Charles Baudelaire se z dnešního pohledu jeví jako takový sympaticky dekadentní typ. Ve své době sbírkou básní Květy zla způsobil nevídaný poprask a zajistil si nesmrtelnost. Ale byla Baudelairova dekadence opravdu kořenem jeho Květů zla? Po formální stránce byl estétem, který přejal prvky romantismu, nesmírně dbal na precizní stavbu svých veršů. Bohatý rým, uzavřený a plný rytmus, důvtipná struktura dvanáctistopých a osmistopých veršů, důraz na zvukomalebnost, ale i nečekaná překvapení určitě nevyvolaly sebemenší pohoršení. Protiklad pečlivě cizelovanému povrchu Baudelairových básní tvoří jejich stavební materiál, tedy bída, lidské utrpení, beznaděj a hnus. Ingredience, které dle některých kritiků neměly v romantické poezii co dělat. Básník, jenž by chtěl dnes vyvolat stejné pohoršení jako Baudelaire v roce 1857, by se musel hodně snažit. Tradičně kontroverzní témata (zejména sex a násilí), dnes už natolik zprofanovaná, pomalu ztrácí svůj účinek. Sáhnout by se zase jednou muselo k urážce něčí víry nebo proroka. Jenže půle devatenáctého století byla pochopitelně umělecky a společensky jinde než současnost. Za vší nechutností, kterou básník ukázal světu, však nehledejme prvoplánovost, ale jeho pocity nejistoty, smutek a zklamání.

Odkud rostou
Théophile Gautier svého přítele Charlese popsal jako milovníka krásných věcí. Také proto zřejmě z Baudelairova pera vzešly květy – nejhezčí část rostliny, v umění tolik opěvovaná a vždy vystavovaná na odiv. Baudelaire však při jejich trhání schválně obnažil a světu ukázal i kořeny zla. Nebyl naivním utopistou, takže špatné lidské vlastnosti a zvrácenost považoval za nevyléčitelné. Svou roli básníka spatřoval jen v možnosti zlo vyvléct z přítmí na světlo a ukázat, ne ve snaze se mu chrabře postavit a vést lidi k nápravě. Součástí přirozeně krásného světa je morální bahno, ve kterém se daří právě kořenům vší špatnosti. Baudelaire viděl půdu, ze které vyrůstaly jeho Květy zla, a přijímal ji stejně jako fakt, že je také spoluodpovědný za stav současné společnosti. Nemoralizoval horlivě, zato popisoval. Zlo se však nesmělo ukázat, aniž by se zároveň neodsoudilo. Což byl také jeden z důvodů, proč sbírka vyvolala takové pohoršení a Baudelairovi mimo věhlasu přinesla také nepochopení a obvinění z ohrožení mravnosti. Přitom je jeho práce plná nejen cynismu a jízlivé ironie, ale také osobního zoufalství, melancholie a frustrující bezmoci.

Zlatý věk nás minul
Za zmínku stojí ještě jedny kořeny, mající s předchozími odstavci přeci jen spojitost. Sestupme k počátkům antické filosofie. Zhruba tam, kde se z mýtů rodí první známější eposy, stojí Hésiodos. Ve svém eposu Práce a dny (přibližně 7. stol. př. n. l.) popisuje svět jako místo, které má svůj zlatý věk dávno za sebou a postupně přes věk stříbrný, bronzový a železný pomalu upadá. Nejen svět, ale také lidská společnost a vztahy v ní již nikdy nebudou na takové výši, jako bývaly ve zlatém věku. Vše pomalu degraduje. Navíc měli staří Řekové rozlehlý panteon bohů, kteří oplývali někdy až překvapivě lidskými vlastnostmi. Vždyť i mocný Zeus podléhal vášním, prudkému hněvu, nebo se prostě urážel. Takže již v prvních mýtech nalézáme vlastnosti, které jsou nízké a lidské, i když přisuzovány božstvu, a které později tak pěkně Baudelaire popsal. Hésiodos pochopitelně věděl, že bohy řízený svět nelze měnit, ale nabízel řešení, jak v něm obstát. Člověk by měl žít ve větším sepětí s přírodou, udržovat dobré rodinné vztahy a poctivě pracovat. Otázkou je, zda jsou jeho východiska dostatečně atraktivní i pro naši dobu.

Kořeny zla?
Sprosťáctví, arogance, primitivismus, sobectví a ničím nepodložená sebedůvěra, ze které vyrůstají ostré lokty a nebezpečně široká ramena. Ve výčtu špatných charakterových vlastností člověka by se dalo pokračovat. Při pohledu na ně už můžeme vidět kořínky budoucího zla. Svárem na agoře to začíná, strkáním ve frontě u kasy v nákupním centru to pokračuje a nesmyslnou agresí na různých úrovních končí. Lidské vlastnosti jsou, a ve všech dobách byly, kořenem palčivých lokálních i globálních společenských problémů. Vyrůstá z nich například fanatismus, okupační tendence, ekologické katastrofy způsobené lhostejností, drancování přírodních zdrojů a další jevy, které zpětně ovlivňují naše životy. Zajímalo by mě Hésiodovo hodnocení dnešního stavu světa. Možná by v něm viděl důkaz o správnosti své filosofie a možná by už ani nevěděl, jak dnešní věk nazvat. Přestože to odporuje logice a časové posloupnosti, už Hésiodos asi tušil, že my všichni jednou budeme Baudelairovi inspirací. Jen pyšnit se tím moc nemůžeme. ∞

Čím dál tím více mladých kapel se snaží vidět dál než jen před dveře nejbližšího klubu a hledá svou vlastní muzikantskou tvář. Ve Velké Británii, kde spousta začínajících kytarových skupin jede po inspirační lince Beatles – Oasis (Blur) – Radiohead, jsou hudební kořeny vcelku jasné. Většina tamějších kapel se je snaží v rámci vlastních možností obohatit svou kreativitou, což se někdy daří více (Arctic Monkeys) a někdy o něco méně (The Enemy). Pokud se česká kapela snaží zaměřit na vlastní kořeny, které by vycházely z našeho muzikantského podhoubí, má situaci o něco těžší. Leč i u nás vznikla řada nezapomenutelných nahrávek. Například Kuře v hodinkách od skupiny Flamengo je jedna z našich nejlepších desek vůbec. K nahrávkám tohoto typu nám ovšem chybí určitý vztah. Buď je neznáme, nebo je známe, ale jsou nám tak nějak jedno, protože ve své době neměly možnost vyniknout a dostat se tak alespoň zčásti do kulturního podvědomí – stát se symbolem doby.

Hledání a popasování se s vlastními hudebními kořeny měl v úmyslu i projekt Jiřího Buriana, známého především z kapel Southpaw a Republic of Two, nazvaný Bohemia. Burian si v něm vytyčil nemalý cíl: předělání lidových písní do moderního zvuku. A ač byl projekt přijat rozporuplně, má své nesporné kvality. Jednotlivé písně musí člověk vnímat jako samostatné subjekty a dávat si je do kontextu s klasickým pojetím lidové tvorby velmi opatrně. Je potřeba ocenit Burianovu odvahu pustit se na tenký led, kterým se dá snadno propadnout na nejhlubší dno. Hledání vlastní hudební minulosti se evidentně stává v našem prostředí o něco obtížnějším.

Když člověk slyší kapely ze Skandinávie či Islandu, většinou je rychle pozná. Zasněná atmosféra odrážející tamější přírodu. Jak by ale měla znít píseň, aby si člověk řekl, že je to nahrávka z Čech? Možná jsme svou geografickou polohou předurčeni k tomu, aby se v nás i v naší hudbě míchala řada stylů a žánrů. Máme v sobě něco z romantických skladatelů a lidové hudby. Nebo nás nejvíce oslovuje folk a Nohavica s Krylem.

Svou vlastní cestou jdou zástupci labelů Indies Scope či Máma mrdá maso. Díky nim se do popředí dostávají skupiny, jež se snaží vytvořit osobitý zvuk. Mezi nejvýraznější zástupce zmíněných labelů patří Kieslowski, Planety, Zrní, Bratři Orffové, Lenka Dusilová s Baromantikou či Ille. Díky těmto kapelám dostává alternativní scéna osobitý zvuk. Všechny tyto skupiny spojuje fakt, že vytvářejí nahrávky, jež dýchají místem svého vzniku. Pro Orffy, Zrní a Baromantiku je typická návaznost na místo (Krnov, Kladno) a zasněná atmosféra. Pro Kieslowski s Ille zase minimalismus ve spojení s písničkovou formou skladeb. U výše zmíněných je tak zajímavé spojení zahraničních hudebních vzorů s vlastní osobitostí.

Iva Bittová či kapela Zrní v sobě mají kombinaci lidové hudby s tou moderní, a mohou tak být bráni jako interpreti, jež jsou jaksi nejblíže „českému“ zvuku. Odpovídají tak na otázku, jak se přiblížit v moderní hudbě místům, která budou určitým způsobem asociovat naše muzikantské kořeny a stejně tak i zobrazovat hudební současnost. ∞

Člověk již překročil svůj stín. Hlavním tématem dneška už přestalo být maximální ovládání svého okolí, ale stalo se jím naopak zachování alespoň minima nedotčeného prostředí, toho původního. Tyto tendence se dnes začínají objevovat i v umění. V Colloredo-Mansfeldském paláci vystavuje Adam Vačkář věci, první i ty poslední.

Co jsou vůbec první a poslední věci? A jaká cesta vede od začátku ke konci? Říká se, že konec jednoho je začátkem druhého. Vezměme si například koloběh vody v přírodě, schéma, které se učí snad každé dítě na prvním stupni základní školy. Mělo by v nás vybudovat jistý respekt a úctu k přírodním zdrojům. Místo toho postupně, jak rosteme a společnost se vyvíjí, zapomínáme na vlastní přirozenost. Každý den plýtváme zdroji, konzumujeme potraviny, které toho nacestovaly za měsíc více než my za celý rok. Rádi si kupujeme nové designové produkty, aniž bychom věděli, kolik fosilních paliv bylo na jejich vývoj a výrobu spáleno. Toto jsou témata, která běžně zmiňují ekologové, aktivisté nebo politikové. Není již čas, aby se tyto environmentální tendence začaly objevovat i v umění? Adam Vačkář se na tuto kritickou cestu vydal. Do konce listopadu můžete v Colloredo-Mansfeldském paláci vidět jeho výstavu „První a poslední věci“. Sice možná pak přestanete pít colu, ale výstava určitě stojí i za tento risk.

V tvé současné výstavě v GHMP se objevují jisté environmentální tendence, které lze vnímat jako určitý návrat ke kořenům. Jaké to má konkrétně u tebe aspekty?
Environmentální tendence se dají chápat jako návrat ke kořenům, ale spíš ještě jako návrat k přírodě a přirozenosti. Je to zároveň reakce na vlnu globalizace, která teď dosáhla určitého maxima. Spousta lidí si začíná uvědomovat, že centrálně vyráběné produkty a potraviny přinášejí i negativní aspekty, se kterými jsou spojeny další faktory, např. geneticky modifikované potraviny a podobně. Rozšiřují se statistiky ohledně úmrtnosti spojené s civilizačními chorobami ve vztahu k dnešním životnímu stylu. Lidem už postupně začíná docházet, že to, co mají ve svém okolí přirozeně, je často kvalitnější a lepší. Na to navazují i tendence s lokálními trhy apod. nejen v Čechách, ale i v zahraničí. Celá tato problematika globální společnosti a s ní spojená tržní ekonomika mě do jisté míry samotného děsí, a proto mě i zajímá.

Dá se to spojovat s vykořeněností materiálního světa? Nebo to nese jiné aspekty?
To je přesně ono, s tím to souvisí. Zajímají mě plošné symboly a názory, které ikonicky reflektují současné stereotypy ve společnosti. Třeba láhev Coca-Coly jako univerzální znak konzumní kultury a zároveň vykořeněnosti napříč kontinenty. Ale je to ve své podstatě i forma odpadu, něco jako symbol znečištění všech kultur bez rozdílu, šedá drť, která se šíří všude. K tomu se pojí projekt Margin of Hope. Nalezená plastová láhev se vzkazem uvnitř jako symbol poselství. Dále i Still Life / Nature Morte květina, která místo z vody čerpá živiny z coly, která ji zároveň pomalu zabíjí. Člověk, co zažil předchozí režim i ten dnešní, se musí stále zamýšlet nad dnešním konzumem. Vykořeněnost jde ruku v ruce s postupnou ztrátou lokálních identit.

Jakou reakci vzbudil tvůj participační projekt mezi lidmi v Maroku, kteří jsou od uměleckého provozu, jak ho známe zde, zcela odříznuti?
Na projekt Margin of Hope, na němž jsem dělal v Maroku na rezidenci, mě pozvali dva italští kurátoři, kteří iniciují interaktivní projekty pro komunity z různých vesnic. Je to systém jejich investice do společnosti, přímo protipól k západnímu uměleckému světu. Zde chodíme do galerií a všichni víme, o čem to je, a v podstatě jsme takoví spiklenci. Ale když se ocitnete v lokalitě, jako je úpatí pohoří Atlas, najednou člověk stojí tváří v tvář společnosti, která vůbec netuší, co současné umění je. Záměrem bylo propojit místní obyvatele skrze participační aktivity. Během procházení se po místní krajině jsem zjistil, že mají neuvěřitelný problém s odpadem. Sice místní infrastruktura je poměrně dostačující díky období francouzského protektorátu, ale zatím naprosto chybí úvaha o systematickém nakládání s odpady. Místní to řeší tak, že vyschlá řečiště postupně plní odpadem a na jaře ho řeka jednoduše spláchne dál do údolí nebo ho pálí za vesnicí. S tím se pojí i problém se smogem. Pak nezbývá než jen prosedět odpoledne doma se zavřenými okny. Svou intervencí jsem se snažil přispět k řešení této situace. Pro spolupráci jsem si vybral mladé obyvatele, protože u nich je šance, že si nové poznatky uchovají do budoucího života. Vzal jsem partu dětí a šli jsme sbírat odpad. Ale pak ho nespálili, jak jsou zvyklí, ale umyli a roztříděný odnesli do jedné asociace. Místní ženy z odpadu ušily koberec a dželabu, jejich tradiční oděv. Výsledné dílo mělo tematickou souvislost s tradičními berberskými koberci, které jsou dělané ze zbytků nití. Pak jsme s naší prací obešli místní školy a snažili se o této věci diskutovat. Bylo skvělé sledovat vnímání mladých lidí, kteří si celou problematiku uvědomují. Ale ze strany státu je podpora systému pořád nedostačující.

Ve svojí práci často povyšuješ předměty běžné potřeby na umělecké instalace nebo je zapojuješ do konceptu.
Má to dva aspekty, jistou dualitu. Běžné předměty povyšuji na umělecké objekty, ale zároveň s tím pracuji kriticky, prostorově, až sochařsky. Hlavním mediátorem jsou však výchozí myšlenky. Někdy je to experiment, jindy třeba záznam procesu. Často jde o spojení protichůdných věcí, jako je například střelba a hudba atd. Předměty běžné potřeby jsou konkrétním nositelem obecného vnímání reality kolem nás. Jsou to významové schránky, které asociují další souvislosti.

Jaká je vůbec podstata, budoucnost objektu jako takového? A případně uměleckého?
Schopnost abstrakce mizí spolu s masivním nástupem filmů a obrazové a digitální kultury, které na rozdíl od knih nenechávají volné pole lidské představivosti. Lidé se upínají k vnímání konkrétních objektů a zástupných fetišů. Obrazová kultura 21. století je propojená s designem konzumací. Cílem není poukazovat na vzdálené či abstraktní hodnoty, ale spíš směřuje ke konkrétní okamžité realitě a uspokojení smyslů. Objekt bude, myslím i dlouho do budoucna, hrát stále velmi důležitou roli materiálního zástupce.

Jaké jsou pro tebe v tuto chvíli zásadní hodnoty z pohledu umělce?
Když jsem začal spolupracovat s galerií a skočil do uměleckého systému, tak jsem jím byl brzo otrávený. V něm jde o to, jak to uděláte velké na veletrh, jestli to bude transportabilní a stále řešíte věci, které člověka otravují. Není to o experimentu a hledání, ale o neustálém technickém řešení. Zaměření na produktivitu se časem projeví jako ubíjející, protože se přetransformujete na manufakturu. A to mě znechutilo, a tak jsem si odjel odpočinout do Maroka a zaměřil se na naprosto odlišnou rovinu umělecké práce. Místní kontext mě dovedl k hlubšímu uvažování o těchto hodnotách, protože jsem musel obhajovat pozici umění před lidmi, kteří netuší, k čemu je dobré. Moje idea byla edukativní a směřování usilovalo o návrat k přirozenosti a normálnímu fungování bez přehlcenosti. Industrie umění se rozvinula k dnešním dnům neskutečně a chrlí se objekty, obrázky… Pro mě je umění ale spojené s určitou reflexí a odpuzuje mě, pokud nese atributy marketingové značky.

Tvoje objekty jsou často tvořené z běžných předmětů denní potřeby. Tím se ale trochu vytrácí možnost přesně určit autora, například díky výtvarnému rukopisu.
To se samozřejmě může na první pohled zdát jako problém. Nicméně si myslím, že v mých pracích je zřetelně vidět gesto, které nějakou dobu trvá a má časový i kontextuální přesah. Nejedná se jen o přímočará sdělení, ale o souhru práce s estetikou a konceptuální myšlenkou. Pracuji v nějakém myšlenkovém horizontu a moje díla jsou propojena a souvisí spolu, vždy je propojuje nějaká vyšší myšlenková a intuitivní rovina.

Hodně tvých prací je založených na textu a lineárním záznamu. Jakou pozici pro tebe text v díle má?
Text a práce s ním mě ani tak nezajímá stylisticky, ale slouží mi hlavně k osvětlení podstaty děl. Vždy jsem relativně hodně četl a zajímal se o filosofii, sociologii, takže i odtud mám k textu přirozeně silný vztah.

Z pohledu mezinárodně působícího umělce, v pozici někde mezi Českem, Francií a Japonskem, jsi schopen nějak definovat rozdíl mezi českým, francouzským a případně japonským uměleckým diskurzem?
Například v Japonsku je vše založené na vizualitě a estetice, a nikoli na reflexi. Japonci už od 6. století měli nádherné šaty, objekty pro běžnou potřebu, zbraně atd. Vždy šlo o krásu a její spojení s užitým uměním. Konceptuální tendence tam přišly ze západu až kolem čtyřicátých, padesátých let 20. stol. Umělecký boom, jak ho známe dnes, začal teprve zhruba před deseti lety. Při něm začaly reflexe a přemýšlení o médiu, které stimulují k hlubšímu uvažování. Celá tamní společnost je založená na designu. Japonská spiritualita je tradiční aspekt, který byl převálcován západním konzumem po prohrané válce. Amerika v té době změnila japonskou ústavu, aby odebrala moc vládnoucí válečné mašinerii. Díky tomu, že Japonci, jako pilné včeličky, vše převedou do dokonalosti, tak je tam dnes ultra konzumní společnost, která zcela opomíjí životní prostředí. S tím souvisí i nadměrně vyráběná energie z jaderných elektráren a plýtvání s ní i vším ostatním, produkty mají několik nesmyslných obalů atd.

Ve Francii se v uměleckém provozu utvořila pomyslná vidlička. Jedna větev je extrémně dekorativní a druhá je hodně spjatá s filosofií, která tam má velkou tradici. Na jejím základě vzniká přirozený diskurz. Francouzi rádi sledují trendy v anglosaském světě a upínají se k nim. O východní Evropě toho moc nevědí a moc je nezajímá.

Český fenomén se trochu vyznačuje omezeností, nepropojením s mezinárodní scénou a nedostatečným pochopením širšího globálního kontextu v umění a absencí diskurzu na instituční rovině. Na české scéně ještě neproběhla komercializace umění, což má za následek, že umělci jsou často neprofesionální. S tím se i pojí, že nejsou příliš schopni zvládnout materiál, velké instalace, ale na druhou stranu se tu možná přemýšlí o něco více o tématu a obsahu děl. Umělci vždycky hledali dokonalá provedení, a tak v západní Evropě a Americe to přirozeně vygenerovalo spoustu firem, které zajišťují servis a produkci děl umělcům. V západním světě probíhá obrovská komercializace umění související s prodejem za velké sumy. Na mezinárodní scéně dominuje několik velikých a velice bohatých galerií, které disponují obrovskými prostředky a podobají se mezinárodním konsorciím. Boháči v Česku nemají odvahu k nákupu umění. Tak trochu se dá říci, že nepřekonali svůj selský rozum, když tak případně kupují tradiční techniky, obrazy atd.

Co by mohlo pomoci české scéně?
Hlavní problém je, že většina uměleckého provozu v Čechách je poměrně amatérská. Neslyšel jsem o nikom z umělecké administrace, kdo byl například na stáži v nějakém kvalitním muzeu v jiné zemi. Tady si větší část lidí pořád neuvědomuje, že stejně jako se vynakládá velké úsilí na to, aby dílo vzniklo, musí se věnovat i tomu, aby se o něj začali lidé zajímat. Další úkol je pro ně najít odpovídající finance a mít dobré organizační nápady. Obecně zde chybí nějaká profesionalizace segmentů. Státní instituce vůbec nefungují, nepracují v nich motivovaní zaměstnanci – jsou často jen částečně kvalifikovaní a mají své jisté. Většina z nich je v galeriích už dlouho a mladí zapálení lidé se nepřijímají. To následně demotivuje umělce a zároveň iniciuje vznik malých, málo profesionálních prostorů bez financí s minimální viditelností. ∞

O květinách…
Lotos disponuje další zajímavou vlastností. Je imunní vůči znečištění špínou ve vodě. Na okvětních lístcích má malé krystaly, které zabraňují usazování tekutých látek na květu. Veškerá špína tak z lotosu steče. Touto „technologií“ se inspirují například i oděvní firmy, jež se snaží ji využít ve výrobě obleků, které by se nedaly ušpinit politím.

V buddhismu je proto lotos symbolem čistoty a osvobození. Symbolika posvátnosti této květiny se objevuje již ve starověkém Egyptě, kde tuto rostlinu považovali za první bytost, která se na světě objevila. V indické mytologii zase celá země pluje na vodě na velkém lotosovém květu. V buddhistické tradici byl prvním květem na světě. Vyrůstá z bahna a špinavou vodou se prodírá k hladině, kde vyjevuje čistý a půvabný květ. Ten symbolizuje osvícení, cestu, kterou může z bahna materialismu projít také lidská mysl.

… a lidech
Dnes je velmi populárním tématem knih, seminářů a životního obsahu obecně osobní rozvoj. Často jsou ale bohužel tato díla primárně zaměřena na zvládání pracovní zátěže a podání maximálního výkonu. Málokdy se soustředí na rozvoj vlastní moudrosti, sebepoznání, řešení životních obtíží. Mnoho lidí si nese menší či větší traumata z dětství, ať už jim je způsobili kamarádi, rodiče, učitelé, nebo cizí lidé. Nahlížena jako bahno, mohou nás tato traumata v dospělosti posílit, pomoci nám najít netušené rozměry vlastních životů a být zdrojem naší síly.

Kladná změna ve vidění světa, sebe sama, svého okolí, vlastních možností a podobně po prožitém traumatu se nazývá posttraumatický růst. Fenomén, jejž studují psychologové, psychiatři a terapeuti. Lidé, kteří v sobě po prožitém traumatu najdou dost sil a vyrovnají se s ním, jsou mnohdy tolerantnější k ostatním, váží si života a radosti z „malých věcí“. Mohou nabýt větší sebedůvěry, lépe zvládat obtížné životní situace.

Otázka kořenů tak nemusí být jen otázkou toho, z čeho co pramení, kde má co počátek, jak se co změnilo ve vývoji. Může být prostou otázkou, co jsme zažili a jak to využijeme. Když se věci nedaří, není potřeba hledat viníky našich potíží, strkat hlavu do písku a vzdávat se svých cílů. Těžkosti můžeme brát jako bahno, v němž se rodí květ. ∞

Když se řekne Praha, nejdříve se mi vybaví procházky dlážděnými ulicemi, osvětlené pouličními lampami, tiché odbíjení kostelního zvonu a šum Vltavy. Pak mi hlavou problesknou vzpomínky na Petřín a sedmičku bílého, pohled na stromy obsypané květy a smích lidí. Útěk do zeleně před každodenním městským stresem, to je balzám na duši jako žádný jiný!

Každý městský člověk občas potřebuje vyrazit do zahrad, parků a míst, kde je možné aspoň na chvíli pocítit závan přírodního prostředí. I samotná zeleň má pro město celou řadu využití. Parky jsou centrem volnočasových aktivit a kulturních akcí, stromy do sebe pojímají prach, tlumí hluk z ulice a příjemně stíní. Kromě toho zlepšují ovzduší a jejich použití se neomezuje jen na parky, ale také na centrum města a jeho hustou zástavbu. Už jenom fakt, že třeba Vám v ulici roste pár akátů podél chodníku, může zvýšit cenu nemovitosti o několik desítek procent.

Zeleň v srdci Prahy
Iniciativa Belgická žije! ukazuje na jeden z mnoha případů, kdy dochází k přesně opačnému trendu, než je udržení zelených ploch v Praze tak, aby i nadále plnily svoji důležitou funkci. Staví se za to, aby o stromy ve svém okolí nepřišla a nedošlo tak k degradaci zdejšího prostředí. Belgická ulice se nachází v těsném sousedství Náměstí Míru a považuje se za jednu z hlavních tepen Královských Vinohrad. Tato městská čtvrť je obecně známá ulicemi s lipovými a akátovými alejemi, které z celého místa dělají malebné zákoutí plné hospůdek, kaváren a dalších vysoce navštěvovaných podniků.

Již v roce 2013 byl Městské části Praha 2 předložen návrh na celkovou revitalizaci ulice Belgická pod taktovkou Technické správy komunikací hl. m. Prahy, bohužel až tento rok byli obyvatelé nepřímo informováni o detailech celé „rekonstrukce“. Nikdo se do té doby nedomníval, že by Belgická měla přijít o 90 % z celkového počtu stromů, které se v této lokalitě vyskytují. Plošné vykácení dřevin vyděsilo zdejší obyvatele o to víc, že stav v sousední Záhřebské ulici se po proměně značně zhoršil. Nově zasazené stromy nejsou akáty ani lípy a jejich proporce je na první pohled nevyhovující, tudíž ulici nemůžou zaručovat stejný komfort jako předtím. Největší výhodou nových stromů je nenáročná péče, což značně ulehčuje údržbu. Ale za jakou cenu?

Nalezení společného dialogu
Důležitým prvkem celého sporu je právě neformální sdružení vlastníků, podnikatelů a obyvatel ulice Belgická, kterou inicioval Martin Švihla, majitel zdejší kavárny a bio obchodu.

Tato inciativa dokázala spojit síly skrze vzájemnou podporu (zapojení přes 40 subjektů a petice s více než 3000 podpisy) a pomoc. Dává si za cíl nalezení společné řeči a rozumného dialogu s MČ Praha 2 a Magistrátem HMP. Nejedná se však o klasickou skupinu vzpurných vlastníků, kteří by radikálně protestovali proti politikům a pouze kritizovali neutěšenou situaci. Martin Švihla (který mimo jiné provozuje firemní vzdělávání zaměřující se na řešení konfliktů a komunikace) při krátkém rozhovoru uvedl, že neusiluje o nalezení viníků a obviňování konkrétních osob, ale naopak o vzájemnou podporu, diskuzi a schopnost hledání kompromisů mezi všemi stranami. Strategie Belgická žije! tedy nespočívá v hlučné demonstraci a hanění správních orgánů města, ale spíše schopnosti se bránit a dokázat si obhájit svůj názor a postavení k věci – a být iniciativní.

Šťastný konec na dohled?
Reakce iniciativy byla rychlá a už přináší své ovoce, především na poli administrativním. Docílila vyhlášení nového dendrologického posudku všech stromů, aby se nekácelo plošně. MČ Praha 2 oficiálně prezentovala svůj jasný nesouhlas s kácením dřevin a podpořila iniciativu potřebnými kroky v městské správě. Belgická ulice se také zapojila do projektu Zažít město jinak, zorganizovala řadu kulturních akcí a pokusila se jednoduchým způsobem docílit sbližování všech obyvatel této lokality.

Díky této kauze je možné narazit na další zajímavé projekty a směry, do té doby obyčejnému smrtelníku skoro neznámé. Belgickou ulici a její iniciativu v mnoha ohledech doplňují a ostatní mohou informovat. Příkladem je Manuál tvorby veřejných prostranství či Pravidla pro přípravu investic na veřejných prostranstvích, vyjádření a vize architektů a samozřejmě i doplňující informace o celé kauze, které mohou v budoucnu dalším lidem značně usnadnit práci.

K doplnění je možné připojit i nedávnou kauzu okolo parku Parukářka, který se dostal do hledáčku pochybné firmy plánující vystavět na zbylé zelené ploše další obytné domy, jako se to už částečně podařilo v roce 2009 společnosti Central Park. Rozdíl tkví ale hlavně ve spolupráci Městské části s obyvateli. Žižkovští byli automaticky seznámeni s možností referenda, za předpokladu, že se posbírá dostatek hlasů pro jeho uskutečnění. I tady se vedou diskuze o nalezení společné řeči ve věci posledních zelených ploch, které v Praze zůstaly.

Pokud bude nový dendrologický posudek aspoň částečně pro zachování části stromořadí, naskýtá se zde možnost zkvalitnění stávajícího stavu dřevin a důkladnější spolupráci obou stran. ∞

Listopad se nechává po letních měsících slyšet mnohem hlasitěji a v kombinaci s ranními mlhami a klesající teplotou o sobě dává intenzivně vědět. V takových chvílích se čekání na tramvaj stává nekonečné. Intervaly nočních linek jsou sice stále stejné jako v letním provozu, ale prožitek nabývá na hlučnosti a každá minuta je najednou tak dlouhá, jako by se ze soboty 25. na neděli 26. října ztratila hodina. Ale tramvaje aspoň šedesát minut nestojí v zastávce… Předchozí měsíc jsme vám přinesli hned tři kulturní události. V jeho začátku další vernisáž Galerie Evoluční, za jeho polovinou ARTIKL večírek v paláci a v nedávném závěru Poslední básně na Vltavě. V den posledního provozu pražského přívozu jsme symbolicky nechali odplout básně po řece a po celém odpoledni na lodičce konstatovali, že bude lepší přesunout se na něco teplého. Na cokoli teplého. Kultura ve veřejném prostoru je už pro náročné. Pro náročné ji ale necháváme dostupnou i v tištěné verzi Artiklu – od aktuálního čísla vám přinášíme pravidelný komentář Martina Leskovjana, zakladatele a člena Fair Art – právního servisu pro umělce a umělecké organizace, člena umělecké skupiny Ztohoven. Svým kulturně-politickým postřehem bude reflektovat sféry, které jsou podstatné pro provoz a fungování kultury. Celým listopadovým vydáním Artiklu pak prorůstá téma Kořeny. Podzimní melancholie nastavují prostor rozjímání a ztišení se. Doba deprese se na lékařských recepisech objevuje jako v jarních měsících antikoncepce. Potřebujeme něco, co dává smysl. Co utváří náš vlastní svět stabilním a spokojeným. Hledáme pilíře svého mikrosvěta. Zacházíme možná hlouběji, než bychom sami chtěli. Reflektujeme. Sebe i okolí. Nebo tyhle kratochvíle měníme v konzumaci alkoholu ve vyhřátých barech. Setkávání jsou důležitá a život se dá naplnit. Je důležité, s kým se potkáme a co s ním dokážeme vytvořit. Ta správná setkání jsou stěžejní pro uvědomování si sama sebe. Lidé jsou naším zrcadlem a zároveň našimi učiteli. Nechávají nás samotné poznat, jak se umíme v určitých situacích zachovat, jak reagujeme. Jak zvládáme přijímat chování druhých. Tak se dostáváme i blíž k sobě. Nic není jednoduché a vše je komplexní. Je jen na nás, do jaké hloubky chceme sestoupat. Nebo naopak vystoupat? ∞