy a šrámy hluboko v duši, kde se uchytí informace, dojem, kam se otisknou vášně. A z této emoce pak účastníci konverzace žijí v napětí, tvoří, pijí zářivý nektar mezilidského soužití, který obohacuje, živí, něco znamená a spolu s tím vytváří podhoubí pro vznik, tušení, anihilaci hmoty a antihmoty, informace a antiinformace, při níž se podobně jako v rámci vysoké fyziky generuje nepředstavitelné množství energie.

Lidství je založeno na societě, na existence vícera úhlů pohledu na tutéž věc, nesamozřejmé vnímání skutečnosti se promítá do surreálného, mimoreálného a nereálného. Ale jenom to, že je něco považováno za nereálné, ještě neznamená, že je to opravdu neuskutečnitelné. Své by o tom mohli říct zakladatelé obou zmiňovaných sociálních sítí – Američan Mark Zuckerberg a jeho ruský protějšek Pavel Durov. Prvního netřeba představovat, osudy toho druhého jsou však v mnohém pro současné Rusko a pro její politické směřování signifikantní.
Interakce konverzace jako fluktuace

Hranicí poznání a vůbec poznatelného je lidská představivost. A ta se zatím naštěstí nevyčerpává, jak se zdá. Vizionářství, předávání poznatku i vykrádání cizích nápadů, které k posouvání hranic patří, jdou ruku v ruce s možnostmi lidských dovedností. Vzájemně se posouváme tím, že spolu inter­reagujeme, kritizujeme se, podněcujeme se k lepším a nevídaným výkonům i výronům. Tedy výronům nápadů, idejí a představ, kromě jiného. V zatím poslední sérii mého nejoblíbenějšího seriálu Červený trpaslík byla natočena epizoda nazvaná Časová vlna vztahující se právě k absenci jakékoliv kritiky mezi členy posádky vesmírné lodi. Neexistence zpětné vazby jako bazální dovednosti posouvající jednotlivce a tím pádem i celou společnost o světelné roky (jednotka vzdálenosti, nikoliv času!) kupředu je zde dohnána ad absurdum. Celé osazenstvo lodi trpí naprostou nekritičností vůči svým aktivitám, tudíž motoroví technici se věnují točení zmrzliny namísto toho, aby spravili porouchané kormidlo. Naprostý zákaz kritického uvažování tak přímo ovlivňuje bytí posádky a účel jejich cesty.

Pýcha však předchází pád. Moc kritiky nakonec také škodí a lidská ješitnost je hraniční limitou, kam jsou i ti nejschopnější ochotni zajít, aby byli ujištěni o své výjimečnosti vůči ostatním. Implicitní kritika jako poselství konverzace je ale zcela nezbytná, je přímo nutné, aby existovala. Být v kontaktu tedy v posledku znamená znát své meze, být sám se sebou vyrovnán, tušit vlastní chyby, omezení, hranice i jejich fluktuace. Být v kontaktu umožňuje konverzovat sám se sebou, se všemi možnostmi, jež lze neustále posunovat, pomocí kritiky pilovat, tříbit a cizelovat. Svět patří těm, kdo jsou přítomní. Teď a tady. Jsou v kontaktu se světem, jaký je, a tím pádem určují, jaký může být. Koexistují sami se sebou a v sobě. A nikdy se to nezastaví, ani v srpnu, v měsíci, který už dávno neznamená, že se v tomto období sečou výsledky celoroční práce.

Srkám čaj a mrkám po třech studentkách z hlediště. Vyvádím je z míry, jak vyvádí z míry pohled neukotveného člověka, který netuší, co dělá. Na stěně visí zrcadlo. Sartre zrcadlo nazývá pastí. Podívám se do něj a jsem chycen. Černé tepláky, modré tričko s nápisem Italia a modré boty Nike s šedou fajfkou. Just do it. Člověk v životě improvizuje, až když selže jeho záměr. Proto improvizátor často sám sebe bezděčně prezentuje jako lůzra. Shazuje se. Je chycen v pasti toho, že chce improvizovat. Aby mohl improvizovat, musí napřed selhat.

Na pódium často vstupuje zdecimovaný předchozí snahou se na svou improvizaci připravit. Improvizace nemůže být cílem, nejde se na ni tedy ani připravit. Připravená improvizace, to by byl oxymóron. Trikem je nepřipravovat se na ni. Impro je čistá víra. V sebe, v publikum, v život. Ve slam. Otevřenost. Opuštění jistého, naučeného Já. Sebeobjevení v běhu událostí. „Abyste se našli, musíte se ztratit,“ říká Jean-Paul.

Svět oken
Z úvah mě vytrhuje Jiří Juráň. Na pódiu vzbudil pozdvižení. Dřevní naučenec neví, jak dál. Vychází teď najevo, že předstíral. Není schopný své přetvářce dostát. Není schopný jet svůj text dál ani improvizovat. Nemá momentálně vůbec žádnou tvář jako politik přistižený při převzetí úplatku. Bojuje. Zuby nehty se snaží se rozpomenout. Svět mu ale uniká.

Omlouvá se a prosí publikum o adjektiva, jaký svět to mohl být. Ve své básni mluvil zrovna o nějakých světech. Svět rostlin, svět motorů a… No tak! Publikum hází různé možnosti. „Ne, to není ono. To taky ne. Bohužel… Zkuste ještě nějaké jiné. Jak to bylo?“ marně hledá nápovědu na stropě. „Svět oken,“ ozve se z publika.

Dav se výborně baví, dupe nohama. I mě Jirka vytrhuje ze zevlu trémy do záchvatu čirého smíchu. Ani po vypršení tříminutového limitu neopouští plac, stále vzpomíná. Odchází až po tom, co z paměti vyštrachá pár veršů na vylepšení reputace. Nechtěl vařit z vody, přesto nakonec předvedl luxusní impro. Jde v něm hlavně o upřímnost. Vzpírá se jakékoli definici, protože je nerozlučně spjaté s přítomnou situací. A tu, jak známo, nejde popsat ani zrekonstruovat.

Konečně začátek
Ptám se těch tří holek, jak se jim program zatím líbí. „Moc ne. Mohla by tam být hlubší poezie. A taky víc improvizovaná,“ říká ta jedna. „Hm… Co studuješ?“ „Filosofii.“ „Já teď čtu Sartra. Bytí a nicotu.“ „Já jeho ženu. Simone de Beauvoire.“ „Tak to je haluz.“ Jí to až tak signifikantní nepřijde a já už musím. Nastal čas mého slamu, mojí nicoty. Mířím odevzdaným krokem k pódiu v tom euforickém momentu, kdy se tréma přelévá do svého předmětu, mizí v přítomnosti jako touha v slasti. Stojím před publikem, konečně jsem. Začínám slam poznatkem té feministky o absenci hloubky dnes. Polemizuju o tom, jak na porotu, když byla tak přívětivá k bezradnému Juráňovi. Co dělá výstup úspěšným? Nevím.

O pauze stojím u dámských záchodů a pozoruju lidi z první řady, jak vláční při poslechu zpěváka. „Jsem v těžké pozici teď nastoupit, protože nemám kytaru ani knír. Ani košili,“ srovnávám se s ním pak zase na pódiu. Snažím se být menší a menší, neviditelný. Pódiový projev před lidmi, komunikace s nimi, je nepopsatelný zážitek. Každý svůj pocit vnímáte tisíckrát intenzivněji. Vnímáte se v tu chvíli fakt intimně. To mě na tom baví. Mohl bych tam klidně tři minuty jen tak stát a mlčet.

Zamést mosty
„On zpíval, že za sebou někdo spálil mosty. Já chodím do sauny a tam včera někdo o někom řekl, že se hrozně změnil, že už není jako dřív. A řekl, že za sebou zametl mosty. Myslel asi spálil, ale přeřekl se. Vyjádřil opak toho, co myslel. Po zametených mostech se přece vrací ještě snadněji než po nezametených. Přesto jsem ho chápal, možná ještě líp. Slova vždycky znamenají něco jiného, než svůj doslovný význam. Proto bychom se neměli snažit říkat věci moc konkrétně.“ Co to melu? Věci bychom měli právě říkat co nejkonkrétněji – právě aby mohly znamenat něco jiného.

Vracím se do reality. V koutě u dámských záchodů ze mě cáká odplavující se adrenalin. Těsně po slamu je to nejlepší. Vychutnávám si to pěkně o samotě jako cigárko. Koukám na diváky, jak reagují na jiné aktéry. Slamy se odrážejí v jejich bezelstných tvářích. Jsou jim odkázaní na milost a nemilost. Vidím, jak je každý divák osamocený ve své subjektivitě, i když dav se projevuje pospolitě.

Účinkující si lebedí v ulitě, užívají si status objektu. Po skončení tří minut slávy se rozlévají do vzduchoprázdna. Zahajují postpřípravu – vzpomínají. V hlavě jim budou ještě dlouho znít ozvěny vlastních litanií a variace na ně, jak to mohlo být úplně jiné. Už to ale může být jenom stejné. Jinak je ale všechno neustále jiné. Pokud tě to nepoloží, užij si tu svobodu.

Pro srpnové vydání jsme příhodně zvolili téma Kontakt. A to nejen z prvotní asociace k rozvolnění a tedy obnovenému kontaktu mezi lidmi nebo mezi člověkem a kulturním děním. Toto téma otevírá množství úhlů pohledů, které se k němu vztahují – neustálý kontakt skrze digitální technologie převyšuje nad kontaktem osobním, kterého si zvláště teď po pandemické izolaci o to více vážíme a uvědomujeme si jeho hodnotu. Ale i tak se množství lidí v našem životě stalo jen jakýmsi kontaktem – informací o existenci a případně o určité sdílené minulosti, ale v přítomnosti již nebujícím vztahem, jenž by z člověka označeného jako kontakt vytvářel člověka vnímaného jako přítel. Skrze kontakt navazujeme prvotní vazby. Kontakt jako dotek je mechanismem aktivace, aktivitou zpřítomněný záměr, jenž otevírá další možnosti rozvoje. Je až překvapivé, kolik poloh nazírání tento termín přináší a já věřím, že právě esejistické texty obsažené v tomto čísle pro vás budou podnětem k rozšíření či dokonce k přehodnocení toho, jak tento termín vnímat. V rámci dalších rubrik vás pak chceme kontaktovat s vybraným kulturním děním, které stojí za to navštívit a vidět a s množstvím událostí, jež kulturu v brzkých dnech čekají a vy se skrze jejich zažití můžete přiblížit k novým celistvým prožitkům. Takové prožitky je potřeba – ať už vědomě či spontánně – zařazovat a nechat proudit do svého života, aby se klenul do podoby bohatého a naplněného. Žijeme-li spokojeně v přítomnosti, nevracíme se do minulost ani se neobáváme budoucnosti.