Zušlechťování místa, ve kterém člověk žije. Navrácení smysluplného dialogu člověka s krajinou. Respektování přírodních a geografických daností krajiny. Ale také unikátní sochy prolínající se formálně i tematicky s prostorem.

Tak lze ve zkratce charakterizovat projekt přerovské výtvarnice Pavly Kačírkové a především moravského sochaře a pedagoga FaVU VÚT Jana Ambrůze. Nese název „KŘÍŽE SOCHY CESTY KRAJINA LIDÉ“ a je spojen s občanským sdružením „jinákrajina“. Jeho výsledky můžeme spatřit v obcích Šarovy, Lhota, Salaš a Bohuslavice u Zlína.

Stojíme v polích mezi jihomoravskými vesnicemi Šarovy a Bohuslavice u Zlína. Modř nebe neprotíná jediný mráček. Až patetické chvění horizontu v horkém letním vzduchu dokresluje romantickou červencovou idylu. Již záhy se však ne vše jeví tak malebné, jak by se při letmém pohledu mohlo zdát. Dozvídáme se nejen o alibistickém spravování zdejší krajiny, ale i o citelné nepřízni místních úřadů i některých obyvatel při instalaci samotných soch.

Ty jsou přitom velmi osobitou výpovědí umělců, v jejichž osobě se protíná umělecká otevřenost s vnímavostí k přírodnímu prostředí a jeho rázu.

Seskupení děl Jana Ambrůze a Pavly Kačírkové začíná křížovou cestou vedoucí takřka přímo ze Šarov. Ta byla realizována právě všestrannou výtvarnicí a absolventkou Ambrůzova ateliéru. Minimalistické a landartové sklony obou sochařů jsou viditelné již na první pohled. Motiv kříže je zpracován jako betonový rám – „hmota“ kříže je pak tvořena negativně, prázdným prostorem. Samotný kříž tak nejenže tvoří průhled do krajiny, ale nabízí svým tvarem a rozměry také orámování lidské postavy s rozpřaženýma rukama.

Za zmínku určitě stojí i nerealizovaný objekt, jenž měl být umístěn na samém vrcholu křížové cesty. Měl spočívat ve vysoké tyči představující vertikální část kříže, zatímco část vodorovnou by obstaral (v daném místě navíc neobvykle vyrovnaný) horizont lesa. Tomu je divák po absolvování křížové trasy přímo čelně a poněkud náhle vystaven. Prostor mezi jednotlivými díly kříže by pak vyplnilo rozlehlé údolí. Sochařův mimořádný cit pro práci s prostorem, místy konceptuální tvorbu, ale také smysl pro strukturální kompozici tak v této myšlence nabývají nebývale intenzivní podoby.

Výraznou částí projektu je rovněž instalace na přilehlém poli. Ambrůz zde do prostranství zasadil dva objekty představující jeden z leitmotivů celé jeho tvorby – zkoumání vztahu skla a světla. Dvě tenké, křehce působící a přes 6 metrů vysoké konstrukce nesou tabule barevného skla a zabarvují prostor pod sebou. Sakrální a architektonický charakter, který nám na mysli může vyvstat ve spojitosti s vitrážemi, pak odráží nejen označení díla jako kaple, nýbrž i skutečnost, že do samotné instalace lze vejít a pohybovat se v ní.

Na kopci nad Lhotou u Zlína se pro změnu tyčí „serrovská“ instalace nesoucí název názvem Kaple II. Na svědomí ji má opět Pavla Kačírková a představují ji dva šest metrů vysoké a pouze čtyři centimetry tenké kovové pláty. Ty nabízejí neobyčejně komplexní divácký zážitek při využití silně zminimalizovaného rozsahu prostředků. Pláty jsou situovány tak, aby takřka po celou trasu k nim byly nahlíženy z širší strany a vytvářely tak dojem masivní plochy. Pouze v jednom úhlu pohledu, na jejich úrovni a souběžně s nimi pak nastává obrat do neobyčejně tenoučké strany. Obejití sochy tak evokuje křehkost, vrtkavost, ztrácení a znovunabývání masy. I v tomto ohledu lze spatřit paralelu s rázem místní krajiny, ale také vnímání prostoru na hony vzdálené od jeho pojetí v „klasické“ figurální soše. Celistvost vjemu potom doplňuje možnost zvukových efektů díky výrazné ozvěně vznikající mezi jednotlivými pláty.

Poslední zastávku okruhu tvoří pomník vytvořený Ambrůzem v loňském roce na místě cholerového pohřebiště u obce Bohuslavice. Nese podobu 12 metrů vysokého kovového sloupu, jehož vrchol je osázen šestašedesáti plátky zlata k uctění stejného počtu místních obětí tehdejší epidemie. Až totemický charakter objektu dotváří jeho umístění na vyvýšeném prostoru nad vesnicí i duchovní přesah.

Všemi instalacemi projektu „KŘÍŽE SOCHY CESTY KRAJINA LIDÉ“ prostupuje citelný rozdíl vůči „bezemoční“ a tak trochu chladné seriálnosti či antiiluzivnosti typické pro minimalistickou sochu. Ambrůzův a Kačírkové až srdečný vztah k přírodě se výrazným způsobem promítá i do charakteru jejich díla – to plně koresponduje s okolní krajinou, odráží její stav, vykazuje stejnou křehkost…

Zejména v díle šarovského sochaře (a je to obzvlášť příznačné právě pro jeho polní sochy okolo rodné obce) se tak zvláštním, osobitým způsobem prolínají vizionářský odkaz umění 60. let s odvěkou, leč postupně vytrácenou láskou k zemi, ale také (jak je to známo snad například z díla Dana Flavina) protikladnosti v podobě materializace a dematerializace uměleckého díla, materiálnosti a ideovosti, skutečnosti a transcendence. ∞

Američtí vědci zjistili, že není zdraví prospěšné dlouhodobě se vystavovat působení velkoměsta. Člověk nedostatečně větraný totiž záhy tuchne, šedne, hranatí, prach se mu usazuje za ušima a revizor by ho nepřekvapil ani ve výtahu.

Občas vážně není na škodu vyrazit mimo civilizaci. Pro lid pohodlnější samozřejmě existují instantní dovolené u moře. Ovšem pouhou hibernací pod slunečníkem se, nezlobte se na mě, přírodě nijak zvlášť nepřiblížíte. Opravdovou ránou vašemu diáři by bylo pustit se do něčeho odvážnějšího. Z temna skříně vylovit krosnu, spacák, karimatku, vytratit se zadním vchodem a vyrazit na cesty bez vědomí cestovních agentur. Není důležité umět zacházet s buzolou a rozdělat oheň třením dřev, ale odhodlat se.

Vždyť šťourat prstem v mapě a ztrácet se po lesích není nic nepřirozeného. Naopak, je to zakořeněno někde hluboko v národním kolektivním nevědomí. Do přírody se chodilo ve jménu obrozeneckého hnutí, pak proti režimu a dnes možná ze setrvačnosti, ale chodí se pořád. Důvodem je nejspíš krajina samotná: členitá, kopcovitá, loukatá i údolnatá, s výskytem převážně vrchovin a pahorkatin, rozuměj, terén není vodovážně plochý, ale zároveň se obejdete bez cepínu. Proč se ale třeba na Slovensku, navzdory přírodním krásám, nikdo z měst nehrne?

Spiknutí výletníků
Roku 1888 u nás totiž povstal Klub českých turistů. Značení cest možná zprvu vypadalo jako nevinná zábava, ale vykrystalizoval z ní pletenec o délce celých osmdesát tisíc kilometrů, tedy dohromady je to jako projít se dvakrát dokola po zemském rovníku. Díky tomuto ojedinělému společenství je síť turistických tras v České republice dodnes považována za nejhustší a nejpropracovanější na světě. Teď k tomu stačí přičíst síť železniční (opět jedna z nejhustších na světě) a je už jasné, proč se z Čech za našimi zády stala výletní země.

Legislativa se sice tváří všelijak a dokonce říká „neusteleš jinde lože svého, než v kempu či hostinci zájezdním“, ale občanům je to srdečně jedno. A dokud nikdo prakem nestřílí zajíce v národním parku, budiž mu přáno rozložit svůj spací pytel prakticky kdekoliv. Je-li to prohlášeno za nouzové přespání a nikoliv vícedenní táboření s ohníčkem, přivře oka i nejsnaživější oficiál.

Baťůžkář libovolné věkové kategorie prostě patří do české krajiny stejně jako boží muka. Není tomu tak celosvětově! Leckde je takový člověk považován za podivína, atrakci, potulného dráteníka či bezdomovce. Kdekdo v turistikou nezatížených státech se taky sám optává, jestli dotyčný není ztracen, má dost zásob či nechce-li popovézt. V horším případě sahá pro vidle a podezřelého cizince s vakem bez větších debat vyhání.

Tatranková kletba
V tuzemsku naopak obdržíte cejch turisty automaticky. Ani to nepřináší pouze výhody, neboť slovo „turistika“ chutná trochu natrpkle po řízcích v alobalu. Inu, žádná národní disciplína nikdy nebývá daleko od národních stereotypů. Já se (přinejmenším typickým) turistou necítím být a to, prosím pěkně, do přírody vyrazím rád.

Je navýsost důležité se s odkazem turistů vyrovnat po svém. Asfaltizace Šumavy a Krkonoš (ve jménu cyklistiky, ovšem na úkor pěších civilistů), kempy přeplněné válejícími se rekreanty či pivem navlhlá masová manifestace pod krycím názvem „Pochod Praha-Prčice“, to všechno je původním idejím poněkud vzdálené. Pokud je opravdu mým cílem odpočinout si od civilizace, neběžím se smísit s davem na turistickou magistrálu. Nu považte, dokážete si představit takového Máchu, jak se nadšeně vrhá mezi upocené rozesmáté výletníky s hůlkami? A přitom tento romantický poeta prochodil půlku Čech. Dělá to z něj ale turistu?

Podle značek, přesto scestně
Za promyšlený a všeobjímající systém značených tras si Klub českých turistů své místo na Olympu zaslouží. Ovšem to, že poznávání přírody je pod správou organizace, má i své stinné stránky. Pro ilustraci použiji dva fiktivní protagonisty. Ten první, Dušan, to je pane turista! Má plátěný klobouček a šlape si to k rozhledně, tak jaký pak copak? Kdo je turistou, neuvažuje nad tím, proč vlastně do přírody chodí a co tam hledá. A na druhé straně stojí jiný člověk, řekněme Ignác. A ten nikam nevyrazí. Není přece turista, aby se někde ládoval rohlíkem s paštikou! Stačí ovšem nakouknout do zaprášených spisů dávno odváté minulosti, aby se ukázalo, že postoje obou vážených pánů jsou scestné.

„Turistika slove cestování za účelem zábavy, která spočívá najmě v rozkoši z pobytu v přírodě vůbec a pak ve vyhledávání méně známých a krajinářsky vynikajících končin, pak také za účelem osvěžení tělesného i duševního,“ tolik praví Ottův slovník naučný. Kdo se cítí ztotožněn s touto definicí, ať se dle libosti nazývá turistou, poutníkem, baťůžkářem nebo „osobou toho času na výletě“. Hlavní je, že spolehnout se pro jednou na vlastní nohy a pohroužit se do přírody je činnost opravdu bohulibá, povznášející a má stále smysl.

Zkrátka, někde se hned vytahují nože, jinde se píší petice a vypisují referenda. A kdesi v lesích střední Evropy sídlí zvláštní národ svátečních nomádů, kteří si ve zlých časech prostě sbalí svačinu a jdou se vyřvat na kopec.

Krajinu prý vynalezli malíři-krajináři. Předtím to bylo jen prostředí, příroda, která člověka tak jako tak obklopovala a před jejíž nepřízní a nepředvídatelností se lidé začali chránit v domech a městech. Krajina se zrodila jako místo touhy romantiků a snílků, kterému začali dodávat obrysy malíři – obraz ráje sestoupil na zem a stal se tak dosažitelným.

Spolu s odkouzlováním světa přírodními vědami a růstem moderních měst si jejich obyvatelé začali všímat i svého okolí. Pro měšťana není krajina místem, kde žije a pracuje, tak jako pro venkovana. Pro něj je nejprve obrazem. Je tím, na co se dívá z okna, co je nějak zarámováno a co se zdá být na dosah, avšak přesto je na okraji každodenních aktivit.

Krajina tak začíná na kraji města. Je místem, kam se z města utíká. Dál od jeho rušných ulic, dál od zakouřeného ovzduší, dál od společenských a ekonomických problémů.

Nejprve začnou po krajině toužit šlechtici, budovat si v ní letohrádky, vily, zámky a panská sídla. Zahrady přestávají být místy za hradbami a stávají se důležitou součástí těchto sídel. V renesanční a barokní Itálii zahrady ještě bývají ohrazené, stejně jako ty klášterní. Leč se vznikem velkých teritoriálních států a jejich organizované a palnými zbraněmi podepřené moci – Francie, Velké Británie a Habsburské monarchie – začínají města i jejich hradby pozbývat významu. Rozhraní měst se tak může začít rozostřovat. Francouzské a ještě více anglické zahrady se začínají zvětšovat a přecházet do krajiny, která začíná být komponována stejně jako obraz. Na zdech zámků se vedle podobizen jejich majitelů střídají obrazy krajiny s tou skutečnou v okenních průhledech.

Zahrada Eden
Barokní komponovaná krajina je vykreslována jako obraz Království Božího na zemi. Obraz, v němž je patrný Boží záměr a který má svůj smysl. Spolu s tvorbou map pro vojenské účely dochází i k triangulaci smyslu jednotlivých součástí území: město se stává figurou na pozadí krajiny a bývá zobrazováno na charakteristických vedutách. Kostelíky označují vesnice i význačná místa v krajině, ke kterým začínají směřovat poutní cesty. Křížky a boží muka ohraničují humna, a tedy i známý a blízký prostor vesnice. Královské silnice začínají být lemovány alejemi, jejichž ovoce živí vojáky, kterým služba skončila a jsou na cestě domů.

I slepý houslista Mareš zpívá v písni, která se stala národní: „Zemský ráj to na pohled!“ Území státu se tak s vynalezením národů začíná spojovat se specifickými krajinami i s jejich obrazy. Národ je představa společenství, která provazuje lidi, zvyky, jazyky, umění, historii, krajinu i města do jednoho celku. Krajina, rodný kraj a domov jako by splývaly v jedno.

Krajina od slova okraj
Ani v příběhu národů ale krajina nikdy nebyla v centru. Centry jsou totiž odedávna města. Ta jsou křižovatkami a cílem pohybu lidí, zboží a energie. Krajina sice města tímto vším zásobuje (nejenže města směňovala výrobky za potraviny, ale i porodnost bývala na venkově výrazně vyšší než ve městech), ale přitom je vždy na pozadí a na okraji. Důležitá rozhodnutí se rodí ve městech a týkají se měst. Krajinu pouze zasahují, překreslují linie okraje, mění její využití. Ochrana krajinného rázu už jen zahlazuje ony stále hlubší stopy měst. Krajina má hojivou moc, ale potřebuje čas. Leč čas je právě to, co moderní civilizace nemá či nechce si udělat.

Ani s nástupem průmyslového věku, urbanizací a protkáním krajiny železnicemi, silnicemi a dálnicemi se okrajová role krajiny příliš nezměnila. I dělnická a střední třída se, po vzoru dřívější aristokracie, jezdí na venkov především rekreovat, odpočinout si od práce a osvobodit se od povinností, které i v postindustriální společnosti překvapivě setrvávají v centru života většiny populace.

I pro moderního člověka je krajina spíše okrajovou záležitostí. I když mnohdy těžce pracuje právě proto, aby se mohl vyjet z města rekreovat, případně si tam postavit dům a vychovat děti, přesto mu krajina stále uniká. Z domů na venkově se stávají rozsáhlé suburbie, k nimž vedou několikahodinové cesty za volantem, kde krajina je pouze pozadím, obrazem ve zpětném zrcátku, fotografií v albu, tapetou na monitoru počítače.

Tvořivá touha
Krajina tak zůstává tím, čím byla od počátku: obrazem, snem, ideálem, těžko dosažitelnou rajskou zahradou. Zůstává místem touhy, do níž je často promítáno to, co je běžně nedosažitelné, ale přesto už už jakoby na dosah.

Obraz krajiny se tvoří z touhy po úniku z příliš tíživých každodenních kontextů. A právě do krajiny směřují mnohé linie úniku: ven z rozpáleného města, dál od hlučícího davu, dovnitř do krajiny vlastní duše.

Ten obraz je přitom důležitý. Není to totiž „pouhý“ obraz, nýbrž obraz naší touhy. Touhy, která má moc tvořit, stavět i bořit. Touhy, která staví města, z kterých následně unikáme. Touhy, která nás pohání, provází i vede na našich životních cestách.


autor: Pavel Holubec

Tím, že miluji pole, se netajím. Táhlé lány modelované podvečerním sluncem. Chvíle, kterou lze spatřit jen na okamžik, je tak pomíjivá. Při vidině těchto impresivních momentů si uvědomuji krásu míst za městem. Narodila jsem se ve městě, žiji tady a ani jej nechci opustit. Vyhovuje mi jeho dynamika a možnosti. Ale každou buňkou svého těla cítím, že pobyt v nepřírodě mě deformuje. Městské parky jako přírodu prostě vnímat nedokážu. Je stále lemovaná betonem a ticho tady přehluší nedaleký šum ze silnic. Všímám si, že beton unavuje mnoho lidí a ti se od něho snaží vzdalovat, třeba i do divoké přírody. Město je pro silné povahy. A právě ono se proměňuje v divočinu, která je pro žití ještě strastiplnější, než divočina skutečná. V té naopak fungují bazální principy přežití a je nám svými přístupy vlastně prvotním vzorem. Od něho jsme se postupem dob oprostili a odešli do měst, která oddělují přírodu – to nám nejvlastnější – a tvoří vlastní divočinu, ve které není tak těžké přežít, jako žít. My chceme v zářijovém čísle přírodu opěvovat, protože si uvědomujeme její hodnotu. A jestli máte kousek srdce v těle, tak to musíte cítit.

Podzim ve městě – mlha, mží, už zase se stmívá, lidé vytahují černé a šedé kabáty. Zato les láká svými barvami a zve. K procházce, válení se v listí, k tvorbě land artu.

Land art je úzce spjat s prostředím přírody, do které umělecky zasahuje. Díla nejsou do krajiny umisťována jako objekty, nevyužívají ji pouze jako své atraktivní pozadí, ale sama se jí stávají. Tvořit v přírodě a s přírodou může být intenzivním prožitkem. Když jste v lese, všímejte si barev, tvarů, struktur. Zaujme-li vás nějaký detail, dejte mu vyniknout tím, že jeho okolí trochu poklidíte. Připomíná-li vám nějaký náhodně vzniklý tvar něco konkrétního, dotvořte ho do své představy. Vneste řád tam, kde není. Vše samozřejmě s respektem k přírodě. Materiálu budete mít k ruce spoustu, ani si nemusíte nic nosit s sebou – spadané listí, šišky, větve, kameny, pařezy… Nechť jsou vám následující fotky inspirací.