Potkat dneska na ulici věstonickou Venuši, jeden by si řekl, že by si ta baba měla koupit permanentku do fitka a začít se sebou něco dělat. Natrefit barokní mladík na současnou modelku, změří si ji pohledem, usoudí, že to neduživé nedochůdče pravděpodobně trpí souchotěmi, ne-li něčím horším, odvrátí zrak a pro jistotu se pokřižuje.

Celospolečensky přijímaný a opěvovaný ideál ženy se neustále mění. Jak říká Umberto Eco ve svých Dějinách ošklivosti, o tom, co je hezké, nebo ošklivé, rozhodují společenská kritéria. Jak se v průběhu staletí měnila situace a lepší časy byly střídány těmi horšími, ideální žena střídavě přibírala a hubla v návaznosti na to, co zrovna v dané epoše chybělo. Pravěcí lovci si vysnili ženu kyprou, až obézní, protože obstarat si něco k snědku nebyla legrace, a když usínali s kručením v hladovém břiše, mohli si o starostech s body mass indexem nad 25 nechat tak akorát zdát. Když starověké kultury odhalily tajemství obdělávání půdy a otázce „co bude zítra k obědu“ tím ubraly na palčivosti, ideál krásy rapidně zeštíhlel a konečně byl čas zaobírat se do hloubky jeho definicí, což lidstvo nepřešlo dodnes. Hezké s ještě hezčím se srovnávalo a vyhodnocovalo tak dlouho, až filozofie přestala stačit. Nastoupila tedy chladná matematika a římský učenec Vitruvius stanovil, že kdo nemá hlavu velikou osminu výšky a hrudník čtvrtinu, prostě a jednoduše nevyhovuje ideálním proporcím a má to s fyzickou neodolatelností spočítané.

Středověk se krásy bál stejně jako ďábla, vlkodlaků, hereze, vzdělání a v podstatě všeho, co by mohlo obyvatelstvo ponoukat k samostatnému myšlení a potencionálně ohrožovat církevní vliv. Porobený lid měl pracovat, brát zřetel na hrozbu ohňů pekelných a moc nepřemýšlet. Žena, jako nositelka něčeho ďábelského a potencionální čarodějnice, se měla alespoň snažit stát se vzorem všech ctností. V souladu s mariánským kultem také nebylo na škodu pyšnit se téměř průsvitnou pletí a celkově křehkým vzezřením. Musela si ovšem vystačit s tím, co jí příroda nadělila. Bůh stvořil svět a člověka jako dokonalé dílo a jakékoli snahy o zlepšení se považovaly za rouhání. Kdyby byl středověký člověk konfrontován se současným arzenálem líčidel a s možnostmi plastické chirurgie, dojde k názoru, že lidstvo se řítí do záhuby a konec světa je za dveřmi.

Situace se začala měnit až s příchodem renesance a s ní spojeným vzestupem vzdělání a velebením antiky. To zasadilo katolickému tmářství těžkou ránu, která vygradovala až v církevní reformaci a dlouhá léta náboženských válek. Zrodilo se baroko, v Evropě zas nebylo co jíst a špíčky získaly na přitažlivosti. Pak přišla průmyslová revoluce a ekonomický vzestup a záhy se korzety znovu stahovaly o dost těsněji. Ve vyšší společnosti až do první světové války letěl vosí pas, mdloby a čichací sůl. Paradoxně se někdo zapomněl zeptat mužů na jejich názor. Ti se zařídili po svém a naháněli zdravě vypadající vesnické holky, které neviděly vyztuženou šněrovačku ani z dostavníku.

Dnes je situace obdobná. V 60. letech někdo přišel s univerzální pravdou, že prototyp dokonalé ženy má postavu dvanáctiletého chlapce. Od té doby se neustále hubne, přestože většina mužů prohlašuje, že se jim dvanáctiletí chlapci nelíbí. Kdo tedy vytváří ideál? Média ve spolupráci s módním a dietářským průmyslem? Nač vzhlížet k vyretušovaným modlám, které nechávají opačné pohlaví chladným? A proč se tak málo bere zřetel na mužský názor? Možná proto, že by pak nebylo co sáhodlouze řešit. Drtivá většina mužů netouží po holce z plakátu, ale po spřízněné duši sídlící v těle, které se jim osobně líbí. Tak vznikne z jejich pohledu neodolatelný celek. ∞

Krása je výsostně subjektivní kategorií. Smysl pro krásu jiný než ten náš můžeme odsoudit. Ale někdy se tím sami ochuzujeme – o jiný pohled, o jinakost, kterou si sami nepředstavíme.

Lidská fantazie je nekonečná a možnosti, jak naložit s vlastním tělem, přesahují jeho hranice. Jak dát najevo svoje pojetí krásného? Uskutečnit to. Realizovat svůj sen o krásném těle. A že je krásné pro jiného ošklivé? Obojí je jen subjektivní názor. Nechci teď mluvit o modelkovských nebo boubelkovských mírách, o dlouhých vlasech. Mluvím teď hlavně o těch, kteří mají těla s nesmazatelnými stopami plastických operací, nebo o proslavených nožkách čínských konkubín nebo dobrovolných obětech vpichování syntholu do svalů. Tedy těch, kteří se od normálního pojetí krásy velmi liší. Jenže – i to, co je normální, se časem mění. Třeba se díváme na krásu budoucnosti…

Nejspíš všichni známe tu směsici odporu a fascinace, kdy nakukujeme pod líbivý obal skutečnosti, abychom spatřili říši temnoty a smrti. Malé děti se chodí dívat na rozkládajícího se mrtvého srnce v lese, odklápějí kameny, aby viděli změť červů, a do památníků kreslí vedle princezen upíry a zombie.

Každá polarita v sobě obsahuje zárodek svého protipólu, jako na grafickém zobrazení jin a jang. Už staří aztéčtí básníci(1) nahlédli, že kvetoucí zahrada v sobě ukrývá předzvěst hniloby a nad člověkem v plném rozpuku sil se kdesi šklebí lebka a její čelisti nehlučně šeptají „memento mori“. Ošklivost nás děsí. Ale zároveň připoutává k pozemskému bytí, vždyť všichni jsme zrozeni mezi krví a výkaly.

Z děsivého pocitu, kdy člověk nahlédne přes okraj své existence a poprvé stane tváří v tvář základním otázkám bytí, je pak už jen krůček ke snaze tento pocit vyjádřit, zprostředkovat. A kalkulovat s ním.

Někdy jde o prvoplánovou snahu šokovat. Stačí si vzpomenout na adolescentní výtvory mladých rozervanců. Kdo v post-pubertálním věku nemiloval umění nasáklé zmarem a dekadencí a ve své tvorbě se mu nesnažil přiblížit? Jenže lze toto programové opuštění estetického kánonu označit jednoduše za výstřelek, který odezní, když člověk zmoudří nebo se stane konvenčnějším?

Možná právě proto, že před odvrácenou stranou bytí zavíráme oči, nám musí občas někdo připomenout, že existuje. A že i tyto jevy stojí minimálně za naši pozornost. Nechceme je vidět, ale ony tu jsou – všechny ty znetvořené údy mrzáků, lunatické pohledy šílenců, sprostý smích feťačky, co se prodává na ulici. Nebo těla stářím zkroucená do oblouků. Ne že bychom to nevěděli, jen se na to snažíme zapomenout. Když nacisté pálili „zvrhlé umění“ expresionistů nebo soudruzi oslavovali úderníka plného sil – zatímco všichni postižení oficiálně přestali existovat, tak mimo jiné dokazovali, že nejzvrhlejší společnost je ta stoprocentně zdravá, zbavena jakéhokoliv negativního jevu. Stejně je to v umění, vždyť nejsou nejstrašidelnější právě ty impotentní výjevy nové a zářivé budoucnosti?

„Po Osvětimi už nelze psát básně,“ řekl filozof Theodor W. Adorno. I výtvarné pojetí lidské figury prodělalo po válce konečnou fázi destrukce. Člověk už není celistvý, zobrazení těla ztrácí soudržnost. Jestliže renesanční umělci konečně nahlédli do nitra těla při prvních tajných pitvách, umělec 20. století poznal, co se stane, když se člověk stane jen číslem a soukolím ve stroji boje za lepšího člověka.

Dnes se zdá, že už nelze šokovat ničím. Na vernisážích se sklenkou vína obcházíme exponáty, jejichž tvarosloví se rodí na pokraji šílenství. Autodestrukce patří k běžnému arsenálu performerů, fotografie perverzního sexu už neplní jen specializované magazíny, ale i stěny galerií. Piero Manzoni už v 60. letech vytvořil dílo nazvané „Umělcovo hovno“ a tělní výměšky se staly už dávno právoplatnou součástí kdejaké expozice.

Přesto kategorie přijatelného a nepřijatelného, krásy a hnusu jen tak nevymizí. Masírováni časopisy s vyretušovanými ksichtíky a vysoustruhovanými těly vykřikují internetoví diskutéři „To je hnus!“ nad fotkou ženy s pár kily navíc nebo osoby starší třiceti let. Pro jiné je zase estetičtější hezky naaranžovaná mrtvola než živé tělo se svými nedokonalostmi. Každý z nás měl už jistě tu čest vidět šílence na ulici, jak pobíhá a něco blábolí. Kde spočívá ten rozdíl, když přesně tu samou akci vidíme v rámci uměleckého happeningu? Kdo vlastně určuje, co je únosné a co už není? Co nese hluboký význam a co je jen výkřikem blázna?

PS: Vyzkoušet si své hranice toho, co je ještě snesitelné, můžete do 2. ledna 2011 v galerii Rudolfinum při prohlídce výstavy Decandence Now!

(1) Nezahynou mé květy, neskončí mé písně. Aztécká poezie. Přeložil Oldřich Kašpar