Když vám někdo něco vytýká, tak vlastně upozorňuje na svůj vlastní problém. To ale neznamená, že byste ho měli arogantně odmávnout. Ale ani poslechnout, jen vyslechnout. To, že je to jeho problém, neznamená, že není i váš. Neznamená to ani, že to problém je.

Energie se odblokuje, když se ji přestaneš snažit užitkovat. Komerčně a tak. Čekat. Čekat je blok. Čekat na vlak, co ujel. Věčně ho poslouchat coming down the track. Took my baby. Never gonna bring her back. Čekovat řád. Přemítat, kam jet, kdy, s kým, jak a tak. Jatka atak. Poctivě zapisovat, rutinně rušit dosažený přesah. Fašounsky spěchat, ordinérně závidět. Nevidět, nevědět.

Chaos není, když nepřemýšlíš. Chaos je, když přemýšlíš špatně. Šipka ze špičky ledovce. V bolesti se ztrácíme a nacházíme, setkáváme. Být sám sebou chce sebevědomí, být někým jiným navíc pochopení a vcítění. Být sám sebou chce zprvu odmítnutí všeho jiného. Radikálně se ztišit. Být sám sebou chce být s druhými bez zrcadla, bez sebe před sebou. Rozpustit se v materii jako papír v hajzlu – ta absurdní nepostradatelnost, artefakt lidskosti.
Náhoda, nenáhoda, nenadálá shoda jmen. Nebo neshoda. Nevysvětlitelná, vlastně vysvětlitelná, ale jen časově náročným rekapitulačním sestupem. Na dně vhled, uprav vzhled, teda výraz. Méně skleslý, skelný jako po chlastu. Jak začít? Nebo ani nezačínat? Začíná to být trochu Čína. Radši se k tomu neznat, nevyznávat se z toho. Nevyzrál čas. Z počátečního varu až s měsíčním odstupem vystupují obrysy. Jednoduché, konkrétní, kýžené, klíčové pro posun, když se uchopí správně, upřímně. Jinak se ve vitríně zvnitřní bohapustý kýčus. To hrozí.

Strach z kýče skoro nutí přestat psát, přestát čas nějak jinak nebo psát o něčem jiném. Třeba o té, co teďka přišla. Baží po pozornosti. Mimovolně kmitá chodidlem nohy, kterou má hozenou přes nohu. Šokujícně si hladí holeň. Prachsprostě se holedbá. Je to holka, která vás bezelstně zesměšňuje svým sebevědomím. Úsměv má jako Libuška Šafránková. Zasměje se na někoho v jiné části kavárny. Popelka styl, ale apgrejdovaná. Mého zaujatého pohledu si všimne, vyndaně tázavě ho opětuje. V takové situaci odpovídám tím, že se dál dívám. Pohled je nejzazší odpověď.

Záleží na víře v její dobro, na víře, že to, co vidím, je opravdu ona, nebo že si za tím aspoň stojí, přede mnou, že se shodujeme, ať už samozřejmě nebo volně. Záleží na míře rozptylu, který cítím z vnitřního zadání, za kterým se honím. Jeho nejlepším naplněním může být vzdát se ho. Záleží na tom, jak pružně začlením okolní okolnosti do její aury, na její orbit. Záleží, jestli se okolní svět podružně zaklesne do jejího kontextu a ona do jeho jako vzácná váza, jestli ji nějaká jiná podobně hmotná entita nezačne pro mě rušit nebo jestli nezačne rušit přímo mě.

Divná růže
Nemůžu odolávat. Žiju tak, abych nemusel odolávat. Žiju tak, jak žiju, proto, že nemůžu odolávat. Aby z pekla tekla láva. „Vypadám jak Lolita,“ pózovala A s růžovýma brýlema, které někde našla, před zrcadlem u záchodů, „viděls to?“ „Neviděl, ale viděl jsem ji. Může být,“ odpověděl jsem. O takových holkách se nedá psát, protože tak baží po pozornosti, že ji utopí v utopii svého přebrodu. Nejde jim to dát.
O jedné takové jsem právě chtěl psát, že jsem jí to nemohl dát, ale dal a trochu se potopil, ale nejde to. Jde to dát jen té, která o to nestojí, jinak to jde jen smíchat. O smíchaném nejde psát, to už je společnost. Je třeba zachovat si cizost. Tak to bylo zamýšleno, ale pak to splynulo a rozplynulo se. Psát se dá jen o těch, které o to nestojí.

„Můžu ti dát růži?“ zeptal jsem se B. „Určitě ji pro někoho máš,“ odpověděla. „Nemám. Jsem věděl, že tě potkám.“ Má hlavu zamotanou tak, že tu růži chce, ale pak už ji zase nechce. Trochu mě to napadlo a hned večer jsem jí napsal, jestli se o ni postarala. Byla sice akční z Kauflandu, ale měla duši. Jednou jsem byl venku s její kámoškou C. Pak jsem B napsal, jestli by nešla ven. To, že jsem byl venku s její kámoškou a teď najednou psal jí, brala jako faux-pas. Hodně jsme si psali. Teď jsem jí dal tu růži a C mi napsala, že se nad sebou mám zamyslet a že nemám obtěžovat její přátele a že má pocit, že B sleduju.

Mám prý uznat, že dát B růži bylo divné a děsivé a že vzít si růži od ní bylo jen slušné. Vzpomněl jsem si, že když jsme spolu byli venku, C mi říkala o nějakých sebevraždách v její rodině. To mi vždycky pomůže, že ten člověk je třeba psychicky nemocný. Procitnu do Popelky. Ksichtí se a upíjí džusík. Dělám si test, jestli mě baví, i když z ní bezprostředně nesaju text. Umí dělat dobrou náladu, protože je nezávislá. Ta, které jsem to dal, právě nebyla. Teď nemyslím tu růži. Byl jsem skoro proti své vůli zhmotněn, a pak jsem se omlouval, že jsem, jaký jsem a chodil kolem toho jak kolem horké kaše, kterou je třeba udělat, udělat se, udělat ji. Je třeba projít partem truchlení, uvědomění, zhmotnění příběhu.

Jednou jsem Popelce chtěl napsat, ale díky bohu jsem to neudělal. Teď ji můžu klidně pozorovat. „Děkujeme za pochopení, jen jsme si to chtěly ujasnit,“ uzavřela C. Napsal jsem to jejich známé Nele. „Je mi z toho smutno. Asi neznají Čtyři dohody,“ odepsala. Teď se tu mihla, poprvé jsme spolu promluvili. „Máš pěkný hlas,“ řekla hned asi druhou věc. „Děkuju,“ odpověděl jsem pěkným hlasem. „Co čteš?“ zeptala se. Na stole jsem měl nějaké Artikly. „Co jsem napsal.“ „Tak to jsi fascinující,“ řekla. „můžu si to půjčit?“ „Jasně.“

O čem přemýšlíš?
„Odkuds přijela?“ ptám se holky sedící na báglech v parku. „Ze svého města,“ odpoví nedůvěřivě. „To máš dobré, že máš svoje město.“ Směje se. Myslel jsem to tak, že je dobré pocházet z nějakého města, ale vyznělo to, jako by nějaké město vlastnila. O kus dál sedí dva vošousti. Jeden má podle velké sádry zlomený loket, taky monokl a příšerně mastné vlasy. Muselo se mu to stát včera večer, protože včera odpoledne jsem ho ještě viděl fit. Fit vypadá podle řeči těla i teď. Sádru má ležérně opřenou o nahé stehno v pinoýrských kraťasech a něco hučí do místních holek, kterým skrz blonďaté vlasy prosvítá slunce.

Vošousti vstanou a jdou proti mně. Sklopím zrak. „Ty se stydíš, hošíku?“ křikne pionýr. „Ahoj,“ řekne druhý. „Ahoj,“ odpovím. „Miluju tě!“ zakřičí pionýr na jednu z těch holek. Jde proti mně týpek, který mi kdysi na ulici vmetl do tváře: „Nečum!“ Taky vošoust, ale temnější. Něco ke mně prohodí. V každé kapse lahváč. Chřoustá brambůrky. Podívám se na něj. „Kam pořád chodíš od rána? Co děláš? Co hledáš?“ rozhovoří se intenzivně jako frustrovaný kocour, kterého pohladíte. „Od rána ne, přijel jsem o čtvrt na čtyři,“ oponuju. „No a co děláš?“ „Přemýšlím. Když člověk chodí, tak se mu líp přemýšlí.“ „O čem jako přemýšlíš?“

Ze dveří s cedulí Pokoj a mír, zdejší pobočky římskokatolické církve, se vyřinou babičky. „O Kristu?“ „Třeba, proč ne?“ „Fakt mi řekni, co děláš. Já to nechápu.“ „Ty přece taky pořád chodíš,“ připomenul jsem mu. „Jo, ale já chlastám. Hledám nějakou holku. Nějakou ožralku, kterou bych ošukal. Jsem zlý,“ usměje se potměšile a hodí do sebe brambůrku. „Ale ty neděláš vůbec nic!“

Jednou jsem šel parkem, když si zrovna natěsno sedal vedle mojí známé ze slam poetry. Natěšeně jí pod nos strkal lahváč. Pozdravil jsem ji. Vyskočila, jako by spatřila zjevení, a běžela za mnou. Děkovala mi, že jsem jí zachránil život. Když se někdy potkáme na poetry slamu, tuhle historku všem vášnivě vykládá. Je vlastně podobně vyšinutá jako ten týpek. Možná by udělali dobrý pár, kdybych je nevyrušil.

Počítám ovečky a nesmím žádnou vynechat. Krok po kroku. Číslo po čísle. Nepolevit. Soustavně myslet. Čistá hlava a pohyb vpřed.

Má slova mají lepkavý povrch, je snadné po nich sklouznout k významům, na které jsme nepomysleli. Tváříš se, že je vše jasné. Na mojí zmatenosti. Z geologického hlediska je konzistence „stav jemnozrnných zemin v závislosti na jejich vlhkosti“. Prozraď mi, jak moc se mi lepí hlína vyřčeného na patro, do jaké míry se rozpadají její suché kusy, které se ještě nedávno nechaly stlačovat prudkými dotyky deště.

Já u toho budu pozorovat: Jak pevný jsi ve svých názorech. Jak tekutý ve svých promluvách pronesených přes rty ucpané vatou nesrozumitelnosti. Zní to přehnaně? Je to pravda. Je nemožné psát o věcech jinak než svědčit o tom, jaké opravdu jsou, byť se výsledek může zdát patetický. Text je špatný, nekvalitní. Možná je něco špatného se skutečností, to ona je nekvalitním předobrazem, námětem, marnou inspirací, z nouze ctností. Jednotlivé výpovědi do sebe nezapadají. Myšlenky jsou roztříštěné, odstavce na sebe nenavazují. Francouzský postmoderní filozof J. F. Lyotard se začal ve svých pozdějších spisech vyjadřovat v básnických obratech namísto suchého akademického textu. Měl snad pocit, že tím dokáže vyjádřit víc, že tím dokáže vyjádřit vůbec něco? Možná je to nesrozumitelnost, nestálost významu, který se mění hned s přečtením dalšího slova a popírá ten původní, v čem si paradoxně zachovávají zamýšlené obsahy své skupenství. Možná je pochopení nesrozumitelnosti kanálem vedoucím k jádru sdělení.

V jednoduchosti je krása
Tvrzení nemohou být v rozporu i přesto, že rozporuplné je všechno. Neustále musíme pečovat o systém světa jako logicky soudržného obrazce s omezenými pravomocemi, charakteristického vyloučením kolidujících možností, které klasifikujeme jako šílené.

Tady jde o platné závěry, nesmíme se pozabíjet. Musí zde být něco, o co se lze opřít. Co když ale člověk ví, že jde o konstrukt nutný k udržení společnosti pohromadě? Jak lze žít s myšlenkou, že musíme následovat zákony a smlouvy, které spolu kooperují a tvoří celistvost naší reality, pouze proto, že nám tento život zajišťují? Jak být smířený s tím, že nelze být pravdivě, ale žádoucně, abychom logiku životního systému potvrzovali, upevňovali a tím se zajistil rovněž náš smysl?

Skutečnost je neredukovatelná, přesto je podrobovat ji redukci nezbytné. Jak píše Lyotard, „požadavek jednoduchosti [se] jeví jako směřování k barbarství“ (Postmoderno vysvětlované dětem). Můžeme tak formovat svoji existenci v tomto pravidly definovaném světě zajišťujícími jeho funkčnost v souladu s požadavky konzistence a zároveň zachovat její komplexnost? Odpověď „ano“ či „ne“ se ve všech případech zdá jako maximálně reduktivní, je třeba se uchýlit ke škále.

Lapat po slově
Nejde mi zjednodušovat svoji mysl, nejde mi napasovat myšlenky do logických vzorců, ale zároveň nedisponuji jazykovými prostředky, které by je byly schopny přesáhnout. Zásek, obraz se nenačítá. Můj zamotaný jazyk je ztuhlý, v pasti společenských smluv, historického statusu quo. Chci rozlepit dva listy, i když na jednom je číslo 63 a na druhém 64, navazují, ale to nejpodstatnější je slepené mezi nimi; nasliním si prst a nedokážu je oddělit, rozevřít. Ani násilně, když hyzdím jejich ostré hrany neústupným žmouláním. Neděje se nic, zatímco bříška prstů vyčerpáním krvácí. Vím, že to tam je, ale koktám a plivu jen hliněné drobky nasáklé zbytky ústní vody. Koncepty bez okrajů se zadrhávají v krku a jejich hrany se tvoří, jak jím procházejí.

„Samozřejmě že [lidé] nechtějí plavat! Narodili se přece pro zemi a ne pro vodu. A přirozeně nechtějí myslet, jsou stvořeni přece k tomu, aby žili a ne aby mysleli! Ano, a kdo myslí, kdo z přemýšlení dělá to hlavní, ten to s ním může sice přivést daleko, jenomže to právě vyměnil zem za vodu a jednou se v ní utrouní [utopí].“ (Herman Hesse: Der Steppenwolf – Stepní vlk, přel. Vratislav Slezák).

Con-sisto, držím pohromadě, zatím. A jen skrze literaturu se nacházím v obsazích, které sama nedokážu přes krystaly, které mi snad zasypaly hrdlo již zcela, v hlasové formě vydat. Ani hlásku, jen tupé zaškrundání té hroudy nerostů, které absorbují veškerou toxicitu rozvrácených myšlenek, ve kterých bych se mohla utopit. Které vedou k sebedestrukci, společensky škodlivé nonkonformitě, k osamění stepního vlka.

Stav bez tíže s kapsami plnými šrotu
Lze vymyslet hru s vlastními pravidly a vnořit se do steppenwolfovského individualismu s nemožností vyplavat zpět na povrch, abychom se mohli vždy znovu nadechnout žitého světa? Když se člověk topí, stále žije, je na pokraji. V této poloze jako by potencialita rozdělit onen jeden list ve dví byla přístupnější, na dosah. Je možné žít a zároveň spět k utonutí. Ano, je to sice veskrze realita každého z nás, žít, abychom jednou zemřeli, ale někdo u toho bude popíjet Piña coladu s paraplíčkem a třpytivou palmičkou, zatímco jiný bude myslet, dávit se, aniž by mu připadala v úvahu jiná možnost (a ani jeden z daných přístupů se nepřísluší hodnotit). Asi zjistíme, že stranu nerozpůlíme, možná ale najdeme míru, do jaké můžeme být ti násilně tonoucí pod závažím myšlení a do jaké dokážeme žít s občasným usrknutím z poháru s ananasovo-kokosovou příchutí. Takové chvilkové směřování ke dnu a náhlé nadnášení se na hladině působí rozkol. Zatlačit si hlavu pod vodu a být rozhodnut pro smrt a pak přesvědčeně spílat životu mohutným nádechem. Můžeme být pokrytci, prospěcháři nebo těmi, kdo „nevědí, co chtějí“, chaotiky či nespolehlivými, ale v tom všem lze být konzistentní, stačí své excesy donekonečna opakovat. Je to ctnost?

Září nastolilo svůj příchod a stejně tak je tady i nový Artikl. Tentokrát s tématem Konzistence otevírá otázky právě její podoby v úvodní eseji a přináší zamyšlení nad tím, jestli je ctnost být konzistentní – ať už v podobě žití v marnivosti či ve dušezpytném růstu. Konzistence se ale netýká jen úvahy, ale celého vydání a tak je v pravidelných rubrikách plníme opět kvalitativně vybraným obsahem. Nejen čtením je ale čtenář saturován a tak bych vás ráda pozvala na kulturní akce, se kterými bude Artikl v tento měsíc propojen nejen textově, ale i fyzicky a na živo. Již druhý víkend v září, počínaje už čtvrtkem, se ve Výstavní síni Mánes rozprostře 10. ročník mezinárodního festivalu designu a umění Czech Design Week 2023 / X. Artikl, jako hrdý mediální partner, připravil v rámci doprovodného programu hned několik přednášek, které můžete o víkendu přijít navštívit. V sobotu 9. září v 11 hodin si přijďte poslechnout přednášku copywriterky, senior specialistky pro obsahové strategie a koncepce sociálních sítí a vizuální umělkyně Dominiky Schmidtové na téma Influencer marketing: Jak tvořit efektivní obsah až po jeho vyhodnocení. Naše redaktorka Tereza Vydrová se bude v neděli 10. září od 12.30 hodin věnovat fenoménu módy – Oděv jako politická vzpoura: boj za svobodu tavením genderových okovů. Před vyhlášením cen Czech Design Award 2023, které proběhne v neděli v 18 hodin, se v 16 hodin uskuteční moje přednáška Galeristka k umělci: specifika galerijního provozu, na kterou vás tímto vřele zvu. Tím ale působení Artiklu tento měsíc nekončí a dále vás zvu také na další ročník GHMP Art Book Fair 2023, který proběhne opět v Trojském zámku v Praze a to o víkendu 16. a 17. září. Přijďte si doplnit Artikly, které vám chybí ve sbírce, zasoutěžit o předplatné, pořídit si novou plátěnku nebo si se mnou popovídat o možnostech spolupráce s redakcí, pakliže milujete o kultuře nejen číst, ale také o ní psát. Těšíme se na vás osobně – a já obzvlášť.