Lidské dějiny jsou plny příběhů, kdy odvaha říkat, co si myslím, tzn. pochybovat, věcně argumentovat, a touha po pravdě spojená s neústupností byly a jsou nevybíravě tupeny. Hlasatelé nepohodlných názorů byli veřejně hrubě uráženi, šikanováni a jinak trestáni. A také mnohokrát byli násilím či zvůlí moci „odstraněni“ z tohoto světa. Z důvodu velmi prozaického a pragmatického: jejich názory ohrožovaly moc vládců, bořily náboženské, společenské, vlastenecké (i národovecké) mýty a konvence. Univerzální záminkou byla urážka dobrých mravů, morálky či většinového vkusu.

Z dávných historických obzorů se někomu vynoří: Sokrates, Galileo Galilei, Komenský, Mistr Jan Hus, možná i Ježíš, někomu Švejk, resp. Hašek a některým jedincům zřejmě vůbec nikdo… Je to stále týž opakující se příběh. I ve světě umění: Baudelaire, Verlaine, Rimbaud, Oscar Wilde, Vincent van Gogh, Egon Schiele aj. V českém kontextu mj. Mácha, Karel Havlíček Borovský, Neruda, Machar, autoři České moderny i ti kol Moderní revue. Neslavný primát v této „disciplíně“ drží totalitní režimy 20. stolení – nacismus a komunismus. Jde o „vypořádání se“ s ideovými nepřáteli, včetně umělců, jejichž tvorba „neladí“ se státní ideologií, většinovým vkusem či naznačuje, jindy doslovně poukazuje, že s tou „státotvornou pravdou“ to je poněkud složitější a kolikrát úmyslně přehlíží myšlenkovou, barevnou aj. pestrost lidské společnosti. Nacisti to vyřešili nálepkou „zvrhlého umění“ a nášivkami hvězd a rozličně barevných trojúhelníků etc. Džugašvili se s tím „nemazal“ vůbec a tolikrát dokázal až paranoidními obavami o holý život rozklížit společnost, dlouholetá přátelství, rodinná pouta (kdy se rodiče museli mít na pozoru před vlastními dětmi). Své sehrála i rivalita, žárlivost, závist, nepřejícnost a udavačství.

Srdce Evropy a kotlina bez srdce
Čeští stoupenci obou zločinných režimů byli horlivými učedníky, a tak si humanista a bytostný demokrat Karel Čapek ještě před příchodem hitlerovských vojsk prožíval soukromé peklo nenávistných urážek, výhrůžek všeho druhu a vandalských činů (na jeho domě). O době protektorátu snad netřeba mluvit a divokých odsunech rovněž tak. Korunu tomuto běsnění nasadil bolševik v době poválečné, tzv. míru. Kolik příslušníků západního odboje skončilo znovu v lágrech? Totéž platí o domácím odboji a lidech jiného názorového přesvědčení, umělce nevyjímaje. Miladě Horákové již náckovské pracky lámaly hřbet… Které pazoury o pár let později dílo zkázy dokonaly? Josef Toufar? Proces se Zelenou internacionálou? A spousta jiných krutých osudů a nelidského zacházení… V časech normalizačních už jim nezbylo než být vynalézavějšími, hrubá síla by byla příliš okatá. Tak u výslechu mlátili a ubližovali tak, aby to nebylo moc vidět. Stali se mistry v psychickém nátlaku, vydírání a šikaně ve společenském, pracovním i rodinném životě. Lidé s vysokoškolským vzděláním mohli vykonávat jen pomocné práce, jiní byli nevybíravě nuceni k emigraci (výhrůžky na adresu jejich vlastních dětí, systematické vyhazování ze zaměstnání, někomu i podpálili dům, a u Mejly Hlavsy se StB dokonce snažila zinscenovat, že je nevěrný své ženě, protože spousta dřívějších pokusů jej zlomit nevyšla). Hnusy obdobné podstaty, jen „mírnějšího“ kalibru jako o pár desetiletí dřív! Jirous, Havel, Vonka, Dienstbier, Eugen Brikcius, Svatopluk Karásek a spousta dalších skončili v base. Tématem tohoto textu však není mapování historicko­‑politické zvůle, má být kontextem k dnešku a mentalitě, uvažování některých mocných tohoto světa. Dříve však ještě jedna odbočka do česko­‑moravských luhů a hájů konce 19. století.

Neradno hájit pravdu ve své domovině
O mentalitě kolektivní nenávisti by mohl barvitě vyprávět i t. č. ještě univerzitní profesor c. k. Karlo­‑Ferdinandovy univerzity v Praze Tomáš Garrigue Masaryk. Zkušenost měl vícerou. Mezi jeho hlavní povahové rysy patřilo kritické uvažování, racionální přístup a odvaha hájit pravdu, a to i ve chvíli, kdy stál proti výrazné přesile. Už po svém nástupu na onu univerzitu (1882) si mezi ostatními profesory, občas i studenty, vytvořil dosti odpůrců. Kvůli svému otevřenému a partnerskému (rovnostářskému) přístupu ke studentům, kritikou iracionálního (až romantizujícího) vlastenectví a svým přísně vědeckým přístupem. Poprvé si naběhl na vidle, když si dovolil zpochybnit pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského (RKZ) r. 1886. Přitom první pochyby o druhém z nich vyjádřil již Josef Dobrovský o několik desetiletí dřív (1824), pozastavoval se nad jazykovými nesrovnalostmi, kdy se v textu ze 13. století objevují jazykové jevy z doby o dost pozdější, a označil RZ za padělek. Mnozí jeho námitky odmítali, prý kvůli jeho vysokému věku, duševní chorobě, možná i „údajné“ demenci. Byli to ctihodní mužové (svého času, a v něčem i dodnes) např. Šafařík, Palacký, Jungmann aj.; též se ozývaly davy křiklounů. Dobrovského kritický hlas se nehodil do obrozeneckého vlasteneckého krámu… T. G. M. založil revue Athenaeum. (Pojmenování časopisu bylo inspirováno stejnojmennou budovou ve starověkém Římě [amfiteátr a knihovna], postavenou ve 2. století císařem Hadrianem jako „učiliště“ pro rétory. [Název stavby odkazuje i k jednomu věhlasnému řeckému městu.] Přednášela se zde rétorika, filozofie, literatura a právo. Nemajetní posluchači dostávali stipendium.) V roce 1886 s doporučením T. G. M. zde vychází článek Jana Gebauera, jenž požadoval jazykové, estetické, historické, paleografické i chemické analýzy RKZ. A záhy byl oheň na střeše… Pro Elišku Krásnohorskou, Jana Nerudu aj. se T. G. M. stává vlastizrádcem. Musel se vystěhovat z nuselské vily Osvěta, kde bydlel. Zároveň se sám vzdal funkce vedoucího redaktora Ottova slovníku naučného, aby neohrozil jeho další vydávání. Epilog? Analýza pravosti RKZ provedená M. Ivanovem v 60. letech 20. století v kriminalistickém ústavu oprávněnost pochybností vznesených v předminulém století potvrdila a v mnohém vysvětlila.

Emigrovat! Charlotte říká: Zůstaň.
Roku 1899 se T. G. M. povedlo iniciovat obnovení procesu s Leopoldem Hilsnerem (ad údajná rituální židovská vražda Anežky Hrůzové v Polné; česká obdoba Dreyfusovy aféry ve Francii). Reakce odborné, laické veřejnosti, davu? Útoky ještě vyhrocenější než s RKZ, často i z řad studentů vysokých škol. Masaryk tehdy dokonce přemýšlel, že se ze země vystěhuje. (To ještě netušil, že jeho syna jednoho dne, mnohem později, někdo prohodí oknem.) Pár let nato, již jako poslanec říšského sněmu, se T. G. M. vložil do Wahrmundovy aféry. Předcházelo jí prohlášení sjezdu rakouských klerikálů. Obsahovalo požadavek, že katolíci musejí získat vliv nad univerzitami. Důvod? Jsou semeništěm zla, revolučních, antiklerikálních, antináboženských a liberálních idejí. Poslanec T. G. M. ve sněmu požadoval po vládě, aby zaručila svobodu vědy a univerzit. Krátce nato profesor církevního práva Ludwig Wahrmund vydává v Mnichově knihu Katolický názor světový a svobodná věda, v níž poukazuje na rozpory mezi papežskými názory a objevy moderní vědy. Přičítá je zaostalým vědomostem a omezenosti poznání papežské kurie. V bigotním a maloměšťáckém Rakousko-Uhersku (o čemž později s oblibou psal Thomas Bernhard) vypukl obrovský skandál. Vydání knihy je konfiskováno, autor perzekvován. 4. června 1908 T. G. M. vystupuje v říšské radě na jeho obranu. (Vzpomeňme též na osudy Egona Schieleho: 1912 je zatčen, jsou mu zabaveny práce a je odsouzen na tři dny žaláře za údajnou pornografii svých kreseb, ohrožování morálky a nemravnost. [Předtím tři týdny strávil ve vazbě. Roku 1918 ve svých osmadvaceti umírá na španělskou chřipku.] Naštěstí hlavního obvinění [únos a znásilnění nezletilé] byl zproštěn. Jen soudce si neodpustil jednu jeho kresbu teatrálně spálit přímo v soudní síni.)

Za humna! Do Uher, resp. maďarské reality
„Jsem v nesnázích. V důsledku jednoho rozhovoru je proti mně v mé vlasti vedena systematická politická diskreditační kampaň. Chodí mi stovky očerňujících vzkazů, stávám se terčem útoků na ulici, moji poštovní schránku někdo naplnil po okraj psími výkaly. Pravicový tisk jmenovitě útočí na mou nezletilou adoptivní dceru romského původu. V médiích je častována rasistickými poznámkami. Můj dospělý syn má strach, neodvažuje se k věci vyjádřit. Bojí se, že také přijde o práci, vyjde­-li najevo, že jsem jeho matka. Je mi znemožněno pracovat, jedno po druhém jsou rušena má pozvání do škol, vzniklá situace ohrožuje mé mentální zdraví. Ani fyzicky se necítím v bezpečí. Prosím své překladatele a nakladatele, aby tento vzkaz doručili na co nejvíce míst. V Maďarsku se dnes dostává do situace ohrožení každý spisovatel, jenž svobodně vyjádří svůj názor. Děkuji Vám za sdílení tohoto vzkazu a za pomoc.“ Prohlášení Krisztiny Tóth z 24. února 2021, překlad Jiří Zeman.

Co za tím vězí?
Spisovatelka byla oslovena (jako mnozí jiní tamní autoři) internetovým Knižním magazínem (Könyves Magazin, 11. 2. 2021), aby odpověděla, jaké knihy by vyřadila ze seznamu povinné četby a naopak jaké tituly by tam nově zařadila. „Zvolila bych knihy autorů, kteří letos opustili tento svět. Géza Szőcs, László Bertók, Christopher Tolkien, Per Olov Enquist a další. Chtěla bych vidět, jaké to bude, až se jejich díla vrátí do jiného, radikálně odlišného, nového světa, co jim v té době čtenáři budou říkat.“ Naopak dva tituly by vyřadila: „Jókaiho román Zlatý člověk. V první řadě ne proto, že se těžko čte a studenty odrazuje, ale kvůli zobrazení ženských postav. Protože, co se o nich dozvídáme? Tímea svého muže nemá ráda, ale pokorně mu slouží. Stará se o dům i o mužovy obchodní záležitosti, když zrovna není doma. Nikdy nic ani slůvkem nenamítne. Noémi je zamilovaná, ale o muže se dělí. Mihály Tímár se občas objeví na ostrově, a zase odjede. Noémi se nikdy na nic neptá, jen se raduje. Nebouří se, ale hezky upravená čeká na Tímára, když se mu to zrovna hodí. Podobný problém mám i s Beránkem Baltazarem [autorky Magdy Szabó, pozn. autora], který je doporučenou četbou pro první stupeň. Vyjmenuji vám vlastnosti maminky Borbály: je skromná, tichá, pilná. Před muže vždy staví horkou polévku. Stará se o dům, a jakmile má chvíli čas, tak spěchá k holiči. Nikdy si nesedne. Má zlaté ruce, rozuměj – vždycky vaří dobroty. Otec Bertalan je naproti tomu nevlídný a nemluvný. Když se Baltazar zatoulá, zasmušile si sundá pásek. Má dcera Lili naštěstí vůbec nechápala, proč to dělá, myslela si, že se jenom přejedl. Hrůza… Z děl, která čtou ve škole, si naše děti budují představu o genderových rolích.“ (odpověď K. T. přeložil J. Zeman) Zřejmě kdyby zůstalo jen u slov o genderových rolích a zobrazení ženy (v její tvorbě jsou leitmotivem), tak by to z pohledu mnohých ještě tolik nevybočovalo z té spousty zmatených řečí všech pravdoláskařů, sluníčkářů a libtardů o rovnosti pohlaví, emancipaci etc. Krisztina Tóth však šlápla mnohým na kuří oko – dotkla se „nedotknutelného“ klasika Móra Jókaiho – a tím už zašla opravdu daleko. A všechno má své meze!

Mnozí čtenáři si vzpomenou na teatrální povyk jedné „dámy“ v maďarském parlamentu, kdy demonstrativně skartovala knihu pohádek. (Poslankyně Dóra Dúrová skartovanou knihu, jejíž součástí jsou například homosexuální princové a lesbická Popelka, zničila se zdůrazněním, že homosexuální princové nejsou součástí maďarské kultury a jasně naznačila, že homosexuální vztahy nepovažuje za maďarské rodiny, pozn. red.) Autora této reflexe by dosti zajímalo, co si zajisté ctihodná a všemi ctnostmi oblouzněná poslankyně Dóra Dúrová myslí o Michelangelu Buonarrotim, Oscaru Wildeovi nebo třeba Petru Iljiči Čajkovském a spoustě jiných umělců „třetího“ pohlaví? Co se smí o jejich životech a díle říkat na školách v Maďarsku? Co si myslí o svém soukmenovci v boji za tradiční rodinu, který z večírku (à la úpadek Říma, možná i Sodomy) byl donucen svým „svědomím“ v čase přísné karantény prchnout před bruselskou policií oknem?

Epilog?
„Používají protofašistické metody. Fotografie mé osoby, body shaming, rasismus, nechali čtenáře hlasovat, zda jsem, nebo nejsem spisovatelka. Moje osmiletá dcera musela změnit školu. Syn tyto materiály z médií sbírá a shromažďuje pro případný soudní proces. Já je číst nechci a nechci se ani soudit, protože v maďarskou justici nevěřím,“ říká Krisztina Tóth. A dále pokračuje: „Tady o literaturu vůbec nejde. Je to průhledná dezinterpretace mé odpovědi. Já jsem jen řekla, že ten Jókaiho román by neměl figurovat v povinné literatuře, protože to, co čteme, určuje to, jak vnímáme svět. A také jsem navrhla alternativy. Tady jde o to, jak zpochybnit kredibilitu a pověst spisovatelů, obzvláště těch, kteří jsou známí v zahraničí. Podívejte se, jak přede mnou dopadl Péter Krekó (tento politolog čelil v lednu denunciační kampani v médiích po své kritice vládního tlaku na očkování ruskou a čínskou vakcínou proti covidu-19, pozn. JMH). Nepochybuji o tom, že další budou následovat, a dalším v řadě může být kdokoli: nezáleží na tom, zda jste uznávaný vědec nebo uznávaný spisovatel. Jsem přesvědčena, že je to organizováno. Literatura je pouhá záminka, snaha nalézt obětního beránka. V Maďarsku stoupá hysterie, protože máme rok do voleb. Už rok trvá pandemie a není žádný Soros, na kterého by se dala hodit současná mizérie. Propast mezi sociálními vrstvami se neustále zvětšuje, ale společnost jako celek se bohužel moc nezměnila. Tyto metody vzbuzují v lidech pocit, že mohou rozhodovat o umělcích nebo vědcích a že mají právo je kdykoli zničit jako gladiátory v cirku. Je to tak provinční – a tak smutné.“ (z článku Jana M. Hellera na iLiteratura.cz, 1. 3. 2021)
P. S. O Krisztině Tóth a Maďarsku dneška se zvídavý čtenář více dozví i v loňském zářijovém Artiklu v článku Mateřský jazyk a otcovský jazyk (dostupný na artikl.org).

„Otcovský jazyk je jazykem moci. Můj otec má moc, jeho se musíme bát, on je mírou všeho. Mně neodmlouvej! Ať mi ten pes nenasere v zahradě! říká můj otec. Všechno se děje pro něj, po jeho chuti, nebo proti ní a měří se podle toho, jakou oblibu v tom nachází…“

Tak začíná druhý z textů, který v Brně na Měsíci autorského čtení (MAČ 2020) 25. července představila Krisztina Tóth. (Čestným hostem letošního již 21. ročníku festivalu bylo Maďarsko.) Autorka jej vybrala kvůli genderovému tématu. Domnívá se, že by nemělo v literatuře chybět. (Když už o něm nelze přemýšlet na akademické půdě; oboru gender studies byla odebrána akreditace na budapešťské Univerzitě ELTE, pozn. autora.) Zprvu nečekaně, přitom dosti věcně koresponduje s textem Věčně na cestě, jímž spisovatelka své čtení v Huse na provázku zahájila. Napsala jej speciálně pro tento festival, jeho organizátoři ji požádali, aby se zamyslela nad tím, jaká je současná situace v Maďarsku a jak si země stojí i v rámci Evropy.

Jako z dob šťastných zítřků?
Současný režim se snaží ukázat trochu jinou minulost, slavnou a velmi historizující. Příkladem mohou být nové školní učebnice a čítanky apelující na vlasteneckého ducha už od útlého dětství. Došlo k rozdělení kultury na tu podporovanou, s režimem loajální, a tu nechtěnou, jíž byla státem odňata finanční podpora. Dalším příkladem jsou sochy, jimiž vládnoucí garnitura zaplňuje veřejný prostor. Krisztina Tóth o nich mluví s neskrývaným despektem: „V posledních letech vzniklo výrazně mnoho hnusných soch (…) a myslím, že oproti současnému pojetí v sochařství jsou to neuvěřitelně konzervativní a historizující sochy. A vůbec nechápu, jak je to možné, že jsme se vrátili o mnoho desetiletí zpět. Jsem strašně smutná, když vidím tato ‚díla‘, protože mezitím se stalo tolik věcí… Mají lidem ukázat obraz minulosti, slavné minulosti, která vlastně ale nikdy neexistovala. Je to mnohem jednodušší než se zabývat problémy současnosti nebo lidem nabídnout platný náhled, reflexi. Většinou se jedná o státní zakázky. Vidím mezi nimi strašně málo soch, které by byly moderní a měly dnešní koncepci. Hlavně jsou to takové tetky a strejcové z bronzu, a množí se…“ (Jako trpaslíci; v českém kontextu; pozn. autora.) Krisztina Tóth vystudovala obor sochařství na střední uměleckoprůmyslové škole, v roce 1993 absolvovala obor maďarština-historie na budapešťské Univerzitě Eötvöse Loránda. Počátkem devadesátých let strávila dva roky v Paříži, zčásti na stipendijním pobytu. Ve druhé polovině devadesátých let pracovala pro Francouzský institut v Budapešti. V současné době se kromě psaní, publicistiky a překladu z francouzštiny věnuje také výrobě vitráží a restaurátorství. Tato renesanční a prozíravá žena je matkou dvou dětí (druhé adoptovala). Pestrost svých pracovních aktivit komentuje následovně: Když nebudu dělat i rukama, budu nešťastná. Navíc jsem zažila období, kdy bych se jen psaním neuživila. Vydělávat si tím, co je „mus“ a co člověka nebaví, ubírá každému energii. A na rozdíl od některých mužů-spisovatelů, nemůžu doma říci: Od desíti do čtyř mě nerušte, pracuji na novém románu…

Traumata z dětství jako podobenství?
„Může mi být tolik, jako nyní mému synovi, řekněme šestnáct, když si místo starého drapového plátna koupím na okno svého pokoje barevný, pruhovaný indický závěs. Můj otec řve: ty mi tu žádné hipísácké doupě dělat nebudeš, opovaž se mi tu něco věšet! – ,Tobě jsem tu nic nevěšela, kreténe pitomej. Ale sobě.‘ – Mohutná facka, zavrávorám. Tečou mi nudle, nad umyvadlem si myju napuchlou tvář, ale nesplaskává. – ‚Na tvém místě bych radši ustoupila,‘* radí matka a rovná mýdlo. – ‚Na mém místě?‘ otcovský a mateřský jazyk se potkají v koupelně. V hlavě mi buší. Když vyjdu, oni se objímají…“
Následují ještě dva mikropříběhy z dětství, kdy pocit křivdy a bezmoci jsou neoddiskutovatelné, avšak síla přesvědčení stát si za svým, neohnout hřbet, vyslovit nesouhlas a případně jej zdůvodnit má účinek, někdy i komický, jindy tragikomický; což druhou stranu znejistí, občas i přivede do rozpaků. Rozsahem kratičký text, strukturou precizně vystavěný a sevřený; některé motivy se vracejí a variují, až se „jazyk hihňá, jindy tančí…“ Závěrečná příhoda, už z dospělosti, poukazuje i na rozdíl v užití otcovského jazyka a jeho adekvátnost. Vnímá tento rozdíl i tamní ministerský předseda? (Zoltán Gábor jiný večer během diskuze po svém čtení říká: „Po pádu komunistického režimu jsem si naivně myslel, jako mnozí jiní, že budeme žít v normální zemi, kde budou pravidelné parlamentní volby, ale nebudou mít takovou váhu a my nebudeme ani muset vědět, jak se jmenuje ‚náš‘ premiér. Ale obávám se, že vy víte, jak se jmenuje, a to není v pořádku. Je to člověk, který chce, aby celý svět znal jeho jméno… On neomezuje svoji činnost na stát, kde byl zvolen, on ‚vyváží‘ svoji činnost do ciziny, v prvním kole to byly státy, kde žijí maďarské menšiny [Slovensko, Rumunsko, Srbsko, Chorvatsko], ale teď postoupil dál, protože už úspěšně ovlivňuje politiku i v Makedonii a ve Slovinsku, kde nakupuje fotbalové kluby, televizní stanice, a tak skutečně dokáže ovlivňovat, co se tam děje. To, jak dokázal rozštěpit maďarskou společnost, se mu povedlo ‚exportovat‘ i do zemí, kde žijí maďarské menšiny. Část menšiny si získal penězi, mnoha penězi [resp. maďarská vláda si je získala]. A komu se to nelíbí, kdo názorově nesouhlasí, tak se snaží vymezit a něco proti tomu dělat. Takže tam vznikají stejně ostré názorové konflikty jako v Maďarsku. Důsledkem je, že v některých zemích rozštěpená maďarská menšina ztratila parlamentní zastoupení, příkladem může být Slovensko.“)

Věčně na cestě
Jak již bylo řečeno na začátku, text byl napsán speciálně pro MAČ 2020 jako reflexe současné společenské i politické situace v Maďarsku. (Na podzim by všechny texty, které vznikly na zakázku festivalu, měly vyjít v antologii Atlas myšlení.) „Vyhmátnout podstatu. Chci být přesná, hustá i hutná,“ říká Krisztina Tóth v rozhovoru pro LN, a tak svůj text v próze pojala jako sociologickou sondu v čase mezi řidiči budapešťské taxi služby, s nimiž cestovala (resp. vypravěč příběhu). Jednou vystoupila dříve, když došlo na konečné řešení uprchlické krize. Jindy padla řeč i na Györgye Sorose nebo se jí dostalo rad, jakého si má najít muže, a příhoda s „recyklací“ pytlíků heřmánkového čaje? Polechtá bránici nejednoho čtenáře… „Když chce dnes řidič dát cestujícímu najevo svou politickou preferenci, umístí na zrcátko nebo na přístrojovou desku trikoloru. Aby milý cestující věděl, že má co do činění se slušným maďarským člověkem. V otázkách řidičů se pravidelně vyskytují tito a tamti. A mým úkolem je, abych citlivě odhalila, kdo je my a kdo je oni. Abych v této do extrémů rozpolcené, schizofrenní zemi rozhodla, kam se vedle mě sedící neznámý člověk řadí a kam se snaží zařadit mě. (…)

V poslední době taxikáři vyzvídají také ohledně stavby stadionů. Maďarsko má nyní za ministerského předsedu fotbalového maniaka, který buduje gigantické, ultramoderní a neskutečně drahé kulaté haly jednu za druhou. [Např. ve své rodné vsi Felcsút čítající všeho všudy 1688 duší nechal postavit stadion s kapacitou 3816 diváků. Asi až jednou na přátelský zápas přijde celá vedlejší dědina i s kojenci a početná vládní delegace…; pozn. autora.] Shodou okolností bydlím v těsné blízkosti jednoho takového vznikajícího monstra a řidiči mi pravidelně pokládají otázku, co tomu říkám. Jejich zájem je samozřejmě symbolický a nevztahuje se na samotnou budovu. Nejde jim o to, jestli se mi líbí aerodynamická forma stadionu a jestli se podle mě hodí do okolní zástavby a krajiny, ale jestli já, jako soukromá osoba, podporuji, nebo ne, že vedoucí činitel země vede pomatený, nacio­nalistický boj proti Evropské unii. V otázkách mi našeptávají, ať přiznám barvu, ať prozradím, kdo tedy jsem, jestli přítel, nebo nepřítel. Většinou odpovídám vyhýbavě, například že fotbalu nerozumím.“

Epilog
„Podívejte se, v Maďarsku dnes žije obrovské množství lidí ve skutečně velké chudobě. Cestuji po zemi velmi často a vidím tak zblízka, jak žijí lidé v menších, zapadlých vesnicích. Vidím, že nemají dost jídla, nemají čím topit, že děti chodí do škol z neuvěřitelných míst, v zatuchlých šatech a ve špatných botách. Vidím, že jejich možnosti jsou strašně zúžené, prakticky neexistuje společenská mobilita. Vidím, že chudoba plodí další chudobu a děti v podstatě nemají šanci z té situace najít východisko. Nemohou se učit, protože jejich pracovní síla musí být využita, nepřipravují se na zítřek, protože musí řešit problémy s hladem a obyčejnými starostmi všedních dnů. Nemají žádnou vizi, nemají víru, nevěří světu dospělých. Já tomu dokonce ani neříkám běžně chudoba, je to horší. To je skutečná bída, protože v ní už není žádná lidská důstojnost. Chudoba nahlodá integritu osobnosti, demoralizuje. Od hladovějícího člověka nelze očekávat perspektivní uvažování a v takové zemi, kde žije mnoho takových lidí, kteří nemají žádnou dlouhodobou vizi, je velmi těžké oslovit lidi tak, aby začali uvažovat alespoň o své současnosti. Ale literatura by se o to přece jen měla pokusit.“ (Krisztina Tóth v rozhovoru Tadeáše Dohňanského na iLiteratura.cz)

Měsíc autorského čtení 2020
texty Krisztiny Tóth v překladu Roberta Svobody
https://www.autorskecteni.cz/

další texty k tématu
https://artalk.cz/2017/07/12/21-pametni-rok-a-jejich-odraz-v-madarskem-verejnem-prostoru/
https://artalk.cz/2018/10/08/staronova-era-temny-podzim-kritickeho-umeni-v-madarsku/