Léto v Galerii Lázně Liberec ovládly sarkasmus a ironický vtip. Monografická výstava Jízlivá něha Naděždy Plíškové mapuje životní příběh této známé české kreslířky, grafičky a sochařky.

Návštěvníci mají až do 14. září možnost prohlédnout si na výstavě počáteční studijní kresby, nejznámější grafiky a plastiky 60. let, ale také závěrečná díla z let devadesátých ovlivněná dlouhodobou nemocí autorky.

„Ať je však námět sebevážnější, dílo Naděždy Plíškové vždy nese jeden podstatný rys, a tím je ironický vtip. S odstupem a humorem sobě vlastním komentuje umělkyně sarkasticky svět svůj i svět kolem sebe a dává nám nahlédnout na život jako na sérii absurdit. K nim přistupuje někdy s lehkostí, jindy s jízlivým komentářem,“ dodává k tvorbě autorky kurátorka výstavy Jana Farská Hájková.

Výstavu doprovází obsáhlá monografie (článek o ni vyšel v Artiklu 7/2025). Ta se snaží komplexně zmapovat a představit život a dílo již zesnulé Plíškové. Pro současnou uměleckohistorickou literaturu je publikace přínosem, protože žádná publikace dosud neexistovala. Součástí monografie je také detailní pohled na tvorbu Plíškové v kontextu českého i mezinárodního uměleckého prostředí 20. století a zahrnuje její grafiky, sochy, kresby i literární tvorbu. Projekt má za cíl nejen zvýšit povědomí o jejím odkazu, ale také přiblížit její umění širší veřejnosti a odborné komunitě.

Kromě výstavy o Naděždě Plíškové lze v letní sezoně vidět také ikonická díla japonského umělce Kojiho Kakinumy, netradiční vázy Romana Šediny a poznat válkou poznamenané osudy českých a českoněmeckých umělců.

text: Kateřina Trunečková

Galerie Lázně Liberec
(Masarykova 723/14, Liberec)

Jakub Janovský (* 1984) se narodil v Jihlavě. Studoval v Ateliéru kresby u prof. Jitky Svobodové a akad. mal. Jiřího Petrboka na pražské AVU. V jeho pracích lze pozorovat výrazný přístup k médiu kresby. Jeho až anarchisticky svobodné tvarování tohoto média utváří autorský rukopis. Vytváří nástěnné a intervenční kresby, instalace, videa i tetování. Propojuje rozličná vizuální východiska a výtvarné postupy jako obrysovou kresbu, do které zasahuje kombinovanou technikou. Zdůrazňuje tak téma vizuálního sdělení a akcentuje jeho výraz. Obsahově se Janovský věnuje nepříjemným společenským tématům a tabu. Odráží tak člověka v jeho temných stránkách egoismu, bezohlednosti, pýchy nebo narcismu. Pokračuje k rituálním motivům, násilí nebo ideologiím. Obrazy jsou úderné a obsahově zneklidňující. Rozpoznatelný obsah je skrze svou formu důrazně sdělován. ∞

Umělec Martin Mulač opíjí noc, podmaňuje si její blaženou temnotu a pod jejím kouzlem zaříkává noční můry a mění je ve skutečnost.

Je jeden z mrtvolně chladných březnových dnů, kdy se vzduchem nese odér smogu a tlející zeleně, donedávna zahalené rouchem ze sněhu. Chystám se navštívit ateliér grafika Martina Mulače (* 1988), jehož díla, příznačná pro svou zvrhlost a morbidní ironizující humor, servírují divákům přesně to, před čím by raději nadále zavírali oči. Blížím se k Buštěhradu ponořenému do mlhy, míjím hřbitov, vylidněný dům a mechem porostlou zříceninu. Je teprve poledne, ale pochmurné šero jako by měnilo den v soumrak. Ocitám se před menším domem, zdi docela příhodně zdobí výjev z obrazu Edvarda Muncha „Výkřik“, o plot se opírá Mulač pokuřující mentolovou cigaretu a srdečně mě vítá u sebe doma.

Tohle počasí tu máte běžně? Připadám si jak v nějaké povídce od Edgara Allana Poea.
To je taková půlnoc za dne, trochu jako na severu. Člověk se potom už ani nediví, že Norsko patří k zemím s nejvyšší mírou alkoholismu a sebevražd. V tomhle měl Munch velké štěstí, že vyrůstal, tam kde vyrůstal, protože tvorbu hodně ovlivní místo, kde žiješ. Ať už chceš, nebo nechceš, nějak tě to poznamená.

Co poznamenalo tebe? Kde jsi vyrůstal?
Vyrůstal jsem sice na Praze 4, ale přišel jsem si tam trochu jako na venkově, protože jsem měl z okna výhled na les. Potom jsme jezdili do takové malé obce Čichalov na Karlovarsku. Bavil mě ten pravý vesnický underground s jednou hospodou, kde vysedává pět stálých štamgastů, pro které je poezie sledovat společně fotbal, vypít deset piv a jít domu. Nevedou žádné intelektuální debaty, jsou nezatížení tím, kdo jim vládne nebo kolik co stojí. Je jim to jedno, utratí stejně všechno za chlast a berou si zálohy, protože nemají skoro žádný peníze.

Jak jsi tam na venkově trávil čas?
Později během studií na AVU jsem tam jezdil na brigády. Pracoval jsem za pár korun s lidma průměrného IQ asi okolo osmdesáti a výborně jsem si tam vyčistil hlavu. Ve škole strašně moc řešíš ty závažný věci okolo vlastní tvorby. Pořád jsi zavřený v ateliéru nebo grafický dílně, kreslíš, ryješ, leptáš, tiskneš, sháníš si různý informace a intenzivně konzultuješ. Pak najednou přijedeš na venkov, kde čistíš traktory, kydáš hnůj nebo olezlej pijavicema a žábama trháš kusy stromů z rybníka. Viděl jsem třeba, jak se rodí tele – prostě přišel týpek a do krávy strčil až někam po rameno ruku, zavázal nějakej provázek, vzal obrovský kleště a to tele normálně vypumpoval. Jednou nás třeba odvezli do sousední vesnice, dali nám sbíječky a tři dny jsme bourali kravín. Po šichtě jsem doma rozklepanou rukou kreslil, pak šel s chlapama do hospody a další den zase od znova. Myslím, že je dobré poznat i tenhle způsob života.


Hodně silný je pro mne například motiv opilé ženy, která močí, zvrací nebo kálí

Je to úplně jiný svět, z něhož se derou do tvých obrazů syrovost, špína a krásy póvlu.
Čas strávený v této společnosti mi zásadně pomohl například při vystižení určitých charakterů v kresbách a obohatil jejich příběhovost. Nehraji si na žádné přikrašlování. Samotná realita je takhle tvrdá, a to i v Praze. Překvapivě jsem měl v dětství averzi k lidem, kteří zvraceli. Bylo to na základě jednoho mého zážitku z metra. Jeli jsme s babičkou na výstavu na Pražský hrad. Najednou mě k sobě přivinula, aby mi zabránila ve výhledu. Odtrhl jsem se jí, a uviděl úplně vožralýho týpka, jak jde přes celý to nástupiště, bleje a nechává za sebou takovou cestičku ze zvratků. Největší bizár byl, že za ním přišla taková ta klasická uklízečka a začala to tam rozjíždět: „Hele mladej, vem si ten hadr, kurva, a ukliďto vole. Proč chlastáš, když to neumíš?“ (smích). A vlastně používání těchto námětů v mé tvorbě je svým způsobem i osobním vypořádáváním se s podobnými vzpomínkami. Hodně lidem se dělá blbě, když vidí něco takového anebo případně i mé kresby. Často se mě ptají, proč to dělám, protože nechápou smysl vyobrazování něčeho nelíbivého.

Teď máš ideální příležitost jim to vysvětlit.
Umění tu nemá být jenom k tomu hezkýmu, co zažíváme. Mé kresby nevznikají, aby se někomu líbily, a irituje mě, když to ode mne někdo očekává. Zajímám se o odvrácenou stranu lidského bytí. Ukazuju lidem tabuizovaná témata, před kterými odvracejí zrak. Hodně silný je pro mne například motiv opilé ženy, která močí, zvrací nebo kálí. Naše společnost vnímá opilou ženu jako to nejhnusnější. Ve všech generacích se najde spousta lidí, kteří s tím mají problém, ale když vidí opilého muže, tak je to pro ně akceptovatelné a nepřijde jim to divné. Otevřeně jim tohle téma předkládám a bylo pro mne těžké se vypořádat s tím, že divák tomuto většinou ani nechce rozumět. Investuješ do toho dost energie, kreslíš intenzivně celý dny, a pak někdo jenom projde okolo a nepřečte si k tomu ani text.

Myslím si, že silný obraz mluví sám za sebe a nikdo text číst nepotřebuje. Což v kontextu tvé tvorby, je forma zobrazení obsahu lapidární do takové míry, že ji pochopí každý. Ale samotný význam toho kontroverzního obsahu už je spekulativní. Jde čistě jenom o to surové předhození tématu divákovi, nebo chceš, aby v tom lidé začali hledat krásu?
To je dobře položená otázka, neboť obsahuje oba aspekty, které jsou pro mě silné. První varianta je jasná a čistá, snadno rozpoznáš místo či figuru například Adolfa Hitlera na kolečkovém křesle, sparťanského chuligána podpíraného policisty při močení na dveře, nebo mrtvé idoly jako Sid Vicious. Lidi ten kontext může do jisté míry pobavit, zajímá mě, jak se s tím vypořádají. Chci divákům umožnit vytvořit si vlastní názor na samotnou vizualitu. Jeden námět zpracovávám opakovaně v různých vizuálních variantách, až někdy lapidárnost zmizí. Většinou toho dosáhnu experimentováním při tisku nebo méně konkrétní kresbou. V ten moment téma jenom předhazuji a interpretace je na ostatních. Zjišťuji, že do určité míry je pro mne nepodstatné, co v obraze najdou, jak si ho vysvětlí. Ale vždycky je podstatné, abych získal hodnotnější odezvu než přikývnutí, že je to dobrý nebo hezký, protože to je pro mne naprosto nejhorší. Umění by mělo klást otázky a vyvolávat odezvu.


Umění tu nemá být jenom k tomu hezkýmu, co zažíváme

Na kresbě, kterou si zrovna prohlížím, je naprosto explicitně zobrazená hajlující shemale. Proč? Ty chceš zachytit něco, co je pro extrémní?
Ano, když se vrátím k té předchozí otázce, tak tohle je jedna z forem. Vybírám si situace, které jsou pro společnost už za nějakou snesitelnou hranicí. Běžný člověk, který se tolik v umění nevyzná, tohle nepřijme, nepochopí a někdy reaguje až agresivně. Což mě na tom také baví, protože je to určitý proces, se kterým se potýkal už Goya, Munch, Félicien Rops. Ironizující až zesměšňující věc, která je ve své podstatě braná naprosto vážně.

Ty své dílo myslíš vážně?
Beru to vážně. Pro mě je to satira dnešní doby. Nevymyslíš nic horšího, než co je člověk schopný udělat člověku. Vždycky mě zajímala krajní přesahová hranice lidské existence. Paradoxně nezobrazuji nic, co bychom okolo sebe v současnosti neměli, přesto je značná část stále tabu. Jenže tabu s sebou přináší určitou hlubší otázku, jež samotné téma otevírá, a jak jinak na tohle jít než přes umění? Řekl bych, že pro mladé lidi je přínosnější si udělat představu o sexu na základě románu Markýze de Sade než nějakého extrémního porna, v dnešní době téměř stejně lehce dostupného. Dokonce učím i mladou generaci a tu už má tvorba téměř nešokuje. Dneska se na základní škole vyučuje o Ladislavu Klímovi, v jehože díle se vyskytuje všechno od fekálií přes nekrofilii po sadomasochismus. Tohle dnes již k životu patří. Estetika umělecké části je braná jinak, je uvolňující, posilující a odlehčující. Určitá zvrácenost či přesah je tvůrčí a zajímavý, protože pokládá otázky. Neměli bychom se ničemu úplně vyhýbat a zavírat před tím oči.

Máš dost specifický černý humor, který zároveň celé téma odlehčuje.
Ano, tenhle druh humoru je Čechům vlastní. Dost lidi zvenku pro něj pochopení nemá. Je to naše národní specifikum, že vážné věci, které nás štvou, zesměšňujeme a ironizujeme, protože s nimi nemůžeme nic udělat. Pro mě je nejlepší, že si mohu v tvorbě dovolit ironizaci i vážného problému, čímž je pro mne jednodušší se s těmi věcmi vypořádat.

Věnuješ se mimo volnou tvorbu ještě nějakým projektům? Na čem momentálně pracuješ?
Zajímám se teď o román „Utrpení knížete Sternenhocha“ od Ladislava Klímy. Jednou mi ho doporučil Otto M. Urban, když jsme spolu někde popíjeli. Viděl jsem ilustrace od Nepraše, Kokolii i dalších autorů, a všichni vsadili na určitý minimalismus, protože téma samotné je těžce uchopitelné. Klíma v románu vychází z Nietzscheho, Schopenhauera, z hororové, místy groteskně podávané estetiky, což mi naprosto vyhovuje. Hodlám se s příběhem vypořádat formou němého komiksu, jehož scénář konzultuji s Markem Škubalem. Už přes rok se tomu intenzivně věnuji a ještě pravděpodobně dlouho budu. ∞

Veronika Obertová (* 1984) a Michaela Čopíková (* 1984) jsou autorky z Bratislavy, které vytváří pod labelem Ové Pictures animované filmy, hudební videa, projekce, ilustrace, kresby a další grafické práce. Jejich díla spojuje výrazná barevnost, hravost, lehkost, nadsázka. Veronika je absolventkou Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě a Michaela Vysoké školy múzických umění v Bratislavě. Získaly řadu oborových ocenění. ∞