Co médium fotografie nabízí a do jakých poloh nechá lidské existence zabrousit? A kde se naopak zachycující a zachycovaná bytost vytrácí a zbývá jen médium samotné, které tak získává, sice prostřednictvím subjektů s ním pracujících, svůj pedestal, význam svého bytí?

Je to o hranicích, ale co když jsou jen falešným konceptem, který nás naučila používat naše mysl pro dosažení efektivity? Nástroj, pomůcka v orientaci ve světě. Limity, které si volíme. Tam, kde končí moje svoboda, začíná tvoje. Kdy se nacházíme za čárou a kdy pouze stékáme po okraji událostí a nechceme je za žádnou cenu opustit, i když jsme rozplynutí v jejich plytkosti? I když se jejich původní charakter vytratil a jejich definice se vylila do nejednoznačnosti tolik typické pro naše intekrakce nejen s ostatními, ale i se sebou samými?

Ale i když si ve vztazích určujeme jasná pravidla a jsme pyšní na svou upřímnost a ryzost pramenící ze schopnosti si mantinely jasně definovat, paralelně ve svém záměru selháváme. Bieke potkala Agatu ve striptérském baru v Paříži. Renomovaná fotografka Bieke Depoorter střetává performerku a striptérku Agatu Kay, vystudovanou teoložku, filozofku a kunsthistoričku. Tyto dvě ženy zahajují spolupráci – od této chvíle na Agatě spočívá hledáček fotoaparátu, stává se žádaným objektem, ale zároveň subjektem, po kterém je touženo, který dokáže svým obsahem splnit nároky fotografky. Ženy vplouvají do úzkého vztahu, který jejich pravidelné setkávání dokáže poskytnout, ale který je vždy tak nějak rozpůlen chtivým objektivem. Prvotním cílem projektu mělo být objevování Agaty skrze fotografické zachycení Bieke. Ale to i Bieke hledá sama sebe v záznamu subjektu čelícímu všudypřítomnému mačkání spouště. Agata prahne po nalezení vlastní hodnoty, kterou získává zvenčí, z ryzího zájmu o vlastní osobu. Obě ženy se spřátelí, vyměňují si imprese, užívají si společné momenty. Na konci projektu se však Agata táže, do jaké míry byl jejich vztah skutečně reálný. Otázku lze vystavět i jinak – do jaké míry jsou naše akty performancí, která je tvořena pro naše sledující (v několika významech). Co je ještě součástí „pravé tváře“ člověka a kdo vlastní monopol na její určení?

Dej mi své šaty, stanou se mou kůží
Projekt je zároveň výzkumem moci v rámci fotografické situace. Kdo je křehký a kdo moc uplatňuje? Kdo se dobrovolně síle druhého podřizuje v tomto případě pro nalezení toho, co snad bylo někdy a někde ztraceno? Obě ženy si mechanismus moci v rámci svého vztahu připouštějí a celá spolupráce je jedinou nekonečnou reflexí nad těžítky disproporcionality jejich propojení v rámci uměleckého projektu. Nepoměr však není definitivní, a tak nepřetržitě dochází k hledání nástrojů, jakými poskytnout i fotografovanému subjektu, jehož povaha, vývoj a život jsou zkoumány, kompenzaci. Agata píše. Ano, vyměňují si dopisy s Bieke, ale zároveň píše deník. Pokračuje v zápisníku zesnulé Germaine, jejíž dům jim posloužil jako skvot, a již se snažily pochopit, jejíž život snažily prožít ať již oblékáním Agaty do nalezených šatů nebo právě dopisováním jejího deníku. V něm překvapivě nacházejí témata, která jim od začátku sloužila jako stěžně pro úvahy o poznání – východiskem je otázka, zda je pravda něčím objektivním, nebo existuje jen na osobní úrovni. Agata se s Germaine ztotoňuje. Přebírá její osobnost, ve které shledává odraz té svojí. Celý příběh zní spíš jako dobrodružná pouť určitého úseku života fiktivních postav, která dává prostor pro kontemplaci nad fiktivností reality.

Kdy kolonizujeme, a kdy se staráme?
Osvětlení práv obou participantek a nerovnoměrnosti jejich vztahu se plně zjevuje v momentu, kdy se Agatina práce přesouvá od performování k sexuální práci. Bieke se stahuje, odmítá Agatu fotografovat a neschvaluje její rozhodnutí tuto práci vykonávat. Snaží se Agatu přivést k zamyšlení nad tím, proč to chce. Přichází tak s vlastní moralizací. Je v této činnosti obsažena péče o blízkého člověka, nebo projekce vlastních předsudků a egoistických emocí? Kdo má právo rozhodovat o tom, co jsme ještě my v naší autenticitě a detekovat pokraj našeho skutečného já? Agata zajímá Bieke jako člověk, je výzkumným předmětem, ke kterému vědec časem přilne a záleží mu na něm snad proto, že přemítáním nad ním strávil tolik času. Je vzácností, chrání si ho. Ale co když vidí jen část z něj a vše ostatní, co je však také jeho součástí, odsouvá na periferii? Zároveň si také ponechává jeho obraz jako nehybný, vyhovující výzkumníkovým vlastním preferencím a hodnotám, zatímco nedopustí jeho vývoj. Fotograf má moc nad narativem. Ano, nebo ne? I tato otázka, zůstavše nevyřešená, objevuje se v rozhovoru s Agatou, jehož transkript je součástí výstavy. Fotograf výsledek ovládá, směřuje své úsilí k určitému výsledku, fotografie je konec konců jeho dílem. V Agátiných textech se však setkáváme i s popisem práce jejich společné imaginace, spolutvorby, a tedy i autorství. Projekt Agata nepřináší rozlišovací čáry, ale promýšlí souvislá témata v nuancích. Pokud se obě dvě ženy na výsledné podobě rovnoprávně podílely, co to znamená pro složku moci, kterou umělec uchvacuje předmět svých fotografií? Může se mocenská hierarchie převrátit? Kdo je pak vlastníkem konečného díla?

Bieke nechtěla fotografie zachycující sexuální akt v připravované knize použít. Jednalo se zkrátka o téma, od kterého měla potřebu se distancovat. Agatu v této pozici neznala. A právě proto nabyla dojmu, že Agata se ztrácí, mizí jako osobnost. Domnívám se, že takové nepřijetí je součástí každodennosti. Místo lásky si svou existencí vysluhujeme opovržení. A to se nenacházíme v pozici člena marginalizované skupiny.

Převrácení pozic
Aktivistka Agata se vypravuje do fotografických archivů a hledá výraz „prostitute“ nebo „sex worker“ a zjišťuje, že lidé spadající do této skupiny jsou fotografováni většinou muži a zobrazováni v submisivní pozici. Agata považuje za podstatné toto téma umělecky otevřít a v tomto ohledu shledává politováníhodnou situaci uměleckých institucí. Nelze neobdivovat senzitivitu, kterou Bieke prokazuje vůči Agatě – přesto, že jí samotné není příjemné fotografie zveřejňovat, nechává prostor pro Agatino rozhodnutí. Je si vědomá jejího práva na volbu podoby výsledné práce. Kompenzuje tak Agatě její podřízenou roli v podobě sledovaného předmětu činnosti, prostřednictvím níž se ten, kdo fotoaparát ovládá, realizuje. Stejně tak ji nechává promluvit samotnou v interview, do kterého byly pozvány obě. Prezentování jiných poloh sexuální práce a odhalení nových pohledů na ni by mohlo nastartovat změnu v jejím vnímání. Mohli bychom se domnívat, že na umělecké scéně se s takovou prezentací daných témat setkáme dostatečně, ale jak dokazuje i přístup Bieke, jedná se stále o tabu, o jehož prolomení by mělo být usilováno a které by se mělo z krajnosti světa 21. století dostat konečně do jeho středu.

Zdraví mě kluk, kterému jsem za pandemie řekl, že by neměl být v knihovně, když kašle a troubí jak na lesy. Navíc pořád chodil sem a tam. Zdá se, že na mě nezanevřel.

Za pultem je knihovník, který vždycky jakoby z plezíru pokašlává. Jednou jsem se ho zeptal, jestli by to nešlo kontrolovat vůlí. „Právě, že nešlo,“ odpověděl. Pak mi došlo, že má možná Tourettův syndrom. Přichází ho vystřídat zrzka, která se mi dřív líbila, ale přešlo to. Vždycky se mile pozdravíme, podržíme si dveře a tak. Teď každých osm minut bezskrupulózně troubí. Mám chuť se jí zeptat: „To si děláte srandu? To je nějaká skrytá kamera?“ Naštěstí to neudělám. Kolem jde holka, kterou mám rozkoukanou a ona mě. Hledám naději k oslovení, ale dneska to nevidím.

Nějak to ve mně vaří. Bez čaje ani ránu. Nedokážu od něj odpoutat mysl. V mém stereotypu se jeví nepostradatelným. Vysvobodí mě jedině zpěv. Žádné mantry, rokenrol. „At the place I’ve been and I’m going back if I have to ride every mile of the track down to San Antone…“ Potřebuju klid. Je to takové požehnání, že když je mi odepřen, vše změní se v peklo. Klid je čím dál dražší. Prostor rušnější, světla zářivější. Lidi hledí do mobilů. Hodiny se osaměle smějí, gestikulují. Miluju společnost, ale čím dál častěji nastávají situace, které mě nasírají. Demence lidí, kteří nevnímají, nereflektují.

V televizi jsem chytil dokument o Charlie Soukupovi. „Jediná láska je žít sám v buši,“ říká. „Way down in San Antone where the Rio de Rosa flows…“ V jedenáct večer klopím na lavičce v parku čaj. Blýsklo se. Zavoněla lípa. Netopýr vrhá stín. A najednou to nejde. „Najednou to nejde.“ To je od Divokýho Billa. „To víš, že se to může stát, že i ty se začneš kácet.“

Rybník na kraji města
Na Štěrkáč začal jezdit jeden maniak. Každou chvíli vykřikuje, dělá pozdravy slunci a s každým se seznamuje – s muži, ženami i dětmi. Oslovil mě, když jsem šel kolem vyřezaného plavčíka, který na rybník dohlíží hned vedle nápisu Koupání na vlastní nebezpečí. Ukázal na něj a řekl: „To jsem mohl být já.“ Překazila mu to prý nějaká dotace. „Zkus plovárnu,“ navrhl jsem. Prý to zkoušel, ale nevzali ho, protože mezi plaváním a pohovorem vytáhl svačinu. „Oni nám ani nedali najíst!“

Když jsem přišel příště, místní štamgasti se nad ním pohoršovali. Máchal zrovna ve vodě rukama, dělal vlny a mlel mantry. Jeden štamgast, který si mě v páře posledně k mému překvapení přidal do přátel, říkal, že ho viděl ve vířivce nějakým holkám říkat, že jsou pěkné. Že přitom vířil vodu stejně jako teď. Další den jsem ho viděl, jak squatuje s dětským gangem. Druhý den jsem se zeptal štamgastů: „Divadelník tu není?“ Správce odpověděl, že ho minule vyhodil, protože otravoval nějaké třináctky. „Já si myslím, že je vyloženě neotravoval,“ hájil jsem ho. „Mě sere, je drzý,“ děl Správce.

Ve skutečnosti to není správce, ale na Štěrkáči tráví odnepaměti každý den. Původně jsem si myslel, že je správce. Jak jinak chápat, že tam je denně? Denně se chodí do práce. Sedával u plotu, na kterém stál nápis: „Neser tady“. Odtamtud ho prý někdo vyhodil. Říkal Hračkář, který s ním hrává pingpong. Hračkář jezdívá dvakrát denně, ale už se dlouho neukázal. Taky se baví s každým, ale kultivovaně. Prodává se. Já se taky bavím s každým, ale v poslední době moc ne. Nějak jsem vyhořel a jen hledím. Blázen je k tomu účelu určitě lepší než Správce. Vždycky si k někomu sedá a ten někdo se za pár minut zvedá, že už musí jít. Až na ta děcka, ta jsou taky šílená. Správce by je měl zpacifikovat. Na děcka si nikdo netroufne.

Záběr, zájem, troufalost, zoufalost
Čtu, plavu, píšu. Psaní si žádá záběr. Když člověk žije, tvoří realitu. Když píše, tvoří rea­litu v tom, co píše. Psaním přijde na to, co je to žít, a že to znamená tvořit realitu, ale to už je život daleko. Píšu, co vidím. Mým vyjádřením to dostává život, význam. Takový, který tomu dám. Zapíše se to. Nikdo jiný to nezapsal, moje verze je realitou.

Když člověk žije životem, společností, seznamováním, projevuje se přímo. Musí se projevovat na férovku. To si žádá zájem. Aby to nebyla jen droga, posedlost rozptýlením, program. Když jste hluboko v sobě jako já a objeví se násilník jako Blázen, dostanete pocit, že to vlastně neděláte až tak špatně. Nebo že to neděláte jenom špatně. Děláte to špatně jenom na půl.

Když někoho spatříte šílet, rozezní to ve vás původní pubertálně-punkový primitivis­mus, který jste opustili, protože jste zjistili, že první vyhrání z kapsy vyhání. Když je každá dobrá, ta pravá snadno projde. Nic není zadarmo. Když jsi básník, děláš všechno s citem. Cit není bezedný. Když přijde ta pravá, už pak třeba žádný nemáš. Když podvádíš povrchním citem, můžeš ho nadobro ztratit.

Chtělo by to zlatou střední cestu mezi zoufalostí a troufalostí. Nebo zlatou dávku? Dívku. S holkama je to jako házet klacek psovi. Ona vám ho musí vydat, abyste jí ho mohli hodit. Aby vám ho vydala, musíte dělat, že je vám to putna. A musí být zároveň vidět, že to jen děláte. Pak vám ho přinese. Fakt to funguje. Akorát se to líp říká, než dělá.

Výlet k řece
V poslední době podávám ruku jenom, když se mi chce – když jsem v party módu. Do party módu se vzhledem ke své abstinenci dostávám čistě kontingentně. Většinou kolem mě nikdo není. Třeba při plavání. Po podání ruky si ji musím umýt. Ne mýdlem, stačí vodou. Třeba v řece. V bazénu nebo rybníku podávám ruku bez problémů. Procházka k řece je fajn, ale někdy se mi nechce. Řeknu prostě: „Teď ne.“

Snažím se pak v konverzaci pokračovat o to bodřeji, ten druhý ale bodrost kumuloval právě do toho podání – setkání jím mělo být požehnaně uhlazeno. Je to nejvíc awkward situace ever. Přestane se mnou mluvit nebo se se mnou začne bavit jinak nebo si mě dobírá nebo se vyptává. Jen výjimečně to velkoryse přejde.

Štve mě ta jistota, se kterou podavač ztopoří pracku a na svou erekci očekává poslušnou reakci. Takové komunistické potykání. Jen jednomu typu lidí podání ruky neumím odmítnout a odevzdaně se vydávám k řece. Jsou to lidi, se kterými bych se radši vůbec nebavil. Těm ruku podám, protože to nechci prozradit.

Komunikační intenzita frčí. Taky umím být pretty intense. Proto jsem stažený a jen si všímám. Něčeho si u druhých všímat je dobrý způsob, jak se toho zbavit. Aspoň na chvíli. Úplně se toho zbavit nejde, leda to dělat udržitelně. Když to nechceš dělat vůbec, musíš se stáhnout. Společensky se vytáhnout třeba psaním. Popsáním toho jevu. Popisuješ a posuzuješ problém, jako bys ho sám neměl. Tajíš ho. Vlastnictví trablu tě zplnomocňuje k jeho defloraci. Elaborátem ničemu neposloužíš, druzí vidí zase něco jiného. Je to jen o sdílení. Správce vědění.

Vlahá noc. Ticho. Dnes ani nekuňkají žáby, nezpívají svou každonoční píseň. Vzduch je vlhký po několika nočních deštích. Hoří svíce a svítí obrazovka počítače. Co nás čeká následující den? Nechávám se unášet kouzlem okamžiku. Naděje a radost se snoubí s obavami a nejistotou někde zarytými v povědomí. Ty se pak spláchnou sklenkou vína a kozlíkovými kapkami. Je po půlnoci. Zapínám rádio. Vysílají Smyčcový kvartet číslo 8 od Jana Kapra.

Zvuky smyčců stoupají ke stropu a zaplňují prostor. Melodické pasáže střídá jakási rozervanost, kterou znásobují půltóny. Neklidná modlitba, která podobně jako v chasidských příbězích je spíše bouřlivým rozhovorem, doprovázeným veškerými emocemi vlastními lidské bytosti. Houslové staccato je střídáno uklidňujícím zpěvem viol a violoncell. Tato hudba rozhodně vybízí k činnosti, akci…

Divoké kosatce
Hudba dohrála. Rozhodně ve mně zanechala přemýšlivé rozechvění. Je příjemné občas ponocovat. Blíží se červenec s trsy žlutých kosatců s malými růžky těsně před bliznou podél obrovského jezera. Neslyšně se vznáší volavky nad vodní hladinou. Když jdete polní cestou, můžete vyplašit koroptev. V moři zeleného obilí se červenají máky. Opojně voní kozlík. Začínají horké dny. A ptáci zpívají už v půl třetí ráno. Zrají třešně. Na tmavé dlažbě porostlé mechem se bělají spadané bezové květy stržené nočním deštěm. Období, které tolikrát maloval Eduard Monet ve své zahradě v Givenchy.

Svítání
Světlá obloha. Za pár hodin bude další den. Jsou to věčné okamžiky věčnosti. Čas před úsvitem. Pouštím si Ježkovu skladbu Svítá, která asi vznikla právě před rozbřeskem. Kolik je v ní laskavosti, něhy a půvabu, vtipu a jaký krásný text Voskovce a Wericha!

Do srdce se ti dívám,
když pod oknem ti zpívám,
každou noc stejná slova, znova.
Svou serenádu, svou serenádu zpívám,
marně se k oknu dívám,
než zazpívám ji jednou, hvězdy zblednou.

Svítá, probuď se, už svítá,
zažeň chladný sen,
bude horký den,
je čas procitnout.
Nad lesy svítá,
hvězdy blednou, svítá,
otevř na můj hlas,
nastává už čas,
chceš-li uprchnout se mnou
.
Chvíli, ještě malou chvíli
a bude den bílý,
bude konec dobrodružství.
Svítá, na východě svítá,
každý příští den,
bude jako sen,
chceš-li uprchnout se mnou.

Přes okraj
Blíží se úplněk, který přímo vybízí ke sklence vína, toulkám po nocích nebo jen posezení pod hvězdami, je to vlastně přirozené. I v křesťanské liturgii se setkáváme s celonočním bděním. Je to jakási očista, po které následuje znovuzrození. Kočka skočí do zrcadla a v následujícím okamžiku se objeví na střeše. Ona je mezi světy a my se jí v tento čas podobáme v tom tmavomodrém blues večera, noci a rána. Noc je zrcadlo dne a den je zrcadlem noci. Jako se sype písek v přesýpacích hodinách, dílkách našeho času, který jsme si představili a vytvořili, a dokonce rozdělili na zlomky vteřin. Protože každý okamžik naší mysli je jiný a stejně tak nálada a pocity. Strachy, obavy a úzkosti střídá okouzlení, radost a vděčnost veškerenstvu za to, že tu právě teď jsme a také naděje do příštích dnů. Někdy se nabízí otázka, zda člověk může a jestli vůbec smí být šťastný, když někdo opodál trpí. Domnívám se, že smí, ba co víc, je to jeho povinnost. Dokud pohár života není vypit do dna. I radost je vděčností.

Krajnost, extrém. Hranice se posouvají, jak společnost píská. Doba přeje odchylkám, které jsou z prizmatu pozitivní diskriminace naopak vyzdvihovány a udávají podobu akceptovatelného pole. Mimo světla reflektorů jsou ale postoje většinové společnosti stále konzervativní ba dokonce xenofobní. Je to probém. Mít dredy řadilo ještě před deseti lety člověka do specifické kategorie, kterou většinová společnost kategorizovala jako alternativní a pohlížela na ni pejorativně. Být nebinární osobou je dnes jevem, který se masovou společností vyžaduje přijímat čí spíše respektovat, ačkoli této problematice ještě nerozumí. Problematika extrému se na základě sociokulturního pole velmi rychle vyvíjí a co je dnes úsměvný atribut osobního stylu, vzezření nebo image, bylo dříve téměř radikální názorovou příslušností k rigidně sestavené hodnotové gramatice. Každý chce mít svůj názor, přesto přejímá ustálené myšlenkové vzorce, kterými je obklopován. Každý chce mít svůj prostor, přestože nedbá, že by jeho svoboda měla končit tam, kde začíná svoboda druhého, jak už hlásal britský filozof a ekonom John Stuart Mill. Hranice jsou potřeba alespoň do té míry, aby člověk nebyl ztracen.